Americký GULAG jako nejnovější forma kapitalismu (II)

Předchozí část

Ještě v r. 1972 bylo v USA méně než 300,000 vězňů. V r. 1990 již 1 milion. Dnes jsou USA, kde je již více než 2,3 milionů vězňů, na čelním místě seznamu zemí podle počtu zavřených. Tedy připadá na ně zhruba 25% všech lidí, odpykávajících si trest na celém světě (kdy podíl USA na světové populaci představuje 5%). Číslo 754 zavřených na 100,000 lidí činí ze Spojených států světovou jedničku i u počtu zavřených vůči celkové populaci. Jak tvrdí specializovaná americká publikace „California Prison Focus“, v historii lidstva neexistovala společnost, která by držela ve věznicích tolik svých členů. V USA je ve vězeních zavřených více lidí, než v jakékoliv jiné zemi – o půl milionu více, než v Číně, přestože populace ČLR je pětkrát větší, než americká. Sovětský GULAG z 30. let svým rozsahem oproti americkému GULAGu počátku 21. století výrazně zaostával.

Pokud se počet zavřených doplní o Američany, kterých se týká podmíněné odsouzení či dočasné podmíněné propuštění, tak se ukáže, že do tohoto systému ve skutečnosti spadá 7,3 milionů lidí, tedy přibližně každý čtyřicátý obyvatel země (a každý dvacátý dospělý).

O této skupině „podmíněně“ zavřených velmi podrobně píše Američan ruského původu Viktor Orel, bývalý důstojník Správy věznic státu Nevada (1). 5 milionů Američanů, kteří dostali „trest“, ale nejsou za mřížemi, jsou jedinci, pro které nebylo ve stávajících nápravných zařízeních místo. Podle údajů V. Orla jsou americké věznice přeplněné – počet lidí v nich překračuje normu přibližně o 100%. Například podle údajů za říjen 2007 bylo v kalifornských věznicích 170,600 vězňů, při kapacitě 83,000. Aby bylo možné dát odsouzeným Američanům možnost si trest „odsedět“, byly věznice nuceny dočasně propustit ty, kteří již v cele byli. Takovýto „liberalismus“ nelze zdaleka ospravedlnit, protože propuštění vězni opět páchají trestné činy (podle V. Orla 95% z propuštěných). Příčiny takového recidivismu spočívají částečně v samotných lidech, kteří se dostanou na svobodu, ale hlavní příčina má sociálně-ekonomický charakter. Zaměstnavatelé nechtějí bývalé vězně zaměstnávat, a v důsledku toho se vězni, aby si zajistili prostředky pro existenci, vrací do starých kolejí. U lidí mimo věznice tvoří velkou část lidé s tak zvaným domácím vězením. To jsou ti, kteří sedí doma a čekají, až se uvolní ve věznici postel.

V. Orel popisuje tyto „domácí vězně“ takto: „Samostatnou kategorií, spadající do výše uvedeného čísla (5 milionů odsouzených Američanů nacházejících se mimo zdi věznic) jsou vězni, „sedící“ doma a čekající na místo ve skutečném vězení. To, co je napsáno níže, není výmyslem ani fantazií, ale realitou současného amerického života. V domácím „vězení“ je drží elektronický náramek, připevněný nad kotníkem. Čidlo v něm je napojeno na pult místní policie. Pokud „okroužkovaný“ odejde ze svého domu více jak na 150 stop (30 metrů), je na pult elektronicky odeslán výstražný signál. To je považováno za pokus o útěk a dotyčnému mohou navýšit trest. A totéž se děje, pokud se „domácí“ vězeň pokusí náramek sundat. Čekací doba na místo ve věznici se do celkové doby trestu nezapočítává. Samotná čekací doba není stanovena. Ale fakticky připadají na jednu uvolněnou postel ve věznici dva „domácí“ vězni, čekající v pořadníku (2).

Další plány amerických „vězeňských korporací“

Lobbisté korporací se dožadují toho, aby jakékoliv porušení zákona bylo trestáno vězením. Analýza americké legislativy ukazuje na výrazný „pokrok“ v přesídlování amerických občanů z jejich domovů do vězeňských cel. Rovněž požadují zrušení „podmíněných trestů a dočasného propuštění“. Lobbisté dosáhli toho, aby lidé byli odsuzování k odnětí svobody i za nenásilné trestné činy a aby dostávali dlouhé tresty za přechovávání i nepatrného množství zakázaných látek. Federální zákon stanovuje pětiletý trest bez práva na podmínečné dočasné propuštění za přechovávání 5 gramů cracku, nebo 3,5 uncí heroinu (1 unce=28,35 g), nebo 10 let za přechovávání méně než 2 uncí surového kokainu nebo cracku. Za 500 gramů čistého kokainu tentýž zákon stanoví pouhý pětiletý trest. Většinu těch, kteří užívají čistý kokain, představují bohatí, nebo běloši patřící do střední třídy. Černoši a hispánci užívají surový kokain. V Texasu lze člověka odsoudit k více než dvěma letům za 4 unce marihuany. Ve státě New York protidrogový zákon z r. 1973 stanovuje za 4 unce jakékoliv zakázané látku trest od 15 let po doživotí. Jak poznamenává V. Orel, 57% zavřených v amerických věznicích sedí za užívání drog. Nejen, že se nikdy nedopustili žádného násilí, ale sami byli velmi často jeho oběťmi. Svého času americký prezident Clinton nanejvýš správně řekl, že ty, kteří užívají drogy, není třeba trestat, ale léčit. Nicméně zůstalo jen u těchto slov. Americké úřady, spolu s podnikatelským sektorem, mají zájem na šíření drog v zemi, protože je to velmi účinný způsob, jak zvýšit počet „vězeňských otroků“.

Lobbisté korporací dosáhli také v 13 státech přijetí zákona „3x a dost“, který stanovuje za více než tři trestné činy (i když nejsou spojeny s násilím) doživotní trest. V americkém tisku se objevily publikace, ve kterých se říká, že jen přijetí tohoto zákona si vyžaduje výstavbu dalších 20 federálních věznic.

Dalším směrem, kam napírají své aktivity korporátní lobbisté, je maximální prodloužení trestů odnětí svobody. Za tímto účelem se do zákonů vpravují různé úpravy. Včetně takových, které umožňují prodlužovat dobu pobytu ve vězení za jakékoliv provinění vězně, i sebemenší. Soukromé vězeňské společnosti někdy sami určují „tresty“ ve formě prodloužení doby věznění. Takže ve výše zmíněné soukromé společnosti CCA je za jakýkoliv přestupek vězňům přidáváno 30 dní. Po průzkumu ve věznicích v Nového Mexika se ukázalo, že federální vězni dostávají osmkrát více dočasných propuštění za „dobré chování“, než vězni CCA.

Korporace se snaží navýšit zdroje téměř bezplatné pracovní síly v soukromých věznicích prostřednictvím ovlivňování rozhodování soudů. Širokou odezvu měl příběh ze státu Pennsylvánie z r. 2008. Tehdy vešlo ve známost, že dva soudci dostávali od dvou soukromých věznic úplatky za to, že budou odsuzovat mladistvé k maximálně přísným trestům, aby zaručili naplnění těchto dvou věznic bezplatnou pracovní silou. Celková částka úplatků činila 2,6 milionů dolarů.

Aby udělené „tresty“ přeměnily lidi z potenciálního zdroje otrocké práce na skutečný, bylo by nutné je všechny umístit do věznic, kterých se silně nedostává. V posledních letech se v americkém vězeňsko-průmyslovém komplexu velmi využívá partnerství státu a soukromých subjektů – rovný podíl federálních úřadů, státních úřadů a podnikatelského sektoru na financování rozšíření amerického GULAGu. Tyto investice jsou dnes efektivnější, než například investice do rozvoje high-tech.

Posuďte sami: podle údajů V. Orla investuje stát do vězeňského systému země (do pouhých 5,000 věznic federální a státní úrovně) každý rok 60 miliard dolarů, a dosahuje zisku ve výši 300%.

Autor knihy „Uzavřený svět Ameriky“ píše: „Je strašné vědět, že již dnes přistupují USA k vězeňskému průmyslu jako k potenciálu budoucího ideálního státu, kde vězeňská populace za pár šestáků vytváří bohatství pro hrstku majitelů celého světa.“ (3)

Nicméně zatím se „potenciál budoucího ideálního státu“ nevyužívá naplno ani zdaleka. Podle posledních údajů pobývá v soukromých komerčních věznicích 220,000 vězňů. Ve vztahu k celkovému počtu vězňů v amerických věznicích to není mnoho – asi 10%. Ve vztahu k počtu všech amerických odsouzených k odnětí svobody jsou to asi 3%. Spolu s tím je patrné, že minimálně stejný počet vězňů ve státních věznicích je „pronajímán“ soukromému kapitálu. Místo zde má také nepřímé využívání práce vězňů státních věznic, které uzavírají (tajné) dohody o výrobě toho či onoho zboží za použití práce vězňů. Ale to podnikatelům nestačí.

Proto hlavní úsilí věnuje soukromý kapitál ani ne tak zvýšení počtu vězňů, jako tomu, aby se vězni co nejrychleji dostali pod kontrolu „vězeňských“ korporací (4).

Americká zkušenost s „vězeňským otroctvím“ v dalších zemích

Americký příklad využívání práce vězňů v zájmu soukromého kapitálu se zdá být „nakažlivým“. Soukromé věznice se objevily také v řadě dalších zemí – Británii, Švédsku, Estonsku, Austrálii a Brazílii. V té například soukromníci řídí 17 věznic, ve kterých se nachází 2% všech vězňů. V Británii byla první soukromá věznice s 400 místy otevřena v r. 1992, v hrabství Yorkshire, bezpečnostní korporací G4S. Brzy se tato korporace stala lídrem vězeňského podnikání v Británii. V r. 2002 koupila americkou vězeňskou korporaci Wackenhut a získala tak 25% trhu soukromého vězeňského podnikání v USA. Druhou soukromou vězeňskou korporací v Británii, po G4S, je Serco. Akcie obou těchto společností jsou kotovány na Londýnské burze. Na konci května 2010 činila kapitalizace těchto firem 3,67 mld liber, resp. 2,97 mld.

V Izraeli byl v r. 2004 schválen zákon, povolující vytváření soukromých věznic. Izraelský miliardář Lev Levajev, spolu s americkou vězeňskou korporací Emerald, v r. 2007 začal s výstavbou soukromé věznice s 800 místy, a stavba přišla na 360 milionů dolarů. Odpůrci tohoto zákona podali protest u Vrchního izraelského soudu. V říjnu 2009 vynesl soud verdikt, že vězeňský systém země nemůže být založen na soukromých ekonomických zájmech. Takže projekt první soukromé věznice v Izraeli byl „zmrazen“ (5).

První „pilotní“ projekty se objevují i v dalších zemích. V Japonsku byla v květnu 2007 otevřena první nová věznice za 50 let, která okamžitě získala statut soukromé společnosti. Je určena pro 1,000 lidí, odsouzených za nejtěžší zločiny. V Estonsku, kde mají nejvíce uvězněných v Evropě (k celkovému počtu obyvatel – 0,34%), fungují dvě soukromé věznice. V Lotyšsku před několika lety ministerstvo spravedlnosti projednávalo možnost výstavby soukromých věznic jako jednu z cest, jak dostat zemi z krize. Podobné projekty jsou projednávány v Litvě, Bulharsku, Maďarsku a České republice. Jsme svědky zrodu „vězeňského kapitalismu“ v celosvětovém rozsahu.

1. Nyní je spisovatelem a novinářem, autorem knihy „Amerika jaká je“, vyšlé v Torontu
2. V. Orel; Uzavřený svět Ameriky; www.victororel.com
3. V. Orel; Uzavřený svět Ameriky; www.victororel.com
4. Nejpředvídavější američtí politici velmi dobře chápou, jakou hrozbu představuje „privatizace“ vězňů. Proto dělají co mohou, aby proces této „privatizace“ aspoň zpomalili. Například ve třech státech – New York, Illinois a Louisiana – platí legislativní zákaz využívání soukromého sektoru ve vězeňském systému.
5. J. Dranika, A. Dolgopolov; Uzavřená ekonomická zóna; Коммерсантъ-Деньги, č.21, 31. 5. 2010