USA se poutají do okovů

„V žádné zemi není trestní soudnictví spravováno uhlazeněji, než ve Spojených státech.“ – Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe (1831)

„Maje daleko k tomu, aby mohla sloužit jako vzoru světu, je současná Amerika sledována s hrůzou… Není pochyb, že neexistuje žádná evropská vláda, která by nám sem vysílala delegace, aby se od nás poučily, jak spravovat věznice.“ – James Q. Whitman, specialista na komparativní právo (2008) (1).

Ekonomické těžkosti minulých několika let a vzestup hnutí Okupuj Wall Street vedly k tomu, že si Američané začali být více vědomi toho, že kam paměť sahá panuje v jejich společnosti mimořádná nerovnost u bohatství. Od poznámek bloggerů po pojednání profesorů krmil narůstající hlad lidí po informacích o nerovnosti a vysvětlení jejího vzniku vytrvalý proud publikací… Koluje přemíra znepokojivých statistik, jako fakt, že nejbohatších 20% Američanů vlastní 93% bohatství, zatímco spodních 40% vlastní dohromady 1/3% (2); že poměr platů generálních ředitelů a pracovníků vzrostl z 27:1 v r. 1973 na 275:1 v r. 2007 (3); že faktické míra zdanění nejbohatších 400 rodin poklesla z 27% v r. 1992 na 17% v r. 2007 (4); že u věku dožití žen se Amerika propadla od r. 1985 do r. 2010 ze 14. na 41. místo (zoufale poslední mezi vyspělými zeměmi) (5), atd.

Zatímco povědomí o závažnosti ekonomické nerovnosti se postupně stává všeobecnou znalostí, interpretace důsledků této nerovnosti a předpovědi jejího vývoje se opožďovaly. K zlověstnějším důsledkům bezpochyby patří pokračování této nerovnosti z generace na generaci. Sociální mobilita v Americe v každém z posledních čtyř desetiletí klesala a USA nyní v tomto ohledu pokulhávají i za historicky třídně rozdělenou Británií (6). Jen asi 30% narozených do spodní pětiny se nyní dostane do průměru (7). Od svého vzniku – skutečně od doby kolonizace v 17. století – se Amerika oprávněně vnímala jako země příležitostí, a méně bohatí Američané vždy usilovali o konsolidaci v možnosti, že si cestu nahoru po třídním žebříčku proklestí prací. Takže eroze sociální mobility je realitou, která ohrožuje národní identitu. Není proto žádným překvapením, že masmédia toho u informování v této oblasti udělala tak málo. Na banální úrovni informování o kostnatění sociální struktury nezlepší sledovanost. Na ideologické úrovni probírání mizení příležitostí pro stále větší část populace by pravděpodobně vyvolalo vztek, nelibost, odpor a případně dokonce násilnosti ve výrazném měřítku.

Větší než Gulag

Nejzjevnějším projevem sociální imobility je obrovský americký vězeňský systém. Tento systém v posledních několika desetiletích bobtnal, jako vedlejší produkt preferencí pravice chránit bohaté a trestat chudé, namísto kombinace progresivního zdanění a sociálních programů, které rozšiřovaly prosperitu v polovině 20. století. USA držely v r. 1970 ve věznicích jen asi 200,000 svých občanů, ale nyní jich mají přes 2,3 milionu, plus téměř 5 milionů propuštěných na podmínku nebo dočasně (8). Více než 1% dospělé populace je ve vězení, což je nejvyšší míra na světě, a asi šestinásobek světového průměru. USA mají téměř 25% celkové vězeňské populace světa (9) a jejich vězni prakticky převyšují populaci nechvalně známého sovětského systému Gulagů na jeho vrcholu (10).

Mimořádná expanze vězeňského systému je odrazem nikoliv nárůstu míry zločinnosti – míra nenásilné zločinnosti v Americe je nízká, relativně vůči ostatním vyspělým zemím (11) – ale eskalující přísnosti soudů. Tresty v USA se během posledních třiceti let zdvojnásobily, takže Američané sedí pět až desetkrát déle, než vězni ve Francii, při usvědčení ze stejných zločinů (12). To je tak funkcí unikátní americké praxe volení soudců a šerifů. Kandidáti slibující „přísnost u zločinu“ mají tendenci přitahovat voliče. Přitahují také volební dary od korporací, které vydělávají na zprivatizovaných aspektech amerického vězeňského systému (kde nejznámější je Corrections Corporation of America). Takové korporace zorganizovaly přijetí „pokynů vzorového ukládání trestů“ a během posledních dvaceti let plíživou privatizaci vězeňského systému (13).

Přímé náklady na vězeňský systém pro daňové poplatníky jsou ohromující, více než 60 miliard dolarů ročně, což představuje čtyřnásobný nárůst během 25 let (14). Soukromé korporace zapojené do vězeňského systému sklízí z expanze samozřejmě spoustu zisku. Ale tlak, který vykonávají na zákonodárce, slouží k zesílení této expanze, a daňovým poplatníkům hází na hrb zbytečné náklady – plně zprivatizované věznice mají tendenci stát na vězně o 5-10% více, než státní věznice (tyto věznice měli v r. 2010 asi 90,000 vězňů, nárůst od r. 2000 asi o 45%) (15).

Ať jsou přímé náklady na systém jakkoliv velké, nepřímé náklady jsou mnohem větší. Narůstá počet zničených životů, zničených rodin a zničených komunit a šíří se to v zemi jako mor. Samozřejmě, že obránci systému v pravici trvají na tom, že vysoká míra uvězňování omezuje zločinnost, a některé důkazy to naznačují (16). Nejrafinovanější sociologové zločinu však došli k závěru, že represivní vynucování práva není u snižování zločinnosti účinné (a je třeba dodat, že ani rehabilitace zločinců). Stejně tak americká válka proti drogám za 1,5 bilionu dolarů neudělala se snížením míry drogové závislosti nic (17). Klíčem ke snížení zločinnosti je, zdá se, kombinace policejní aktivity namířené na omezení příležitostí pro zločin na jedné straně, a omezení trestů jen pro ty zločince, kteří představují vážnou hrozbu pro společnost (ne běžní konzumenti drog např.; přes 400,000 lidí je v USA uvězněno kvůli s drogami souvisejícím přestupkům) (18). Dokud a pokud politická debata v USA nedospěje do bodu, kdy tento kombinovaný přístup převáží, země bude nadále zabetonovávat rozrůstající se kastu opuštěných duší. A místo aby realizovaly svůj potenciál a přispěly společnosti, tak, spolu s vězeňským systémem, který je pohltil, budou zemi nadále přinášet obrovské přímé a nepřímé náklady.

Uskladňování vězňů, uskladňování chudých

Zatímco by bylo ukvapené předpovídat, že expanze vězeňského systému bude pokračovat měrou dosaženou v posledních dvou nebo třech desetiletích, máme všechny důvody očekávat další nárůst po nejméně jedno nebo dvě desetiletí. Řádící nerovnost bohatství připravuje ty méně privilegované vrstvy společnosti o příležitosti, kterým se kdysi těšily, konkrétně ve vzdělávání. Asi 44% amerických dětí nyní žije v nízkopříjmových domácnostech a 22% žije pod hranicí chudoby, což je nárůst o 30% jen za pouhých deset let (19). Přirozeně, že budou hojným palivem pro tak zvanou „spojku škola-věznice“. Eroze vzniku nových pracovních míst pro střední třídu v příštím desetiletí bude působit stejným směrem (ekonomové odhadují, že dvě třetiny míst vytvořených v USA v příštích deseti letech budou málo placené (20)), stejně jako prudký kolaps u financování veřejných programů duševního zdraví ve většině států v posledních letech (21).

Vzhledem k absenci debaty o reformování vězeňského systému ve Washingtonu bychom měli předjímat další nafukování vězeňského systému, a tomu odpovídající erozi komunit. Reakci vlády na toto zhoršení situace je stejně tak lehké předjímat. Stejně jako si vláda zvolila vězeňskou populaci uskladňovat, místo rehabilitovat, volí si i uskladňování nízkopříjmové populace, namísto jejího rozvoje a kultivace. Balíček daňových opatření prezidenta Obamy podepsaný 2. ledna uložil daně u nízkých příjmů pro asi 99% populace na permanentním základě, a tím více či méně zajistil atrofii či opuštění programů podporujících ve společnosti ty méně bohaté. Nerovnost se bude nadále zintenzivňovat, sociální mobilita klesat, země bude ztrácet obrovskou část svého potenciálu a nemorálnost sociální struktury se stane ještě méně popiratelnou.

Odkazy

1. Both quoted in Adam Liptak, «Inmate Count in U.S. Dwarfs Other Nations'« New York Times, April 23rd, 2008.
2. Paul Buccheit, «Five Misconceptions about our Shattered Safety Net», CommonDreams.org, November 12th, 2012.
3. Jared Bernstein and HeidiShierholtz, «The State of Working America», cited by Bill Quigley, «Socialism? The Rich are Winning the US Class War», CommonDreams.org, October 25th, 2010.
4. IRS data: http://www.irs.gov/pub/irs-soi/07intop400.pdf
5. Steve Fraser, «Debtpocalypse, Austerity, and the Hollowing out of America», TomDispatch.org, December 3rd, 2012
6. Fraser, op. cit..
7. Pursuing the American Dream: Economic Mobility Across Generations, Pew Center on the States, July 9th, 2012.
8. Celia Chazelle, «How to Waste Money and Lives: The American Prison System», MichaelMoore.com, March 30th, 2011.
9. Liptak, op. cit.
10. 10) Adam Gopnik, «The Caging of America», New York Times, January 30th, 2012.
11. Ibid.
12. Chazelle, op. cit.
13. See, e.g., Beau Hodai, «Private Prison Company Used in Drug Raids at Public High School», PRWatch.org, November 27th, 2012.
14. Chazelle, op. cit.; Glenn Loury, «A Nation of Jailers», Cato-unbound.org, March 11th, 2009
15. Richard A. Oppel, Jr., «Private Prisons Found to Offer Little in Savings», New York Times, May 18th, 2011.
16. Liptak, for one, offers brief and nuanced discussion (op. cit.).
17. Serena Dai, «A Chart That Says the War on Drugs Isn't Working», theAtlanticWire.com, October 12th, 2012.
18. See especially Gopnik (op. cit.) on the work of Franklin E. Zimring.
19. Jennifer Wheary, «Low-Income Jobs Cause More Problems than They Solve», Yahoo! Finance, December 2nd, 2012; and Steven Higgs, «Child Poverty in America», Counterpunch.org, August 1st, 2012
20. Wheary, op. cit.
21. A good survey of the data is Daniel Lippman, «State Mental Health Cuts Hit Low-Income Patients Hard», Huffington Post, September 19th, 2012.