Říše a její důsledky

Všimli jste si někdy způsobu, jakým se základní lidské hodnoty transformují do svého opaku na cestě, na které se stávají státní politikou?

Na lidské úrovni je nemorálnost vraždy základní a většina lidí šílenství ozbrojené nenávisti chápe. Držet tyto temné síly na uzdě je základem existence lidské společnosti. Takže proč pak, na abstraktní úrovni nacionalismu, jsou tyto síly uctívány, váženy, oslavovány, vychvalovány jako skvělé a jsou na ně v rozpočtu vyčleňovány enormní prostředky?

Proč je jejich trvalé užívání prostřednictvím stále komplexnějších technologií staveno na roveň národní bezpečnosti, a nikdo nemluví o zcela předvídatelných negativních následcích stavění bezpečnosti na vraždění a nenávisti?

A proč je považováno za naivní takové otázky klást?

Jako by toto uspořádání bylo nastaveno před čtyřmi nebo pěti tisíciletími. Zabíjení je špatné, ale musíme se vzájemně zabíjet, víte, v sebeobraně, abychom přežili. A nenávidět lidi je špatné – zesměšňovat je, odlidšťovat – ale někteří lidé si o to říkají. Dělají to nám, takže nemáme na výběr, než jim to vracet. Nenávidět, odlidšťovat, likvidovat naše nepřátele a… voila, jsme v bezpečí, aspoň prozatím. Co na tom nechápete?

Kritika takové politiky je obecně projevována výrazy, které odstraňují údajnou naivitu takové kritiky, ale zajímalo by mne, jestli není čas pohlédnout na základní špatnost války zpříma. Dovolte mi to vyjádřit, jak nejprecizněji dokážu: politika vraždění a nenávisti je, sama o sobě, morálně špatná, stejně jako strategicky neudržitelná. Cokoliv, co z takové politiky vzejde, dokonce i když se to zdá být prospěšným – jako regionální nadvláda, přístup k ropě, potlačení moci nepřítele nebo obyčejná stará pomsta – je vnitřně nestabilní a odsouzeno ke katastrofickému nezdaru. To může být způsob, jak jednají říše, ale je to špatná politika. Pokud vytváří „kolaterální škody“, je to špatná politika.

Říkám to takto, protože mne pronásleduje statistika, že američtí vojenští vysloužilci páchají sebevraždu v počtu 18 denně, a že výraz pro stav, ve kterém se mnoho, možná většina veteránů a vojáků po svém nasazení v Afghánistánu a Iráku nachází, je morální újma, jak jsem napsal minulý týden. Jejich život byl vážně poškozen, nejen prostřednictvím fyzických a psychických zranění, ale také něčím jiným – překročením základní spirituální hranice a zhoršením vazby, která nás spojuje. Nemůžeme odlidšťovat ostatní, aniž bychom totéž nedělali sobě, a probuzení se do reality takového stavu je někdy nesnesitelné.

A není to jen vyslání do boje – účast na nelidské okupaci a válce – co odlidšťuje. Začíná to při vojenském výcviku, který tomuto nasazení předchází. Necvičí se jen v prostém umění a technologii zabíjení, ale i odlidštění sebe a ostatních. Americká armáda je, spíše než cokoliv jiného, kultem nenávisti s prakticky neomezeným rozpočtem. To vzešlo ze svědectví řady veteránů, svědectví, která by vydala na velehory, jako např.:

„Dal jsem se k armádě o svých 18. narozeninách. Když jsem narukoval, bylo mi řečeno, že rasismus již z armády zmizel,“ řekl Mike Prysner během slyšení Zimní voják v r. 2008. „Po 9/11 jsem začal slýchat ručníkáři, velbloudáři, píseční negři. Přišlo to od velení. Novým slovem bylo hadji. Hadji je někdo, kdo podniká pouť do Mekky. Vzali jsme z islámu to nejlepší a udělali z toho to nejhorší.“ Prysner byl součástí diskusního fóra s názvem „Rasismus a válka: Odlidštění nepřítele“.

Vojenští rekruti pochodují na rytmus, který oslavuje zabíjení dětí na tržišti a křičí „zabij“, než se mohou pustit do jídla. Je jim říkáno, že jsou zvířata, oproštěná o „sentimentální“ pocity, vycvičená zabíjet na povel s chladnokrevnou účinností. V tomto stavu slouží americké zahraniční politice.

Argumentem zde samozřejmě je, že máme nepřátele, kteří námi pohrdají a chtějí to, co máme, a naší jedinou ochranou je hromada dobře vyzbrojených zabijáků, kteří stráží náš perimetr a udržují naše komunity a naše děti v bezpečí. Argumentem je, že naše zahraniční politika je nanejvýš humánní, že šíří demokracii, že za cíl si bere pouze zlé hochy a chrání slušné lidi všude.

Ale tento argument se hroutí, když se podíváte na to, co děláme, od Drážďan a Hirošimy po My Lai a Fallujah. Zhroutí se, když čtete o zdůvodnění našeho masivního bombardování Bagdádu na začátku války v Iráku, jak ho zformuloval Harlan K. Ullman a James P. Wade v publikaci ministerstva obrany z r. 1996, „Šok a hrůza: Dosažení rychlé nadvlády“:

„Záměrem je nastolit režim šoku a hrůzy prostřednictvím zajištění okamžité, téměř nepochopitelné masivní destrukce, směrované na ovlivnění společnosti ve velkém, tedy jejího vedení a veřejnosti, spíše než cílení přímo na vojenské nebo strategické cíle…“

„Použití této schopnosti proti společnosti a jejím hodnotám, zvané „kontra-hodnoty“… spočívá v obrovsky ničivých útocích přímo na veřejnost a její ochotu vzdorovat nepříteli.“

To je morálka říše, morálka ovládání. My jsme ji nevymysleli; jen pokračujeme v tradici, která sahá přes kolonialismus a otrokářství k inkvizici („zabijte je všechny, ať si je bůh přebere“), k Římu („vytváří pustinu a říkají tomu mír“) a dále, k úsvitu civilizace.

Myslím, že důsledky nás konečně dohnaly.