Post-imperiální Pax Americana

Nedávné jednostranně nakloněné hlasování ve Valném shromáždění OSN o připuštění Palestiny coby nečlenského pozorovatelského státu je jistou známkou toho, že ve světě se po pádu amerického impéria schopnost Izraele zajišťovat si spojence stává obtížnější. Za klesající diplomatické a ekonomické podpory Spojených států ti, kteří vládnou z Jeruzaléma a Tel Avivu, shledávají obtížnějším než kdy předtím přemluvit, zastrašit nebo zlanařit země k tomu, aby hlasovaly proti rezoluci o státnosti Palestiny.

Nakonec vším, co dokázal Izrael nahnat u Palestiny do hlasování „ne“, byla Česká republika, jejíž zahraniční politika je v rukou šlechtického uchazeče o neexistující královský trůn, který teskní po dnech monarchistické Evropy, kde evropští nevolníci měli stejná politická práva, jako mají dnes Palestinci, tedy žádná; a kanadská vláda, která má jako svoji základnu podivnou kombinaci křesťanských pravičáckých extremistů a vlivných homosexuálů v Torontu a Ottawě. Izrael podpořil také zkorumpovaný prezident Panamy, který věří, že Izrael je „strážcem svaté země“, a tři bývalá „svěřenecká území“ OSN – Mikronésie, Marshallovy ostrovy a Palau – které jsou „volně přidruženy“ ke Spojeným státům, a nemají na Washingtonu žádnou skutečnou nezávislost, podobně jako ji neměla v době studené války Ukrajinská a Běloruská sovětská socialistická republika na Kremlu; a Nauru, tečka v Pacifiku, která prodává svůj hlas v OSN nejvyšší nabídce. A samozřejmě, jako obvykle, Spojené státy hlasovaly „ne“ spolu s Izraelem, což je nijak nepřekvapivý krok, když člověk vezme v úvahu, že dvě politické základny prezidenta Baracka Obamy a ministryně zahraničí Hitlary Clinton – Chicago a New York – jsou v rukách tvrdě sionistických starostů, Rahma Emanuela a Micheala Bloomberga, kteří oba mohou způsobit obhajujícímu prezidentovi a aspirantu na tuto funkci politické problémy, pokud by jen pomysleli na to, že by se USA u Palestiny zdržely.

Izrael se pokusil zabránit totální pohromě, kdy by u Palestiny hlasovaly proti jen Spojené státy, tím, že obvolal některé zahraniční vůdce, kteří byli pečlivě vypěstováni Izraelem a židovskými lobby. V sedmi případech tito přátelé Izraele zajistili, že jejich země hlasovala pro odmítnutí rezoluce o povýšení statutu Palestiny. U ostatních dokázali izraelští spojenci dosáhnout jen zdržení se hlasování…

Možná nikdo nebyl tak rozvášněný, a dokonce arogantní, ve jménu Izraele, než kanadský ministr zahraničí John Baird.

Baird je nejvíce pro-izraelským členem již tak zuřivě pro-izraelské vlády Konzervativní strany se Stephenem Harperem coby premiérem v čele. Baird je samozvaný stoupenec sionismu, který na banketu Židovského národního fondu v Ottawě zhruba týden před hlasováním o Palestině řekl: „Po 2,000 letech hořkého vyhnání dal sionismus – národní vyjádření židů – hlas a formu snu, který židovské vědomí nikdy neopustil: návratu světového židovstva do své starobylé domoviny… Prostě to bere dech, když člověk vidí, čeho lidé jako Theodor Herzl, Eliezer Ben-Yehuda a Chaim Weizmann dosáhli všemu navzdory. Je prostě zázrakem to spatřit.“ Baird odletěl do New Yorku, aby mohl osobně při hlasování o Palestině zmáčknout za Kanadu „ne“. Izraelský premiér Benjamin Netanyahu zavolal Harperovi, aby mu za podporu Kanady poděkoval.

Dalším stoupencem Izraele, který zajistil jedno ze sedmi „ne“, byl český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, či přesněji Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena Fürst zu Schwarzenberg, 12. princ ze Schwarzebergu. Tento třetí bratranec monackého prince Alberta I – což by mohlo vysvětlit zdržení se hlasování tohoto pidi knížectví u Palestiny – byl dlouho pravičáckým politikem, nejdříve v konzervativní rakouské Lidové straně, za komunistické vlády v Československu, a později členem české Strany zelených, což je další důkaz pravičáckých a sionistických tendencí mnoha „zelených“. Schwarzenberg považoval v r. 2005 za důležité odcestovat na Kubu, aby tam vyburcoval opozici vůči Fidelovi Castro, což byl čin, za který byl z této ostrovní země vypovězen, ale u nepříjemné situace Palestinců zůstává proti. Pro Schwarzenberga a Českou republiku měl Netanyahu následující komentář: „Izrael nemá v Evropě lepšího přítele, než Českou republiku“, která byla ve čtvrtek jedinou evropskou zemí, která hlasovala „ne“. Bohužel pro Izrael vyrušil hlasování prince Schwarzenberga další evropský princ, Hans Adam II, jehož knížectví Lichtenštejnsko hlasovalo pro Palestinu.

Panamský prezident Ricardo Martinelli, vlastník řetězce supermarketů, patří dlouho ke dvoru Izraele. Stejně jako Baird i Martinelli byl nadmíru výřečný ve svém vychvalování Izraele a věci sionismu. Během cesty do Izraele v r. 2010 Martinelli uvedl: „Židovské srdce je stejné, jako panamské srdce… Říkám s velkou ctí a radostí: Vždy budu podporovat Izrael, strážce hlavního města světa, Jeruzaléma…“ Martinelli si pochvaloval přítomnost židovských vyslanců ve své vládě, včetně ministra obchodu a průmyslu Roberto Henriquez a ministra turistky Salomona Shamaha, o kterém se věří, že je silně napojen na praní drogových peněz. Martinelli svým izraelským hostitelům řekl: „Jsem si jistý, že Izrael a Panama mají silnou a zářnou budoucnost ve všech společných snahách.“ Stejně jako Baird i Martinelli byl častým hostem na setkáních židovských organizací ve Washingtonu.

Co se týká americké verze sovětských „SSR“ v OSN, Mikronésie, Marshallových ostrovů a Palau, tak Izrael podpořil jejich pochybné členství v OSN po pádu Sovětského svazu, kdy k tomuto světovému orgánu rychle přibyli noví členové, a dvě SSR se staly nezávislými členy. Izrael také pozval jejich vůdce na výlet s červeným kobercem do židovského státu, kde se jim dostalo opulentního lázeňského zacházení na břehu Mrtvého moře a odvezli si domů štědré „batohy s kořistí“ se solemi z Mrtvého moře dobrými na kůži a do produktů péče o vlasy. Do Izraele byl také pozván prezident malinkého Nauru, který se z velké části skládá s ptačích bobků, které ostrov vytvořily, než tam došlo k jejich nadměrné těžbě coby cenných fosfátových usazenin. Izrael slíbil ostrovním státům technickou pomoc u zemědělství a vodních zdrojů (kde bude „pomáhat“ hlavně sobě, neboť přesně těchto zdrojů se mu silně nedostává – p.p.).

V r. 2010 mikronéský prezident Emanuel Mori byl izraelským prezidentem Shimonem Peresem uvítán jako „jeden z největších přátel Izraele“. V r. 2009 Mori a prezident Nauru Marcus Stephen navštívili Izraele, pod patronací Výměnného projektu Amerického židovského výboru ve spolupráci s izraelským ministerstvem zahraničí. Ačkoliv prezident Marshallových ostrovů Litokwa Tomeing, na rozdíl od svého předchůdce Kessai Note, zatím Izrael nenavštívil, navštívil ho počátkem roku 2012 Ran Tahay, čestný izraelský konzul pro Marshallovy ostrovy. Rahay, v tričku jako výraz pohrdání touto ostrovní republikou, předal prezidentu Tomeing jako dárek dvě knihy, jednu napsanou Peresem a druhou bývalým premiérem Ehudem Olmertem. Prezident a první dáma Palau, Johnson a Valeria Toribiong, navštívili Izrael koncem roku 2011.

Izrael nakonec „solidní“ menšinu hlasů, v kterou doufal, nezískal. Mnohé země, které normálně hlasují pro Izrael, se hlasování zdržely, a zdržení se Německa, Francie, Británie, Holandska, Švédska a Itálie zabolelo. V červenci se izraelský válkychtivý a otevřeně rasistický ministr zahraničí, Avigdor Lieberman, stal prvním izraelským ministrem zahraničí, který navštívil prťavé San Marino v Itálii. Jeho „okouzlující“ ofenzíva s cílem zajistit si u Palestiny hlasování „ne“ byla evidentně neúspěšná. Ministryně zahraničí a politických záležitostí San Marina, Antonella Mularoni, pověřila delegaci své země v New Yorku, aby se u rezoluce o Palestině zdržela hlasování. Itálie, také navštívená Liebermanem, hlasovala pro Palestinu. Křupanský Lieberman pravděpodobně prahne po starých dobrých časech svého nevychovaného dvojníka Silvio Berlusconiho.

Izrael se ze starého ověřeného rčení „násilníci nejsou na vlastním dvorku, ani v ostatních čtvrtích populární“ pravděpodobně nepoučí. Izrael zjišťuje, že najít diplomatické spojence je obtížné stejně, jako se pokusit najít šunkový sendvič v kibucu.