Sýrie, Turecko a Kurdové

Rozpoutavší se boje mezi jednotkami ozbrojené opozice a syrskými Kurdy se mohou stát začátkem vážných změn ve vojensko-politické situaci v této zemi. Jen v oblasti Aleppo, kde proběhly ozbrojené střety, žije kolem 100,000 Kurdů, schopných dát dohromady dobře připravené ozbrojené jednotky z bojovníků kurdské strany „Demokratická unie“, která je úzce napojena na Kurdskou stranu pracujících (PKK), vedoucí ozbrojený boj proti turecké vládě…

Celkově tvoří Kurdové přes 10% obyvatel Sýrie a obývají asi 15% jejího území.

Střety mezi Kurdy a silami Syrské svobodné armády (FSA) v Aleppo začaly poté, co se „opozice“ pokusila získat kontrolu nad oblastí Ashrafia v severní části města. Do té doby se v Kurdy obývané Ashrafia neválčilo – ani ozbrojenci, ani vojáci syrské armády s kurdskou domobranou boje nezačínali. Nicméně velitelé FSA se očividně rozhodli, že kontrola nad Ashrafia je důležitější, než kurdská neutralita.

Pro opoziční ozbrojence, spolupracující s Ankarou, nemohou být Kurdové spojenci. Jedním z obvinění, které Turecko předhazuje vládě Bashara Assada, je podpora „teroristů z PKK“ v tureckém Kurdistánu. Turecký premiér Recep Tayyip Erdogan se obává, že kurdské oblasti Sýrie dokážou získat autonomii a že bojovníci PKK začnou využívat syrské území jako nástupiště pro boj s Ankarou.

Stav neutrality přestává vyhovovat i samotným Kurdům. Z pohledu jejich politického vedení je nejvýhodnějším výsledkem konfliktu v Sýrii porážka opoziční Syrské svobodné armády a udržení vládnoucího režimu. Podle názoru expertů výměnou za loajalitu Kurdů je Bashar Assad ochoten souhlasit s libovolnou měrou jejich autonomie. Objevují se také zprávy, že Damašek již s jednou takovou variantou souhlasil.

Avšak opozice, vázaná povinnostmi k Ankaře, si takovou „štědrost“ dovolit nemůže. Navíc vítězství opozice slibuje Kurdům, stejně jako dalším etnikům v Sýrii, pochmurnou budoucnost. Podle údajů syrské vlády je z 30,000 opozičních ozbrojenců (převážně sunitských Arabů) 10,000 pod přímým velením nebo vlivem teroristických uskupení. V případě vítězství se tato uskupení budou ještě dlouho handrkovat mezi sebou, což vytvoří v zemi chaos a násilí. Kurdové se v tomto případě žádné autonomie nedočkají.

Pokud se střety mezi vzbouřenci a Kurdy přelijí z Aleppo do dalších oblastí země, bude to významný strategický úspěch Bashara Assada. Opozice, válčící s novým protivníkem, bude muset roztříštit své síly. Damašek tak získá další důvod tvrdit, že síly FSA představují hrozbu pro veškeré národnostní a náboženské menšiny Sýrie.

Ještě nedávno byly obavy z kurdského nacionalismu základním faktorem u smíření mezi Tureckem a Sýrii – do doby, než „arabské jaro“ rozdělilo Ankaru a Damašek na opačné strany barikády. Vloni Turecko a Sýrie dokonce podepsaly dohodu o boji s terorismem a pakt o boji s povstalci. Nicméně změna kurzu Ankary ve vztahu k Sýrii měla za následek změnu kurzu Damašku ve vztahu ke Kurdům, kterým tak svitla naděje na nový historický průlom. Prvním takovým průlomem bylo získání autonomie v Iráku, po pádu režimu Saddama Husseina. V nové irácké ústavě byla ustavena pro Kurdistán široká práva, až po právo vystoupení z útvaru Iráku v případě, že centrální vláda poruší své závazky. Podle irácké ústavy z r. 2005 Kurdistán uznává vládu v Bagdádu jen nakolik sám uzná za vhodné.

V současné době má irácký Kurdistán, mimo parlamentu a vlády, i vlastní ozbrojené oddíly pešmergů (až 80,000 mužů, s těžkými zbraněmi, obrněnou technikou a tanky), vlastní tajnou službu, zorganizovanou za pomoci izraelských instruktorů (Asaish), několik satelitních kanálů (erbilský „Kurdistan-TV“, sulajmanský „KurdSat“ a další), čtyři univerzity (v Sulayjmanyah, Erbil, Dohuk a Kifri). V r. 2005 bylo u Erbil vybudováno letiště, které zajistilo hlavnímu městu iráckého Kurdistánu letecké spojení s vnějším světem (druhé letiště je v Sulaymanyah). Rozpracovávané ropné ložisko u Zaho je schopné poskytnout Kurdistánu nezávislý zdroj příjmů. Zásoby ropy v něm se odhadují na 100 milionů barelů. V tuto chvíli působí v Kurdistánu 3,800 iráckých a zahraničních společností. Ve snaze přilákat investice schválila nová vláda Kurdistánu zákon poskytující zahraničním investorům 10leté daňové prázdniny. Nyní je irácký Kurdistán jedinou stabilní a úměrně tomu blahobytnou zónou v Iráku.

Připomenu, že Kurdové obývají příhraniční území v Iránu, Turecku, Sýrii a Iráku, které je asi 1,000 km dlouhé a 500 km široké. Podle přibližných odhadů je Kurdů přes 30 milionů a mají celkem vysoký přirozený přírůstek – asi 3% ročně. Kurdové jsou největší „národnostní menšinou“ v západní Asii a největším národem na světě, kterému nebylo přiznáno právo na národní sebeurčení. Proto předpokládané objevení se kurdského státního útvaru na mapě západní Asie silně změní rozložení sil v této části světa.

Zahájení bojů Kurdy se syrskou opozicí může znamenat začátek utváření syrského autonomního Kurdistánu. To je pro Turecko ta nejhorší varianta, protože v tomto procesu přijde nevyhnutelně na řadu i samo Turecko.

Celkový počet Kurdů na území Turecka je dnes odhadován na 20 milionů (přibližně čtvrtina celkové populace země), z čehož asi 10 milionů Kurdů žije v západních provinciích (Istanbul, Izmir, Ankara, Bursa atd.) a asi 10 milionů ve východních provinciích. Většinu věřících Kurdů tvoří muslimští sunité, šíité a yezidi. Na konci 60. let Kurdové začali vytvářet politické strany s ideologií kurdského národního hnutí. V r. 1984 strana PKK, vytvořená Abdullahem Ochallanem, zahájila válku s oficiálními úřady Turecka. Tato válka pokračuje dodnes a je doprovázena pravidelnými teroristickými činy bojovníků PKK a operacemi armády proti nim. Strana je nejvíce oblíbená mezi chudšími a sociálně nespokojenými vrstvami kurdské populace. Je to levicová extremistická organizace, zastávající marxismus-leninismus maoistického typu a dávající přednost násilným metodám boje, včetně teroristických.

Pro Ankaru není s PKK žádný dialog možný, v první řadě proto, že tato strana se snaží o federalizaci Turecka. Vedení vládnoucí strany AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje), snící o přeměně Turecka na regionální velmoc, se k myšlence federalizace staví silně nepřátelsky, protože ta se může stát etapou na cestě k rozpadu země.

Mezi Turky panuje názor, že válka Kurdů za nezávislost je podporována západem, s cílem získat po vytvoření nezávislého Kurdistánu jeho prostřednictvím přístup k zásobám ropy v regionu. Nicméně na konci r. 2007 stránka WikiLeaks zveřejnila zprávy, že USA od r. 2007 poskytují Turecku (na jeho žádost) výzvědné informace o kurdských povstalcích. Ankara tyto údaje využívá ve vojenských operacích proti nim. Takže Washington potřebuje spíše silné Turecko, člena NATO, a pokusy o jeho rozpad nejsou v americkém zájmu.

Poněkud odlišně pohlíží na kurdský problém v Evropské unii. Evropa se dožaduje větší regionalizace a požaduje autonomii tureckých Kurdů. Turecké úřady se snaží vykreslovat Kurdy jako „zdivočelé Turky“. Rozpory mezi Bruselí a Ankarou budou narůstat a EU bude evidentně na straně Kurdů. V těchto podmínkách se budou muset Turci buď podřídit požadavkům EU a uznat Kurdistán, a rozloučit se s částí území, na což Ankara samozřejmě nepřistoupí, nebo se rozloučit s přijetím do Evropské unie. A proto, aby stát Kurdů omezili na hranice Iráku, musí Turci zlikvidovat režim Bashara Assada. Nicméně na této cestě se může Ankara snadno přepočítat. Zaujetím nepřátelského postoje k Damašku na počátku „arabského jara“ přitlačilo Turecko syrský režim ke spolupráci s Kurdy, pro Ankaru tak nebezpečné.

Pokud se však Turecko pokusí Bashara Assada „dorazit“, tak nevyhnutelně vznikne nová situace: vůdce PKK Jamil Bayak, jeden z nejdůslednějších a nejradikálnějších kurdských vůdců, již navrhl „bránit Irán a Sýrii před záměrem Turecka změnit režim v těchto zemích“, což znamená aktivizaci ozbrojeného boje PKK na území Turecka. V takovém případě Erdogan riskuje, že se ocitne mezi dvěma ohni.