Turecko směřuje do problémů

Nedávný vývoj na Středním východě měl vážný dopad na stav v Turecku, zemi hluboce zapletenou do rozvíjející se syrské tragédie. V tuto chvíli se zdá, že sousedé Turecka – Írán a Irák – jsou stále alergičtější na pokusy Ankary pasovat se na dominantní mocnost v regionu, z velké části na úkor stability existující regionální konfigurace…

Současný stav vztahů s Íránem pravděpodobně slibuje Turecku vážné problémy. Klima mezi Ankarou a Teheránem se oteplilo, když se v r. 2002 dostala v Turecku k moci Strana spravedlnosti a rozvoje. V té době nespokojenost s kemalistickou politikou, která ignorovala dlouhodobé muslimské tradice, v turecké společnosti rostla, a jako vedlejší účinek měla turecká populace tendenci upřednostňovat šíitský muslimský režim v sousední zemi. Krédem Strany spravedlnosti a rozvoje byl umírněný islám a nacionalismus, a její přístup k zahraniční politice byl určován předpokladem, že se všemi sousedy má být zacházeno jako s přáteli. Proto se spolupráce mezi Tureckem a Íránem rozšířila, bez ohledu na příležitostné neshody. Írán jako vývozce energie dodává 30% turecké ropy a 20% plynu, zatímco Turecko je klíčovým investorem v Íránu. Celkově jsou ekonomiky obou zemí poměrně provázané, většinou jako důsledek energetických projektů.

Regionálně je Írán hlavní protiváhou všeprostupujícího západního vlivu. Pro všechny hráče je to země příliš mocná, aby byla ignorována, a navíc je třeba mít na paměti, že kurdský separatismus je společným bolehlavem Ankary i Teheránu.

Nicméně bývalá harmonie začala mizet, když se regionem převalilo arabské jaro. Ankara považovala příchozí změny za příležitost pro zahájení vlastní hry, zatímco její sousedé byli nuceni stále více chápat, že důvodem pro pokřik Turecka o lidských právech v Sýrii je způsobit pád celkem oblíbeného režimu B. Assada, s vyhlídkou, že v zemi dosadí zdánlivě demokratický režim pod tureckou kontrolou. Částí motivace, která vedla Turecko k přijetí této strategie, bylo použití páky na novou vládu v Sýrii, aby podnikla rázná opatření proti části kurdského separatistického hnutí nacházející se v Sýrii.

Z pohledu Íránu je současná turecká politika zradou věci muslimského světa a kolaborantstvím se západem. Aby své vztahy s Íránem poslalo Turecko ještě na nižší úroveň, má nyní na svém území radar NATO sledující Írán, který, když bylo zařízení uvedeno do provozu, dokonce hrozil, že útok na něj je potenciální možností.

Turecko-syrské vztahy začaly padat paralelně se syrskou krizí, a v současnosti jsou proti-turecké invektivy integrálním prvkem širší íránské zahraničně-politické rétoriky. Velitel íránské armády nedávno varoval, že vlna násilí by se mohla přelít ze Sýrie do Turecka, pokud to bude pokračovat ve špinavé práci pro západ. Damašek navíc uštědřil nijak virtuální ránu tureckým zájmům v červenci, kdy Assad nabídl syrským Kurdům stažení vládních jednotek a autonomii, když rozpráší opozici. Kurdové řekli ano a syrská armáda opustila jejich území, kdy výsledkem bylo, že Kurdové byli posíleni v oblasti přímo na hranicích Turecka. Vláda v Ankaře byla znepokojena, když se dozvěděla, že vlajky kurdského hnutí odporu aktivního v Turecku vlají ihned u hranic v syrském regionu. Kurdské enklávy v Sýrii bývaly před nedávnem ohnisky vzpoury a Turecko mělo prakticky v úmyslu vyslat tam jednotky pod záminkou vytvoření nárazníkové bezpečnostní zóny. Nyní mají Kurdové s Damaškem přátelské vztahy a Ankara se obává – v tomto kontextu celkem moudře – že kurdští separatisté budou pronikat do Turecka ze Sýrie a páchat tam teroristické útoky. Není pochyb, že Assad to před tímto rázným krokem konzultoval s Íránem.

Ankara horečnatě hledá protistrategii, kdy klíčovým plánem na stole je stále vyslat do Sýrie jednotky a odříznout od této země nárazníkovou zónu podobnou té, kterou zavedlo NATO v Libyi. Teherán pak hlasitě vyhrožuje, že svoji sílu použije v plném rozsahu, pokud Turecko Sýrii napadne, a uvádí dohodu s Damaškem z r. 2008, která, jak to vypadalo, upadla do zapomnění hned po podepsání.

Turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoglu může nadále popisovat přístup Ankary mezinárodnímu společenství jako „politiku nulových konfliktů“, ale výše uvedené musí být pro tuto doktrínu celkem šok. V tuto chvíli Kurdové, mající neomezenou volnost manévrování v Sýrii, neztrácí čas a připravují se na vážné podkopání Turecka. Je pravděpodobné, že kontrola věcí na syrské hranici tureckou armádou není dostatečná, aby udržela kurdské skupiny venku. Jako navýšení tlaku jsou Kurdové stále aktivnější v Iráku. Bagdád byl rozzuřen, když Turecko bombardovalo irácké Kurdy v rámci odvetné kampaně a vyhrožoval, že bude reagovat tvrdě, pokud to bude pokračovat. V tuto chvíli existuje mezi Irákem a Íránem v této záležitosti určitá koordinace.

Celkově je Turecko na cestě do regionální izolace a lichotky Saudů jim budou málo platné, pokud se to stane faktem. Co se týká vztahů Turecka s Izraelem, ty jsou narušeny incidentem z r. 2010, kdy izraelské komando napadlo loď Mavi Marmara vezoucí humanitární pomoc do pásma Gazy a zabilo přitom devět tureckých občanů. Šéf izraelské vojenské rozvědky generál-major Aviv Kochavi předložil zprávu, která odrážela rostoucí obavy ohledně regionální situace. „Bude to prostředí plné řady krizí, regionálních a vnitřních, což zvyšuje míru citlivosti všech hráčů, a mohlo by, bez plánování, dojít k výbuchu,“ uvádí dokument.

Pokud se tato předpověď ukáže správnou, Turecko nebude touto řadou krizí ani náhodou nezasaženo. Usilováním o regionální nadvládu prostřednictvím likvidace Assadova režimu v Sýrii Ankara evidentně opomněla vzít v úvahu podobnosti mezi tureckým a syrským režimem. Pravdou je, že oba zavedly v zemi sekulární řád s výrazným muslimským dědictvím, a pro síly zpolitizovaného islámu musí být Erdoganova vláda sesazena stejně, jako Assadova. Izraelská rozvědka je na základě střízlivé analýzy přesvědčena, že sekulární režimy budou primárními cíly islamistů, a pokud je toto hodnocení správné, Turecko dostane první ránu. Ankara podporovala vzpouru v Sýrii a zásadním způsobem přispěla k rozdmýchání nepokojů regionálního rozsahu. Nyní, když čelí izolaci, hledá zoufale řešení, ale jediným schůdným řešením je ukončit podporu ozbrojenců v Sýrii. Pokud bude míra politického realismu a odvahy v Ankaře nedostatečná a nebude dosaženo řešení, čekají Turecko velké problémy – v tom lze kompetentnosti izraelské vojenské rozvědky věřit.