O dotování ekonomiky a bankovním „týlu“ nadnárodních korporací (I)

Velká část diskusí kolem problému vstupu Ruska do WTO se vede kolem cel (především dovozních, ale rovněž vývozních) a možných sociálně-ekonomických důsledků jejich změn (nebo zrušení) po podepsání protokolu o přidružení.

V menší míře je pozornost věnována otázkám dotování ruské ekonomiky. Problém dotování se posuzuje v podstatě podle jednoho ruského odvětví – zemědělství, přičemž jen ve formě rozpočtových dotací. Navrhuji podívat se na tento problém v širším kontextu. Doufám, že takový přístup umožní vyhodnotit důsledky možného vstupu Ruska do WTO střízlivěji. A pochopit, že mimo snížení cel a nedostatečné míry státní rozpočtové podpory agrárnímu sektoru ekonomiky přináší členství ve WTO pro Rusko i další hrozby. Tyto hrozby skrývající se pod povrchem nejsou dnes prakticky vůbec probírány.

1. Pravidlo WTO: žádné dotace

Zdálo by se, že pravidla WTO v části, týkající se státního dotování ekonomiky, jsou nanejvýš jednoduchá a logická. Takové dotování se zakazuje, protože poskytuje neopodstatněné výhody příjemcům státních prostředků a porušuje „spravedlivá“ pravidla hry na světovém trhu. Samozřejmě, že takové dotování se zcela vykořenit nepodaří. Členské země WTO hledají různé cestičky a způsoby, aby mohly podpořit vlastní výrobce: chránit je na vnitřním trhu a prosadit na zahraničních trzích. K těmto cestičkám a způsobům mohou patřit i přímé rozpočtové dotace poskytované jednotlivým společnostem, tedy financování na nevratném základě. Nicméně častěji se přistupuje k využití nepřímých metod, k nimž patří:

• částečné nebo úplné osvobození od daní;
• odklad placení daní (daňové úvěry);
• dodávky energie, surovin, dalších zdrojů a zboží za snížené ceny a tarify;
• nákup zboží a služeb od soukromých společností státem za zvýšené ceny;
• bezplatné předávání výsledků výzkumu a vývoje prováděného ve státních laboratořích (často vojenských);
• pronájem nebo poskytování koncesí na pozemky a ložiska surovin, která jsou součástí státního sektoru, za zvýhodněných podmínek;
• poskytování státních záruk a zvýhodněných úvěrů.

Členské země WTO pozorně sledují své konkurenty a periodicky organizují skandály, podávají žaloby u soudních orgánů WTO a požadují zrušení státních dotací. Stránky novin a časopisů a na internetu jsou plné sdělení o podobných záležitostech. Klasickým příkladem je permanentní spor mezi americkým Boeing a evropským Airbus. Ještě ani neutichly nářky po verdiktu soudních orgánů, že Airbus dostal od Evropské unie nezákonně dotace ve výši 18 mld dolarů, a Evropané přišli s odvetným útokem. Podali u WTO protižalobu, ve které stálo, že kvůli nezákonnému dotování americké letecké společnosti utrpěl Airbus v letech 2002-2006 ztráty ve výši 45 mld dolarů. A pak WTO v březnu 2012 přichází s dalším rozhodnutím: označil za nezákonné americké vládní dotace (konkrétně poskytované ministerstvem obrany a agenturou NASA) společnosti Boeing ve výši 10 mld dolarů. Mimo to se WTO zaměřila na nespravedlivou podporu Boeingu úřady států Washington, Kansas a Illinois.

Existují ještě dvě oblíbená témata související se státní podporou výrobců, která se neustále objevují ve světových médiích: rozsáhlá přímá a skrytá podpora průmyslových vývozů Čínou; státní pomoc zemědělství v USA a Evropské unii.

Statistika míry státní podpory ekonomik jednotlivých zemí je celkem relativní a nepřesná. Obviňující země udávají vyšší hodnoty dotací, a země, které jsou obviňovány, se snaží je snížit.

S ohledem na naši další rozpravu je třeba obrátit pozornost na stabilitu objemů státní pomoci společnostem reálného sektoru ekonomiky v rozvinutých zemích. Například statistické údaje Organizace ekonomické spolupráce a rozvoje (OECD) ukazují, že v době krize v letech 2007-2009 se státní dotace zemědělskému sektoru v absolutním vyjádření změnily jen málo, v porovnání s průměrnými hodnotami v předešlém desetiletí. V USA vzrostly ze 100 mld dolarů v r. 2007 na 120 mld v r. 2009, v Japonsku z 55 mld na 57 mld dolarů a v zemích Evropské unie (27 států) trochu poklesly – ze 160 mld dolarů na 140 mld (1). (OECD. Stat, http://stats.oecd.org.). Jinými slovy, objem pravidelné pomoci odvětvím reálného sektoru je málo citlivý na výkyvy v rámci ekonomického cyklu.

2. Rusko: státní výrobci bez státního „zázemí“

Pro nikoho není žádným tajemstvím, že ve skupině ekonomický vyspělých zemí je míra státní podpory výrobců vyšší, než v zemích periferie světového kapitalismu. Ani Rusko není v této souvislosti výjimkou: vypadá jako typický představitel této periferie (nehledě na to, že patří do „velké osmičky“).

Vezměme si třeba zemědělství. Při zahájení rozhovorů o přidružení Ruska k WTO věnovalo Rusko na podporu zemědělství 89 mld dolarů (přesně taková byla průměrná roční státní podpora v letech 1989-1991). Pak v průběhu zdlouhavých rozhovorů o přidružení k WTO naše delegace následně „ustoupila“ z počátečních pozic: částka byla snížena na 36 mld dolarů, a později na 16 mld. K okamžiku vstupu Ruska do WTO je stanovena na 9 mld dolarů, a do r. 2017 musí být snížena na 4,4 mld.

V r. 2011, podle oficiálních údajů, bylo v Rusku na podporu zemědělství vyčleněno 125 mld rublů. Po přepočtu je to asi 4 mld dolarů. Pro srovnání: v Evropské unii byl objem státní podpory zemědělství 60 mld dolarů, tj. 15x více (jedná se pouze o přímé rozpočtové výdaje ve formě plateb výrobcům). Jedním z ukazatelů umožňujících porovnávat míru podpory zemědělství v různých zemích je podíl státní pomoci na hodnotě produkce. V USA činil v polovině loňského roku 18%, v Kanadě 21%, v Evropské unii 32%, v Japonsku 58%, v Jižní Koreji 62% a v Norsku rekordních 70%. V RF činil tento ukazatel pouhých 16%. (N. N. Semenova, Směrování státní podpory agrárního sektoru ekonomiky v zahraničí; Agrarnyj vjestnik Urala, č. 97, 2010). Na 1 hektar půdy v Rusku se vynakládá 40x méně prostředků, než v Evropské unii, a 15-17x méně, než v USA.

Odpůrci vstupu Ruska do WTO nanejvýš oprávněně poznamenávají, že při takové úrovni státní podpory je naše zemědělství odsouzeno k zániku. Pro příklady netřeba chodit daleko. Východoevropské země si nemohly při vstupu do WTO zajistit ani minimální úroveň dotací svému zemědělství, v důsledku čehož domácí produkce rostlinných a živočišných produktů výrazně klesla, dovozy vzrostly, a ceny, jak se dalo čekat, neklesly, ale naopak vzrostly.

Takový obrázek lze vidět i v jiných odvětvích ruské ekonomiky. Již jsem psal o tom, že v desítkách zemí na světě existují specializované státní a polostátní agentury, které pomáhají prosazovat národní výrobce na světových trzích. Tyto agentury poskytují zvýhodněné vývozní úvěry, garance, pojištění politických a jiných rizik u kontraktů. V Rusku taková podpora v lepším případě činí několik set milionů dolarů ročně. V USA jde na tyto účely z rozpočtu jen prostřednictvím Exim Bank 10-15 mld dolarů.

V r. 2009 státní podpora ve formě pojišťování vývozu v jednotlivých zemích světa činila (v mld dolarů): Čína – 60; Francie – 30; USA – 17; Indie – 15; Německo – 13; Itálie – 10; Brazílie – 10; Japonsko – 5; Kanada – 5; Británie – 3. Rusko není v tomto ukazateli nejen v první desítce, ale ani ve druhé.

Dnes všichni specialisté vědí, že bez podpory ze strany státu je národní výrobce odsouzen prohrát, nejen na zahraničních trzích, ale dokonce i na domácím. V rámci WTO funguje nepsané pravidlo „nedobře samotnému“. V Rusku stát své „samotáře“ nechal na pospas osudu. Či přesněji, na rozkradení nadnárodními korporacemi (TNK).

3. Krize: vyjímky z pravidel jsou normou

Výše jsme mluvili o těch formách státní podpory podnikání, které sice nejsou uvedeny v pravidlech WTO, ale přesto se o nich mluví. A byrokraté z WTO se tváří, že s nimi bojují. Je to, řekněme, „špička ledovce“. Ale existuje ještě „spodní část ledovce“. Jedná se o státní pomoc, která je podnikání poskytována v „naléhavých“ situacích – v období finančních, bankovních a ekonomických krizí.

Zvláštnosti takové mimořádné pomoci jsou následující.

Zaprvé, WTO se tváří, že nejde o dotování ekonomiky, a že jde o něco jiného, souvisejícího s „hašením požárů“. Ale v dokumentech WTO o vyjímkách z pravidel této organizace nic nestojí.

Zadruhé, lví podíl této pomoci není poskytován společnostem reálného sektoru ekonomiky, ale finančním organizacím, především bankám. I když se finančního sektoru ekonomiky týkají stejná pravidla, jako odvětví reálného sektoru ekonomiky, z nějakého důvodu se WTO tváří, že nikdo nic neporušuje.

V době finančních krizí přichází těžké doby pro banky. A stát se je snaží zachránit. Nelituje peněz. Výše státní pomoci bankám může převyšovat obyčejné státní dotace společnostem reálného sektoru ekonomiky v desetinásobcích. Ale toto masové státní „nalévání“ prostředků do finančního sektoru ekonomiky není v rámci WTO bráno v úvahu a nezpochybňuje se.

Výraznou státní pomoc soukromému kapitálu lze vysledovat podle konsolidované statistiky zemí patřících do Evropské unie (27 zemí). Jak je patrné z tabulky 1, v r. 2008 převýšila protikrizová pomoc v této skupině zemí konvenční pomoc 3,3 násobně, a v r. 2009 již 4,8 násobně. Z dalších zdrojů je známo, že prakticky 90-95% celkové protikrizové pomoci šlo do finančního sektoru ekonomiky.

Tabulka 1

Konvenční pomoc a protikrizové dotace státu poskytnuté soukromému sektoru ekonomiky v zemích Evropské unie

(mld euro)

Zdroj: V. A. Perepelkin. Snížení výše dotování ekonomiky jako důvod urychleného růstu sektoru služeb; Voprosy ekonomiky i prava, 2011, č. 4

Abych ukázal rozsah „spodní částí ledovce“, využiji statistické údaje a expertní odhady týkající se poslední finanční krize, ohraničené časově obdobím 2007-2009 (2).

Tabulka 2

Výše státní podpory finančního sektoru ekonomiky v jednotlivých zemích a skupinách zemí v období krize 2007-2009

Jak je patrné z tabulky 2, relativní míra státní podpory finančního sektoru v různých zemích světa se silně lišila, a liší se o řád (či dokonce několik řádů). V porovnání s ostatními zeměmi vypadá míra státní pomoci finančními sektoru v Rusku v době krize poměrně skromně. Byla čtyřikrát nižší, než v USA, a desetkrát nižší, než ve Švédsku.

V absolutním vyjádření byla největší podpora soukromému sektoru poskytnuta v USA. Z federálního rozpočtu v letech 2007-2009 šlo na záchranu finančního sektoru v rámci tak zvaného „Paulsonova plánu“ přibližně 700 mld dolarů. Mimo toho obdržel americký bankovní sektor, podle oficiálních údajů Federálních rezerv, asi 2 biliony dolarů. Plus je k tomu nutno připočíst program odkupu hypotéčních listů Federálními rezervami, vydaných a garantovaných polostátními agenturami Fannie Mae a Freddie Mac. Fed sdělil, že všechny tyto typy podpory proběhly na základě návratnosti a v r. 2010 se všechny peníze vrátily do Federálních rezerv. Nicméně jde jen o oficiální údaje. O neoficiálních aktivitách Fedu se zmíníme níže.

V Evropské unii rovněž proběhlo štědré rozdávání státních prostředků. Evropská komise v období říjen 2008 až říjen 2010 stanovila limit pro státní podporu finančnímu sektoru ve výši 4,59 bilionů euro. Pomoc bankám byla předpokládána ve formě státních záruk, poskytnutí likvidity a odkupu aktiv. Fakticky poskytnuté částky pomoci byly mnohem nižší, než limity: v r. 2008 bylo bankám poskytnuto 1100 mld euro a v r. 2009 957 mld euro. Celkem za dva roky více než dva biliony euro, či přes 2,6 bilionů dolarů. Řečeno zhruba, absolutní částka pomoci v EU je přibližně stejná, jako pomoc finančnímu sektoru USA.

V Evropě dostal největší sumu prostředků státní pomoci bankovní sektor Británie – 850 mld euro, v období říjen 2008 až říjen 2009.

U relativní míry státní podpory finančního sektoru bylo unikátní zemí Irsko. Podle názoru dokonce i těch největších stoupenců západního modelu ekonomiky šlo o nerozvážný čin a garance se podepsaly u všech závazků irských bank. Mnohé irské banky v době krize zbankrotovaly, proto irské úřady, snažící se zachránit banky, fakticky zbankrotovaly celý stát. Irsko se stalo vzorem státu, ve kterém je podpora bank státem nejvyšší prioritou vládní politiky, a zájmy společnosti se v úvahu neberou.

Abychom byli spravedliví, je nutno říct, že celá řada zemí v míře státní podpory finančního sektoru zaostala i za Ruskem. Ale jde o to, že Rusko zachraňovalo svůj finanční sektor téměř výhradně na účet devizových prostředků, nahromaděných v „šuplíku“ pod názvem Stabilizační fond (později reorganizovaný na Rezervní fond a Fond národního blahobytu). V tomto „šuplíku“ bylo na počátku krize více než 500 mld dolarů. Spousta zemí takový „šuplík“ neměla.

Pravda, devizový „šuplík“ Číny na počátku krize byl mnohem větší, než ruský (téměř trojnásobně), nicméně Čína utratila na podporu svého finančního sektoru celkem skromné prostředky – pouhých 0,5% GDP. Ale to není kvůli obzvláštní „lakotě“ čínských úřadů, ale kvůli takové organizací ekonomického a finančně-úvěrového systému země, která Číně zajistila účinnou obranu před ranami světové finanční krize.

Státní podpora finančního sektoru v době krize byla prováděna z různých zdrojů: ze státního rozpočtu, z mimorozpočtových fondů (devizové prostředky vytvořené vývozem, hromaděné v tak zvaných „suverénních fondech“ – typu ruského Stabilizačního fondu), ze zvláštních fondů pojištění bankovních vkladů, z centrální banky. Posledně uvedený zdroj lze v řadě zemí přiřadit ke státní podpoře je podmíněně, kvůli zvláštnímu statutu centrální banky. V první řadě máme na mysli americkou centrální banku, která se sice nazývá „Systém federálních rezerv“, ale de jure je to soukromá korporace.

Základními příjemci státní podpory ve finančním sektoru byly soukromé komerční banky (depozitně-úvěrové organizace), i když na vrcholu krize začaly úřady házet „záchranné kruhy“ i dalším soukromým finančním institucím. Například investičním bankám (které se specializují především na spekulativní operace), pojišťovnám a dalším.

Poznámky

1) V daném případě se bere ukazatel celkové podpory TSE (Total Support Estimate). TSE má tři základní komponenty: 1) přímé výdaje na podporu zemědělství (platby z rozpočtu zemědělským výrobcům); 2) výdaje na podporu cen zemědělské produkce; 3) výdaje na obecnou obsluhu (výdaje na výzkum a vývoj, provoz vzdělávacích institucí, marketing, reklama atd.), a také výdaje na podporu spotřebitelů zemědělské produkce (například zvýhodněné stravovací kupony apod.)

2) Základní zdroje: Mezinárodní měnový fond, Evropská centrální banka, Statistický úřad Evropské unie, Agentura finanční statistiky StatBanker

(pokračování)