Návrat majora Zemana

Ačkoli do vyvrcholení teatrální taškařice zbývá pár hodin, neslavná porážka eurohujerovského, proamerického a havlofilního křídla se blíží. Pravdoláskaři již vrčí, prskají a brzo budou kňučet, zuřit a nakonec spustí nářek.

V Rychlých šípech od Foglara se nachází popis scény, kdy se hrdinů knihy ptá chlapec, zda za Velkého Vonta volí Losnu, nebo Mažňáka. Dušín odpovídá, že třeba Bahňáka. Zkrátka, je mu to šumafuk. Naše vyhnívající české politické panoptikum vyvrhlo do finálního kola dvě řádné politické zombie, přičemž ani jedna si nezadá s tou druhou.

První a patrně poslední přímá volba prezidenta vzrušila řadu voličů a opětovně jim dala požít demokratickou halucinogenní drogu, že svou volbou o něčem rozhodnou. Do trapných a nikam nevedoucích sporů, často však zajímavých a i zabavných, se pouští i řada představitelů českého postkomunistického kulturního establishmentu.

Eurohujerská bruselsko-americká klika vsadila na Schwarzenberga chybně, protože pro průměrného českého člověka je senilní stařík, který se neudrží na nohou, neumí česky, má také jiné než české občanství a jeho rodina bydlí v šlechtických palácích, zkrátka nevolitelný.

Když k tomu ještě přidá pár neohrabaných vět proti jemu osobně nenáviděnému Benešovi, který jeho rodině po válce zabavoval majetek a neměl rád šlechtu, podepisuje si Schwarzenberg svůj politický nekrolog. Nejvtipnější na celé situaci je asi to, že Schwarzenbergovo hodnocení Beneše jako de facto válečného zločince je nutno brát smrtelně vážně. Jeho násilné vyhnání milionů sudetských Němců a Čechů s navazujícím náhradním osídlením pohraničí cikánskými a podobnými, vysokou porodností vyznačujícími se druhy, vyhrálo komunistům v roce 1946 volby a sám Beneš také Gottwalda k moci přivedl. Benešovy dekrety jsou však hluboká minulost. Současností je vyplundrované české pohraničí, pro které nemá ani vláda, ani žádný z kandidujících gerontů žádnou spásu.

Je velkým omylem tvrdit, že Schwarzenberg má méně kostlivců ve skříni, či že je snad panem „čistým“. Senilní pán je pečlivě hýčkán svým režisérem Kalouskem, který by bez něj ve volbách zoufale propadl. Kalousek je symbolem a zosobněním naší sametové postkomunistické korupční kleptokracie, který pouští spolu se svými kumpány žilou státní kase již od svého náměstkování na ministerstvu obrany v devadesátých letech minulého století.

Zahraničně politicky představuje Schwarzenberg tvrdou jestřábí proamerickou linii, včetně podpory genocidy Srbů v Kosovu nebo amerických základen v Čechách a všemožně po světě. Bez zajímavosti je knížecí slabost pro cikánské etnikum a pravidelné omlouvání jeho přirozeností. Od palácového elitáře, který prožil život v hojnosti, to není překvapivé.

Zeman vsadil na miliony tekoucí z neokomunistických ekonomicko-mocenských struktur a vítězí. Není na tom nic divného ve státě, kde veřejně známí tuneláři dostávají amnestie. Zeman šel k neobolševikům trochu z trucu. Jeho bývalí kamarádi sociální demokraté ho totiž vyštípali z „jeho“ strany a v režimních demokratických stranách už zkrátka nezbylo místo. Tak se mu Šloufovy peníze a nabídka aranžmá comebacku zalíbily.

Jaký je tedy skutečný rozdíl mezi oběma zombie? Je horší Kalousek, nebo Šlouf? Oba byli v Národní frontě. Jeden pokrytecky za lidovce, druhý rovnou za komunisty. Je horší Nejedlý nebo Bakala? Jeden zombie vydrží ještě stát, druhý musí sedět. Jeden je placený a slouží proamerickým vlivovým strukturám, druhý vsadil na neokomunistické proruské struktury. Pokud by někdo mohl zčeřit český vyhnilý politický rybník, pak je to pomstychtivý starý sumec Zeman. Jeho šance na zvolení jsou drtivé.

Má tedy smysl hrát v tomto panoptiku také roli a házet někam obálky?