Balkanizace Evropy

Potenciálních ohnisek separatismu, časem poměrně radikálního, bylo v zemích Evropské unie vždy mnoho. Katalánsko, Valencie a Baskicko ve Španělsku, Severní Irsko, Skotsko a Wells v Británii, Lombardie v Itálii, Korsika a Bretaň ve Francii, Flandry v Belgii…

Nicméně události posledních týdnů ukazují, že dnes hrozbou pro „tradiční“ evropské hranice nejsou extrémisté, ale veřejnost, navenek zcela důstojná. Jako třeba stoupenci nezávislosti Katalánska, scházející se po milionech na podporu separatistických iniciativ tamních sociálních demokratů. Tito lidé se dostávají k moci bez násilí, či, chcete-li, dostává je k moci neviditelná „měkká síla“…

„…Francouzská média informují o součinnosti separatistů z Korsiky a Bretaně, o narůstajícím zájmu o národní jazyk v Burgundsku, Languedoc, Provence a Alsasku. Ve volbách do skotského parlamentu zvítězila nacionalistická strana, požadující buď konfederaci, nebo odtržení Skotska od Británie. Podobné tendence se šíří i ve Wellsu… Na hranici rozpadu stojí Belgie, rozdělená mezi Flámy a Valony. Rovněž v sousedním Lucembursku je spousta lidí, kteří si přejí přičlenění ke stejnojmenné belgické provincii.“ Nedávno šéf katalánské vlády Artur Mas na zasedání parlamentu sdělil, že Katalánsko se chce stát nezávislým státem EU, protože by pro něj „byl nejpřijatelnějším statutem samostatný stát v rámci Evropské unie“. 25. října proběhnou v Katalánsku předčasné volby, ve kterých budou muset voliči odpovědět na otázku o nutnosti vystoupení tohoto regionu z uskupení Španělska…

Politický separatismus dává o sobě vědět nejen v členských zemích EU, ale i v zemích uvažujících o členství. V květnu 2011 byla neuznaná provincie Sekuja v Rumunsku oficiálně představena v Evropském parlamentu jako maďarský region (v rámci Domu maďarských regionů v Bruseli). Obyvatelé Slezska vyhrožují odtržením od Polska a zdůrazňují, že je to reakce na „kosovský scénář“. (Polský parlament, bojící se aktivizovaných Slezanů, požadujících pro začátek autonomii pro svůj kraj, který po staletí patřil Němcům, posledně jmenované vyškrtl ze seznamu národností žijících v zemi, i když oficiálně, podle posledního sčítání lidu, je v Polsku Slezanů asi 200,000, avšak ve skutečnosti jich může být více než milion). Samotné Polsko, spolu s Rumunskem a Maďarskem, si zároveň pro sebe rezervují kusy Ukrajiny pomocí nových zákonů o občanství… Premiér „do EU směřující“ Moldávie oficiálně označuje za „zemi“ Podněsteří (ekonomickým potenciálem překonávající Moldávii dvakrát)…

Toto vše svědčí o zesílení regionální úrovně moci v zemích Evropy. Regiony si, díky Lisabonské smlouvě, předpokládající zvětšení jejich zastoupení v Evropském parlamentu, postupně „přetahují“ pravomoci svých států. Stále důležitější institucí v systému vládnutí Evropské unie je Výbor regionů.

Přehlídka regionálních suverenit v Evropě hraje do karet centrální byrokracie EU, ale pro vládnoucí skupiny v jednotlivých státech je to poměrně nevýhodné – regionalizace kouskuje území těchto států. Snižuje to vliv větších a vyspělejších zemí a vede to k „jejich stavění na roveň“ územně-správních jednotek Evropské unie. Mimoto to snižuje váhu vládnoucích elit hlavních evropských zemí, což napomáhá upevňování pozice centrální byrokracie. „Vládnoucímu uzlu“ v Bruseli se mnohem snadněji ovládá konglomerát 70-100 regionálních útvarů (Spojené státy evropské), než 20-30 silně ekonomicky a jinak nerovnocenných států. Mimochodem právě proto dnes hromadně do povědomí lidí vtloukají, že Brusel není jen hlavním městem jedné územně-správní jednotky Belgie a Belgičanů, ale všech Evropanů a jednotné Evropské unie.

Na jednu stranu autonomizace ekonomicky vyspělých regionů oslabuje vliv jednotlivých států, ale na druhou stranu dochází k optimalizaci výdajů, díky které se Evropská centrální banka stále více přeměňuje na autonomní politický subjekt.

Separatistické snahy „stoupenců regionalismu“ stojí na solidních ekonomických základech, podobných těm, na kterých ve své době vstoupila do evropské politiky strana „Liga severu“, požadující odtržení průmyslově rozvinutých severních regionů Itálie od zaostalého agrárního jihu a vytvoření nezávislé „Republiky Padánie“. Pár příkladů.

Belgie. Hodně Flámů, myslících si, že ekonomicky vyspělejší Flandry dotují zaostalé Valonsko, otevřeně pálí belgické vlajky a požadují po svých politicích vyhlášení nezávislosti na „valonských darmožroutech“. „Křehký státní mechanismus Belgie, vytvořený revolucí a přetrvávající díky kompromisu, se rozpadá. A nyní to, co bylo kdysi těžko představitelné – rozdělení země – se ukazuje jako něco zcela možného,“ okomentovaly Washington Times. Bratr prezidenta Evropské unie Hermana van Rompuy, flámský křesťanský demokrat Erik van Rompuy, nepokrytě říká: „Belgie je v komatu. Pacient je ve stavu klinické smrti.“ Spory mezi francouzsky a holandsky mluvícími Belgičany se projevují i ve vztahu ke struktuře státu – frankofonní podporují centralizovaný stát, a druzí decentralizaci. Podle údajů průzkumů veřejného mínění téměř polovina flámské populace Belgie – 49% -- podporuje odtržení od frankofonní části země. Když mluvíme o Belgii, stojí rovněž za zmínku to, že část historických Flander se nachází v Holandsku, avšak Flámové se vůbec nepovažují za součást holandského národa (Flámové jsou katolíci, Holanďané protestanti).

Španělsko. V této zemi celým regionům otevřeně vládnou stoupenci regionalismu. Stoupenci odtržení od centra jsou silní v Katalánsku, Baskicku, Galicii, Andalusii, Valencii a dokonce i na od Evropy vzdálených Kanárských ostrovech. Před několika lety se ve Španělsku aktivizovali radikální baskičtí separatisté z ETA (Euskadi Ta Askatasuna). ETA vznikla v polovině 60. let a od té doby vede ozbrojený boj za vytvoření nezávislého baskického státu, jehož součástí by měly být tři provincie, tvořící španělské Baskicko (v podstatě již disponující zárodky armády), a rovněž Basky obývaná provincie Navarra a provincie na jihu Francie. Andaluský nacionalismus, či „andalucismus“, se objevil po skončení vlády Franca, kdy ústava přijatá po smrti Franca umožnila všem regionům Španělska získat částečnou samosprávu. Nicméně ani získání ještě větší autonomie na úrovni Katalánska a Baskicka regionální separatisty, snažící se zákonem zajistit pro Andalusany statut národa, neuspokojilo. Galicie je další autonomní komunitou Španělského království a rovněž usiluje o ještě větší autonomii, a radikální část hnutí separatistů požaduje nezávislost. V Katalánsku, které již má vlastní policii, byl schválen její nový statut a byl silně rozšířen prerogativ autonomie. Katalánsko je ekonomicky nejvyspělejší region: žije v něm 16% populace Španělska a vytváří 23% GDP státu. Tak zvaný valencionismus je rozdělen na dvě části. Jedna frakce se považuje za Katalánce a podporuje hnutí tamních separatistů. Druhá frakce, blaveros („modří“, podle barvy katalánské vlajky), považuje Katalánce za „pátou kolonu“, podkopávající situaci jejich regionu, a podporují rozšíření autonomie Valencie. Dalším velkým regionálním separatistickým hnutím je hnutí na Kanárských ostrovech. Tyto ostrovy, které jsou v podstatě rekreačním místem pro Evropany, poprvé požadovaly autonomii za republiky v r. 1933, ale samotné separatistické hnutí vzniklo ještě dříve.

Itálie. Mimo velkých hnutí severu a jihu v této zemi existuje i řada menších regionalistických/autonomních stran. Řada z nich je součástí Ligy severu, ale většina nemá s padanskými separatisty naprosto žádnou souvislost a sledují vlastní zájmy. Především ekonomické. Valle D’Aosta, nejmenší italský region (asi 130,000 obyvatel), část bývalého Savojského království, je jedním z center italského turistického ruchu. Základními požadavky předloženými tzv. Unií Valle D’Aosta na místní a státní úrovni jsou finanční autonomie a výhledově i politická, na způsob Sicílie. Půlmilionová provincie Trentino, stejně jako sousedi z Valle D’Aosta, má rovněž spoustu regionalistických/autonomních hnutí a stran, což plyne z blízkosti Trentina a Jižního Tyrolska, ve kterém jsou separatistické nálady silné odjakživa. Z ostatních regionálních separatistických hnutí Itálie jsou nejsilnějšími hnutí na Sardinii a ve Venetu. Posledně zmíněné dosáhlo vrcholu v 60. až 70. letech, kdy z ekonomický boom zažívajícího regionu proudily daně do chudých jižních provincií. Největší politická strana regionu, Liga Veneta, je součástí Ligy severu a byla jednou ze zakládajících stran této Ligy. K požadavkům Benátčanů patří politická a finanční autonomie, uznání venetského jazyka za oficiální v regionu, a nejradikálnější Benátčané požadují nezávislost.

Británie. Nacionalisté ze Skotské národní strany již několik let přetřásají téma referenda o vystoupení ze Spojeného království. Skotsko má v Evropské unii skoro největší zásoby ropy a plynu, v šelfu Severního moře. Je považováno za dotovaný region jen proto, že ropné příjmy (ve výši 20 miliard dolarů ročně) si přivlastňuje Londýn. Není divu, že skotský nacionalismus rozkvetl pod heslem „To je skotská ropa!“. K tomu je třeba dodat, že události na severu Spojeného království bedlivě sledují ve Wellsu a severoirském Ulsteru… Komentátoři a novináři s odvoláním na sociologické průzkumy (ze kterých plyne, že nezávislost Skotska podporuje více než 60% respondentů) poznamenávají, že „Skotové jsou především nespokojeni s politikou Londýna, účastí Británie ve válce v Iráku a Afghánistánu, přeměnou země na terč mezinárodního terorismu a také s podporou statutu velmoci pomocí drahého programu modernizace jaderného arzenálu země. Znepokojuje je i to, že počet obyvatel Skotska se neustále snižuje kvůli neustálé migraci do Anglie, obzvláště mládeže“.

Dánsko. Zde se chce od centra konečně odtrhnout Grónsko s 56,000 obyvateli. Jedinou překážkou odtržení doposud bylo, že velkou část rozpočtu ostrova tvořily dotace z Kodaně. Nicméně od doby, kdy se klima ostrova začalo oteplovat, odpůrci rozmístění amerického globálního protiraketového štítu na území Grónska mluví o odtržení od Dánského království stále hlasitěji. Z přehledu zpráv z června 2009: „Grónsko přechází na režim autonomie po 300 letech dánské vlády, sdělují místní média. Za autonomii a na Dánsku nezávislou vládu hlasovalo v referendu v listopadu 2008 75% obyvatel.“ Zajímavé je, že Grónsko „předtím již získalo právo samostatně disponovat se surovinami tohoto ostrova a k němu přiléhající mořské ekonomické zóny – dříve dánské. Nicméně 50,000 Eskymákům (Inuitům) na ostrově to zřejmě nestačí. Nyní Grónsko získává možnost nárokovat si tu část Severního ledového oceánu, kterou mělo „vyhlédnutou“ Dánsko. A to až 40% plochy moře, kde jsou soustředěny velké zásoby ropy a především plynu. Není vyloučeno, že může být nastartován také proces odtržení autonomních Faerských ostrovů od Dánska (v Norském moři), v jejichž blízkosti je rovněž ropa a plyn, a perspektivně také Špicberk (ropa, plyn, černé uhlí)… správa Špicberk v poslední době vyjadřuje nespokojenost s velmi malou, aspoň podle jejího názoru, finanční pomocí z „centra“ (Oslo) a s nedostatečně aktivní politikou „centra“ u obrany zájmů a životního prostředí Špicberk.“ Vloni stránka Wikileaks zveřejnila tajnou korespondenci pracovníků amerického ministerstva zahraničí (v rámci příprav na zasedání Arktické rady), podle které si američtí diplomaté myslí, že „nezávislost Grónska bude výhodná pro americké ropné společnosti“.

V podstatě jsme svědky svérázné balkanizace Evropy. A zde je třeba věnovat pozornost tomu, že dnes je ekonomickou lokomotivou Evropské unie Německo, pro které je výhodná transformace EU, prostřednictvím regionalizace, na jedinou evropskou federaci (či evropskou říši). Kancléřka A. Merkel nejednou prohlásila, že předání národních suverenit na panevropskou úroveň je jediným možným prostředkem, jak zachránit euro a celou měnovou unii jako takovou.

Názor Berlína na „prohlubování evropské integrace“ prostřednictvím vzájemného sbližování členských zemí, rozšíření a posílení pravomocí nadnárodních orgánů nenachází v Evropě pochopení u všech. Největší obavy spousty Evropanů souvisí s rozšiřováním německého vlivu do rozměrů, srovnatelných s projektem „Mitteleuropa“, který byl vojenským cílem již za německého císařství v letech světové války 1914-1918. Oživování těchto projektů pomocí finančně-ekonomických nástrojů není takovou fantazií, jak se může zdát. Opíraje se o spolupráci s Katalánskem, Flandrami, Padánií atd. je Německo zcela schopné přeměnit se na politického hegemona EU bez jediného výstřelu. Je zajímavé, že autoři článků některých španělských novin si myslí, že za současnou aktivizací hnutí za nezávislost Katalánska stojí právě Berlín.

Pro Němce je podpora nejvyspělejším regionům zemí EU skutečně výhodná. Zaprvé, zajištění jejich autonomie poskytuje možnost racionálněji přerozdělovat výdaje a snižovat výši rozpočtových dotací ze strukturálních fondů EU méně rozvinutým agrárním regionům. Zadruhé, právě tyto ekonomicky „krizové“ regiony periodicky kritizuje německá kancléřka kvůli snaze zůstávat pod vojensko-politickou „střechou“ USA a NATO, místo toho, aby navýšily výdaje na vytváření a rozvoj vlastních ozbrojených sil Evropské unie.

Jak aktivizace separatistů, tak ekonomická krize, tak slabé euro, tak ostatní problémy EU – to vše hraje do ruky Berlínu a poskytuje vládě v A. Merkel „důvod pro politiku eliminace omezení růstu vojensko-politického vlivu Německa, která byla zavedena po druhé světové válce“. Ale… mimo německého existují přinejmenším ještě dva další scénáře ekonomické balkanizace EU – britský a americký, které jsou si podobné v tom, že „zdola“ rozdrobovaná kontinentální Evropa musí v rámci těchto scénářů zůstat „měkkým“ konglomerátem regionálních útvarů závislých na anglosasech. Jak Londýn, tak Washington potřebují, aby ekonomický potenciál Německa nesloužil přeměně jeho zemí na stmelovací faktor federalizace Evropy, ale „roztříštil se“ v podpoře krizových regionů EU prostřednictvím bezplatné pomoci pod záminkou záchrany jednoty Evropy. V podstatě se zde jedná o podporu odstředivých procesů, neumožňujících, aby se starý kontinent zbavil dotěrné péče světa nového, a umožňující Británii pokračovat na kontinentu ve vlastní geopolitické hře.