Americký GULAG jako nejnovější forma kapitalismu (I)

V nedávno zveřejněném zajímavém článku „Demokracie v Americe dnes“ se mluvilo konkrétně o jedné stránce amerického systému, vězeňství. Zmiňovala se tam i tak zvaná komerční vězení: „V USA vzkvétá „podnikání“ využívající práce uvězněných. Každý 10. vězeň v této zemi je zavřen v komerční věznici. V r. 2010 dosáhly dvě soukromé vězeňské společnosti zisku 3 mld dolarů.“ Tento dosti nový společenský jev v životě Ameriky si zaslouží podrobnější probrání…

Podstata a formy „vězeňského otroctví“

V USA je dnes v „komerčních věznicích“ zavřeno 220,000 lidí. V americké literatuře pojmenovali tento fenomén „vězeňské otroctví“. Rozumí se tím využívání práce vězňů. Je to však třeba upřesnit: využívání práce vězňů zavřených s cílem dosáhnout zisku pro soukromý kapitál (na rozdíl třeba od práce jako čištění prostranství a prostor věznice nebo provádění nějaké práce v zájmu státu).

Privatizace práce vězňů v USA probíhá dvěma základními formami:

• převádění vězňů ze státních věznic do soukromých věznic jako pracovní sílu a jejich pronajímání;
• privatizace vězeňských zařízení, jejich přeměna na soukromé společnosti různých forem vlastnictví (včetně akciových společností).

13. dodatek americké ústavy, zakazující nucené práce, obsahuje klauzuli: „Otroctví a násilné nucení k práci, vyjma trestu za zločin, uděleného řádným soudem, v USA existovat nesmí.“

A tak je v amerických věznicích otroctví zcela legální.

První z uvedených forem („pronájem“ vězňů) se v Americe objevila v 19. století – ihned po občanské válce let 1861-1865 a zrušení přímého otroctví, aby se zlikvidoval akutní silný nedostatek levné pracovní síly. Otroky propuštěné na svobodu obvinili z toho, že jsou dlužni bývalým majitelům, nebo z drobných krádeží, a šoupli je do vězení. Pak je „pronajali“ na sběr bavlny, výstavbu železnice a důlní práce. Ve státě Georgia, například, byli „pronajatí“ v období 1870-1910 z 88% černoši, v Alabamě z 93%. V Mississippi fungovala do r. 1972 obrovská plantáž, využívající práce vězňů na základě smlouvy o „pronájmu“. Na počátku 21. století minimálně 37 států legalizovalo využívání práce „pronajatých“ vězňů soukromými společnostmi.

Americký výzkumník problému „vězeňského otroctví“ Viki Pelaes v článku „Vězeňské podnikání v USA: Velký byznys nebo nová forma otroctví?“ (1) píše:

„Mezi korporace (které si „pronajímají“ vězně) patří „smetánka“ amerického korporátního společenství: IBM, Boeing, Motorola, Microsoft, AT&T, Wireless, Texas Instruments, Dell, Compaq, Honeywell, Hewlett-Packard, Nortel, Lucent Technologies, 3Com, Intel, Northern Telecom, TWA, Nordstrom’s, Revlon, Macy’s, Pierre Cardin, Target Stores a spousta dalších. Všechny tyto společnosti s nadšením přivítaly skvělé ekonomické vyhlídky, které nabídla vězeňská práce. Od r. 1980 do r. 1994 vzrostly zisky (z využívání práce vězňů) z 392 milionů na 1,031 miliardy dolarů.“

Výhoda takovéto „spolupráce“ pro soukromé společnosti je zjevná: platí „pronajatým“ otrokům minimální mzdu stanovenou v dotyčném státě. A často i méně. Například ve státě Colorado to činí asi 2 dolary na hodinu, což je výrazně méně, než minimální mzda.

V obzvláště těžké situaci se nachází vězni v některých jižních státech Ameriky, kde, stejně jako do zrušení otroctví, nadále pracují na stejných bavlníkových plantážích. Obzvláště proslulou se stala věznice se zostřeným režimem ve státě Louisiana, s názvem „Angola“. Vězni zde obhospodařují 18,000 akrů půdy, na které se pěstuje bavlna, pšenice, sója a kukuřice. Vězni v „Angole“ dostávají za svoji práci pouhých 4 až 20 centů za hodinu. A nejen to: ponechávají jim pouze polovinu vydělaných peněz, a druhou polovinu ukládají vězňům na účet a jsou jim vypláceny při propuštění. Pravdou je, že z „Angoly“ se dostane jen pár lidí (pouhá 3%): většina zavřených má dlouhý trest, a navíc v důsledku bezohledného vykořisťování a špatné výživě předčasně umírají.

Ve státě Louisiana existují ještě další podobné věznice-farmy. Pouze 16% vězňů v tomto státě je odsouzeno k zemědělským pracím. V sousedních státech – v Texasu a Arkansasu – činí jejich podíl 17%, resp. 40%.

Druhá forma „vězeňského otroctví“ – soukromé věznice – se v USA objevila v 80. letech za prezidenta R. Reagana, a privatizace státních věznic pak pokračovala za prezidentů G. Bushe st. a Clintona. První privatizace státní věznice v Tennessee proběhla v únoru 1983, a provedla ji hedgingová společnost Massey Burch Investment.

Americký vězeňsko-průmyslový komplex

Podle údajů Viki Pelaese bylo v USA v r. 2008 ve 27 státech již 100 soukromých věznic, s 62,000 vězni (pro srovnání: o deset let dříve 5 soukromých věznic, s 2,000 vězni). Tyto věznice řídilo 18 soukromých společností. Největšími z nich byly Nápravná korporace Ameriky (CCA) a Wakenhut (nový název G4S); ty ovládaly 75% veškerých soukromých věznic. Akcie CCA se od r. 1986 obchodují na Newyorské burze. V r. 2009 byla její kapitalizace ohodnocena na 2,26 miliard dolarů.

Soukromé vězeňské společnosti uzavírají dlouhodobé koncesní smlouvy o řízení věznic se státem. Přitom dostávají od státu na každého vězně určitou částku. Práci vězňů platí sama společnost; platy jsou výrazně nižší, než ty, které platí společnosti využívající vězně na základě pronájmu (první formy „vězeňského otroctví“). Výše platů v soukromých věznicích občas činí i 17 centů za hodinu. Za nejkvalifikovanější práci se platí maximálně 50 centů. Ve věznicích, na rozdíl od výrobních společností, nemůže být ani řeči o stávkách, aktivitách odborů, dovolených či nemocenské. Pro „stimulaci“ pracovní aktivity „vězeňských otroků“ zaměstnavatelé slibují, že „za dobrou práci“ jim zkrátí trest. Nicméně zároveň funguje i systém trestů, který může z vězňů udělat prakticky doživotní mukly.

Americký vězeňský průmysl je založen jak na přímém využívání pracovní síly vězňů soukromým kapitálem (prostřednictvím jejího „pronájmu“ nebo přímého vykořisťování v soukromých věznicích), tak na nepřímém. Nepřímým využíváním se rozumí, že organizaci výroby provádí správa věznice, ale produkce vězňů je na základě smlouvy dodávána soukromým společnostem. Cena takové produkce je obvykle výrazně nižší, než tržní. Vyčíslit rozsah nepřímého využívání práce vězňů soukromými americkými společnostmi je celkem obtížné. Je zde pravděpodobné, že velká část zneužívání probíhá na základě dohody správy státní věznice a soukromých společností. Tento druh podnikání je řazen do „šedé“ sféry.

Jak píše americký tisk, na základě soukromých věznic se začal utvářet „vězeňsko-průmyslový komplex“. Ten v USA začal zaujímat význačné místo ve výrobě mnoha druhů výrobků. Dnes americký vězeňský průmysl vyrábí 100% veškerých vojenských přileb, řemenů uniforem a opasků, vest, identifikačních karet, košil, kalhot, stanů, batohů a čutor pro armádu. Mimo vojenské výstroje a oblečení vyrábí věznice 98% montážního nářadí na trhu, 46% neprůstřelných vest, 36% zařízení pro domácnost, 30% sluchátek, mikrofonů a megafonů, a 21% kancelářského nábytku, letecké a zdravotnické techniky a mnoho dalšího.

V článku Viki Pelaese se píše: „Vězeňský průmysl je jedním z nejrychleji se rozvíjejících oborů a jeho investoři sídlí na Wall Street.“ S odvoláním na další zdroj tentýž autor píše: „Toto mnohamilionové odvětví má vlastní veletrhy, kongresy, internetové stránky a internetové katalogy. Pořádá vlastní reklamní kampaně, vlastní projekční a stavební firmy, investiční fondy na Wall Street, firmy pro využívání budov, zásobování potravinami a také má ozbrojenou ochranku a kamery.“

Míru zisku má americký vězeňský průmysl velmi vysokou. V souvislosti s tím došlo u nadnárodních korporací (TNK) k zániku stimulu přesouvat výrobu z USA do ekonomicky zaostalých zemí. Není dokonce vyloučeno, že tento proces může začít probíhat opačným směrem. Viki Pelaes píše: „Díky vězeňské práci se Spojené státy opět staly přitažlivým místem pro investice do na práci náročných oblastí, což bývalo údělem zemí třetího světa. V Mexiku byla montážní výroba u hranic ukončena a byla převedena do věznice San Quentin v Kalifornii. V Texasu propustili z výroby 150 lidí a uzavřeli kontrakt se soukromou věznicí Lockhart, kde se nyní kompletují elektronické systémy pro takové společnosti, jako IBM a Compaq. Člen parlamentu Oregonu nedávno žádal korporaci Nike, aby si pospíšila s převodem výroby z Indonésie do Oregonu, a řekl, že „zde nebude mít výrobce problémy s dopravou, zajistíme konkurenceschopnou vězeňskou práci“.

Touha po snadném zisku jako faktor růstu amerického GULAGu

Americký byznys vycítil, že využívání vlastních „vězeňských otroků“ je „zlatý důl“. A v souladu s tím začaly největší americké společnosti zkoumat, jak organizovat vězně v amerických věznicích, a dělají vše pro to, aby bylo zavřených co nejvíce. Předpokládá se, že právě zájmy korporací napomohly tomu, že počet vězňů v USA začal rychle růst. Ještě jednou ocitujeme Viku Pelaese: „Soukromé pronajímání vězňů stimuluje snahu uvrhávat lidi do vězení. Věznice jsou závislé na příjmech. Korporátní majitelé akcií, kteří vydělávají peníze na práci vězňů, lobbují za odsuzování na delší období výkonu trestu, aby si zajistili pracovní sílu. Systém krmí sám sebe,“ uvádí se ve studii Pokrokové labouristické strany, která považuje vězeňský systém za „napodobení nacistického Německa, a to u nucené otrocké práce a koncentračních táborů“.

Nicméně dokonce i když jsou věznice státní, je využívání práce vězňů pro vládu výhodné. Ve státních věznicích jsou mzdové tarify u práce vězňů vyšší, než v soukromých. Vězni dostávají 2-2,5 dolaru za hodinu (bez přesčasů). Nicméně státní věznice se ve skutečnosti financují sami: polovina platu je vězňům zabavována na platbu za „pronájem“ kamer a stravu. Proto řeči o tom, že státní věznice v USA „zatěžují“ rozpočet, slouží jen k ospravedlnění jejich předání do soukromých rukou (2).

Pokračování

Odkazy

1. Global Research, 10.03.2008
2. В. Орел. Закрытый мир Америки