Líza

Kočka Líza byla bezdomovec. Kdysi prý patřila nějaké paní Vlastě, ale víte, jak to chodí. Snad paní umřela, snad už se o kočičku nemohla starat. Zkrátka Líza skončila na ulici. Podle štamgastů v místní zahradní restauraci, kam chodila žebrat o jídlo, přežívala posledních pět let víceméně na tom, co jí hosté hodili. Jak to dělala v zimě, kdy je zahradní restaurace zavřená, je mi záhadou. Ale přežila.

Poprvé jsem si té hubené kočky všiml loni při čekání na autobus a pak znovu tento rok v květnu. Vyhřívala se pod lavičkou a byla krotká. Když jsem natáhl ruku a pohladil ji, lehce zapředla. Na nějakou dobu se mi ztratila z očí i z mysli. Připomněla mi ji až moje ex-přítelkyně Dagmar (uvádím ji tady úmyslně, protože ve foto-albu jsem ji neuvedl a byl jsem za to náležitě sepsut).

„Měla prý koťata,“ řekla mi na konci května Dagmar.

„A kde jsou?“

„Nevím, hledám je všude v okolí a nemohu najít.“

Po týdnu vyšlo najevo, že koťata žila v jakési bedně na dvoře restaurace a kdosi bednu i s koťaty jednoho dne vzal a někam odnesl. Jak skončila, nevíme.

„Pomohu té kočce,“ překvapila mě Dagmar další týden. „Je nemocná a stará. Potřebuje doktora.“

Jak řekla, tak udělala. Kočka byla prohlédnuta, dostala odčervovací tabletky a antibiotika a znovu vypuštěna do bezdomovectví. Mysleli jsme si oba, že je zvyklá, a že to pro ni bude nejlepší. Nebylo.

Chodili jsme ji k zahradní restauraci Lízu kontrolovat a krmit. Zhruba za týden se ztratila. Hledali jsme ji v okolí zahradní restaurace několik dnů. A našli. Ale byla ve velmi špatném stavu. Ležela rozplácnutá na betonové rampě blízko restaurace. Nemohla chodit. Zjevně dlouho nejedla. Naložili jsme bezvládné tělíčko do auta a mazali k veterináři. Bylo to horší než jsme čekali. Rentgen odhalil zlomenou lopatku, někdo ji musel praštit holí nebo něčím, další vyšetření potvrdila hlubokou prolezlost vnitřních orgánů parazity, respirační problémy, zánět. Noc strávila Líza na kapačkách a v kyslíkovém stanu ve veterinární nemocnici, protože sotva dýchala. Doktor pochyboval, zda přežije.

Druhý den kočka ještě žila a jevila slabý zájem o okolí. Doktor vyjádřil opatrný optimismus. „Musí mít klid, zajistěte, aby se nemohla moc hýbat,“ řekl nám na rozloučenou. Dal nám krabičku silných odčervovacích tablet. „Každý den jednu, nepřerušovat a musí to dobrat“, varoval.

„Ale kde ji dáme?" ptala se Dagmar. „U mě být nemůže, já mám dvě kočky a velkého psa.“

„Rád se toho úkolu zhostím,“ řekl jsem. A myslel jsem to vážně. Jednomu je v opuštěné garsonce přeci jen smutno.

A tak jsme z drátěné klece pro psy vybudovali v rohu mého jediného pokoje kočce životní prostor. Podlahu jsme vystlali kartonem a ručníky. Měla tam svou přepravku, kde spávala, misku s vodou a jídlem a bedničku s pískem. Byl konec června a já dostal do bytu podnájemnici.

Od prvního dne byla Líza ukázněný a vděčný pacient. První tři dny většinou spala. Budila se jen k jídlu. Chutnalo jí skvěle. Nevybírala si, jedla všechno a s obrovskou chutí. Čtyři plné misky za den. Snědla víc, než moje tři kanadské kočky dohromady. Jakoby se nemohla dojíst.

„Chudinko, musela jsi být hladová,“ promlouval jsem k ní. Po třech dnech jsem jí nechával ohrádku přes den otevřenou, aby se mohla seznámit s okolím. Občas se prošla kulhavým krokem po pokoji, ale vždy se ukázněně vrátila do ohrádky sama.

Pátou noc před usnutím jsem uslyšel podivné dupy-dup. Rozsvítil jsem. Líza musela ohrádku přelézt, protože stála vně. Jak to se zlomenou lopatkou dokázala, nevím. Bylo jasné, že čas omezeného života v ohrádce skončil. I když jí dám dovnitř, znovu přeleze. Tu zlomenou lopatku by rozhodně neměla namáhat.

Nechal jsem tedy ohrádku otevřenou a ráno ji vrátil Dagmar. Od toho dne Líza žila v garsonce volně. Sama si vybírala, kde bude odpočívat. Brzy jsem zjistil, že nebylo místa, které by nevyzkoušela. S drzou samozřejmostí se uvelebovala tu na křesle, tu na gauči, na stole, na televizi. Oblíbila si spávat na psacím stole na drátěných přihrádkách, kde jsem měl různé více-méně důležité dokumenty. Pozoroval jsem, jak se na dopisech, soudních rozhodnutích a podobných dokumentech začínají hromadit kočičí chlupy a různé nečistoty a jak papír zvolna šedne. Rezignoval jsem. Asi to tak má být.

Zato Líza byla den ode dne světlejší. Začala dbát o svou srst, čistila si kožíšek usilovně, byla to její hlavní aktivita, pokud zrovna nespala, a její kožíšek už nebyl tmavě šedý, jako když jsme ji našli, ale docela prohlédl a zjasnil.

Z počátku jsem se bál, že uteče ven, bydlím v přízemí a přes den mívám otevřené dveře do zahrádky, v noci zase okno dokořán. Ale kupodivu Líza o svět za oknem nejevila vůbec žádný zájem. Stačilo jí celé dny ležet na pohovce nebo na křesle a pospávat. Několikrát byla na zahrádce, ale jen par kroků od dveří a na chvíli. To mě překvapilo, myslel jsem, že kočka, která žije tak dlouho venku, už nebude chtít žít v uzavřeném bytě, ale Líza byla jiná. Svět venku jí nelákal. Asi si tam užila svoje.

Brzy jsme si začali vytvářet společné rituály. Ráno bylo mou první povinnosti dát jí misku jídla. Když jsem misku pokládal, podívala se na mne a řekla „vrrr“ (v kočičí řeči to znamená „no konečně, to to trvalo“) a začala misku vyjídat mrskaje při tom ocasem ze strany na stranu jako šavlí. Když jsem cvičil svých pět Tibeťanů, sedávala na okraji žíněnky a čistila si kožíšek. Jakmile jsem sedl k počítači, vyskočila na pohovku, z pohovky na stůl a ze stolu ke mně do klína. Čistila si kožíšek nebo předla stočena do klubíčka. Bylo to pro mě za chvíli nepohodlné, ale nepřerušil bych to předení ani za nic. Nebo si sedla na židli za mě, musel jsem balancovat na krajíčku, ale jí to bylo samozřejmě jedno. Když jsem odněkud přišel, stála u dveří a mrskala ocasem.

Ale nejhezčí bývaly večery. Nedívám se většinou na televizi, ale s Lízou jsem se na to začínal těšit. Sedl jsem si na pohovku, nohy na stůl. Pustil televizi. Líza si vyskočila ke mně a uvelebila se mi v klíně nebo těsně vedle na pohovce takže se zády opírala o mé nohy. A předla.

V noci spávala se mnou v posteli. Někdy v nohách, někdy s hlavičkou na polštáři vedle mé hlavy. A opět předla. Je to ten nejlepší uspávací prostředek, který znám.

A pak přišla říje. Líza stála u dveří do zahrádky a vypínala zadek. Za oknem postával – kde se vzal, tu se vzal – černý kocour. Byla podrážděná, kdykoliv jsem ji pohladil, zaujala typickou polohu pro páření, poklesla na předních tlapkách a vystrčila zadeček. Mňoukala a dožadovala se, abych jí pustil ven. Bylo to těžké období, musel jsem mít v noci zavřené okno a přes den neustále Lízu hlídat, kdykoliv jsem potřeboval jít ven. Líza trpěla. Prožívala svou říji velmi intenzivně. Trvalo to zhruba týden. Konečně říje odezněla. Ještě dva dny jsem hlídal dveře do zahrady. Třetí den jsem je otevřel. Líza se chovala normálně. Chvíli poseděla v trávě na zahrádce a vrátila se.

Čtvrtý den se Líza ztratila. Byla na zahrádce jako obvykle a najednou tam nebyla. No, však přijde, říkal jsem si. Ale Líza nepřišla. Nepřišla ani večer. Nechal jsem v noci otevřené okno a doufal, že ráno bude zpátky. Nebyla.

Stále jsem byl celkem klidný. Podobné zmizení totiž provedla už jednou, před čtrnácti dny. Tenkrát byla pryč tři noci. Co jsem se jí tenkrát nahledal v blízkém lesíku. Prolezl jsem kopřivami, šmejdil v každém křoví, Lízu nenašel. Představoval jsem si ji uvězněnou v nějaké jámě, ze které se nedokáže kvůli polámané lopatce vyškrábat, přejetou, otrávenou či zastřelenou nějakým ožralým nimrodem. Bylo to trýznivé období strachu a nejistoty. Vrátila se po jedné prudké bouřce, mokrá, urousaná, hladová, ale v pořádku.

Také tentokrát se třetí den ráno Líza objevila na konci zahrady. Přišla jakoby byla venku 5 minut a ne dvě noci. Vrhla se k misce, vyprázdnila ji, pak se uvelebila na gauči a začala se čistit. „Kde jsi byla?“ začal jsem výslech. Neuznala mě za hodna odpovědi.

Bylo jasné, že kočku budu muset nechat sterilizovat. Doktor to ale zatím nedoporučil vzhledem k jejímu předchozímu zuboženému stavu. „Počkáme měsíc, pak uděláme znovu vyšetření na vnitřní parazity a podle výsledku se uvidí.“ Jak řekl, tak jsme udělali. Parazitologické vyšetření ukázalo, že Líza je čistá. Objednali jsme se na předoperační vyšetření. Doktorka kočku prohlídla, všechno bylo v pořádku. To bylo necelý týden před operací.

V pondělí 20. srpna jsem dal Lízu do přepravky. Odvezli jsme ji na veterinární kliniku. Kolem poledne telefon. „Líza je ve vysokém stupni březosti. Chcete, abych operoval nebo ji necháte to donosit?“

Jak to, že doktorka před několika dny při předoperační prohlídce na to nepřišla?

Rozhodnutí učinila Dagmar, doktor volal jí. „Ano, operujte.“

Měli jsme si večer pro kočku přijít. Odpoledne volal doktor znovu. „Máme problémy. Kočka se špatně probouzí z narkózy. Má neurologické křeče. Necháme si ji tady přes noc.“

Byla to těžká noc. Ráno jsme spěchali na kliniku. „Pojďte, ukážu vám ji. Ale není to dobré.“ Doktor nás vedl po schodech nahoru. A tam v kleci ležela Líza. Byla stočená do klubíčka, ale ne pohodově, spíše jako když se zhroutí, oči vytřeštěné. Dýchala přerývaně.

Doktor vysvětlil, že operace sice proběhla dobře, ale následky narkózy nemohl předvídat. Dagmar byla pro okamžité ukončení trápení, já jsem váhal.

„Co doporučujete? Bylo by lepší ji uspat?“ obrátil jsem se na doktora.

„Těžko říct. Možná bych ji dal ještě den.“

„Dobře, dáme ji ještě den,“ rozhodl jsem.

„Nechám vás tady na chvíli,“ a odešel. Hladil jsem horké tělíčko a nedokázal zadržet slzy. Myslím, že Líza nevnímala, co se kolem děje.

Smutná cesta z kliniky domů. Smutný příchod do prázdné garsonky. Další těžká noc.

Bylo 21. srpna 13 hodin odpoledne. Slunečno, nádherný den. Telefon z kliniky. Líza svůj boj prohrála.