Nevinnost muslimů: Rouhání jako politická taktika

Ukázka z filmu Nevinnost muslimů, kolující na internetu, vyvolala demonstrace po celém světě a měla za následek zabití amerického velvyslance v Libyi a členů jeho doprovodu v Benghází.

Na první pohled lze tyto události zařadit do dlouhé linie vedoucí od Satanských veršů Salmana Rushdie po pálení koránu pastorem Terry Jonesem. Nicméně tento nový útok se od ostatních incidentů liší v tom, že tento film nebyl směrován na západní publikum, ale místo toho byl výhradně zamýšlen jako nástroj provokace namířené proti muslimům.

V politickém kontextu lze tuto aféru analyzovat ze dvou úhlů: z taktické perspektivy jako proti-americkou manipulaci; nebo ze strategické, jako proti-muslimský psychologický útok.

Daný film byl vytvořen sionistickou skupinou složenou z židů s dvojím americko-izraelským občanstvím a egyptským koptem. Byl dokončen před několika měsíci, ale do oběhu byl dán ve vypočítaný okamžik, aby vyprovokoval nepokoje namířené proti Spojeným státům.

Izraelští agenti byli nasazeni v několika velkých městech s úkolem směrovat vztek davu proti americkým nebo koptským cílům (ale ne proti izraelským). Není překvapivé, že jejich maximálního účinku bylo dosaženo v Benghází, hlavním městě libyjského regionu Cyrenaica.

Populace Benghází je známá tím, že je domovem obzvláště reakčních a rasistických skupin. Je užitečné si připomenout, že v době, kdy se v září 2005 objevily karikatury Mohameda, zaútočili salafisté na dánský konzulát. V souladu s Vídeňskou konvencí o diplomacii libyjská vláda Muammara al-Kaddáfího nasadila na ochranu napadaných diplomatických služeb jednotky. Potlačení nepokojů mělo za následek řadu mrtvých. Následně Západ, který se snažil libyjský režim svrhnout, financoval salafistické publikace, které obviňovaly Kaddáfího z toho, že chrání dánský konzulát proto, že údajně stál za operací s karikaturami.

15. února 2011 zorganizovali salafisté v Benghází demonstraci v upomínku na masakr, během kterého došlo ke střelbě, incident, který byl počátkem vzpoury v Benghází, která otevřela cestu pro intervenci NATO. Libyjská policie zatkla tři členy italských zvláštních jednotek, kteří přiznali, že stříleli ze střech jak do demonstrantů, tak policie, aby způsobili chaos a zmatek. Během války byli drženi jako vězni a byli propuštěni, když NATO obsadilo hlavní město a propašovalo je ze země na Maltu v malé rybářské lodi, na které jsem cestoval i já.

Tentokrát bylo cílem manipulace davem v Benghází izraelskými agenty zavraždění amerického velvyslance, válečný akt, nevídaný od izraelského bombardování USS Liberty izraelským letectvem a námořnictvem v r. 1967. To představuje první vraždu velvyslance v aktivní službě od r. 1979. Tento čin je o to víc odporný, vezmeme-li v úvahu, že v zemi, kde je současná ústřední vláda jen pouhou právní fikcí, byl americký velvyslanec nejen pouhým diplomatem, ale fungoval jako guvernér, jako de facto hlava státu.

Je třeba zdůraznit, že v posledních několika týdnech vstoupili nejvyšší američtí vojenští velitelé do otevřeného konfliktu s izraelskou vládou. Přišli s prohlášeními, ze kterých plyne, že mají v úmyslu zastavit cyklus válek započatý po 11. září (Afghánistán, Irák, Libye a Sýrie), které se, ve světle neformálních dohod z r. 2001, mají rozšířit dále (Súdán, Somálsko a Irán). K prvnímu varovnému výstřelu došlo v Afghánistánu, v srpnu 2012, když byly odpáleny dvě rakety na zaparkované letadlo generála Martina Dempsey, šéfa amerického generálního štábu. Druhé varování se ukázalo být ještě brutálnějším.

Pokud, na druhou stranu, prozkoumáme tuto záležitost z hlediska sociální psychologie, je zveřejnění filmu a jeho následky frontálním útokem na víru muslimů. V tomto ohledu je podobné povahy, jako epizoda s Kundími výtržnicemi, které pošlapaly svobodu náboženského praktikování v ortodoxní katedrále Krista spasitele v Moskvě, a řada představení koncepční pornografie, která skupina předvedla později. Jsou to operace ušité na míru k tomu, aby zhanobily společnosti, které vzdorují projektu globální nadvlády.

V demokratických a multikulturních společnostech je duchovno považováno za soukromé a je vyjadřováno v soukromé sféře. Ale nový kolektivní prostor duchovna se vypracovával. Západoevropské státy schválily zákony o „historické paměti“, které přeměnily historickou událost – likvidaci evropských židů nacisty – na náboženství: „shoa“ v židovské terminologii, či holokoust, jak je to vyjadřováno v křesťanské evangelické hantýrce. Nacistické zločiny jsou tím povýšeny na úroveň jedinečné události, na úkor obětí masakrů, včetně ostatních obětí nacistů. Zpochybňování dogmatu, tj. této nábožné a náboženské interpretace historických faktů, vystavuje jedince trestnímu stíhání, stejně, jako bylo v minulosti stíháno rouhačství. Podobně, v r. 2001, USA, členské státy Evropské unie a řada jejich spojenců dekretem nařídily, že celé populace zemí musí držet minutu ticha za oběti útoků 11. září. Toto nařízení bylo podepřeno ideologickou interpretací příčin masakru. V obou případech to, že byli zabiti proto, že byli židy, nebo Američany, uděluje těmto obětem zvláštní statut, a zbytek lidstva před nimi musí padnout na kolena.

Během olympijských her v Londýně se jak izraelská, tak americká delegace pokusila rozšířit svůj posvátný prostor ještě dále tím, že si vynucovaly minutu ticha během zahajovacího ceremoniálu nejsledovanější televizní události na světě, tentokrát ve jménu rukojmí zajatých během mnichovských her v r. 1972. Nakonec byl tento návrh odmítnut, kdy místo toho Olympijský výbor uspořádal oddělený obřad. To je jen další známkou snahy vytvořit kolektivní liturgie, legitimizující globální říši.

Nevinnost muslimů slouží obojímu, jak jako nástroj srovnání Washingtonu zpět do lajny v okamžiku, kdy může ustupovat od sionistické agendy, tak jako prostředek jejího dalšího prosazení tím, že se útočí na víru dalších, kteří jí vzdorují.