Jde o izraelskou válku v zastoupení?

Je to zřejmé všem, kromě těch úplně slepých - postižených defektem pilně kultivovaným americkými masmédií - že válka proti Iráku, kterou se Spojené státy chystají vybojovat, nemá s jejích bezpečností nic společného.

Ve věku, kdy lidé věří, že jejich hlas musí být slyšen, prodávají Spojené státy svou válku takovým způsobem, jako prodávají velké korporace své produkty. V minulosti se očekávalo, že lidé položí své životy pro slávu; nyní vlády apelují na jejich vlastní, osobní zájmy. Kdyby zůstal Saddam v Kuvajtu, zvedlo by to ceny ropy, a Američanům by ubylo pracovních příležitosti, říkají.

Tentokrát jsou důvody jiné. Musí být pádnější, než strach ze ztráty zaměstnání. Nová válka chce změnit režim a to znamená vyšší riziko. Americké síly musí vstoupit do Iráku, porazit iráckou armádu, okupovat Bagdád a po skončení tam zůstat bez časového omezení. Američané chápou, že "změna režimu" je vážná záležitost. Nepodporovali by tuhle válku, kdyby nevěřili, že Irák ohrožuje jejich vlastní životy. To vysvětluje, proč má válka proti Iráku vyšší prioritu než válka proti terorismu, a proč na ikoně americké nenávisti Saddam nahradil Osamu.

Tato záměna byla provedena nenápadně. Většina Američanů věří svému prezidentu, hovoří-li o zahraničních nepřátelích. Je to pro ně snazší, okupují-li republikáni Bílý dům. George Bush řekl Američanům, že Saddam Hussein vlastní zbraně hromadného ničení a musí být zastaven dříve, než je dodá al-Káidě. (Proč to dosud neudělal?) Tento argument byl pro mnoho Američanů přesvědčující. Saddam musí být vyměněn.

Nepoužil-li Saddam ZHN v první válce, kdy jeho armáda byla bombardována, proč by je používal teď? Ale tato díra v argumentu nevadí. Válka, nebo ohrožení by mohla zvýšit nebezpečí, že Irák ZHN použije, varovala CIA. Bývalý šéf zbrojních inspektorů Scott Ritter upozorňoval, že Saddam žádné zbraně hromadného ničení, které by stály za to, neměl. Více než 90 procent jich bylo inspektory zničeno, pokud nějaké ušly jejich pozornosti, jejich doba použití už vypršela. Zpočátku alespoň někteří Američané nad těmito argumenty uvažovali, ale jak šel čas, nechávali se přesvědčit propagandou.

Proč to tedy Amerika překrucuje? Aby mohla jít do války?

Nejpopulárnější levicová teorie vysvětluje, že válka je kvůli naftě. Podle jedné verze této teorie si Amerika potřebuje zajistit iráckou naftu pro vlastní americké naftové společnosti. Příliš tomu nevěřím. Američtí makléři s mocí by nedovolili žádné skupině, lhostejno jak mocné, aby zatáhla zemi do války, která může - nebude-li se dařit a cena nafty prudce vzroste - citelně ublížit všem. Přinejmenším je pochybné, zda pouhé naftové zájmy by mohly způsobit takový nekritický spěch a válečné šílenství.

Pak tady máme druhou naftovou teorii. Podle ní potřebuje americká ekonomie levnou naftu, ušetří jí to desítky miliard dolarů. Jakmile bude Saddam zlikvidován a irácké dodávky nafty budou obnoveny na úroveň, na jaké byly před první válkou v Zálivu, světové ceny ropy znatelně poklesnou. Tuto teorii je dosti těžké sladit se skutečností, že posledních dvanáct let Američany vyvolané ropné embargo citelně snížilo iráckou produkci nafty. Byli-li by tady důvody věřit, že Saddam využívá zisků z prodeje této suroviny na vybudování své armády, jistě by to bylo řešeno inspekční politikou a selektivně volenými sankcemi.

A existuje ještě třetí naftová teorie, prezentována nedávno. Tvrdí se v ní, že tato válka je preventivní. Má Evropě znemožnit ohrozit hegemonii amerického dolaru. OPEC je klíčovým hráčem na tomto poli, a používá-li jako platidla americký dolar, pomáhá tím udržet tuto měnu přitažlivou pro mezinárodní investory. V říjnu 2000 se Saddam poprvé pokusil tuto situaci zvrátit. Konvertoval irácké dolarové rezervy na euro. Pokud by OPEC následoval iráckého příkladu, mohlo by to pro dolar znamenat vážné problémy. A jediná možnost, jak tomuto zabránit, je rozpustit OPEC. Prvním krokem k tomu je válka proti Iráku.

Úvaha, že by OPEC ohrozil dolar, zní přinejmenším naivně. Těžko můžeme očekávat takový druh revoluční akce od svazku, který je tvořen státy jako Saudská Arábie, Kuvajt, Oman, Qatar a Spojené arabské emiráty. Naftová krize v roce 1974 se mohla podařit jedině na pozadí studené války. Rychlá likvidace dolaru by mohla ovlivnit Spojené státy a světovou ekonomiku takovým způsobem, že proti ní je východoasijská finanční krize z roku 1997 jen bouří ve sklenici vody. Ani EU by se nepokoušela něco takového podporovat. Na druhé straně existuje šance, že samotná tato válka by mohla tuto teorii ověřit - pokud přesvědčí OPEC, že v ní jde o rozpuštění naftařského kartelu.

Nejde-li o naftu, snad jde o válku civilizací, válku křesťanského Západu proti Islámu? Proti této teorii hovoří některá zjevná fakta. Především je to válka americká. Klíčoví západní spojenci, Francie a Německo jsou proti, a jejich stanovisko je vzdáleno stanovisku Británie a Izraele. Podpoře dalších západních zemí chybí přesvědčivost. A dokonce většina západních zemí se staví proti této válce. V samotných Spojených státech prudce vzrostl protiválečný sentiment. Poslední výzkumy veřejného mínění ukazují, že většina Američanů je proti válce, nebude-li podporována OSN.

Jde o válku Američanů proti Islámu? I to je pochybné. Až na několik křesťanských extrémistů, vedených lidmi jako Jerry Falwell a Pat Robertson, většina křesťanů stojí proti válce. Každý bude souhlasit, že největším muslimským nebezpečím Ameriky je al-Káida. Dokázali to 11. září. A přesto jsme ochotni toto nebezpečí přehlédnout a raději bojovat proti jednomu z nejvíce sekulárních arabských států, témuž státu, který deset let vedl válku proti iránským náboženským fundamentalistům. Proč nezaútočit na Saudskou Arábii, odkud pochází šestnáct z devatenácti únosců z 11. září? Proč ne na šíitský Irán? I oni prý přijdou na řadu, následovány Sýrií, Egyptem a Pákistánem, zní hlas neokonzervativců.

Proč potom jsou Spojené státy ochotny vést válku proti Iráku, zdánlivě proti vlastním zájmům? Většina vnímavých lidí souhlasí s tím, že jde o válku, jejíž důsledky jsou nejen neovlivnitelné, ale i nedohlédnutelné. Může destabilizovat spřátelené režimy, přivést k moci radikální islámské křídlo v Saudské Arábii a Pákistánu. Může porušit dodávku nafty, tím vyvolat prudký vzestup její ceny, a to v době, kdy je světová ekonomika slabá a neschopná vzdorovat šoku. Může přinutit Saddama k použití jeho chemických a biologických zbraní - má-li je - a donutit Spojené státy k použití jaderné zbraně v Bagdádu nebo Basře. Může na mnoho let dopředu elektrizovat globální terorismus útočící globálně na americké zájmy.

Všechny tyto anomálie se rychle rozplynou, jsme-li ochotni připustit jinou hypotézu. Možná to vůbec není americká válka, a ještě méně válka Západu proti Islámu. Namísto toho: nemohlo by jít o izraelskou válku proti Arabům, bojovanou skrz zástupce? Jediného zástupce, který je schopen postavit se arabskému světu? Tato hypotéza pravděpodobně vzbudí posměšný skepticismus. Copak by bylo možné přesvědčit jedinou světovou velmoc, aby bojovala za Izrael? Mohlo by? Mohl by ocas vrtěti psem?

Uvažme nejprve motivy Izraelců. Irák, Irán, Saudská Arábie, Egypt, Sýrie a Pákistán nepředstavují pro Spojené státy nebezpečí. Jsou ale nebezpečím izraelským hegemonistickým ambicím v této oblasti. Tento konflikt mezi Izraelem a jeho sousedy je přece zapsán v sionistických dokumentech. Jedinou možností, jak vložit židovský stát do srdce Palestiny, jsou masivní etnické čistky palestinského obyvatelstva. A po takovém, nic dobrého nevěštícím začátku, může Izrael přežít jen když bude udržovat své sousedy oslabené, rozhádané a desorientované. Už vedl válku proti Egyptu v roce 1956, proti Sýrii, Jordánsku a (znovu) Egyptu v roce 1967, proti Iráku v roce 1981, proti Libanonu v roce 1982 a proti Palestině nepřetržitě od roku 1948.

Izraelský rozpor se prohloubil od vyhlášení druhé intifády. Když Palestinci odmítli nabídku v Oslo, Izrael zvolil do svého čela Ariela Sharona, válečného zločince, ve snaze vystupňovat svou válku s palestinskými civilisty. Palestinci, kteří musí čelit vrtulníkům Apache, F-šestnáctkám, tankům a dělostřelectvu, stále častěji volili sebevražedné bombové atentáty. Sharonova brutální válka se nevyvíjela úspěšně a ztráty Izraelců se začaly blížit ztrátám Palestinců. V dubnu 2002 izraelské tanky znovu okupovaly palestinská města, ničily civilní infrastrukturu, stále více zatlačovaly Palestince do jejich skrýší. Přišly zákazy vycházení, ničení palestinských dílen, obchodů, nemocnic, sadů a farem. Tohle byla nová strategie pomalých etnických čistek formou vyhladovění.

Ale tyto pomalé etnické čistky jsou pouze nouzovým řešením. Nejváženější ohrožení, které od Palestinců hrozí, je demografický trend. Jejich rostoucí populace by mohla brzy obrátit Izraelce v menšinu uprostřed velkého Izraele. Protože Palestinci nebudou žít pod apartheidem Izraele, zbývá Izraeli druhá možnost. Nezdaří-li se plán na apartheid, přistoupil by Izrael k masivním etnickým čistkám mezi Palestinci, mnohem masivnějším než ty, které zavedl v roce 1948 a 1967.

Jenže na tohle sám Izrael nestačí. Takové etnické čistky mohou být odstartovány pouze ve stínu hlavní války proti Arabům, války, která bude celou oblast balkanizovat, války, která změní režimy v Iráku, Sýrii a Iránu, války, kterou mohou vést jedině Spojené státy. Izrael Spojené státy potřebuje pro vedení zástupné války ve jménu Izraele.

Mělo by být jasné, že motivy k tomu Izrael má. Ale má také kapacitu toho dosáhnout? Je vůbec možné, aby malá moc dokázala ovlivnit velkou moc - v tomto případě největší moc - aby vedla svou vlastní válku? Historicky větší moc často vedla války prostřednictvím menších mocí, to ale neznamená, že takový poměr by nemohl být převrácen.

Umožňuje to způsob, jakým je nepřímá demokracie - v tomto případě konkrétně ve Spojených státech - prováděna. Demos - "lid" zvolí kandidáty vybrané silnými lobbyistickými skupinami - etnickými, průmyslovými a pracovně-odborářskými; po zvolení tito kandidáti pracují pro své lobbyisty. Zdaleka nejsilnější lobby v této zemi, vedené American Israel Public Action Committee (AIPAC), pracuje pro Izrael. Stěží najdete člena kongresu, jehož volební kampaň nebyla financována AIPAC; několik kongresmanů bylo financováno velmi těžce. Moc pro-izraelské lobby ve Spojených státech ale nekončí u AIPAC. Výsledkem této masivní síly je kongres napěchovaný pro-izraelskými ANO-pane. Nestalo se ještě, že by se člen kongresu odvážil postavit se izraelským zájmům a potom zůstal ve funkci. Jen v minulém roce byli dva členové kongresu, Earl Hilliard a Cynthia McKenny, zlikvidováni pro-izraelskými penězi, protože vystoupili z řady.

Zamysleme se nad některými výsledky pro-izraelských lobby v minulých létech. Nejprve odhadněme cenu, kterou platí Izraeli američtí daňoví poplatníci. Od roku 1985 hlasuje kongres - sice rozpačitě, ale bez debaty či námitek, pro balíček roční zahraniční pomoci Izraeli ve výši tří miliard dolarů. Skoro dvě třetiny z této pomoci přicházejí formou otevřených grantů. Tato částka představuje třetinu celé zahraniční pomoci Spojených států. Odhadneme-li celkovou vyplacenou sumu na základě hodnoty dolaru z roku 2001, vyjde nám částka 143 miliard - a to počítáme pouze pomoc od roku 1967. V přepočtu na hlavu to vychází na 28 600 dolarů na každého židovského občana Izraele.

Oficiální pomoc ale představuje jen malou část ceny, kterou platí Američané Izraeli. Musíme připočíst dlužní záruky, odpisy, úplatky Egyptu a Jordánsku, aby podporovaly izraelskou politiku, podporu izraelskému vojenskému výzkumu a vývoji, vzestup ceny ropy (přičítán americké podpoře Izraeli ve válce roku 1967), ztráty způsobené obchodními sankcemi uvalenými na nepřátele Izraele a další a další. Když ekonomický konzultant Thomas Stauffer sečetl všechny tyto položky, vyšlo mu, že od roku 1973 stál Izrael Ameriku 1,6 bilionu dolarů. V přepočtu na hlavu to vychází na 320 tisíc dolarů na každého Žida v Izraeli.

Historie amerických veto v Radě bezpečnosti OSN je jiným zajímavým dokladem výsledků pro-izraelských lobbyistických skupin. Stálí členové RB použili veto ve 248 případech. Z toho Američané vetovali 73krát. Ve 38 případech to bylo proto, aby ochránili Izrael před kritikou ohledně porušování lidských práv Palestinců či územních práv jejich sousedů. V dalších 25 případech se Spojené státy takových hlasování zdržely. A to nezapočítáváme hlasování Spojených států spolu s Izraelem proti rezolucím generálního zasedání OSN kritizujícím porušování lidských práv nebo rezolucí RB. Bylo by těžké uvěřit, že strategické zájmy Spojených států jsou vždy tak konzistentní, jedná-li se o Palestinu.

Je mi jasné, že představa izraelské války v zastoupení proti Iráku vyvolá u mnohých skepticismus a odpor. Doufám, že se mi podařilo prokázat, že Izrael má hojnost jak důvodů, tak i schopností pro tuto formu vedení války. Existují určité důkazy, že také v minulosti prokázal stejné schopnosti. Podle slov Prvního ministra Británie Lloyda Georgea slíbili sionističtí vůdci, že budou-li spojenci podporovat vytvoření "národního domu pro Židy v Palestině, vynasnaží se na oplátku oni sjednotit židovský sentiment a podporu celého světa kauzám spojenců." Není důvod se domnívat, že by židovský vliv byl dnes slabší, než tomu bylo v roce 1917.

Výše uvedeno neznamená, že pro-izraelská lobby jsou jediným důvodem chystané americké války proti Iráku. V této chvílí existuje ve Spojených státech vícero sil vzniklých z domácího prostředí, které působí ve směru války. Mezi nimi jmenujme např. prominentní naftařské korporace, výrobce zbraní, letecký průmysl a ultrapravicové křesťany. Nicméně lze s úspěchem pochybovat, že by tyto síly samy o sobě mohly dotlačit Spojené státy tak rozhodujícím způsobem ke katastrofické konfrontaci se světem Islámu. Je jisté, že celé intelektuální zdůvodnění pro tuto hazardní konfrontaci přišlo z pro-izraelských lobbyistických skupin. A jejich působení bylo možná rozhodující.

Původní článek pod názvem Israel's Proxy War? byl uveřejněn na serveru Counterpunch 19. února.

Další zdroje (všechny v angličtině)

• Tabulka příjmu kolik platí pro-izraelské skupiny PAC kongresmanům za "spolupráci"
• Krmení kukačky
• Kolik stojí Ameriku izraelské "přátelství"
• Přehled amerických veto ve vstahu k situaci na Středním východě