Nelze napravovat staré křivdy tím, že pácháme nové

„Co bylo ukradeno, musí být vráceno,“ říkají sudetští Němci. Pokud odhlédneme od historických a emocionálních faktů, tak to tvrzení je pravdivé. Ano, pokud něco bylo ukradeno, mělo by se to vrátit. Ale jak to vlastně bylo?

Pravda je, že Němci žili v českém pohraničí dávno před nástupem Hitlera k moci, žili tam po generace, prameny uvádějí, že je tam ve 13. století pozval český král Přemysl II. Ty pohraniční oblasti bývaly nehostinné, neúrodné, život v nich byl vždy těžký. Němci je zkultivovali, časem tam vznikl i jakýs takýs průmysl. Po celá staletí si Němci udržovali svůj jazyk a svou kulturu, místní zeměpisná označení bývala často německá nebo česko-německá (Tovačov – Tobitschau, Kutná Hora – Kuttenberg, Brno – Brünn a tisíce dalších). Jak moc se Němci cítili loajální k Čechám, je otázka. Odpověď zřejmě není jednoznačná. Někdo splynul více, někdo méně. Byly rodiny, kde se mluvilo výhradně německy a byly jiné, kde se mluvilo spíše česky.

Myslím, že po celá ta staletí společného soužití nebyli Němci nějak zvlášť problémovou komunitou (což se o cikánech například říct nedá). Pracovali tvrdě a dobře, jak bývá Němcům vlastní a přispěli i k rozvoji naší země. Přesto k národnostním sporům docházelo – a to dlouho před Hitlerem.

S příchodem Hitlera k moci se v mnoha sudetských Němcích probudil „hlas krve“. Najednou si začali uvědomovat slavnou německou minulost. Hitler šikovně posiloval jejich německé vlastenectví, měl s nimi totiž plány. Hodlal využít početnou německou komunitu k rozdmýchávání sporů, aby následně prohlásil, že Němci byli v českých zemích utlačováni, že jim bylo bráněno v jejich němectví, atd. Jak to pokračovalo, všichni víme. Nastalo temné období našich dějin. Sudetští Němci sehráli v Hitlerových plánech nepěknou roli a mnozí (ne všichni) to dělali s nadšením a rádi. Jak mi napsal Peter ze Slovenska: „Kto by si uz dnes spomenul na 'krasny' rok 1938, na ten krasny den  ked sa v Chebe hral Egerlander Marsch a vsetci Nemci (da sa povedat este stale Ceskoslovenski obcania!) zdravili nadsene Fuhrera?”

Dlužno říci, že i mnozí Češi kolaborovali s Německem, udávali svoje vlastní lidi za účelem vlastního prospěchu.

Po válce se situace obrátila. Najednou byli na koni Češi. V poválečné hysterii nenávisti vůči všemu německému byli sudetští Němci brutálním způsobem vyhnáni. Je pravdou, že vyhnáni bylo v souladu s Postupimskou dohodou, ta ale současně předepisovala, aby „odsun probíhal spořádaně a lidsky“. To se nestalo. Ještě před Postupimskou dohodou (2. srpna 1945) bylo vyhnáno cca 450 tisíc Němců. Dalších 300 tisíc uteklo samo před postupující Rudou armádou. Do listopadu 1946 bylo vyhnáno (cituji z Wikipedie) 2 170 598 Němců, z toho počtu 1 420 598 osob do americké a 750 000 do sovětské okupační zóny Německa. Pro přepravu těchto lidí bylo použito 1 646 vlaků tvořených dohromady 67 748 vozy a tažených 6 580 lokomotivami. Dále bylo užito čtyř lazaretních vlaků, 960 automobilů a 12 lodí. (Tato čísla se týkají transferů, které byly prováděny podle tehdejších právních norem a dle Postupimské dohody.) Celkem muselo opustit své domovy asi 2,6 milionu Němců.

Docházelo k hrubým excesům, doslova masakrům, postupovalo se metodou padni komu padni, mnohdy se vyrovnávaly osobní spory. Němci byli ze dne na den nuceni opustit své domy, ve kterých často bydleli po generace, s sebou nesměli vzít nic, jen příruční zavazadla. Majetek – celé prosperující grunty – padly do rukou českých zlatokopů. Naprosto se nerozlišovalo mezi těmi, kdo skutečně podporoval Hitlera a mezi těmi slušnějšími. K pochopení složitosti doby doporučuji skvělý film Františka Vláčila Adelheid. Je ke stažení na ulozto.cz. Přečtěte si také dobře zpracováno heslo Vysídlení Němců z Československa na Wikipedii.

Není to období, na které bychom mohli být hrdi. Zachovali jsme se vůči mnoha Němcům nespravedlivě, ale krucipísek, je to částečně pochopitelné.

Co bychom tedy měli dělat teď? Vrátit Němcům jejich ukradený majetek? Že jsme ho ukradli, není pochyb, tak, jako Němci zase způsobili mnoho škod nám.

Myslím, že ne. Myslím, že bychom měli pouze uznat, že jsme udělali chybu, snad se i omluvit, ale tím by to mělo skončit. Chyby a nespravedlnost byly na obou stranách. Základním pilířem mé úvahy je to, že nelze napravit příkoří tím, že způsobíme nové příkoří. Nelze vytloukat klín klínem.

To je i základní chyba dnešních sociální inženýrů, kteří pořád chtějí někoho odškodňovat za chyby způsobené na jejich předcích. Bez ohledu na to, že tím páchají nové bezpráví.

Kdybychom dnes měli Němcům vracet jejich majetek, nutně bychom ho museli vzít lidem, kteří nemají na poválečném odsunu Němců žádnou vinu. Prostě proto, že tehdy ještě nežili. Proč by měli oni pykat za něco, co nemohli nijak ovlivnit? Navíc Němci zdaleka nebyli jen ubohou obětí, vina byla na obou stranách.

Asi nejlépe to vyjadřuje Česko-německá deklarace z 27. února 1992. Je s podivem, že tak kvalitní a rovnoprávný dokument vůbec vznikl. Myslím, že můžeme za něj hodně poděkovat i Václavu Klausovi, který jej podepsal a beze sporu se na jeho vzniku podílel:

Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor. Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.

Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.

Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.

A této deklarace bychom se měli držet.