Derivátová tsunami a dolarová bublina

„Fiskální útes“ je dalším podvodem určeným k přesunu pozornosti tvůrců politiky, médií a všímavé veřejnosti, existuje-li nějaká, od obrovských problémů k těm malým.

Fiskální útes znamená automatické výdajové škrty a zvýšení daní, aby se snížil deficit, o nepodstatnou částku během deseti let, pokud kongres sám nic nepodnikne, aby snížil výdaje a zvýšil daně. Jinými slovy, „daňový útes“ proběhne tak jako tak.

Problémem z hlediska konvenční ekonomiky s fiskálním útesem je, že se rovná zdvojené koňské dávce úsporných opatření uvalených na potácející se a krizovou ekonomiku. Od dob Johna Maynarda Keynese většina ekonomů chápala, že úsporná opatření nejsou odpovědí na krizi.

Bez ohledu na to je však fiskální útes o malých číslech, v porovnání s derivátovou tsunami, nebo bublinou dluhopisového trhu a trhu s dolarem.

Fiskální útes si vyžaduje, aby federální vláda snížila výdaje o 1,3 bilionů dolarů během deseti let. Guardian uvádí, že to znamená, že federální deficit musí být snížen asi o 109 miliard dolarů ročně, či o 3%, oproti stávajícímu rozpočtu (odkaz). Řečeno jednodušeji, vydělte 1,3 bilionu dolarů deseti, a vyjde vám 130 miliard ročně. To lze udělat jednoduše tak, že si každý rok dáme tříměsíční volno u válek Washingtonu.

Derivátová tsunami a dluhopisová a dolarová bublina mají různý rozsah. 5. června v článku „Blížící se kolaps“ jsem poukázal na to, že podle Úřadu hlavního měnového účetního a jeho zprávy pro čtvrté čtvrtletí 2011 bylo asi 95% z 230 bilionů u expozice na americké deriváty drženo čtyřmi americkými finančními institucemi: JP Morgana Chase Bank, Bank of America, Citibank a Goldman Sachs.

Před finanční deregulací, tedy v podstatě před zrušením zákona Glass-Steagall a nerelugací derivátů – společným úspěchem Clintonovy vlády a Republikánské strany – byly Chase, Bank of America a Citibank komerčními bankami, které přijímaly vklady vkladatelů a poskytovaly úvěry firmám a spotřebitelům, a za jakékoliv dodatečné rezervy nakupovaly státní dluhopisy.

Po zrušení Glass-Steagall se tyto poctivé komerční banky staly hráčskými kasiny, jako investiční banka Goldman Sachs, sázejícími nejen své peníze, ale také peníze vkladatelů v nekrytých sázkách na úrokové sazby, směnné kurzy, hypotéky a ceny komodit a cenných papírů.

Tyto sázky brzy mnohokrát překročily nejen americké GDP, ale i světové GDP. Skutečně, jen herní sázky JP Morgan Chase Bank se rovnají světovému hrubému domácímu produktu.

Podle zprávy hlavního měnového účetního pro první čtvrtletí 2012 poklesla celková derivátová expozice amerických bank oproti předešlému čtvrtletí jen nepatrně, na 227 bilionů dolarů. Expozice 4 amerických bank se rovná téměř celé expozici a představuje mnohonásobek jejich aktiv či jejich rizikového kapitálu.

Derivátová tsunami je výsledkem činnosti hrstky idiotů a zkorumpovaných veřejných představitelů, kteří deregulovali americký finanční systém. Dnes pouhé čtyři americké banky mají derivátovou expozici rovnající se 3,3 násobku světového hrubého domácího produktu. Když jsem byl představitelem amerického ministerstva financí, taková možnost by byla považována za něco přesahující science fiction.

Snad se většina derivátové expozice nějak vynetuje, takže koncová čistá expozice, i když stále větší, než GDP mnoha zemí, se nebude pohybovat ve stovkách bilionů dolarů. Nicméně situace je tak znepokojivá, že Federální rezervy, které po oznámení třetího kola kvantitativního uvolňování, což je tištění peněz na nákup dluhopisů – jak amerických státních, tak špatných aktiv bank – oznámily, že své nákupy v rámci QE 3 zdvojnásobí.

Jinými slovy, celá ekonomická politika Spojených států je věnována záchraně čtyř bank, které jsou příliš velké na krach. Tyto banky jsou příliš velké na krach jen proto, že deregulace umožnila finanční koncentraci, jako by antitrustový zákon neexistoval.

Účelem QE je udržet ceny dluhu, které podporují sázky bank, vysokými. Federální rezervy tvrdí, že účelem této masivní monetizace dluhu je pomoct ekonomice nízkými úrokovými sazbami a zvýšenými prodeji nemovitostí. Ale politika Fedu ekonomice škodí tím, že připravují střadatele, obzvláště důchodce, o úrokové příjmy a nutí je své úspory čerpat. Reálné úrokové sazby placené u CD, fondů peněžního trhu a dluhopisů jsou nižší, než míra inflace.

Navíc peníze, které Fed vytváří, aby nouzově vyplatil čtyři banky, činí držitele dolarů, jak doma, tak v zahraničí, nervózními. Pokud investoři dolar opustí a jeho kurz se propadne, ceny finančních instrumentů, které nákupy Fedu podporují, klesnou také, a úrokové sazby vzrostou. Jediným způsobem, jak by pak Fed mohl dolar podpořit, by bylo zvýšení úrokových sazeb. V takovém případě by byli držitelé dluhopisů zlikvidováni a úroky u státního dluhu by explodovaly.

Za takové katastrofy, následující po předešlých kolapsech akcií a nemovitostí, by byl zbytek bohatství lidí vymazán. Investoři opouštěli akcie a kupovali „bezpečné“ americké státní dluhopisy. To je důvod, proč může Fed udržovat ceny dluhopisů tak vysoko, že reálné úrokové sazby jsou negativní.

Medializovaná hrozba fiskálního útesu je v porovnání s hrozbou derivátového převisu a hrozbou pro americký dolar a dluhopisový trh, důsledkům oddanosti Federálních rezerv záchraně čtyř bank, bezvýznamná.

Opět, média a jejich zaměstnavatel, americká vláda, ukrývají skutečné záležitosti za podvodnými. Fiskální útes se stal pro Republikány způsobem, jak zachránit zemi před bankrotem tím, že zničí sociální bezpečnostní síť, vytvořenou během 30. let, doplněnou o „Skvělou společnost“ Lyndona Johnsona v polovině 60. let.

Nyní, kdy nejsou žádná pracovní místa, nyní, kdy reálné příjmy domácností stagnovaly či klesaly po desetiletí, a nyní, kdy bohatství a příjmy byly soustředěny do pár rukou, je čas, říkají Republikáni, zničit sociální bezpečnostní síť, abychom nepřepadly přes fiskální útes.

V lidské historii taková politika obvykle přinesla vzpouru a revoluci, což je to, co USA tak zoufale potřebují.

Možná nám naši stupidní a zkorumpovaní politici nakonec přeci jen dělají laskavost.