Co udělá Ankara?

Smrt se dostala ze Sýrie. Počet mrtvých v jejích hranicích dosáhl téměř 30,000. Ale během posledních několika měsíců smrt překročila hranice do Libanonu a hrozí, jak řekl libanonský premiér Najib Mikati, že „utopí“ zemí v potopě jejích sousedů. Ani Turecko nebylo před eskalací násilí imunní.

Syrské uprchlické tábory byly cílem syrských vládních jednotek a včera minometný útok na turecké město Akcakale zabil nejméně pět lidí a zranil osm. Tato čísla jsou v porovnání s počtem mrtvých Syřanů nepatrná, a rovněž v porovnání s počtem mrtvých Kurdů (30,000 zabitých, včetně při „operačních nehodách“).

Nicméně to dostalo Turecko na ostří. Vláda začala likvidovat tábory při hranicích a turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoglu řekl: „Nikdo by neměl pochybovat o obranných schopnostech Turecka.“

Turecko provedlo odvetný dělostřelecký útok na syrské město Idlib. NATO uspořádalo tajnou poradu, stejně jako se sešla Rada bezpečnosti OSN. Jestli to bude eskalovat, se teprve uvidí. Prohlášení NATO zůstalo u výzvy ke konzultacím (článek 4 jeho Charty), a nevolalo do zbraně (článek 5). To naznačuje, že tentokrát žádná eskalace nebude.

Napětí podél turecko-syrské hranice se v posledním měsíci zintenzivnilo. Není to první minometný útok na Akcakale. Po útoku 28. září zaslalo Turecko Damašku diplomatickou nótu. Náměstek ruského ministra zahraničí Genadij Gatilov varoval před „bombovou diplomacií“. Napětí na hranicích, poznamenal, může poskytnout „záminku pro provedení vojenského scénáře, nebo pro prosazení iniciativ jako humanitární koridory či nárazníkové zóny“. Turecko se drželo zpátky poté, co syrské vládní síly sestřelily v červnu tohoto roku turecké letadlo Phantom F-4. Syřané tvrdili, že F-4 vletěl „ve velmi nízké výšce a velkou rychlostí“ do jejich teritoriálních vod poblíž Latakia. V té době Turecko silou nereagovalo.

Yasser al-Najjar, člen Syrské národní rady a Svobodné syrské armády (FSA) nedávno novináři Lina Attalah v Káhiře řekl, že FSA je proti jakékoliv vojenské intervenci ze strany západu, ale věří, že „bez intervence nemůže nastat žádná bezletová zóna“. To je přesně to, v co věřil šéf Arabské ligy Amr Moussa, když podporoval bezletovou zónu nad Libyí 12. března 2011. O osm dní později, poté, co začalo bombardování NATO, Moussa řekl: „To, co se děje v Libyi, se liší od cíle zřídit bezletovou zónu. A to, co chceme, je ochrana civilistů, a ne bombardování více civilistů.“ Není jasné, jestli toho, co chce al-Najjar, lze snadno dosáhnout bez intervence libyjského typu. Jednou z jeho nadějí bylo, že rakety NATO budou umístěny v Turecku, aby „chránily 30 až 40 km území jižně“.

Je nepravděpodobné, že Turecko umožní rozmístění raket NATO ve svých jižních regionech, aby si vynutilo humanitární koridor v severní Sýrii. Během posledních několika let se turecká armáda opakovaně střetla se silami Kurdské strany pracujících (PKK) v tomto regionu. Po krátké přestávce v letech 1999 až 2004 divize PKK obnovily svoji válku a vysílali ze svých pevnůstek partyzánské oddíly, aby zaútočily na strážní stanoviště a páchaly městský teror (včetně bombového atentátu v r. 2007 v Ankaře). Ztráta základen v Iráku a do jisté míry v Sýrii a spory panující mezi vedením PKK zabránily frontálním útokům, které zuřily v 90. letech. Jen letos bylo zabito přes sedm set lidí, během operace turecké armády v průběhu září v horském hraničním regionu, na rozhraní Iráku a Iránu.

Důvod zintenzivnění války mezi PKK a tureckými ozbrojenými silami spočívá ve strategickém rozhodnutí Assada v Sýrii. V létě předal většinu severní Sýrie, která je demograficky kurdská, PKK a její syrské frontě, Straně demokratické jednoty. Tyto nové oblasti základen umožnily PKK se přeskupit a zahájit velký útok na město Semdinli (Turci obviňují Assadův režim z toho, že dal PKK těžké zbraně, včetně raketometů a těžkých kulometů).

Jak se tento ozbrojený konflikt během září stupňoval, turecký soud usvědčil 324 vysokých armádních představitelů z komplotu s cílem svrhnout premiéra Recepa Tayyipa Erdogana v r. 2003. Mezi usvědčeným byli Ibrahim Firtina (šéf letectva) a Engin Alan (který pomohl zajmout a dopravit šéfa PKK Abdullaha Ocalana z Keni). Nové vedení armády se staví za Erdoganovu vládu a je z těchto rozsudků v rozpacích.

Během těchto soudních líčení, a v situaci, kdy to vypadá, že turecká armáda má od PKK svázané ruce, přesunula Svobodná syrská armáda svoji základnu z turecké provincie Hatay do Sýrie. FSA vyzněla tak, že je nyní připravena přenést boj s Assadovým režimem na jeho vlastní půdu. Signál turecké vlády lze číst m noha způsoby: buď akceptují názor FSA, že musí zintenzivnit svoji kampaň v Sýrii, nebo že se turecká vláda pokouší najít způsob, jak se vymotat ze své útočné politiky.

Turecká zahraniční politika pod Erdoganovým režimem osciluje mezi politikou „nulových problémů se sousedy“ a neo-osmanskou velmocenskou politikou (buyuk devlet). Právě ta přiměla Erdogana-Davutoglu zaujmout silný postoj proti Assadovu režimu, a jak kurdský problém sílil, vypadalo to, že se vrátili k té první. Minometný útok 3. října a turecká odplata situaci poněkud mění.

Kontaktní skupina

Syrská kontaktní skupina, vytvořená egyptským prezidentem Mohammedem Morsi, se měla setkat minulý týden u příležitosti Valného shromáždění OSN v New Yorku. Cílem setkání bylo nalézt cestu pro ukončení krveprolití v Sýrii. Členové skupiny (Egypt, Irán, Saudská Arábie a Turecko) slíbily, že se jejich ministři zahraničí setkají v Káhiře předtím, než se sejde OSN, a pak pošlou své šéfy vlád, aby v New Yorku zpatlali nějaký dokument. Saudský ministr zahraničí setkání v Káhiře vynechal; bylo řečeno, že je nemocen („Záhada Syrské kontaktní skupiny“, Asia Times Online, 22. září). Ostatní ministři zahraničí v setkání pokračovali, až na to, že bez Saudské Arábie věci uvízly na místě.

V Káhiře Egypťané odhalili čtyři principy přístupu kontaktní skupiny k Sýrii: 1. Ukončení násilí. 2. Odmítnutí zahraniční intervence. 3. Zachování jednoty Syřanů a země. 4. Udržení politické jednoty. První tři body jsou sebevysvětlující, a byly akceptovány Íránci a Turky. Čtvrtý bod je mnohem mnohoznačnější – jak může být udržena politická jednota, pokud se země nachází v občanské válce. Turecko nebylo o možnosti jednoty přesvědčeno; volalo po sesazení Bashara al-Assada a jeho kliky, což znamená, že ho nepovažuje za jednací stranu budoucí Sýrie. Nicméně Davutoglu nenaznačil, že jeho vláda kontaktní skupinu kvůli této neshodě opustí.

Ani Saudská Arábie, ani Turecko nebyly ochotnými partnery v kontaktní skupině. Obě země vynechaly setkání a obě se zdráhaly přijmout čtyři principy předložené Morsim. Nicméně všechny čtyři země mají dobré důvody ve skupině být. Turecko kupuje třetinu své ropy od Iránu a navrhuje zdvojnásobit současný objem obchodu ve výši 15 miliard dolarů, navzdory americkým a evropským sankcím. Ofenzíva PKK a napětí na syrsko-turecké hranici zvyšuje obavy, že Turecko nebude schopno izolovat vlastní problémy od víru v Sýrii. Saudská Arábie, jak jsem uvedl dříve, protlačila dohodu s Íránci, že Saudové odstoupí od své podpory Sýrie, pokud Íránci ukončí svoji podporu demonstracím na východě Saudské Arábie.

To je důvod, proč je to opět Katar, kdo dělá hluk kolem arabské intervence v Sýrii (její provedení je nepravděpodobné, protože katarská armáda je plná Pákistánců a musela by se spoléhat na Egypt, aby poskytl lidi pro skutečné jednotky). Irán chce zoufale příměří v Sýrii. Když to vypadalo, že je kontaktní skupina v New Yorku na jipce, íránský prezident Ahmadinejad navrhl, že vytvoří novou kontaktní skupinu, která by se vypořádala se syrským problémem. Není pravděpodobné, že to bude zrealizováno. Egypt stále skupinu chce a požaduje, aby v ní byl Irán, protože Teherán je jediným hlavním městem v regionu, které má Assadovu důvěru (mimo Bagdádu).

Zemřela kontaktní skupina v Akcakale? Vystoupí NATO po tajné poradě a poskytne „bezletovou zónu“, o kterou al-Najjar žádá, což se rovná intervenci NATO do syrského konfliktu?