Krize americké práce

Americká práce je v krizi. To není nic nového pro lidi, kteří dávali pozor – schválení michiganského zákona o „právu na práci“ minulý týden z něj činí 24 stát, který se připojil k závodu na dno. Méně chápaným se však zdá být to, jak špatně si široká pracovní síla vede ve vztahu ke korporátní ekonomice. Soukromí zaměstnavatelé – korporace, zaznamenávají rychle rostoucí zisky a podíl korporátních příjmů jde nahoru, protože zisky jsou nejvyšší v historii. A to zároveň s tím, kdy má práce nejnižší podíl v historii. Jak ilustruje Institut ekonomické politiky (EPI), tento trend probíhá již od 70. let. (Autor trošku přehání. Zákon o právu na práci pouze zakazuje odborům, aby požadovaly po ne-odborářích peníze. Odbory totiž celkem drze nutí ne-odboráře platit příspěvky; vysvětlují to tak, že ty peníze používají k vyjednávání s vedením, přičemž hájí i zájmy ne-odborářů. Nic není vzdálenější pravdě. Poznámka editora.)

Aby bylo jasno, za poklesem podílu práce není žádný nedostatek korporátních příjmů. Korporace a plutokraté, kteří je vlastní, si zisky přivlastňují pro sebe. Nejbohatší 1% Američanů vlastní 40% akciového trhu a nejbohatších 10% vlastní 80%. Stejnou koncentraci lze vidět u vlastnictví „neveřejných“ korporací (těch, které nevydávají akcie). Federální, státní a lokální politika, která prospívala korporacím a redukovala ekonomickou moc práce, jako zákony o „právu na práci“, redistribuují bohatství od práce ke kapitálu. To byla oboustranická praxe v USA od 70. let.

Podle západní mytologie kapitalismus funguje proto, že podnikatelé se pouští do ekonomických rizik, aby vybudovali korporace z ničeho. Druhou mytologií je, že vysoce vzdělaní manažeři udržují podnik konkurenceschopným prostřednictvím inovací – vývoje a aplikace nových procesů a technologií, zatímco udržování práce na minimálních úrovních je konzistentní s maximální produktivitou. Faktem je, že velké propojené korporace, které existovaly po desítky let, získávají většinu zisků. A korporátní vedoucí pracovníci – placení manažeři si dopomohli k vlastnictví těchto korporací prostřednictvím poskytnutých akciových opcí. V rozporu s oběma mytologiemi a kapitalistickou teorií je to práce, kdo nyní podstupuje téměř všechna ekonomická rizika, zatímco výhody hromadí vedoucí pracovníci.

Otázka, která nyní koluje v ekonomickém mainstreamu – Roboti nebo loupeživí baroni? – si vyžaduje striktní lpění na již desítky let zcela irelevantní otázce – je za rostoucí korporátní zisky a koncentraci bohatství zodpovědná technologie, nebo mizení moci práce? A zatímco chovám určité sympatie ke komplexnostem, jedním z „modelů“, které stavím do popředí, je neúprosná systematická snaha propojených kapitalistů a jejich slouhů ve federální a státní vládě a v místních samosprávách posílit moc kapitálu, a zredukovat moc práce. Pokud člověk začne u této sady faktů, dovodí si pravděpodobné důsledky – rychle rostoucí korporátní zisky, zvyšující se koncentrace bohatství, narůstající nejistota mezi pracujícími a rostoucí korporátní/plutokratická kontrola vlády.

Ale pouhé konstatování těchto následků nestačí. Vysvětlením kroužícím kolem oficiálního Washingtonu, a čirou náhodou i stranickou linií lidí z fúzí a akvizic (M&A) na Wall Street v posledních třiceti letech, je, že bídná situace americké práce je důsledkem toho, že pracující jsou nahrazováni technologiemi – buď umožňujícími, že práci, kterou dříve vykonávalo mnoho lidí, dělá nyní méně pracovníků, nebo robotizací, kde jsou lidští pracovníci nahrazováni stroji. Důkazy o tomto trendu poskytuje rozdíl mezi „produktivitou“, celkovým výstupem vyděleným množstvím práce potřebné k jeho výrobě, a tím, co dostává práce zaplaceno. Od 70. let se produktivita zvyšovala téměř po přímce (viz grafy EPI, odkaz výše), zatímco kompenzace placené práci stagnovaly.

Přisuzovat nárůst produktivity technologii prospělo zdůvodňování kapitalistů, že všechny výhody moderního kapitalismu patří kapitálu – kapitalisté investovali do technologií, které nahradily práci, a proto výsledky ve formě korporátních zisků a koncentrovaného bohatství patří oprávněně kapitálu. Ale technologie nedokáže vysvětlit širší kontext ekonomických vztahů, které byly systematicky reorganizovány tak, aby usnadnily migraci bohatství od práce ke kapitálu. Finanční kapitál, ať již prostřednictvím M&A, nebo soukromého bohatství, prodává kousky získaných společností, v rámci tzv. „rozstříhávání (stripování) aktiv“, za více, než společnosti stojí, tak, že odstraňuje ekonomické vztahy, které je vybudovaly, a pokrývá změny ve vládní politice, specificky navržené tak, aby tyto společnosti měly větší hodnotu mrtvé, než živé. Vkládání technologií do tohoto obrázku přichází v tomto procesu až o dost později.

Není náhoda, že snaha snížit moc odborů a práce šířeji probíhala zároveň se systematickým finančním oslabováním veřejných a soukromých penzijních a zdravotnických programů. Tyto výhody byly vyjednány výměnou za mzdové ústupky a představují sadu ekonomických vztahů, které vážou práci k průmyslu a obráceně. Kupování společností a jejich zatěžování dluhem, jak to dělají soukromé firmy jako Bain Capital, bylo používáno k tomu, aby se donutily k bankrotu, kdy platí pár centů za dolar u penzijních a zdravotních závazků, a vynořují se z bankrotu „bez“ břemen, na úkor práce. Pokud by to nebylo součástí procesu koncentrace bohatství v rukou kapitálu, bylo by stejně ekonomicky racionální strčit vedení společnosti do vězení a rozdělit jejich bývalé mzdy a bohatství mezi práci. A západ to praktikuje třicet let – tyto praktiky jsou pro existující ekonomiku klíčové, nikoliv okrajové.

Technologie bez pochyby hrála roli ve způsobu, jakým kapitalistické (a „veřejné“) podniky fungují – počítače a robotika dramaticky reorganizovaly to, jak jsou prováděny každodenní operace a procesy. Ale opět, technologie použité k ospravedlnění posunu u podílu výstupu od práce ke kapitálu jsou relativně malou částí ekonomických vztahů, ve kterých „ekonomika“ existuje. Akciové opce, které korumpují ředitele, zajistily, že vedoucí pracovníci mají ve velkém měřítku takovou cenu, jakou mají, díky politice Federálních rezerv v posledních desetiletích, mající za cíl zvýšit ceny akcií.

Navíc se tučné platy na Wall Street odvozují od západního institucionálního uspořádání. Systém peněz založených na soukromém dluhu zaručuje bankám (Wall Street) právo vyrábět peníze a nouzová vyplácení bank a nákupy špatných bankovních „aktiv“ Federálními rezervami zachránilo Wall Street před zmizením v obláčku dýmu v r. 2008. Nejde o náhody historie, jde o politické/ekonomické lidské výtvory.

Aby bylo jasno, dokonce i když souhlasíte s procesem zaručování vlastnických práv vedoucím pracovníkům korporací prostřednictvím akciových opcí, tyto opce by měly výrazně nižší hodnotu, pokud by federální vláda v r. 2008 neposkytovala neomezené veřejné finanční zdroje na udržení finančního systému nedotčeného. Navíc Federální rezervy vynaložily přes 4 biliony dolarů prostřednictvím svých programů kvantitativního uvolňování na zvýšení hodnoty finančních aktiv vlastněných vedoucími pracovníky korporací a finančních institucí. Významná část bohatství americké plutokracie by neexistovala, pokud by S&P 500 byl stále na 666, jak tomu bylo na počátku roku 2009. A rekordní korporátní zisky by neexistovaly, pokud by čtyřicet let vládní politika nebyla specificky prováděna tak, aby se přesunula ekonomická moc od práce ke kapitálu.

Širší otázkou pro práci je: co udělat jak se stávajícími ekonomickými okolnostmi, tak historickou trajektorií? V první řadě se oficiální ekonomická vysvětlení poklesu moci práce snaží „naturalizovat“ následky specifické politiky pod rouškou kapitalistické „konkurence“. Podívejte se na údaje (začněte údaji EPI, odkaz výše) a uvidíte, že zde funguje specifický mechanismus finančního kapitalismu, usnadňovaný vládní politikou. Predátorské finance posledních desítek let nejsou o nic „přirozenější“, než gilotina. Je to výsledek místa a historie – probíhá boj mezi prací a kapitálem, a ne mezi prací a „přírodou“.

Jakkoliv staromódním se to může zdát, přístupy a strategie finančního kapitálu, „vnímané moudrosti“ v západních hlavních městech a na Wall Street, jsou evidentně viktoriánské, stejně jako ekonomika používaná k naturalizaci třídního boje, který je v současné době vnucován shora. Centrističtí ekonomové ostře kritizují, že „úsporná“ ekonomika, která je nyní v módě, ignoruje posledních osmdesát let ekonomického chápání, ale ve skutečnosti se vrací zpět o dvě stě let. v tomto rozsahu je technologie ekonomicky inertní – to, co se od ní odvozuje, jsou lidská rozhodnutí. Když Wall Street a korporátní vedení má vše ve své kapse a v naší není nic, ten, kdo diskutuje o tom, jak se to tam dostalo, je hlupák. Třídní válka proti západní práci byla opětovně vyhlášena před čtyřiceti lety, a je na volbě práce, definované široce, jestli bude reagovat. Nebo nebude.