Sir Winston Churchill: sionistický hrdina

Židovští příznivci Winstona Churchilla odhalí tomuto válečnému britskému vůdci sochu v Jeruzalému tento víkend v rámci toho, co označují za dlouho zanedbávané uznání jeho věrné a neochvějné podpory židovské věci a touhy židů po vlasti.

„Jako po celý život zanícený sionista židomil byl Churchill málo uznáván,“ říká Anthony Rosenfeld, správce nadace Jerusalem, která stojí za projektem vytvoření památky na tohoto britského vůdce. „Kombinoval historické pochopení židů a to, co zaslíbená země pro židy znamenala… s realpolitikou“.

Je možná ironické, že Churchillova socha bude stát jen pár metrů od hotelu King David, scény smrtícího židovského teroristického útoku na sídlo britské armády v r. 1946, který urychlil zánik vládnoucího mandátu v Palestině.

Čtyřiašedesát let po odchodu Britů zůstává židovská antipatie k vládě doby mandátu v Palestině u židů stále silná.

Někteří považují Churchilla za kontroverzní postavu, jejíž vláda se otočila k židovským přistěhovalcům pokoušejícím se dostat do Palestiny během druhé světové války zády. Další tvrdí, že Churchill byl jedním z největších podporovatelů sionistického hnutí. Říkají, že by měl být oceněn za svoji roli v napomáhání realizovat Balfourovu deklaraci z r. 1917 a britskou podporu pro židovskou domovinu v Palestině.

Téměř půl století po jeho smrti však Churchill stále zůstává mezi židy komplexní historickou postavou. „Je vždy důležité věnovat historii chvilku času, aby se odležela“, říká Randolph Churchill, pravnuk britského vůdce, v narážce na hněv, kteří mnozí Izraelci k Britům stále chovají. „Lidé mají čas přemýšlet a uvažovat (o jeho roli). Nemyslím, že by bylo pozdě.“

Většina Izraelců vzpomíná na Churchilla kvůli jeho roli v porážce Hitlera, a jako člověk, který poštval svět proti nacistům, je silně obdivován. Na rozdíl od britských představitelů, kteří podporovali hnutí, jako Henry Balfour, sir Wyndham Deedes a David Lloyd George, však téměř žádné uznání jeho příspěvku neexistuje.

„Churchill zde není opravdu připomínán, a ze spousty důvodů by být měl,“ říká Isaac Herzog, izraelský politik stojící za iniciativu s bustou.

Mnoho Izraelců připouští své skromné znalosti jeho dlouhodobého spojenectví s židy během počátku 20. století, které přimělo jednoho přítele, aby řekl oficiálnímu životopisci Martinu Gilbertovi, že Churchill nebyl bez chyby, že „příliš miloval židy“.

Skutečně, je to pan Gilbert, sám žid, který byl jediným velkým zastáncem Churchilla, a jehož těžká bichle o této problematice rozbujela představivost, včetně představivosti pana Rosenfelda, který řekl, že „ona kniha mu rozsvítila“.

Tom Segev, autor Jedna Palestina dokončena, tvrdí, že Churchill kdysi svému blízkému příteli a staršinovi sionistického hnutí Chaimu Weizmannovi řekl, že sionisty podpoří, „i kdyby dělali strašlivě stupidní věci“.

Ne všichni jsou tak přesvědčeni. Někteří považují jeho podporu sionismu za prospěchářství. Často mluvil o židovském spiknutí stojícím za bolševickou revolucí, a existují ti, kteří věří, že jeho podpora židovského státu vzešla z přání zabránit židům vměšovat se do záležitostí ostatních.

„Jeho přístup k židům byl velmi komplikovaný,“ říká Eli Shaltiel, vysoce postavený člen Izraelského demokratického institutu. „Židovský stát byl způsob řešení židovského problému… Jakmile měli vlastní stát, sloužil jejich vlastní jedinečnosti. Mohli být normální, jako jakákoliv jiná země.“

Otázka koncentračního tábora Osvětim, kde byly denně zabíjeny tisíce židů, také zůstává jablkem sváru. Kritici říkají, že stavěl životy spojenců před židovské, protože ho v r. 1944 nebombardoval. Ačkoliv historici připouští, že Churchill vydal příkaz k útoku, ale neměl to jako prioritu.

Edward Luttwak, ve Washingtonu sídlící vědátor píšící o Churchillovi knihu, je ještě nelichotivější. Přestože hrůzy vyhlazovacího tábora se staly šířeji známými, tvrdí, že Churchill záměrně ignoroval nepříjemnou situaci maďarských židů.

Poukazuje na události na počátku r. 1944, kdy Rumunsko, Bulharsko a Maďarsko přestaly spolupracovat s nacistickým Německem při deportaci svých židů, ale Británie pokračovala ve vynucování přísných přistěhovaleckých kvót do Palestiny, aby si usmířila Araby během doby války. Tvrdí, že mnoha evropským židům upírala bezpečný odchod buď tím, že jim odmítala vydat víza nebo jim dávala prošlá.

„Rumuni přežili, Bulhaři přežili. Maďaři ne. To má na svědomí Churchill,“ říká pan Luttwak. „V r. 1944 se Churchill, celoživotní přítel židů, stal jediným Hitlerovým holokaustovým spojencem.“

Zatím byla britská politika v Palestině stále více pod útokem židů. Incident Struma o dva roky dříve – kdy loď převážející rumunské uprchlíky pokoušející se dostat do Palestiny přes Turecko byla vrácena, a byla pak potopena sovětskou ponorkou a na palubě zahynulo 768 lidí – vzbudil odpor vůči Britům: cílem se měl stát sám Churchill.

Nově odtajněné dokumenty MI5 odhalují, že v r. 1944 se Britové báli, že Sternův gang, židovská teroristická skupina odhodlaná vyhnat Brity z Palestiny, osnovala komplot s cílem zabít Churchilla, jakož i neoblíbeného politika Ernesta Bevina.

Nakonec to nebyl Churchill, kdo zemřel, ale jeho blízký přítel lord Moyne, který byl zavražděn Sternovým gangem v Káhiře v listopadu 1944. Pan Segev píše, že tento krvavý akt „stál sionisty jednoho z jejich nejdůležitějších podporovatelů, Winstona Churchilla“.

V projevu ke sněmovně dal Churchill jasně najevo hloubku svého zděšení: „Pokud mají naše sny pro sionismus skončit s kouři pistolí atentátníků a naše námaha pro jeho budoucnost vytvořit jen novou várku gangsterů hodných nacistického Německa, mnozí, stejně jaké já, budou muset opětovně zvážit svůj postoj, který jsme zastávali tak konzistentně a tak dlouho v minulosti.“

Ale to se již kola dala do pohybu a židovský stát se měl stát skutečností o pouhých pár let později.