Írán ve strategických plánech USA

Íránská otázka, která byla zatlačena stranou stínem amerických prezidentských voleb, se opět dostala do popředí. 30. listopadu americká ministryně zahraničí Hitlary Clinton uvedla, že „americká vláda je otevřená bilaterálním rozhovorům s Íránem, pokud Teherán projeví stejnou ochotu tak učinit“ (1).

Clinton vysvětlila tuto „otevřenost“ Ameriky vůči jejímu strategickému nepříteli tím, že uvedla, že „chování Íránu již je hrozbou, která poroste exponenciálně, pokud bude mít k dispozici jaderné zbraně“ (2). Proto je jasné: Spojené státy jsou připraveny na jakoukoliv akci proti Íránu, než bude mít ochranu jaderného deštníku. Problémem pro Washington je nejen íránský jaderný program, ale světonázor íránského vedení, proti kterému používají báchorku o boji proti šíření jaderných zbraní.

Poslechněme si, co v tomto směru říká Henry Kissinger, neboť je to člověk patřící do úzkého okruhu lidí, kteří činí rozhodnutí, ne jako Clinton, která je jen papouškuje na veřejnosti.

O Kissingerovi lze říct, že „smrdí mocí“. Kissinger „prudce zvýšil hodnotu a prestiž Národně-bezpečnostní rady v letech, kdy byla Amerika v úpadku – v 70. letech“ (3). Byl jediným vysokým poradcem amerického prezidenta Richarda Nixona pro zahraniční politiku (1969-1974) a nejdůležitějším člověkem v Bílém domě (4). Jak o něm napsal William Isaacson: „Kissinger hrál v 70. letech obrovskou roli při vytváření globálního míru a ve vítězství nad komunismem.“ (5). Je chráněncem Rockefellerů, členem klubu Bilderberg a nositel Nobelovy ceny míru (1973), za svoji roli v uzavření Pařížských dohod o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu, byl iniciátorem a organizátorem uvolnění napětí ve vztazích se SSSR a politiky spolupráce s Čínou, intelektuál a skvělý analytik. Henry Kissinger vždy ví, o čem mluví.

17. listopadu Washington Post zveřejnil článek Henryho Kissingera „Írán musí být okamžitou prioritou prezidenta Obamy“, ve kterém, mimo dalších důležitých výzev, kterým americký prezident čelí, uvedl jako jeden z nejnaléhavějších úkolů k řešení zastavení íránského jaderného programu… (6).

Východiskem pro motivaci Spojených států dosáhnout „dohody“ s Íránem byl postoj Izraele, který je podle Netanyahu připraven udělat „červenou čáru“, kterou Írán nesmí „ve své snaze získat jaderné zbraně“ překročit (7). V reakci na záměr Izraele takovou „červenou čáru“ udělat dal Kissinger jasně najevo, že je to výsadním právem Spojených států, a nikoho jiného (abychom nazvali věci pravými jmény, je to výsadní právo židovské lobby v USA). Určení toho, co by měl znamenat výraz „je nepřijatelné, aby Írán získal přístup k jaderným zbraním“, musí přijít z Washingtonu, a pouze tam může být ona příslovečná „červená čára“ nakreslena (8).

Kissinger své čtenáře ujišťuje, že rozhovory s Íránem na základě „5+1“ (stálí členové Rady bezpečnosti OSN – Rusko, USA, Británie, Čína, Francie a Německo) jsou marné, beznadějné a vytváří podmínky pro růst íránských jaderných kapacit. Pokud nezastavíme íránský jaderný program nyní, říká Kissinger, pak „bude výsledkem výrazný nárůst nekontrolovaného šíření jaderných zbraní v regionu“, v již tak rozpáleném „arabském jaru“ (9). Z těchto slov lze vypozorovat další význam „twitterových revolucí“ na Středním východě: USA nejdříve region rozžhavily (10), aby vyřešily problém „šíření“ neexistujících jaderných zbraní Íránu v situaci silného konfliktu.

V rozhovoru 6. října 2012 Kissinger řekl, že hlavním problémem pro nového amerického prezidenta je vnitřní stav země, která prochází sociální a ekonomickou krizí (11). Budoucnost Ameriky závisí na vyřešení tohoto velkého problému. A historie ukazuje, že USA často dávají přednost řešit své domácí problémy použitím nástrojů zahraniční politiky, sahajících od dvou světových válek po Libyi. Nyní je na řadě Írán.

Obama musí jednou provždy vyřešit íránskou jadernou otázku, řekl Kissinger. „Čas pro diplomacii se zmenšuje úměrně tomu, jak rostou íránské kapacity obohacování a přibližuje se vojenská jaderná schopnost. Diplomatický proces je proto třeba dovést k rozhodujícímu okamžiku. P5+1 nebo Spojené státy musí jednostranně navrhnout přesný program pro zamezení obohacování v Íránu, s konkrétními časovými limity.“ (12)

„Nemůžeme si dovolit další strategickou katastrofu,“ trvá na svém Kissinger odkazující na matoucí problém „apokalyptické náklonnosti íránské teokracie“. Aby účinek zesílil, mluví o své téměř naprosté jistotě, „téměř jistotě, že několik regionálních mocností se stane jadernými, pokud tak učiní Írán“, což údajně zvýší pravděpodobnost jaderné výměny.

To je důvod, proč musí USA „trvat na omezení íránských obohacovacích aktivit, tím, že si vytknou za cíl odstřihnout Teheránu přístup k surovinám pro jaderné zbraně“. Kissinger říká, že „čím vyšší míra obohacení, tím méně času bude potřeba k vytvoření jaderného materiálu zbraňové kvality. Tradiční moudrost říká, že nejvyšší prakticky vynutitelný limit je obohacení na 5%, a pak musí být všechen štěpný materiál překračující dohodnutou hranici uskladněn mimo Írán“. (A to pomíjím otázku, kdo formuluje tento „tradiční“ názor).

Zároveň si tento starý diplomat ponechává díru pro manévrování. Jak řekl dříve: „To neznamená, že červená čára opravňuje nějakou zemi k započetí války. Nicméně s ohledem na názory přátel musí konečné rozhodnutí o míru nebo válce zůstat v rukou prezidenta,“ zdůrazňuje Kissinger. A co se týká otázky proč jsou potřeba bilaterální rozhovory s Íránem, Kissinger odpovídá se vší upřímností: „Diplomacie může dosáhnout přijatelného dohodnutého výsledku. Nebo její selhání zmobilizuje Američany a svět (do války proti Íránu). Vyjasní buď příčiny eskalace krize, až po úroveň vojenského tlaku, nebo konečné podvolení se u íránského jaderného programu. Oba výsledky budou vyžadovat ochotu vidět konečné důsledky.“

Kissingerova logika je následující: „…V rozsahu, v jakém Írán projeví ochotu chovat se jako národní stát, místo jako revoluční náboženská věc (tj. plnit všechny americké podmínky a vzdát se své suverenity), a přijmout vynutitelné ověření, měly by být prvky íránských bezpečnostních obav brány vážně, včetně postupného zmírňování sankcí, jak budou přísné limity pro obohacování zaváděny a vynucovány. Ale čas bude tlačit. Teherán musí být donucen pochopit, že alternativou dohody není prostě jen další období vyjednávání, ale že používání vyjednávání k získávání času bude mít vážné následky. (Co je to, když ne vyhrožování válkou?) Kreativní diplomacie, včleněná do odhodlané strategie (tj. hrozba vojenskou akcí?) může stále být schopná zabránit krizi, za předpokladu, že Spojené státy budou hrát rozhodující roli při určování přípustných výsledků.“

* * *

Podle poslední zprávy generálního ředitele IAEA má Írán 16 jaderných zřízení. Jsou mezi nimi i obzvláště důležité továrny na obohacování uranu v Natanz a Fordow. Navíc existuje ještě experimentální zařízení, ve kterém je uran obohacován až na 19,8% (13). Mimochodem, to je stále málo obohacený uran.

Íránští vůdci opakovaně uvedli, že navýšení obohacování uranu 235 až na 5% je důsledkem potřeby vyrábět jaderné palivo pro lehkovodní reaktory a že obohacení až na 20% je určeno pro výzkumné reaktory. Nicméně nyní je v Bushehr jen jeden energetický reaktor, pro který Rusko bude dodávat palivo do konce jeho životnosti. Plány na výstavbu jak energetických, tak výzkumných reaktorů nebyly uskutečněny. Navíc pod vlivem silných finančních a ekonomických sankcí uvalených EU, USA a dalšími byl Írán nucen navrhnout plán na postupné zrušení obohacování uranu na 20%, výměnou za zmírnění sankcí. Konkrétně Írán souhlasil, že zruší aktivity v zařízení na obohacování uranu ve Fordow (14). Nicméně to ve Washingtonu nebo Bruseli nebylo pochopeno. Naopak, Washington, který dosáhl ústupků, začal připravovat půdu pro zpřísnění sankcí proti Íránu a donucení Íránu k dalším ústupkům. Tato taktika Bílého domu má, mimo dalších věcí, skoncovat s Ruskem navrhovanými principy vyřešení situace ohledně íránského jaderného programu – se vzájemnou reciprocitou.

Za zmínku stojí ještě jeden výrok, tentokrát Clinton. Během svého projevu v Brookings Institution ve Washingtonu 29. listopadu 2012 řekla: „Dosáhli jsme pokroku s Moskvou u oblastí jako snížení počtu jaderných zbraní, sankce proti Íránu a obchod, a snažíme se rozšířit naše oblasti spolupráce. Ale realitou je, že máme závažné a pokračující neshody u Sýrie, protiraketové obrany, rozšiřování NATO, lidských práv a u dalších otázek. Bude na nás a našich evropských partnerech, abychom nadále hledali příležitosti porozumění s Ruskem a dosáhli pokroku u záležitostí, na kterých nám záleží.“ (15) Nyní je jednou z hlavních záležitostí významných pro USA Írán. Zde očekávat, že Rusko bude souhlasit s tím, co Američané chtějí, je nerozumné. Plán „bilaterálních rozhovorů“ s Íránem a existence ruského tlaku na Írán nefunguje.

V reakci na rostoucí tlak Spojených států může Írán zastavit inspekce IAEA na svém území, vystoupit z NPT a dokonce se rozhodnout provést jaderný test. Washington by v této situaci nebyl schopen intervenovat. Tudíž USA záměrně provokují a rozdmýchávají situaci u všeho kolem Íránu. Na jednu stranu je zde nabídka bilaterálních rozhovorů (odstraňujících další zprostředkovatele) a na druhou snaha vyprovokovat Teherán k tvrdým opatřením, která by ospravedlnila „reakci“, včetně vojenského zásahu.

Z Kissingerova článku „Írán musí být okamžitou prioritou prezidenta Obamy“.

„Někteří tvrdili, že dokonce i v pesimistickém scénáři by mohl být jaderný Írán zastrašen. Avšak to ignoruje obrovsky nákladnou, komplexní a napětím prošpikovanou realitu zastrašování éry studené války, apokalyptickou náklonnost íránské teokracie a téměř jistotu, že několik regionálních mocností se stane jadernými, pokud tak učiní Írán. Jakmile je jaderná rovnováha vynucena v podmínkách, kde napětí již není jen čistě bilaterální, jako ve studené válce, a ve stále se rozvíjejících zemích, jejichž technologie pro zabránění nehodám je v plenkách, zvýší se pravděpodobnost nějaké jaderné výměny dramaticky.

To je důvod, proč Spojené státy trvaly na limitech u íránského obohacování – tedy odříznutí přístupu k prvkům pro jaderné zbraně. Upuštěním od původního požadavku zakázat veškeré obohacování plán P5+1 zkoumal, jaká míra výroby štěpného materiálu je kompatibilní s mírovým využitím schváleným NPT. Čím vyšší míra obohacení, tím méně času bude potřeba k dosažení vojensky aplikovatelných výsledků. Tradiční moudrost říká, že nejvyšší prakticky vynutitelný limit je obohacení na 5%, a pak musí být všechen štěpný materiál překračující dohodnutou hranici uskladněn mimo Írán“.

Vzpomínám si na rčení rakousko-uherského kancléře Klemense von Metternicha, kterého lze přirovnat ke Kissingerovi. „Protože vím, co chci, a čeho jsou ostatní schopni, jsem zcela připraven.“ (16).

Kissinger, a ti, které řídí, vědí, co chtějí. Nicméně nelichotí si v tom, že vědí, čeho jsou schopni ostatní?

Poznámky:

1. Hillary Clinton: U.S. ready for bilateral talks with Iran.
2. As above.
3. D. Rothkopf Running the World. The Inside Story of the National Security Council and the Architects of American Power. N.Y.: Public Affairs, 2005. P. 126.
4. H. Smith: The Power Game. How Washington Works. L.: Collins, 1988. P.568, 598.
5. W. Isaacson Kissinger: A Biography. N.Y. etc.: Touchstone Books, 1992. P. 767.
6. H. Kissinger Iran must be President Obamas immediate priority.
7. Netanyahu will determine to the UN General Assembly the «red lines» for Iran.
8. H. Kissinger: Iran must be President Obamas immediate priority ...
9. As above.
10. Details from Elena Ponomareva: Secrets of the «color revolutions». In Part III. 2012. № 1-6.
11. Henry Kissinger - Extended.
12. (12), Iran should become an immediate priority for Obama. Further references are given in this article.
13. V.V. Evseev: The Iranian nuclear programme in a Middle Eastern perspective / New Eastern Outlook. 10/12/2012.
14. As above.
15. Clinton has found a «challenge» for Europe.
16. M. Kalb, B Kalb. Kissinger. New York: Bell Books, 1975. P. 628.