Boje na turecko-syrské hranici předehrou intervence NATO?

Nedávné schválení rezoluce tureckým parlamentem nařizující odvetné vojenské akce proti Sýrii po nedávné minometné střelbě ze Sýrie do Turecka je znamením, že Turecko, spolupracující s neokonzervativním generálním tajemníkem NATO Andersem Fogh Rasmussenem, doufá, že po druhé v historii NATO aktivuje článek 5, ve kterém stojí, že akt agrese proti jednomu členu NATO je útokem na všechny. Poprvé byl článek 5 aktivován po útocích 9/11 ve Spojených státech.

Rasmussen je dokonalým zprostředkovatelem, aby zosnoval akci NATO v Sýrii. Byl předním propagátorem americké invaze a okupace Iráku a Afghánistánu, včetně prolití krve dánských vojáků v nesmyslných vojenských operacích.

A poté, co byl turecký vice-premiér Besir Atalay načapán při lži, když tvrdil, že se Sýrie oficiálně za bombardování omluvila, když bylo toto bombardování ve skutečnosti provedeno jednotkami Tureckem podporované Svobodné syrské armády, aplikuje Turecko kapitolu „operace pod falešnou vlajkou“ vojenské doktríny praktikované po desítky let Izraelem. Pět civilistů v turecké vesnici Akcakale bylo 3. října zabito minometnou palbou ze Sýrie, ale v akcích pod falešnou vlajkou jsou to nevinní civilisté, co je klíčem k úspěchu. Smrt civilistů pomáhá vyburcovat válečnou horečku u veřejnosti proti skutečnému nebo vymyšlenému nepříteli. 5. října minometná střela ze Sýrie přistála v turecké vesnici Asagipulluyazi ve vzpurné provincii Hatay, kde je výrazná alavitská komunita, která se cítí spřízněně s převážně alavitskou vládou syrského prezidenta Bashara al-Assada.

Turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoglu řekl, že standardní reakcí Turecka na jakoukoliv palbu ze syrského území – bez ohledu na její zdroj – bude turecká dělostřelecká palba. Davutoglu si vypůjčil stránku z izraelské „visačkové“ taktiky útoků na palestinské muslimy a křesťany a řekl, že Turecko bude reagovat na každý dělostřelecký granát ze syrského území metodou oko za oko. Turecká politika má očividně za cíl zvýšit napětí.

A, podruhé, by NATO mohlo směřovat k další kolektivní válce založené na vojenském útoku pod falešnou vlajkou. Neustále se hromadí důvěryhodné důkazy spojující stejné hráče zapojené do podpory Svobodné syrské armády – Saudskou Arábie, Katar, Izrael, Turecko a neokonzervativce ve Spojených státech, kteří hráli své role i v událostech pod falešnou vlajkou 9/11.

Bez ohledu na to, kolik důkazů Assad položí na stůl ohledně saudské, katarské a turecké podpory těch nejradikálnějších islamistických kádrů syrských vzbouřeneckých sil, je, stejně jako libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, který si také stěžoval na vnější podporu Al-Káidy ve své zemi, zesměšňován globálními korporátními médii a sborem byrokratů mezinárodních organizací a eurokraty, kteří tančí na protisyrskou melodii.

Představa kolektivní akce NATO v Sýrii reprezentuje řadu problémů. Například protože se zdá, že za útok na člena NATO, Turecko, je zodpovědná Svobodná syrská armáda, budou ozbrojenci čelit útoku ozbrojených sil Portugalska, Slovinska, Norska a Bulharska v rámci kolektivní reakce? Nebo bude cílem NATO syrská vláda?

Po 9/11 byla kolektivní odvetná akce NATO nařízena proti komu? Cílem byla Al-Káida, ale ta byla a je nestátním hráčem, ačkoliv se zdá, že má více než dobré vazby ve vládách Saudské Arábie a Kataru. Co se týká Afghánistánu, tam byly v době akce NATO dvě konkurující si vlády: Islámský emirát Afghánistán Talibanu, uznaný Saudy, Pákistánci a Spojenými arabskými emiráty; a Islámský stát Afghánistán, uznaný OSN. NATO provedlo kolektivní akci proti zemi, kde si nárokovaly vládu dvě vlády, jedna nebojovná, která měla podporu členů NATO jako Francie, a druhá, která udržovala kontakty s vládou George W. Bushe prostřednictvím zástupce Talibanu v New Jersey, neteře bývalého ředitele CIA Richarda Helmse. Navíc vláda Talibanu nabídla, že předá vůdce Al-Káidy Usamu bin Ladina soudu za útoky 9/11, kteroužto nabídku Washington odmítl. NATO proto zahájilo válku v Afghánistánu proti skupině zvané Al-Káida a zemi, jejíž křeslo v OSN vlastnil v událostech 9/11 nebojechtivý hráč.

Sýrie se může snadno přeměnit na další Afghánistán, pokud se Turecku povede přesvědčit NATO, aby uplatnilo kolektivní vojenskou odplatu. Součástí syrských ozbrojenců jsou nyní ironicky elementy Al-Káidy, téže nepřátelské hrozby, před kterou NATO varuje v Afghánistánu, jako důsledkem kolektivní bezpečnostní akce. Stejně jako v Libyi, kde byla bezletová zóna NATO, která byla použita jako krytí pro „změnu režimu“, sloužila Al-Káida více než často jako spojenec jedné nebo více zemí NATO. Jednotky Al-Káidy byly předvojem aliance libyjských ozbrojenců v Benghází, které se první postavilo proti Muammaru al Kaddáfímu. Jednotky Al-Káidy v Sýrii, jejichž součástí jsou libyjští veteráni Al-Káidy, dostávají od Kataru a Saudské Arábie stejnou vojenskou pomoc, jakou dostávaly v Libyi.

Kolektivní bezpečnostní doktrína NATO byla zformulována na začátku studené války, aby se vypořádala se sovětským útokem ve střední Evropě. Jak NATO expanduje na východ do Asie a na Střední východ a na jih do Afriky, prodělá úmluva o kolektivní bezpečnosti řadu testů ve stylu Afghánistánu a Sýrie. Taliban v Afghánistánu představoval konkurenční vládu, která neměla 100% kontrolu nad zemí, ale NATO válku proti Afghánistánu stejně začalo. Syrští ozbrojenci kontrolují malé části na severu Sýrie, přesto by Turecko přimělo NATO jít do války na jeho podporu kvůli pár minometným granátům vypálených z území ovládaného syrskými ozbrojenci.

Naštěstí se změnou vlády v Tbilisi již není členství Gruzie v NATO hlavní prioritou, ale pokud by se Gruzie stala členem NATO, pokusila by se, stejně jako Turecko, aktivovat klauzuli o kolektivní akci ve vztahu k Abcházii a Jižní Osetii. Pokud by se k NATO připojil Ázerbájdžán, pokusil by se dostat NATO do konfliktu s Arménií kvůli enklávě Náhorního Karabachu. Je třeba připomenout, že prvními činy ministra zahraničí Colina Powella ve funkci bylo, že přivezl arménské a ázerbájdžánské vůdce do Key West na Floridě na summit o této sporné enklávě. V té době tlačilo NATO na mírovou dohodu, aby mohly rozhovory o členství Ázerbájdžánu a Arménie v alianci začít. K žádné dohodě nedošlo a NATO rozhodlo, že prozatím se těmto dvěma kavkazským republikám vyhne.

Samotný účel NATO se jeví matoucím, obzvláště když porovnáme akce podle článku 5 kvůli akcím na turecko-syrské hranici s potřebou Estonska nebo Islandu dělat si starosti kvůli pěti tureckým civilistům, kteří zemřeli při útoku, do kterého pravděpodobně ani syrská vláda zapojena nebyla. Turecko-syrská hranice je daleko od Whitehorse na teritoriu Yukon, jak jen může být. Ale článek 5 by mohl dostat kanadského vojáka z Whitehorse do boje proti Sýrii, kvůli jedné ojedinělé hraniční události na druhém konci světa.

Turecko-syrská hranice není důvodem existence NATO, je primárním důvodem, aby bylo rozpuštěno.