Operace „Evropská unie“: Cena svobody

Hysterie, která v současné době obklopuje globální ekonomické problémy, slouží k odvedení pozornosti veřejnosti od rostoucích trendů v americké zahraniční politice. Člověk dostává dojem, že v dohledné budoucnosti bude pět zemí, snažících se setřást všudypřítomný diktát Washingtonu – Čína, Brazílie, Indiem, Turecko a, samozřejmě, Rusko – na vrcholu seznamu nepřátel USA.

Dlouho navyklý, že ovládá mezinárodní politiku, nebude Washington tolerovat, aby ostatní země ujídaly z jeho mezinárodního statutu jen proto, že se USA začínají vyrovnávat svým ekonomickým výstupem, nebo že si nějak dokázaly zachovat ambice zakořeněné v jejich historii. USA, země zcela ovládaná a vygumovaná byznysem, řídí svět za pomoci amerického dolaru, měny nadiktované dohodami z Bretton-Woods, a vlastní vojenskou sílu bezkonkurenčních rozměrů, jejímž posláním je udržet poslední panství Říše, bez ohledu na národní hranice. V tuto chvíli američtí žoldáci budují bašty amerického vlivu na Balkáně, Středním východě, severní Africe a střední Asii, zatímco Evropa posedlá globalismem ochotně obětovává svoji suverenitu ve prospěch institucí, jako MMF.

Při početí byla EU konglomerátem zemí, kde se ekonomické potenciály a sociálně-ekonomické podmínky značně lišily. Evropané bývali zodpovědnými dlužníky a, v té době, nesnili o vyrovnání nerovností – Němci žili v zemi, kde byla životní úroveň vyšší, než v Řecku, ale v souladu s tím platili více daní, zatímco Řekové se spoléhali na penze, které byly vyšší, než kdekoliv v Evropě. Šoupnutí zdrojů do jednoho pytle nebylo zrovna to nejlepší – například životní úroveň a penze se zkombinovaly a byly dostupné jednotně. Konsensus společně budovat EU spíše znamenal, že každý ze zapojených partnerů se musí vzdát svého spravedlivého podílu na zdrojích. Toto uspořádání se v mžiku přeměnilo na past.

Nadnárodní korporace silně investovaly do vyšších objemů produkce a tloustly z obrovských zisků, když vznikl Evropský společný trh – bez hranic a cel, ale prostor pro nové prodeje se otevřel v relativně slabých ekonomikách, jako Řecko, Španělsko a Portugalsko. V důsledku toho vděčila EU za svůj ekonomický růst z velké části nedostatečné vyvinutosti části svých členů. Evropská integrace posílila ekonomické nerovnováhy, silné učinila silnějšími a malé poslala dále ke dnu. Největší evropští hráči na trhu prakticky převálcovali velikostně skromnější společnosti v zemích periferie, nezaměstnanost letěla nahoru, ale když se obrázek s nekontrolovatelně nafukujícími se deficity stalo nemožným ignorovat, jediným receptem, který byl Brusel schopen vymyslet, bylo bezohledně zkrouhnout sociální výdaje. Jinými slovy, řečtí penzisté mají souhlasit s tím, že přežijí s méně, aby se udrželi evropští obři nad vodou. Odpor veřejnosti vůči takové strategii je absolutně vysvětlitelný, a mělo by být bráno v úvahu, že ti nejslabší, kteří se stali oběťmi evropské integrace, jsou, ve výše uvedeném smyslu, Řekové. Nalákáni do EU sliby o bezprecedentní prosperitě, v rámci historicky krátkého období, byli nuceni probudit se do hořkého rozčarování.

Rostoucí odpor v Řecku musí představovat pro věrchušku EU bolehlav, vzhledem k tomu, že pokud se Řecko rozhodne zbavit se eura, znovu zavést drachmu a začít sázet a prodávat olivy a podobné věci bez nějakých kvót na krku – a pokud by tohoto příkladu následovalo pár dalších – hlavní evropské společnosti budou konfrontovány s nevítanou konkurencí, mýtus o prospěšnosti evropské integrace padne a projekt EU utrpí tvrdou ránu.

V tomto světle je jasné, že v dnešních šarvátkách kolem Řecka není v sázce nic menšího, než budoucnost EU. Mezitím jsou těžké finanční váhy, které tato filosofie nezajímá, ve stavu paniky, kvůli přelévání se řeckých protestů do útěků z trhu této země, a rovněž se pečlivě vyhýbají Irsku, Španělsku, Itálii a, jak se zdá, dokonce i Francii. Vlády těchto zemí se musí obracet na Brusel o finanční pomoc, což v praxi znamená sklonit se před Německem, kde, jak bylo nedávno poznamenáno v Der Spiegel, důchodové a investiční fondy spěšně hledají, kam by bylo nejlepší investovat, a kde je konečným vítězem německá státní kasa. Generální ředitel Norges Bank Investment Management, Yngve Slyngstad, jehož prací je rozhodovat, co dělat se 450 miliardami euro, říká, že v minulosti investoři vyhledávali bezriziková aktiva se zdravou návratností, ale v současné době jsou konfrontováni s hromadou aktiv, která jsou riskantní a bez větších vyhlídek na návratnost. Roční výnosnost investic uvedená Norským státním fondem činila v letech 1999-2007 6%, ale následně klesla na 1%. Podle Der Spiegel je důvodem, proč věci začaly být tak zlé, to, že vystoupení Řecka z měnové unie je již téměř realitou, Španělsko bojuje zoufale za finanční nezávislost, a hromady klientů čistí své bankovní účty v jihoevropských zemích. Vzhledem k takovémuto pozadí nabírá přemísťování kapitálu do Německa, nejbezpečnějšího přístavu Evropy, na síle – v květnu si vzal německý ministr financí dva dvouleté úvěry, které byly jednoduše řečeno bezúročné. Dnes jsou půjčovatelé, kteří cpou peníze do desetiletých německých dluhopisů, šťastní za výnos 1,2%. Návratnost u amerických a japonských dluhopisů je, mimochodem, podobně bídná. Der Spiegel proto dochází k děsivému závěru, že za absence velké části hodnotných aktiv, investování rychle mutuje na likvidování peněz.

Člověk je v pokušení se v tomto kontextu zeptat, kdo jsou tito profesionální investoři, o kterých je nyní známo, že sedí na více než 60 bilionech euro? Pravdou je, že finanční paraziti jsou cháskou bez tváře, nemluvě o tom, že ani jeden z nich nemá národnost nebo domovskou zemi. Jejich jedinou starostí je návratnost, nemusí se starat, třeba, o nepříjemnou situaci penzistů v Aténách. Rozvíjející se finanční krize Evropy je triumfem finančního kapitálu, a obyčejní Evropané nemají na výběr, než to celé zatáhnout.

Bezradný ohledně toho, kam nacpat miliardy euro přitékající do země, Volker Blau, finanční ředitel Pacific Investment Management Company, která spravuje fondy Allianz a dalších hlavních evropských pojišťoven, si stěžuje, že pojišťovací byznys v Německu je jako Porsche s jedinou rychlostí – v Německu jen pojištění pohltí 734 miliard euro. Ohledně dnešního Řecka je nutno poznamenat, že cena svobody je zlomkem výše uvedené cifry – 130 miliard euro.

Zdá se být pravděpodobným, že Atény tuto částku dostanou, ale, pokud lze v tomto ohledu Řecké národní bance věřit, podmínky nouzového vyplacení způsobí, že země přijde o 6% svého GDP již příští rok. Podle výpočtů postavených na čtyřletém základě dosáhne tento propad s mezinárodní dopomocí 19%, na pozadí šokující nezaměstnanosti ve výši 24%. Na druhou stranu, pokud peníze od EU nepřijdou, Řecko nebude schopno vyplatit mzdy zaměstnancům státního sektoru a sklouzne do ošklivého krachu na mezinárodní úrovni. Celkově cena svobody roste, a to musí být skutečným cílem operace pod kódovým označením Evropská unie.

Americká reakce na problémy, kterým čelí EU, hlavní obchodní partner Washingtonu a nohsled ve všech významných mezinárodních záležitostech, je, řekněme, podivná. Komentář v National Interest zdůrazňuje, že kolaps vestfálského systému suverénních národních států, navozený z převážné části americkou snahou a projevující se zánikem režimů zesnulého S. Miloševiče, S. Husseina a M. Kaddáfího, „není vůbec špatná věc“ pro americké intervencionisty, bez ohledu na jejich politický dres. Stejně tak krize v Evropě, vyvolaná euro-atlantskou korporátní lobby, USA coby světový problém číslo jedna netíží. National Interest uvádí jako klíčovou záležitost „rostoucí triumfalismus několika říší“ v různých částech světa. Čína je předvídatelně u potížistů na prvním místě: „Ve východní Asii Čína stále více uplatňuje své politické, ekonomické a vojenské svaly coby vedoucí mocnost, které se musí ostatní rituálně klanět jako poddaní.“ Dále „na Středním východě a ve střední Asii využívá Turecko své nově nalezené ekonomické a politické obratnosti, aby rozšířilo svůj vliv na mnoho států, které kdysi byly součástí Osmanské říše. A Rusko staví na moci a vlivu, který odvozuje od svých energetických zdrojů, a provádí neo-carskou politiku v Evropě a přilehlých regionech staré ruské říše. Nesmí se přehlížet ani vliv Indie v jihovýchodní Asii, jejíž ekonomika vysoce převyšuje ekonomiky jejích sousedů, a kde kdysi byli dominantní silou Mogulové, a Brazílií zděděný pás portugalské říše v Africe, kdy je to usnadňováno jejím vlastním stále rostoucím ekonomickým vlivem. Imperiální dědictví těchto států poskytlo těmto zemím podnět, aby zvýšily vliv nejen v rámci svého regionu, ale také na světové scéně.“ Ke zděšení National Interest „všichni věří, že Spojené státy, a dokonce v ještě větší míře Evropa, by si již neměly monopolizovat rozhodování za mezinárodní společenství. Odmítají poválečné uspořádání jako zastaralé a nebudou automaticky akceptovat americké vedení u žádné otázky“. Mimochodem, zmíněné „poválečné uspořádání“ upřelo bývalému Sovětskému svazu právo na existenci, stejně jako nyní upírá výše uvedeným pěti zemím právo na větší mezinárodní viditelnost: „Neexistují žádné známky toho, že vnímání impéria, a nároků s tím souvisejících, v těchto pěti zemích oslabuje. Naopak, zdá se, že nabývá na síle každým rokem. Washingtonští tvůrci politiky, v současné době posedlí dalším imperiálním dědice, Iránem, by udělali dobře, kdyby uznali, že je toho u těchto států více, než jen impozantní ekonomický růst, vojenská expanze a politický vliv. Američané jsou známí svojí neschopností historické citlivosti. Budou potřebovat všechnu citlivost, kterou dokážou dát dohromady, aby se úspěšně vypořádali se státy, jejichž nároky na větší roli na světové scéně jsou motivovány stejně tak minulou slávou, jako současným úspěchem.“

To implicitně odráží ústřední bod – cena za osvobození se od amerického diktátu bude ještě vyšší, než u přežití následků operace pod kódovým označením Evropská unie.