Dostihy USA/OSN/NATO s cílem dosáhnout globální plnospektrální převahy. Část II

Předchozí část

V posledních desetiletích došlo k bezprecedentnímu zhoršování, lze dokonce říct „kolapsu“, mezinárodního práva. Toto zhoršování je taženo USA a NATO a jejich odmítáním dodržovat dlouho zavedené právní principy mezinárodního práva ve všech jeho aspektech; mírové soužití, lidská práva, vojenský kodex a další, které byly zavedeny před více než sto lety.

Mnohé tyto principy a zákony byly zavedeny po nevýslovném lidském utrpení. Pokud tento propad do globálního barbarství nebude zastaven všemi nezbytnými obecnými, politickými, diplomatickými, ekonomickými, právními, a bude-li potřeba i vojenskými, prostředky, lidstvo se propadne do stavu globálního barbarství a nevýslovných odporností. K nejhorším zhoršením za poslední dvě desetiletí patří:

Degradace principů postulovaných Vestfálskou smlouvou a principů národní suverenity

Vestfálská smlouva byla podepsána evropskými mocnostmi v r. 1648, poté, co náboženské a politické boje mezi evropskými impérii měly za následek válku, která trvala více než třicet let. Tato smlouva definuje suverenitu národních států a principy nezasahování do vnitřních politických záležitostí suverénních zemí ostatními. Vestfálská smlouva byla jedním z mezinárodních právních principů, který byl použit jako směrnice pro sepsání charty OSN, a je mnohými považován za nejdůležitější princip mezinárodního práva, co se týká regulace bilaterální a multilaterální diplomacie a politiky.

Princip nezasahování do domácích záležitostí a princip národní suverenity zakotvené do charty OSN jsou stále více zpochybňovány těmi, kteří tvrdí, že jsou to Američané, a „mezinárodní společenství“, tedy opět Američané, kdo má „zodpovědnost chránit“ civilisty v případech, kdy vláda suverénního státu není schopna chránit své občany, nebo kdy vláda suverénního státu se dopouští závažných porušování dalších principů, jako lidská práva. Rezoluce, která zavedla zodpovědnost chránit, byla přijata Valným shromážděním OSN v r. 2009, jako porušení a v rozporu s chartou OSN.

Tato podvodná zodpovědnost byla nejdříve nazvána humanitární intervencí, ale zdá se, že tento výraz bylo možné použít pouze v propagandě, když již krize byla v plném proudu. Heslo zodpovědnost chránit bylo vymyšleno proto, aby poskytlo této strategii více pružnosti, aby bylo možné použít „intervenci“ předtím, než se USA povede vytvořit krizi. „Zodpovědnost chránit“ (R2P) má také tu výhodu, že se vydavá za morální argument, ale samozřejmě nikdy se nezmiňuje, jak USA dospěly k nárokování si této „zodpovědnosti“, nebo proč je používána pouze proti jejich nepřátelům, nikdy ne proti vazalským státům a spojencům.

Ačkoliv uváděné argumenty pro nadřazenost lidských práv a zodpovědnosti chránit mohou znít na první pohled přesvědčivě, bližší analýza odhalí, že eroze národní suverenity na základě R2P otvírá Pandořinu skříňku závažných problémů.

Prvním případem, kde byla R2P použita, kdy tehdy to bylo ještě označováno za humanitární intervenci, bylo při likvidaci národní suverenity v rámci intervence NATO a jeho zasahování do vnitřních záležitostí Jugoslávie za Clintonovy vlády, ve které byla ministryní zahraničí Madeleine Albright.

Nyní je již dobře doloženým a zdokumentovaným faktem, že vnitřní konflikt v Jugoslávii byl od počátku vyroben aliancí slovinských a chorvatských separatistů, s vazbami na německý národní socialismus druhé světové války, s tajnou podporou německé vlády a německé tajné služby BND a Vatikánu. Německá tajná služba BND poskytovala slovinským a chorvatským separatistům zbraně jako první, a to bulharské AK 47 z druhé ruky.

Jak konflikt eskaloval a země byla násilně roztržena podél etnických a náboženských hranic, USA a další západní mocnosti se do toho pletly čím dál více, což mělo za následek „intervenci“ NATO, ve skutečnosti jasnou agresi proti Federální republice Jugoslávie, bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN a jako naprosté porušení charty OSN a vlastní charty NATO. Členské státy NATO spolupracovaly s různorodými teroristickými organizacemi, včetně Al-Káidy a mudžahedínů bin Ladena. USA financovaly, cvičily a vyzbrojovaly Kosovskou osvobozeneckou armádu (UCK), která byla silně podporována brigádami Al-Káidy a která byla z velké části financována z obchodu s heroinem a jeho pašování z Afghánistánu do Evropy a severní Ameriky.

Válka proti Federální republice Jugoslávie a její rozparcelování byla podle francouzského brigádního generála ve výslužbě, Pierre Marie Gallois, naplánována a připravována evropskými mocnostmi na neoficiálních setkáních na farmě v Německu od r. 1976; více než deset let předtím, než se objevily první slovinské a chorvatské požadavky na odtržení od Jugoslávie. Brig. gen. Pierre Marie Gallois byl francouzským zástupcem na těchto setkáních a odhalil mnoho podrobností v senzačním rozhovoru.

Podle Gallois bylo jedním ze základních motivujících faktorů pro tajnou, a následně otevřenou válku proti Jugoslávii to, že Jugoslávie byla jediným ruským spojencem na Balkáně a posledním fungujícím socialistickým státem v Evropě. Dalším motivujícím faktorem bylo, že Německo chtělo obnovit svůj geopolitický vliv v regionu, který ztratilo po první a druhé světové válce. A dalším faktorem bylo definování role NATO po studené válce. V podstatě, řekl francouzský brigádní generál, válka proti Jugoslávii poskytla model pro válku v Iráku a následné války.

Jedinou korelací mezi intervencí v Jugoslávii a Srbsku, a stále probíhají okupací Kosova NATO a lidskými právy je, že humanitární krize byla cynicky vyrobena se záměrem vytvořit záminku pro vojenskou „intervenci“, v podstatě vojenský útok založený na „R2P“, proklamované zodpovědnosti chránit.

Usurpování si role OSN Spojenými státy tím, že si arogantně osobují tuto vymyšlenou zodpovědnost, mělo za následek degradaci principů Vestfálské smlouvy a charty OSN, kdy obojí zaručuje suverenitu zemí a z toho plynoucí právo na sebeurčení.

Nejde o nic menšího, než o západní kolonialismus, opětovně ospravedlňovaný „břemenem bílého muže“. V nedávném článku dr. Henry Kissinger probíral, jestli se země jako Sýrie a další arabské státy vůbec kvalifikují pro ochranu proti zasahování do jejich vnitřních záležitostí podle principů Vestfálské smlouvy.

Kissinger tvrdí, že téměř všechny arabské země, s případnou výjimkou Iránu, Turecka a Egypta, jsou země, jejichž hranice byly víceméně nakresleny svévolně bývalými koloniálními mocnostmi, a že je proto sporné, jestli je lze definovat jako národní státy, které by byly chráněné ustanoveními Vestfálské smlouvy. Irán, Turecko a Egypt na druhou stranu, tvrdí Kissinger, mají jako země dlouhou historii.

Lehmann napsal článek v reakci na článek dr. Kissingera. Podle Lehmanna je Kissingerova interpretace ztělesněním povýšeneckého, etnocentrického koloniálního přístupu západu k zemím na celém světě. Je rovněž charakteristická pro sociální konstruktivismus, který řídí západní zahraniční politiku. Zatímco Kissinger zpochybňuje národní suverenitu téměř všech arabských zemí na základě toho, že jejich hranice byly svévolně nakresleny bývalými koloniálními mocnostmi, vůbec nezmiňuje Izrael, jehož hranice byly svévolně nakresleny stejnými bývalými koloniálními mocnostmi.

Stejně tak nezmiňuje fakt, že samotné Spojené státy jsou také umělým výtvorem, který vznikl po vyhlazení domorodců, nákupem Louisiany na jihu od Francie v r. 1803 a Floridy od Španělska, po válce s Kanadou v r. 1812, dobyvačné válce proti Mexiku v r. 1846, válce mezi dvěma částmi Spojených států, severem a Konfederací, známé jako občanská válka, a po umělém rozšíření o Aljašku, Havaj a Portoriko.

Nejčerstvějším příkladem úspěšného zneužití eroze národní suverenity pod záminkou vyrobené zodpovědnosti chránit je zneužití rezoluce 1973 (2011) ze strany NATO u Libye.

Lze tvrdit, že tato rezoluce nikdy neexistovala tak, jak to vyžaduje charta OSN, tedy že rezoluce musí být odsouhlaseny všemi stálými členy Rady bezpečnosti. Rusko a Čína se zdržely. Zdržení se není hlasováním pro. Je možné, že Rusko a Čína očekávaly, že zdržení se postačuje, aby bylo přijetí rezoluce znemožněno. Právně měly pravdu, ale bez ohledu na to, to, jestli Rusko a Čína vypočítavě riskovaly, nebo jestli se Rusko, kde byl tehdy prezidentem Medveděv, pokoušelo usmířit si USA/NATO, kdy by se Čína musela vypořádat s dopady na USA a NATO a členské země GCC, jakož i Izrael, zodpoví až historická analýza.

Jisté však je, že jak ruské, tak čínské politické vedení si muselo být vědomo, že ačkoliv není rezoluce RB OSN právně platnou, dokud pro ni nehlasují všichni členové Rady bezpečnosti, je dlouho etablovanou politickou praxí, že k zablokování intervenci je třeba veto. Od prvního ruského, tehdy sovětského, zdržení se u rezoluce RB OSN č. 4 (1946) ohledně Španělska je zdržení se interpretováno tak, že nebrání přijetí rezoluce.

Tvrzení, že USA, Francie a Británie porušily chartu OSN, se objevilo tehdy, když USA a jejich spojenci překročili podmínky dokonce i své vlastní rezoluce a zahájili válečnou agresi proti Libyi. Zopakování tohoto porušení, namířeného proti Sýrii, bylo doposud úspěšně zablokováno Ruskem a Čínou na Radě bezpečnosti, kdy tyto země rezoluce proti Sýrii vetovaly.

Degradace Ženevské konvence

Ženevská konvence se skládá ze čtyř smluv a dalších tří protokolů, které stanovují normy mezinárodního práva pro humánní zacházení s oběťmi a účastníky války. Na současnou verzi byla aktualizována v r. 1949, po dvou světových válkách globálního rozsahu a nevýslovném násilí, a je tudíž, stejně jako Vestfálská smlouva, reakcí na nevýslovné akty násilí a lidské utrpení, které ovlivnilo velké populace. Ženevská konvence definuje válečná práva jak civilních, tak vojenských vězňů, poskytuje ochranu raněným a stanovuje ochranu pro civilisty ve válečných zónách. Rovněž specifikuje práva a ochranu, která je zaručena nebojujícím. Od počátku USA vedené "války proti terorismu“ v r. 2001 byla Ženevská konvence systematicky podkopávána USA, jakož i dalšími zeměmi NATO.

K tomuto systematickému rozleptávání Ženevské konvence patří:

• Nelegitimní používání výrazu „nezákonný bojovník“ a nekonečné věznění válečných zajatců na místech jako Guantanamo a mimo požadované normy Ženevské konvence.
• Používání výrazu „vyspělé vyslýchací techniky“ je pokus legitimizovat nevýslovné akty mučení, včetně simulovaného topení, smyslové deprivace, násilných pozic, náboženské šikany, hodin nucených pozic během smyslové deprivace, spolu s vystavováním vězňů hluku, zaslepování, extrémním teplotám, jakož i čisté fyzické brutality a dokonce úmrtí.
• Používání výrazu „mimořádné vydávání“, což je únos a zmizení jak bojovníků, tak nebojovníků. Stejně jako v operaci Kondor, provedené USA a jejich vazaly v jižní Americe proti levicovým a pokrokovým vládám v 70. a 80. letech, kdy lidé prostě zmizeli. Mimořádné vydávání je výraz používaný pro zakrytí faktu, že lidé jsou násilně odváženi do třetích zemí, kde je praktikováno mučení či „vyspělé vyslýchací techniky“, nebo jsou prostě zavražděni. Mimořádné vydávání je rovněž pokryto opatřeními Norimberských principů.
• Hromadné popravy válečných vězňů na bojišti a vysílání bojovníků a nebojovníků spojeneckým, avšak nepravidelným silám, při vědomí, že váleční vězni budou zmasakrováni, jak se tomu stalo několikrát v Afghánistánu.
• Posílání válečných zajatců k trestním soudům, tedy americkým tribunálům, aby byli stíháni za „terorismus“.

A tím to nekončí. Seznam hrubých porušení Ženevské konvence by vydal na bichli. Výsledkem tohoto systematického porušování mezinárodního práva jsou ohavnosti, jako ty odehrávající v Guantanamu a Abu Ghraib.

Slavný sociální psycholog Phillip G. Zimbardo, emeritní profesor univerzity Stanford, který pracoval jako expert pro obhajobu několika vojáků, kteří spáchali zvěrstva v Abu Ghraib, uvedl, že děsivá mučení v Abu Ghraib nebyla důsledkem „několika shnilých jablek mezi vojáky“, jak tvrdil bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld, ale byla produktem pečlivě vypracovaných situací, kdy vysoce postavené vojenské a politické kádry musely vědět, že výsledek nevyhnutelně bude znamenat mučení a týrání.

Očividným nebezpečím, které tato systematická porušování mezinárodního práva znamenají, je, že se vytváří precedenty a eskaluje spirála násilí a týrání, místo aby se konflikt zmírňoval.

Ironií je, že toto systematické porušování mezinárodního práva je zaváděno těmi zeměmi, které tvrdí, že vedou války jako strážci práva, lidských práv, svobody, demokracie a spravedlnosti.

Haagská konvence

Haagská konvence sestává ze dvou smluv a mimo jiného upravuje legálnost války, vyhlašování války a kapitulace, používání legálních a ilegálních zbraní, vojenský kodex, velící struktury a zodpovědnost velení za prevenci a trestání zločinů podřízených.

Článek jedna první kapitoly Haagské konvence z r. 1909 uvádí, že zákony, práva a povinnosti ve válce se týkají nejen armád, ale také milicí a dobrovolných sborů, a je vyžadováno, aby tyto síly dodržovaly následující podmínky:

Musí jim velet člověk, který je zodpovědný za své podřízené, musí mít pevné označení viditelné na dálku, nosit zbraně otevřeně a provádět své operace v souladu s válečnými zvyklostmi. V zemích, kde tvoří armádu milice nebo dobrovolné sbory, nebo jsou její součástí, jsou tyto zahrnuty do kategorie „armáda“. Patří sem i obyvatelé území, které nebylo okupováno, kteří se dobrovolně chopí zbraně a postaví se na odpor invazním jednotkám, aniž měli čas se zorganizovat v souladu s článkem jedna, pokud nosí zbraně otevřeně a dodržující zákony a zvyky války.

Výraz „nezákonný bojovník“ byl vymyšlen proto, aby se bylo možné vyhnout ustanovením Haagské konvence, která jasně specifikují, že populace má právo na ozbrojený odpor proti vojenským silám agresora.

Používání žoldáků, jako používání 20,000 žoldáků Al-Káidy z Libyjské islámské bojové skupiny v rámci pokusu o rozvrat Sýrie, rozleptává koncept zodpovědnosti velení. Poskytuje USA/NATO kličku, která jim umožňuje dopouštět se těch nejzávažnějších teroristických činů, masakrů a vojenského barbarismu, zatímco vojenské vedení NATO, jako i členové ministerstva obrany a vlád členských zemí NATO se těší „přijatelné popiratelnosti“ svých velitelských rozhodnutí. Nebo si to aspoň myslí, protože z mezinárodního práva je jasný fakt, že skutečnou zodpovědnost mají američtí velící důstojníci, kteří mají faktické velení a kontrolu nad těmito žoldáky, a znamenalo by to usvědčení z válečných zločinů, pokud by někdy byli předvedeni před mezinárodní tribunál.

Nemluvě o faktu, že USA si pro sebe vyhrazují právo, aby jejich občané, včetně vojenského personálu, nepodléhali Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu, zatímco požadují stíhání občanů zemí, které se staví proti nadvládě USA/NATO, je toto ilegální používání žoldáků systematickým obcházením Haagské konvence, neboť od 4. prosince 1989 jsou Mezinárodní konvencí proti najímání, používání, financování a cvičení žoldáků žoldáci zakázáni.

Používání žoldáků bylo široce aplikováno od války v Jugoslávii, a ve válkách v Afghánistánu a Iráku, a tento trend pokračuje ve formě jejich stále většího používání pod eufemismem „soukromí kontraktoři“, jako by to byli stavební dělníci, plnící vojenské úkoly. Tito žoldáci pravidla nebo zvyky války nedodržují.

Na druhou stranu členové milicí, kteří legálně vzdorují okupaci USA/NATO, jsou často předáváni policejním složkám vlády, která byla dosazena pomocí USA/NATO, a jsou odsuzováni k dlouholetým trestům nebo popraveni, protože aplikovatelnost ochrany Haagské konvence je obcházena.

Používání personálu CIA ve vojenských operacích. USA stále více používají bezpilotní letouny jak pro pozorování, tak pro „kinetické vojenské akce“. Žádný z gameboyových zabijáků CIA v Langley ve Virginii nepůsobí v rámci legální vojenské velící struktury. Bez ohledu na to, jestli jsou cílem útoku bezpilotního letounu bojovníci odboje, tak zvaní teroristé, nebo onen gameboyový vrah v Langley vyhodí do vzduchu most a zlikviduje svatební hostinu v Pákistánu nebo Somálsku, všechny a veškeré tyto útoky bezpilotními letouny jsou obcházením Haagské konvence.

Kapitola dvě Haagské konvence uvádí, že váleční vězni jsou v moci nepřátelské vlády a ne v rukou jedinců nebo jednotek, které je zajaly.

Jak používání soukromých vojenských kontraktorů, tak spojenci či státem sponzorovaných žoldáckých sil, včetně brigád Al-Káidy, jsou porušením Haagské konvence.

V Sýrii jsme, i v tuto chvíli, svědky širokého používání mučení a hromadných poprav zajatých syrských vojáků. Personál západních tajných služeb byl zajat poté, co střílel do poklidných demonstrací odstřelovačskými puškami, aby rozzuřil demonstranty a poštval je proti syrské policii a vládě. Ani jeden z nich nepůsobil pod Haagskou konvencí a tito vrazi poklidných demonstrantů porušili celou řadu mezinárodních zákonů a konvencí.

Mimosoudní popravy a vraždy. Degenerace amerického domácího a vojenského právního systému a porušování americké ústavy mělo za následek mimořádnou situaci, kdy americký prezident nejen zrušil starodávné právo habeas corpus, ale nyní si usurpuje i práva tyrana, samozvané právo provádět mimosoudní vraždy, tedy vraždění jak amerických občanů, tak občanů jakékoliv jiné země, kdekoliv na světě, které prohlásí za „hrozbu“.

V podstatě se prezident Barack Obama pyšní tím, že rozhoduje o životě a smrti tím, že určuje, jestli se má stát cílem vraždy ten či onen jedinec. Smrt se stala jeho hříčkou, coby amerického Caliguli.

Nehledě na nestoudnost a aroganci podepsání této praxe coby „zákona“ nemůže žádný prezidentský dekret, a žádné schválení zkorumpovaného kongresu USA ustavit jakýkoliv základ pro tuto praxi v mezinárodním právu. Každičká z těchto poprav není v podstatě ničím jiným, než předem promyšlenou vraždou.

Tyto mimosoudní popravy a vraždy jsou drsným varováním před tím, co „lidská práva“, „občanské svobody“, „svoboda“, „demokracie“ a „spravedlnost“ nyní znamenají ve Spojených státech amerických a NATO v praxi, jako pravý opak toho, co hlásají.

Přijatelná popiratelnost aktů barbarismu. Bylo by možné popsat stohy papíru o problémech, které vyvstávají. Nejkratším způsobem, jak popsat to, co USA praktikují systematickým obcházením a ignorováním mezinárodního práva, je následující souhrn:

• Systematické obcházení mezinárodního práva.
• Systematické obcházení právní zodpovědnosti za ilegální válečné činy.
• Systematické obcházení lidských práv, občanských svobod a systematické uplatňování mučení, institucionalizace terorismu a masakry civilistů, vojáků, bojovníků a nebojovníků.
• Návrat k barbarství ve válce a k agresivním válkám, tedy ke zločinům proti míru, neomezených ve své zuřivosti a krutosti.

Toto vše, a další, pod zástěrkou svobody, demokracie, zodpovědnosti chránit, lidských práv nebo války proti terorismu. Nezastavili se před naprosto žádným teroristickým činem, včetně například vražd íránských jaderných vědců, vraždy Muammara Kaddáfího, prezidenta Miloševiče, prezidenta Saddama Husseina, prezidenta Habyrimana a bezpočtu dalších.

Vytvoření ilegálních mezinárodních soudů a zpolitizované procesy – pseudo-legalistický hon na čarodějnice a spravedlnost vítězů

Zatímco systematická eroze mezinárodního práva je jednou cestou vedoucí k návratu k barbarství, zřízení pseudo-legálních mezinárodních soudů, které jsou používány NATO a spojeneckými zeměmi k pseudo-legálnímu politickému honu na čarodějnice a uplatňování „spravedlnosti“ vítěze proti těm, kteří se stali obětí „intervencí“ NATO, je stejně nebezpečnou cestou k barbarství. Skutečně, může být dokonce ještě nebezpečnější, než přímé porušování mezinárodního práva a konvencí, protože zde je ilegální agrese maskována jako legitimní spravedlnost.

ICTY, ICTR, SCSL, SCL a podobné zvláštní soudy a tribunály jsou takovými kvazi-zákonnými institucemi. Moderní mezinárodní právo neposkytuje žádný právní základ pro vytvoření jakékoliv z výše zmíněných institucí. Jejich funkcí je poskytnout „právní“ uznání již nezákonně dosažených výsledků v tajných, nebo otevřených ilegálních válkách, agresích, nebo intervencích.

Zatímco kvazi-zákonné tribunály jsou nezákonné, to v první řadě, jejich metodologie dosahování „požadovaných výsledků“ o to více, protože nová pravidla a právní úprava jsou psány na ad hoc základě, aby se zajistilo usvědčení, jak tomu bylo v případě ICTY a ICTR a dalších.

K výsledkům takové „mezinárodní trestní spravedlnosti“ patří:

• Usvědčení převážně Srbů prostřednictvím zfalšovaných monstrprocesů a demonstrativní osvobození skutečných pachatelů, kteří patřili ke spojencům NATO, jako na Al-Káidu napojená Kosovská osvobozenecká armáda, známá také jako KLA/UCK u ICTY;
• Usvědčení Hutu prostřednictvím stejných zfalšovaných monstrprocesů u ICTR, který funguje jako ochranka zločinců z RPF a jejich západních spojenců, týchž, kteří vyprovokovali a vedli válku ve Rwandě;
• Usvědčení příslušníků Rudých Khmerů, zatímco vůdcům a vojenským velitelům z USA je zaručena naprostá beztrestnost u ničivých kobercových bombardování v Kambodže, která zničila zavlažovací systémy a vedla ke kolapsu společnosti;
• A stejně tak u dalších tribunálů.

Tyto tribunály jsou součástí systému monstrprocesů, jejichž cílem je démonizace bývalých režimů dotyčných zemí, ospravedlnění agrese USA a kol., jak přímé, tak nepřímé, vůči dotyčným zemím, a ututlání a zakrytí skutečné role západu v těchto válkách.

Samotné vytvoření Mezinárodní trestního soudu, ICC, je v podstatě dalším krokem k degradaci mezinárodního práva, v důsledku faktu, že Rada bezpečnosti OSN, přes postavení daného státu vůči ICC, kdy pod něj nespadá, ke kterým patří nesignatářské země, může tyto případy odkázat do účinnosti norem ICC.

To vytváří potenciál pro situace, kdy nesignatářský stát této smlouvy může nutit další nesignatářský stát stejné smlouvy být vázán touto smlouvou, kterou ani jeden z nich nepodepsal. Tento stav věcí je likvidací samotné povahy mezinárodního práva v jeho základech.

Vskutku, USA odmítají dodržovat Římské právo jakýmkoliv způsobem a prohlásily, že pokud bude jakýkoliv z jejich důstojníků kdy obviněn a zatčen ICC, použijí k jeho osvobození sílu. To není nic jiného, než gangsterismus.

Výsledkem takové spravedlnosti budou vždy vysoce zpolitizované monstrprocesy a spravedlnost vítězů, a to je skutečně přesně to, k čemu docházelo u ICC od okamžiku, kdy byl vytvořen.