Náprava tragické chyby

Zdá se, že teď, když byl Ariel Sharon znovu potvrzen ve vedoucí funkci a jeho strana obnovila brutální okupaci Palestiny, přišel čas položit si otázku. Otázku, zda 50 let trvání experimentu 'Izrael' nebylo naprostým selháním, a zda by tento experiment neměl být přerušen.

Z dlouhé řady měsíců pokračujících etnických masakrů na Středním východě vykrystalizovala dvě fakta. Za prvé, že Izrael nemůže žít v míru s Palestinci, ledažeby by konečně vytvořil diktátorský model apartheidu a uzavřel v něm všechny Araby.

Za druhé, že Palestinci nebudou žít v míru s Izraelem, dokonce ani tehdy ne, dosáhnou-li svého slíbeného státu; jsou za tím desítky let starého nepřátelství vůči židovskému státu, nepřátelství, které nepolevuje, spíše naopak v posledních letech roste, a to nejen u Palestinců, ale v celém arabském světě. Tvrzení Palestinců, že by přijali Izrael, pokud by tento akceptoval hranice z roku 1967 (což se tak jako tak nestane), můžeme klidně považovat za prázdnou rétoriku.

Vzhledem k vítězství strany Likud lze právem očekávat, že Izrael bude i nadále pokračovat v
- opevňování svých hranic,
- okupaci palestinských území,
- zesílení podpory osídlování okupovaných území ve West Bank,
- použití vojenské síly v odplatě za sabotáže a teror Palestinců.

A Palestinci navzdory tomu, že většina jejich ozbrojených organizací byla decimována, nebudou schopni nebo ochotni zastavit tyto akce, včetně sebevražedných útoků, nově povzbuzených nenávistí ze současné izraelské okupace.

Izrael svou malou válku proti intifadě vyhraje a Palestinci budou efektivně pacifikováni, vykucháni jako kuře, ale mír tam nebude. Říci pravdu, je jisté, že tam bude ještě více násilí.

A toto násilí bude pokračovat, dokud bude existovat stát Izrael uprostřed populace, která se ho většinou bojí, a jen menšinou je ochotná jeho přítomnost tolerovat.

Nám všem jsou jasné důvody existence Izraele: pocit viny a reparace. Ale nebylo to poukázkou k trablům násilím vytvořit domov Židům na Středním východě a de facto vložit dva miliony Židů doprostřed dvou set milionů Arabů?

Co by se bylo stalo, kdybychom se v roce 1948 rozhodli, že dva miliony černochů se může a má vrátit do části Ghany, a těmto dvěma milionům bychom americkou vládou pravidelně ročně vypláceli šest miliard dolarů? Anebo řekněme (což je dokonce blíže k problému), že bychom tyto dva miliony černochů (kteří si jistě zaslouží nějaký druh reparací) umístili na Střední východ do oblasti, kterou teď obývá Izrael? A zdůvodnili bychom to tím, že jejich afričtí předkové se na tom území usazovali už před sto tisíci léty? Jejich historický nárok na toto území by daleko předčil jakékoliv požadavky Židů, včetně těch biblických, ale je těžké si představit, že by jejich přítomnost v oblasti byla Araby vítána a tolerována. Byla by trpěna, pokud by za ní stála největší armáda světa a podpora Spojených států.

Ano, tvrdím, že původní myšlenka Balfourovy deklarace, myšlenka židovského státu byla chybná. Násilné vytvoření židovského státu na muslimy obývaném území za vystěhování milionů původních obyvatel bylo tragickou chybou. Dnes za tuto chybu sklízíme trpké ovoce.

Pochopitelně, že není snadné najít cestu, jak tuto chybu napravit, ale tvrdím, že světové společenství, které dokáže utvořit stát, jej také dokáže zrušit. Na místě Izraele by pak mohl být vytvořen sekulární stát Palestiny zahrnující původní území pod britskou správou. Židé, muslimové, křesťané i další skupiny by měli garantována stejná práva a stejnou možnost volit do státní správy. Toto řešení nedávno navrhlo i několik Židů. Nebo by se tam zavedl dvounárodnostní stát s dvojím etnikem, kde by muslimové i Židé měli stejná práva - něco na způsob Švýcarska, Belgie, či budoucího Irska. Třetím řešením by byl islámský stát pod kontrolou mezinárodních sil, který by musel zaručovat plná náboženská a politická práva Židům. Těm by bylo dovoleno se usazovat podle libosti kdekoliv, včetně oblasti West Bank.

Tenhle proces by nemusel být zvlášť rychlý, pouze výhled na některé z těchto řešení by mohl stačit k ukončení současné intifady. Mezinárodní společenství by muselo usnadnit těm Židům, kteří by si nepřáli setrvat na Středním východě, usazení kdekoliv jinde. Vzhledem ke schopnostem a inteligenci příslušníků židovského národa lze očekávat, že mnoho zemí světa by tyto imigranty přivítalo s otevřenou náručí - i ve větším množství. Ostatně, tato diaspora trvá od roku 70 n.l. - mnohem déle než současný židovský stát. Přitom se po nás žádá, abychom o něm smýšleli jako o přirozeném a historicky podloženém židovském území.

Chápu, že taková myšlenka je pro většinu Židů nepřijatelná. Mnoho z nich za posledních padesát let počalo chápat izraelské území jako svou domovinu. Nicméně se mi zdá, že podle toho, jak se věci mají, udržet existence židovského státu bude možné pouze při aplikaci některé z těchto možností: (a) vytvoření státního apartheidu, vytlačení Palestinců z Izraele a pokračování násilí do nekonečna; (b) stalinský policejní stát, kde bude tvrdou rukou zastaveno nejen násilí, ale i demokracie; (c) demokratický stát, kde sice budou žít Arabové i Židé při zachování zásady jeden člověk - jeden hlas, ale kde Palestinci svou populací brzy převýší židovskou.

Při pohledu na tyto tři možnosti se zastavení experimentu s izraelským státem nezdá ani za vlasy přitažené, ani tak nežádoucí.

Článek Unmaking a Grievous Error vyšel 3. března na serveru Counterpunch.