Nová hra na „syrskou opozici“

Po nezdařeném pokusu rozpoutat totální občanskou válku v Sýrii a po mobilizaci Syřanů k boji proti řádění teroristických uskupení se Západ uchýlil k vytváření nového obrazu „syrské opozice“.

Doposud byla jako „alternativa“ vlády Bashara Assada předkládána v Turecku sídlící Syrská národní rada (SNC, nazývaná také „Istanbulská rada“), financovaná Katarem a zcela pod kontrolou francouzské vojenské rozvědky – DGSE. Velkou část členů Istanbulské rady tvoří příslušníci Muslimského bratrstva.

Hlavní bojovou silou zůstává, stejně jako dříve, Tureckem řízená a vyzbrojovaná Svobodná syrská armáda (FSA), poskládaná ze syrských dezertérů a kriminálníků, bojovníků Al-Káidy, salafistů a džihádistů. Asi 80% jednotek tohoto uskupení uznává za svého duchovního vůdce šejka Adnana Al Arura, přebývajícího v Saudské Arábii. Velící středisko bojovníků je v tureckém městě Adana, u americké vojenské základny Incirlik, a je řízeno CIA, jejímž prostřednictvím Američané již na „zákonném“ základě dodávají teroristickým bojůvkám informace, finance a poskytují logistickou podporu.

Po celou dobu Syrská národní rada odmítala, že v Sýrii jsou přítomní radikálové a salafisté, kteří pro ni byli velmi výhodnými spojenci. Nicméně počínaje říjnem jak SNC, tak západní diplomaté začali otevřeně vyjadřovat obavy ohledně „násilí páchaného extremisty“ a „přítomnosti radikálních islamistů na severu Sýrie, která se v budoucnosti může ocitnout v rukou ozbrojenců“ (přestože vše, co se tam odehrává, je realizací plánu západních stratégů). (1)

Tehdy známý francouzský novinář Thierry Meyssan obrátil pozornost na jistou podivnost, svědčící o přechodu Američanů na novou taktiku. Bylo evidentní, napsal, že vedení NATO na vojenské letecké základně v Incirlik šestkrát dalo džihádistům povel k přípravě rozsáhlého útoku, kterému syrská armáda, v klasickém boji účinná, úspěšně odolala. Pokaždé ozbrojence FSA obklíčila a zlikvidovala. Jak poznamenal Meyssan, „první pokus lze připsat taktické chybě, druhý despotismu nějakého primitivního generála, ale u šestého je třeba vzít v úvahu jiný předpoklad: NATO záměrně posílá své ozbrojence na smrt“. Protože od Maroka po Xinjiang začali džihádisté stále více projevovat vlastní iniciativu, Washington se rozhodl snížit počet svých ozbrojenců, kteří se stali přítěží a nebezpečnými, a začal dávat džihádistům pokyny, které je dostávají před hlavně syrské armády, která je likviduje ve velkém (2).

Když radikály odsunulo na druhou kolej, přistoupilo „centrum“ k restrukturalizaci opozice, a uznalo SNC nezpůsobilou pro roli vůdčí síly. Jak otevřeně vyjádřil představitel amerického ministerstva zahraničí Patrick Ventrell, nová struktura musí být vytvořena tak, aby zajistila řízení země po pádu Assada a aby byla ve stavu „spolupracovat se světovým společenstvím“. De facto byl vytyčen úkol vytvořit takovou „vládu v exilu“, která by nediskreditovala zjemnělou západní společnost. Přičemž Ventrell nezakrýval, že to byli právě USA, kdo vybíral lidi a organizace, které se zúčastnily Ligou arabských zemí svolané konference v hlavním městě Kataru Doha, kde měla být vytvořena nová struktura (3).

11. listopadu byli zástupci rozličných syrských uskupení sjednoceni pod „Národní koalicí revolučních a opozičních sil“ (NCSROF), kde všechny funkce a povinnosti přidělil šéf americké delegace na konferenci v Doha, americký velvyslanec v Sýrii Robert S. Ford. V letech 2004-2006 působil jako zástupce Johna Negroponte, který vedl americké diplomatické zastoupení v Iráku a používal tam válečné metody praktikované v Hondurasu: využívání „eskader smrti“ a „nikaragujských contras“. Stejný model S. Ford používal i pro destabilizaci situace v Sýrii.

I když vytvoření kolice Američanům umožnilo dostat pod kontrolu ozbrojenou opozici, v žádném případě to nevyřešilo problém reprezentace státu, protože od koalice se distancovala různá uskupení FSA, a také síly stavějící se proti ozbrojenému boji, konkrétně Národní koordinace pro demokratické změny. Nicméně, podle všeho, hlavním úspěchem západu bylo dosazení na vedoucí místo doposud téměř neznámé postavy – bývalého imáma jedné z damašských mešit, šejka Ahmada Moaze al Khatiba.

Ten vyhověl dvěma kritériím najednou: aby ho uznali ozbrojenci, musí být náboženským činitelem, a aby ho uznal Západ, musí být „umírněný“. A nejcennějším pro Západ je u něj to, že má znalosti i zkušenosti nutné pro vedení oficiálních jednání, především o otázkách plynařského byznysu.

Poté, co ho veřejnosti představila jako politickou postavu, mající národní podporu a schopnou dosáhnout „konsensu“, začala západní média slepovat obraz ideálního politika. Takže Agence France-Presse sdělila, že Ahmad Moaz al Khatib je nezávislým umírněným náboženským činitelem, vyučujícím mezinárodní vztahy, a nepatřící k žádnému islamistickému hnutí. V r. 2012 ho několikrát zatkli za otevřené vyzývání ke svržení Assadova režimu, bylo mu zakázáno kázat v syrských mešitách, načež pak odjel do Kataru.

Nicméně jak upozorňuje Thierry Meyssan, ve skutečnosti je vše zcela jinak. Ahmad Moaz al Khatib žádné mezinárodní vztahy nevyučoval. Po získání kvalifikace inženýra geofyziky šest let (1985-1991) pracoval v hedgingové společnosti al-Furat Petroleum Company, napojené na britsko-holandskou Royal Dutch Shell, se kterou udržoval úzké styky. Když v r. 1992 zdědil po otci prestižní funkci imáma v mešitě Omeyadov v Damašku, byl brzy zbaven svých pravomocí a bylo mu zakázáno působení v Sýrii. To se stalo ještě za otce Bashara Assada, v dobu, kdy Sýrie podporovala mezinárodní intervenci proti Iráku a podpořila Kuvajt. Ahmad Moaz al Khatib odsoudil operaci „Písečná bouře“, ale nikoliv z politických důvodů, ale z náboženských, se kterými přišel také bin Laden, který považoval za svatokrádež jakoukoliv západní přítomnost na arabské půdě. Pak al Khatib učil, konkrétně v Holandském institutu v Damašku, kdy často cestoval do zahraničí, především do Holandska, Británie a USA, dokud se nepřestěhoval do Kataru. V letech 2003-2004 pracoval v Sýrii jako lobbista Royal Dutch Shell, když ta u syrské vlády lobbovala za ropné a plynové koncese. Do Sýrie se Moaz al Khatib vrátil až v horkém roce 2012, aby zde šířil protivládní propagandu. Když byl zatčen, a pak amnestován, opustil zemi a usadil se v Káhiře (4).

Co se týká jeho nábožensko-politických názorů, tak navzdory tvrzení AFP je al Khatib členem Muslimského bratrstva, je stoupencem zřízení kalifátu s právem šaría v Sýrii a šíity považuje za kacíře.

Západ, když získal takovouto „impozantní“ postavu, si pospíšil s uznáním této nové samozvané struktury za zákonného („legitimního“) zástupce syrského národa. První tak učinil francouzský prezident, který při přijetí Moaze al Khatiba v Paříži sdělil, že je dokonce připraven přijmout syrského velvyslance, který bude jmenován šéfem koalice. Okamžitě po Francii uznala koalici vláda USA, Británie, Rada spolupráce států Zálivu (GCC) a Rada Evropské unie.

Co se týká F. Hollanda, tak ten neustále dokazuje svoji odhodlanost změnit režim v Sýrii, a sní o tom, že tuto zemi opět přemění na francouzskou kolonii. Ne náhodou ve svém projevu v OSN požadoval po Radě bezpečnosti, aby udělila mandát ke zřízení „zón osvobozených povstalci“, podobný mandátu, který byl udělen Francii Ligou národů v období 1923 až 1944. Je také charakteristické, že okamžitě po vytvoření „Národní koalice“ požadovali Francouzi zrušení evropského embarga na dodávky „obranné vojenské techniky“ bojovníkům proti Assadovu režimu. Takže Francie předehnala ostatní západní mocnosti v pokusu přivlastnit si právo vytvářet a vyzbrojovat „osvobozené zóny“ na území Sýrie.

Činnost NCSROF bude čistě dekorační, role Ahmada Moaze al Khatiba bude omezena výhradně na reprezentační, a veškerá špinavá „osvoboditelská“ práce bude stejně jako dříve vykonávána salafistickými a wahabistickými uskupeními, kde rovněž započala centralizace a likvidace „nesouhlasících“ velitelů. A protože ozbrojená uskupení, vysazená v Aleppo, na svém setkání vytvoření NCSROF a jakýkoliv zvenčí jim vnucený projekt odsoudila a vyzvala k vytvoření kalifátu, Západ se nyní může zbavit jakékoliv zodpovědnosti za jejich činnost.

Jako vždy, licoměrnost západních politiků nemá obdoby. Zatímco na forbínu přivedli „salonní opozici“, pokračují ve vyzbrojování islamistických hrdlořezů, čistících půdu pro zřízení nového evropského koloniálního otroctví…

Odkazy

1. http://inosmi.ru/world/20121121/202418207.html#ixzz2D5n4CMa5
2. http://www.voltairenet.org/article176269.html
3. http://news.rambler.ru/16180132/
4. http://www.voltairenet.org/article176614.html