Zdokonalování metody „barevných revolucí“

V roce 1985 vydal sociolog Gene Sharp studii objednanou NATO o tom, jak učinit Evropu nedobytnou. Poukázal na to, že vláda nakonec existuje jen proto, že lidé souhlasí ji poslouchat. SSSR nemohl nikdy ovládnout západní Evropu, pokud lidé odmítali poslouchat komunistické vlády.

O pár let později, v roce 1989, byl Sharp pověřen CIA, aby realizoval praktickou aplikaci svého teoretického výzkumu v Číně. Spojené státy chtěly svrhnout Deng Xiaopinga ve prospěch Zhao Ziyanga. Záměrem bylo zinscenovat puč se zdáním legitimity, pomocí organizování pouličních protestů, prakticky stejně, jako CIA provedla pod lidovou fasádou svržení Mohammeda Mossadeqa, kdy si najala demonstranty (operace Ajax, 1953). Rozdílem zde je v tom, že Gene Sharp se musel spoléhat na směsici pro-americké mládeže a mládeže podporující Zhao, aby puč vypadal jako revoluce. Ale Deng nechal Sharpa zatknout na náměstí Tieananmen a vypovědět ze země. Puč se nezdařil, ale ne dříve, než CIA vehnala mládežnické skupiny do marného útoku, aby zdiskreditovala Denga prostřednictvím potlačení, které následovalo. Selhání operace bylo přisouzeno problémům s mobilizací mládežnických aktivistů požadovaným směrem.

Od doby zveřejnění práce francouzského sociologa Gustave Le Bon na konci devatenáctého století víme, že dospělí se chovají jako děti, když jsou v agonii kolektivních emocí. Stávají se snadno ovlivnitelnými, byť třeba jen na klíčový prchavý okamžik, tvrzeními vůdce z lidu, který pro ně ztělesňuje postavu otce. V r. 1990 se Sharp dostal do blízkosti plukovníka Reuvena Gala, hlavního psychologa izraelské armády (později se stal zástupcem poradce pro národní bezpečnost Ariela Sharona a nyní řídí operace určené k manipulování s mladými izraelskými ne-židy). Zkombinováním objevů Le Bona a Sigmunda Freuda došel Gal k závěru, že je také možné využít „oidipovský komplex“ u pubescentů a směrovat dav mladých lidí proti hlavě státu, coby symbolické postavě otce.

Na tomto základě Sharp a Gal vytvořili výcvikový program pro mladé aktivisty, s cílem organizování pučů. Po několika úspěších v Rusku a Pobaltí v r. 1998 Gene Sharp zdokonalil metodu „barevných revolucí“ při svržení srbského prezidenta Slobodana Miloševiče.

Poté, co prezident Hugo Chavez zmařil puč ve Venezuele, na základě jednoho z mých vyšetřování, které odhalilo roli a metodu Gena Sharpa, zrušil posledně jmenovaný své aktivity na Institutu Alberta Einsteina, který sloužil jako krytí, a začal vytvářet nové struktury (CANVAS v Bělehradu, Akademii změny v Londýně, Vídni a Doha). Viděli jsme je v činnosti na celém světě, obzvláště v Libanonu (cedrová revoluce), Iránu (zelená revoluce), Tunisu (jasmínová revoluce) a Egyptě (lotosová revoluce). Princip je jednoduchý: zjitřete všechny frustrace, obviňte ze všech problémů politický aparát, manipulujte mládeží podle freudovského „otcovražedného“ scénáře, zorganizujte puč, a pak spusťte propagandu, že vláda byla sesazena „ulicí“.

Mezinárodní veřejné mínění tyto nástroje snadno spolklo: zaprvé kvůli zmatku mezi davem a lidmi. Takže „lotosová revoluce“ se prakticky scvrkla na show na náměstí Tahrir v Káhiře, kde byl zmobilizován dav o desítkách tisíc hlav, zatímco téměř všichni Egypťané se události nezúčastnili; a zadruhé proto, že panuje nejasnost ohledně slova „revoluce“. Skutečná revoluce znamená pozdvižení v sociálních strukturách, ke kterému dochází během několika týdnů. Další výraz pro násilnou změnu vedení bez sociální transformace je „státní puč“. V Egyptě, například, to nebyli lidé, kdo donutil Hosni Mubaraka odstoupit, ale americký velvyslanec Frank Wisner, od kterého to dostal příkazem.

Slogan „barevných revolucí“ se vrací k infantilní perspektivě; na čem záleží je svržení hlavy státu, bez úvah o následcích – „Nebojte se o svoji budoucnost, Washington se postará o vše za vás“. Ve chvíli, kdy se lidé proberou, je již příliš pozdě; vlády se zmocnili jedinci, které si nevybrali. Na začátku jsou však výkřiky „pryč se Ševarnadzem!“, nebo „Ben Ali vypadni!“. Poslední verze byla spuštěna na třetí konferenci „Přátel“ Sýrie (6. července v Paříži): „Bashar musí odejít!“.

Co se týká Sýrie, lze detekovat podivnou anomálii. CIA skupiny mladých Syřanů ochotných skandovat tento slogan do ulic Damašku a Allepa neposlala. Takže je to Barack Obama, Francois Hollande, David Cameron a Angela Merkel, kdo opakuje tento slogan sborově do omrzení, ústy svých ministerstev zahraničí. Washington a jeho spojenci zkouší metody Gena Sharpa na „mezinárodním společenství“. Je riskantní sázkou si myslet, že ministerstva zahraničí lze zmanipulovat stejně snadno, jako mládežnické skupiny! V tuto chvíli je výsledek prostě komický: vůdci koloniálních mocností dupají nožičkama jako frustrované děti kvůli tomu, že ruští a čínští dospělí je nenechají, přestože nepřetržitě kvílí, že „Bashar musí odejít!“.