Komu slouží chaos prezidentské volby

Nesleduji každý krok všech prezidentských kandidátů, kterých je ostatně už tolik, že už jen jejich aktuální počet je leckdy obtížné uhlídat. Jen občas něco zachytím v rámci všudypřítomného internetového zpravodajství.

Kdyby tyto drobné střípky nebyly spíše k pláči nad úrovní politického klání, byla by to jinak velká zábava - sledovat všechno to pokrytectví, faleš, všechnu tu přetvářku a povrchnost jednotlivých kandidátů či lépe řečeno skupin, které za nimi stojí a do boje je vysílají.

Kupříkladu Vladimír Dlouhý si myslí, že mu to hodíme, když ho uvidíme upoceného ve sportovním tílku v rámci jeho běžeckých kampaní. Dělá si z nás legraci? Už desetiletí pracuje pro jeden z nejbezohlednějších bankovních domů, který se navíc nestydí profitovat na současné ekonomické krizi a přesto si myslí, že když se na čas ze svých funkcí stáhne a bude s námi běhat v parku, nad jeho službou mezinárodním bankéřům zamhouříme oči. Na své propagační materiály si pak tento exponent Trilaterální komise a Goldman Sachs neváhá umístit slogan "Váš nezávislý kandidát". Myslím, že slovo "chucpe" je v tomto případě více než výstižné. A to nemluvím o tom, že jako jediný zatím přišel s tím, že si bude kupovat podpisy občanů na petiční archy, které potřebuje, aby vůbec mohl být k volbě připuštěn. Jistě - peníze na to má, ale neuvědomuje si, jak tím vlastně potvrzuje to, co na něm lidem právě nejvíce vadí - tento cynismus á la Gordon Gekko.  

Přemysl Sobotka na rozdíl od něj ví, že hlasy voličů by se neměly získávat mrzkým penízem, ale tvrdou politickou prací, odvahou. Krví, potem, slzami. Ne líbivými hesly, ne populismem, ale skutečnými idejemi, za kterými by politik měl stát, i kdyby mu to krátkodobě mělo přinést nižádný zisk. Rozhodl se proto vyjít do kampaně s odvážným politickým gestem, se slibem nápravy zoufalého stavu, který trápí většinu Čechů - vytáhl do boje za nepřechylování jmen Češek provdaných za cizince. Sobotka přechylování říká "tvrdé ne". Držme mu proto palce, bude to lítý boj.

Pan Fischer s panem Dienstbierem (oba opět, jaká náhoda, členové obce) se předhánějí v tom, kdo vleze homosexuální menšině dříve a hlouběji do řitního otvoru. Jemněji to napsat neumím, protože s vidinou zisku pár procent hlasů slibovat uzákonění adopcí dětí dvěma tatínky či dvěma maminkami se ani jinak nazvat nedá. Pro normálního člověka, kterému leží osud národa na srdci, je ta představa z duše odporná, nehledě na to, že nejde jen o běžný populismus, ale zároveň i o důmyslný recept na spolehlivý rozklad naší národní pospolitosti. Že to navrhují právě tito dva pánové, je nadmíru výmluvné.

Krom pana Fischera máme i paní Fischerovou, ne tedy tu, co se třese na roli první dámy, ale bývalou poslankyni universální pravdoláskařské partaje. Můžeme si ji sice vážit pro to, s jakou obětavostí se stará o svého postiženého syna a mít tak porozumění pro její utrápený obličej, dokonce si můžeme říci, že to asi je v jádru dobrá žena, ale to je málo. V čele státu nemůže stát naivní člověk. A ten, kdo do volby jde jen proto, že ho k tomu údajně přemlouvají přátelé (aniž by uplatnil vlastní soudnost), naivní bezesporu je. Nikdo dosud nevysvětlil, proč právě ona by se do prezidentské funkce hodila. Protože je žena? V republice máme pět milionů žen, proč by zrovna Táňa Fischerová měla na prezidentský post aspirovat, nám pravdoláskaři zřejmě zapomněli říci. Informace je to přitom značně důležitá, i když někteří politicky jednodušší lidé se bez ní obejdou. Takový Jan Hnízdil své snové fantazii o Fischerové na Hradě podlehl tak hluboko, že na svém blogu píše oslavné články, ve kterých se vyznává z úcty ke své budoucí prezidentce a slibuje jí bezmeznou oddanost.  

Soudnost evidentně nemá ani Vladimír Franz, který by se svým znetvořeným obličejem mohl mít diplomatický úspěch leda tak u rovníkových křováků, ale tím jeho přednosti v politice zřejmě končí. Česká republika patří k civilizovaným zemím, a tak by měl i její nejvyšší představitel vypadat civilizovaně. Komické pak jsou různé jeho politické úvahy o tom, že největším nebezpečím pro Českou republiku jsou neonacisté a podobné báchorky pro děti. Takto skinhead (jak se o něm v poslední době píše) nemluví, z Franze tedy mluví něco jiného. Vždyť bývalým skinheadem byl i J. X. Doležal. Ostatně, Franzova partnerka Ida Saudková je bývalou manželkou právě J. X. Doležala, ale i Samuela Saudka, syna fotografa Jana Saudka. Pořád se točíme v kruhu. Mojžíšek evidentně nechodí jen k Fischerovým...

Aristokrat Karel Schwarzenberg a dáma v letech, kdy by už snad mohla mít rozum (Zuzana Roithová), oba se navíc na veřejnosti na oko hlásící ke křesťanským hodnotám, podporují v honbě za voličskými hlasy zakuklené puberťačky z kapely, jejíž název Ladislav Jakl trefně přeložil jako "Kundí orgie", aby nebylo mýlky o tom, co ve skutečnosti za touto kapelou stojí. Co z toho, že urážejí křesťanskou víru satanistickými performacemi v kostele? Hlavně, když jejich podporou získám nějaký ten hlas navíc, říká si zřejmě Roithová se Schwarzenbergem (Schwarzenberg je navíc chválí proto, že má podobné vměšování do vnitřních záležitostí putinovského Ruska za domácí úkol od zahraničních lóží typu CFR a Trilaterální komise). Nedávno jsem zaznamenal, že někdo zkusil něco takového v chrámu sv. Víta, ale to je podle mého houby odvaha. Maiselova synagoga a volání k Jahvemu, aby odstranil Netanjahua - to by bylo zajímavější. V takovém případě by ale Schwarzenberg a Roithová stáli v první řadě těch, kteří by proti takovému činu protestovali.

Nejnovější objev týdne je Karel Randák. Myslím, že tento kuriozní nápad už dostatečně vtipně glosovali někteří poslanci, takže netřeba humorný aspekt této kandidatury více rozpitvávat. A to nemluvím o dalších nápadech na kandidaturu Tomáše Töpfera, Slávka Popelky, Petra Cibulky či Kláry Samkové.

Proč toto vše píšu a v podstatě jen kupím jednu kuriozitu za druhou?

Myslím, že nejde jen o to, jak konkrétní kandidáti používají konkrétní fígle za účelem obalamucení konkrétních voličů. Fíglem jisté skupiny je už i ten samotný fakt, kolik - a jak moc roztodivných - kandidátů vůbec do boje o prezidentský post vlastně vysílá. Jakoby si někdo říkal, že "čím hůře, tím lépe".

Čím více podobných obskurností, bizarností, čím více podobné neskromnosti a výsměchu od očí obyčejných lidí, tím lépe - možná pak veřejnost po všech těch bláznivých jménech ještě ráda sáhne po Janu Fischerovi, který možná zpočátku vzbuzoval odpor, ale je ve srovnání se všemi těmi potetovanci, naivkami a senilními aristokraty zdánlivě nejvíce normální - asi takovým způsobem někdo zřejmě kalkuluje s náladami ve společnosti.

Tímto trikem bychom se ale neměli nechat oklamat. Fischer totiž není žádný ´náš Honza´, jak i sám v jednom rozhovoru zdůraznil. A to je neštěstí této prezidentské volby - že v ní Češi mají tak málo vlastních kandidátů.

Proto odmítněme kuriózní kandidáty, ale odmítněme i Fischera. Zasloužíme si českého prezidenta.