Jak demokracie umírají

„Představte si zemi na vrcholu své mezinárodní moci a prestiže. Má vojenské síly umístěné po celém světě. Je intelektuálním vůdcem…“ Nejde o tu, o kterou si myslíte.

Představte si zemi na vrcholu své mezinárodní moci a prestiže. Má vojenské síly rozmístěné po celém světě. Je intelektuálním vůdcem. Její občané jsou potěšeni, že trvají na tom, že jejich národní idea, způsob života jejich země, je majákem osvícení a lidských práv pro zbytek světa. Skutečně, jsou zvyklí dokola opakovat názor, že jejich země ztělesňuje samotný koncept západní civilizace.

Ale pod fasádou skvělosti se plíží hniloba. Bohatí (kteří jsou zvyklí prosadit si ve všem svoje) korumpují systém a kupují si v této posvátné demokracii zástupce lidí. Země upadá do politické polarizace a, předvídatelně, se mašinérie řádného vládnutí zadírá. Politici pravice, kteří využívají každou příležitost pro požadování větších výdajů na armádu, odmítají zvýšit daně, aby se to mohlo zaplatit. Proč?

Protože bohatí občané, kteří čirou náhodou tyto zástupce vlastní, odmítají platit jediný cent v dalších daních z příjmu. Jejich třídní solidarita údajných „tvůrců pracovních míst“, kteří si zaslouží bezpodmínečnou úctu, převažuje loajalitu ke zbytku země. Úspěšně požadují, aby dokonce i zdrcující výdaje na dlouhou válku byly placeny z půjček v zahraničí (kdy platby úroků náklady dále zvyšují), místo z přímých daní těch občanů, kteří jsou nejvíce schopni si je dovolit. Přirozeně, že rostoucí podíl populace dostane pocit, že systém je podvodný.

A bude hůř. Postupně se utváří tvrdě reakční politická aliance plutokratických boháčů; zpátečnická náboženská pravice se snaží zrušit sekulární stát; úzkoprsí militaristé a slizouni a pseudointelektuální nespokojenci jsou taženi k politickému extremismu jako železné piliny k magnetu. Ti všichni se snaží o údajnou obnovu země, která nikdy neexistovala: zbožné sociálně harmonické země, kde všichni znají své místo. Politická uskupení středu a levice jsou naopak nervózní a nerozhodná a nemají odvahu prosadit své údajné přesvědčení.

Tato nepříjemně povědomě znějící litanie sociální dysfunkce ve skutečnosti poukazuje na třetí francouzskou republiku (1870-1940). Jedním z nejpoučnějších svědectví, a pro anglicky mluvící čtenáře dostupným, je autoritativní dílo Williama L. Shirera „Kolaps třetí republiky: Zkoumání pádu Francie v r. 1940“. Shirer, ačkoliv sám sentimentální frankofilní filosof, předložil pádnou obžalobu patologických tendencí třetí republiky. Bezprostřední příčinou senzačního německého průlomu u Sedanu v květnu 1940, a následné francouzské kapitulace, mohla klidně být špatná vojenská obratnost. Avšak pro Shirera hlubší příčinou byla pokleslá národní morálka doplněná o politickou polarizaci, zadření vlády a vrchní třídy, která se psychologicky od země odloučila.

Shirerovo svědectví o snaze republiky dát si finance do pořádku po obrovských výdajích první světové války děsivě připomíná současnou frašky ve Washingtonu. Existoval teoretický limit pro to, co Banque de France (soukromě vlastněný subjekt, jako Federální rezervy) může vládě poskytnout, což bylo prakticky totéž, co zákonný limit ve Spojených státech. Pro konzervativní vládu Poincaré to nebyl žádný problém: došlo k jeho prolomení a tisk si toho nepovšiml. Ale když tentýž limit prolomila umírněná středo-levá vláda Herriota, ze všech stran se linuly řeči o fiskální nezodpovědnosti. A když se Herriotova vláda snažila tuto fiskální krizi napravit daní uvalenou na bohaté, která již dávno měla existovat, z řečí se stal v plutokracií vlastněných médiích hurikán. Herriotem navrhované řešení se rovněž setkalo s očerňováním: vlastnická třída vyhrožovala, že vyvede svůj kapitál stejným způsobem, jako dnešní američtí magnáti, kteří si vytváří sídla na Kajmanských ostrovech nebo v Singapuru.

Několik příslušníků francouzské nadtřídy přistoupilo k útoku na základy samotné parlamentní demokracie. Francois Coty (voňavkář) koupil mírně konzervativní Le Figaro a přeměnil je na extremistický plátek, zatímco lil miliony franků do pravičáckých proti-parlamentních hnutí, z nichž některá byla otevřenými fašistickými bojůvkami. Když byla v r. 1936 zvolena umírněná socialistická vláda Leona Bluma, odcizení většiny milionářů, a pravičáckých skupin, které podporovaly, od Francie bylo takové, že přijaly heslo „lepší Hitler, než Blum!“. Jejich upřednostňování německého diktátora, který 15 let mluvil a psal o svém neotřesitelném odhodlání vojensky si podrobit Francii, na úkor vlády, která navrhovala 40 hodinový pracovní týden, nepotřebuje další analýzy. Když německé tanky prolomily linii na řece Meuse a Francie padla, mnozí z lepších lidí ve Francii nebyli příliš vyvedeni z míry. Další rok proběhla závodní sezóna v Longchamp stejně jako dříve, a pařížská smetánka se objevila v celé své kráse.

Konzistentně se svoji zálibou vytvářet si vlastní realitu si americká pravice pošetile falšuje citáty a výklady, jak svět funguje. Kreativní variantou je, když pravice přisuzuje takové citáty slavným historickým postavám, aby oněm slovům poskytla zdání nadčasové moudrosti. Jednou takovou perlou je: „Demokracie nemůže existovat jako permanentní forma vlády. Může existovat pouze do té doby, než většina odhalí, že si může vyhlasovat příděly z veřejné kasy. Pak většina vždy hlasuje pro kandidáta, který slíbí nejvíce příspěvků, což v důsledku vede ke kolapsu demokracie, protože volná fiskální politika zajišťuje, že vždy pak následuje diktatura a pak monarchie.“ Tento citát byl střídavě přisuzován Benjaminu Franklinovi a Alexis de Tocqueville, mimo jiných. Jeho skutečný původ není až tak vznešený a jedná se o názor v úvodníku Daily Oklahoman z 9. prosince 1951. Ale přesně vystihuje pravičáckou domýšlivost ohledně příčiny dekadence v demokracii.

Působivým kontrapříkladem této „moudrosti“ o tom, jak chátra se svými neomezenými požadavky údajně ničí demokracii, poskytla třetí francouzská republika. V této zemi místní plutokracie, a zkorumpovaní reakční politici, kteří skákali, jak ona pískala, odmítli jednat jako občané vázaní vlasteneckou povinností dávat stejně, jako brát. Podle zradili většinu svých spoluobčanů a ponechali zemi – kdysi inspiraci světa coby kolébka lidských práv – špinavé diktatuře.