USA a Francie chystají pro Sýrii libyjský scénář

Vývoj situace kolem Sýrie se stále zjevněji odvíjí podle libyjského scénáře. V každém případě právě takový směr se mu snaží dát západní mocnosti a jejich spojenci v Lize arabských států. V čele takových pokusů stojí Francie, která sehrála klíčovou roli ve vojenské operaci NATO proti Libyi v r. 2011. Francouzský prezident Francois Hollande po setkání s italským premiérem Mario Montim řekl, že považuje za nutné přitvrdit sankce proti syrským úřadům téměř až do použití síly „v rámci Charty OSN“. Prezident sdělil, že se chystá probrat tuto otázku s Ruskem během summitu zemí G20 v Mexiku 18-19. června (1). A šéf francouzské diplomacie Laurent Fabius zašel ještě dále. Tento politický matador – byl premiérem již v polovině 80. let – vyzval k vytvoření bezletové zóny nad Sýrií podle libyjského vzoru, označil režim prezidenta Bashara Assada za „smečku vrahů“ a okamžitě po americké ministryni zahraničí Hitlary Clinton obvinil Rusko, že dodává zbraně vládě v Damašku (2).

Prudké přitvrzení rétoriky Paříže ve vztahu k Sýrii a Rusku je třeba považovat za příznak svědčící o růstu krajně nebezpečných tendencí. Stojí za připomenutí, že právě Francie byla hlavním vykonavatelem operací NATO proti Libyi – i když v ideové části plánu sehrály aktivní roli USA. Jde o to, že vláda amerického prezidenta Baracka Obamy, na rozdíl od dob George Bushe ml., provádí „vytříbenější“ zahraniční politiku. Představitelé Bílého domu v každém takovém případě zdůrazňují, že po stažení hlavních sil americké armády z Iráku má Washington hlavní práci v Afghánistánu. Co se týká dalších „horkých míst“ – podobných Libyi, Sýrii nebo Iránu – tak tam Američané předpokládají konat rukama svých spojenců. Přičemž geopolitické cíle USA zůstávají stejné. Expert na blízkovýchodní záležitosti institutu Brookings Kenneth Pollack v této souvislosti připomněl vyjádření Baracka Obamy, které pronesl na Univerzitě národní obrany ve Washingtonu (3). V něm mluvil o nutnosti „bránit naši zemi, naši vlast, naše spojence a naše tajné zájmy“ (4). Mimochodem, v r. 2011 předložená nová americká národní protiteroristická strategie předjímá ústup od velkých rozsáhlých operací v zahraničí a přechod na „přesné útoky“ (5). Taková interpretace poskytuje Washingtonu důvod působit v konfliktních regionech rukama svých spojenců, především Francie a Británie, přičemž bude zachováno jeho obecné politické vedení.

V Libyi přinesla taková taktika úspěch a umožnila Baracku Obamovi ušetřit a dát tehdejšímu francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu právo sklidit vavříny „osvoboditele Libyjců od diktatury Kaddáfího“. A nový pán Elysejského paláce, tak horlivě kritizující svého předchůdce kvůli avanturismu ve vnitřních a zahraničních záležitostech, si také našel svoji malou vítězoslavnou válčičku. Předvedené akcenty Paříže jsou zjevně identické, jako v předvečer vpádu do Libye: stejné výroky o neúspěchu politického procesu, výroky o nelegitimitě vlády v Damašku a obviňování Moskvy. Přičemž pokud v případě Libye obviňoval západ Rusko z politické podpory Tripolisu a snahy zachovat si výhodné kontrakty, tak nyní na adresu ruského vedení zazněly závažnější obvinění. USA a Francie očividně jednohlasně rozpráví o dodávkách zbraní z Ruska do Sýrie. Pravda, oficiální představitelka amerického ministerstva zahraničí Victoria Nuland nedokázala srozumitelně novinářům vysvětlit, jaké konkrétní dodávky měla na mysli její šéfová – jestli nové bojové vrtulníky Mi-25, nebo opravené kusy dodané ještě na základě kontraktů z dob SSSR (6). Ruský ministr zahraničí zareagoval operativně: „Žádné nové dodávky ruských bojových vrtulníků do Sýrie neexistují. Veškerá vojensko-technická spolupráce se Sýrií je omezena pouze na předávání obranných zbraní. Co se týká vrtulníků, tak dříve proběhla plánovaná oprava techniky, která byla Sýrii dodána před mnoha lety.“ (7) Dokonce i pozorovatelka amerických novin Washington Post Susan Crabtree byla nucena přiznat, že Rusko „plně podpořilo projekt urovnání, vypracovaný zvláštním představitelem mezinárodního společenství Kofi Annanem“, který předpokládá vyřešit syrskou situaci prostřednictvím dialogu a odmítá ozbrojenou intervenci zvenčí (8).

Je zjevné, že zmíněná obvinění na adresu Moskvy mají za cíl vytvořit pro USA a jejich spojence propagandistické odůvodnění vlastní ozbrojené intervence do syrského konfliktu. Dokonce i zmínky francouzských oficiálních představitelů o Chartě OSN mají demagogický charakter. Vždy její „nejvíce vojenský“ článek 42 zplnomocňuje Radu bezpečnosti OSN „podniknout takové akce leteckými, námořními nebo pozemními silami, které budou nutné k podpoře nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti“ (9).

Je pochopitelné, že vojenský konflikt v Sýrii – při veškeré jeho dramatičnosti – vůbec nespadá do kategorie „hrozby pro mezinárodní mír a bezpečnost“, o které se mluví v Chartě OSN. Pokud samozřejmě do toho západní velmoci nezavlečou sousední země – především Irán a Turecko.

Podobná situace vznikla i v r. 1999, kdy rozhodnutí OSN, umožňující přerušit vojenskou operaci NATO proti Jugoslávii, byla interpretována západem v jeho zájmu, s cílem opodstatnit přeměnu Kosova prakticky na protektorát NATO. Nejzřetelněji tento názor vyjádřily noviny New York Times, které zdůraznily, že jak ukázaly události kolem Jugoslávie, „bombardování může fungovat“ (10). Za několik dní – již po přijetí rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1224, 10. července 1999 – stejné noviny za vědomého zdůrazňování dokumentu OSN sdělily, že rezoluce „činí mírový plán a vojenské operace NATO v Kosovu z pohledu Organizace spojených národů legitimními“ (11). O tom, že „pouze za pomoci letectva je možné dosáhnout vítězství“ v krizích, podobných kosovské, psaly i další vlivné americké noviny Boston Globe, i když přiznaly, že výsledkem bombardování bylo, že z Kosova uprchlo přes milion Albánců (12). Uznávaný anglický vojenský historik a expert John Keegan v této souvislosti zcela opodstatněně poznamenal, že „vítězství dosažené nad balkánskými vojenskými letectvy není pouhým vítězstvím NATO nebo vítězstvím ve jménu „morálky“, kvůli které se válka vedla. Je to vítězství ve jménu nového světového řádu, který Bush ohlásil po skončení války v Perském zálivu“ v roce 1991. „Od této chvíle neexistuje místo,“ pokračoval expert, „jehož obyvatele není možné podrobit stejným mukám, která v posledních šesti týdnech zakoušeli Srbové.“ (13)

O tom, že nyní se i Sýrie nachází na pokraji zahraniční vojenské intervence, jasně mluví šéf britské diplomacie William Haig. Podle jeho osobního doznání mu situace v Sýrii „nyní spíše připomíná Bosnu v 90. letech, než Libyi v loňském roce“, kdy svět stejným způsobem bojoval za to, aby účinně odpověděl na velkou válku“ (14). Nicméně je dobře známo, že v pravý čas se Bosna a Hercegovina stala prvním příkladem ozbrojeného vměšování se NATO do regionálních konfliktů za podpory jedné ze stran -- tehdy bosenských muslimů. Jednalo se o realizaci stejného geopolitického scénáře „přetvoření“ strategicky důležitých oblastí ve prospěch západu, který byl později realizován v Kosovu, Afghánistánu, Iráku a Libyi,

Podobný vývoj událostí věstí, že vnitrosyrská krize přeroste v plnohodnotný regionální konflikt, ve směru výhodném pro USA a jejich spojence. Bezděky tak tane na mysli vyjádření vlivného amerického diplomata doby studené války George Keenana. Když kdysi dával pokyny americkému diplomatickému sboru v zemích latinské Ameriky, mluvil o „nutnosti jednat v souladu s pragmatickým uvažováním“, včetně „ochrany amerických zásob surovin“ (15).

„Přetvoření“ celého prostoru severní Afriky a Blízkého východu v pravou chvíli umožní USA a jejich spojencům zlikvidovat nepohodlné režimy, dostat pod kontrolu strategicky významný region a zmocnit se vlivových pák na světovou politiku – včetně oblasti ropy. A nutným propagandistickým důvodem, v naprostém souladu s výše uvedeným kritériem Williama Haiga, se stanou historky o novém „hromadném masakru“ v Sýrii, jako byly nedávné šokující záběry z Houla. Okolnosti této tragédie nebyly doposud vyjasněny, což však západu nebrání v tom, aby z tragédie obviňoval vládu v Damašku.

To vše v historii tak zvaných „humanitárních operací“ západu a NATO již bylo – konkrétně v kosovské vesnici Račak 15. ledna 1999. V této vesnici, za použití civilistů jako lidských štítů, zaujal pozice velký oddíl albánských separatistů. Po jejich odmítnutí složit zbraně začala srbská policie operaci s cílem neutralizovat teroristy, a jako svědky si pozvala filmový štáb americké agentury AP a předem otevřela koridor pro odchod poklidných obyvatel. Američtí reportéři nejen celou operaci natočili, ale informovali také o likvidaci několika desítek bojovníků, oblečených do americké uniformy a ozbrojených moderními zbraněmi západní výroby. Mezi mrtvými byli také tři polní velitelé – američtí občané, kteří se dostali do Kosova prostřednictvím nevládní organizace „Lékaři bez hranic“. Mezi civilisty žádné oběti nebyly.

Nicméně vůdci teroristické Kosovské osvobozenecké armády tvrdili, že jugoslávská armáda a srbská policie provedly masovou popravu civilního obyvatelstva. Podobné vývody sdělil do Washingtonu a Bruselu i rychle na místo přispěchavší šéf ověřovací mise OSCE a veterán rozvratných operací CIA v latinské Americe William Walker. Právě Walkerova zpráva se stala základem pro to, aby NATO začalo poprvé mluvit o nutnosti použití síly proti Jugoslávii. „To, co se vytvářelo před mýma očima, mne umožňuje bez zaváhání nazvat spatřené jatkami, zločinem proti lidskosti,“ řekl Walker, přestože nebyl bezprostředním svědkem událostí, a dokonce ani nepovažoval za nutné počkat na všestranné šetření (16).

Verze Walkera a KLA byly v té době vysílány hlavními západními stanice, kdy reportáže připravené americkými reportéry přítomnými na místě, zpochybňujícími takovou interpretaci, byly rychle staženy z vysílání. V důsledku toho srbští a nezávislí mezinárodní experti na patologii provedli vlastní šetření, které ukázalo, že 40 těl nalezených v okolí Račak neslo stopy prachu a charakter zranění svědčil o tom, že byli zabiti v boji. Tomu odpovídající informace byly odvysílány stanicí BBC večer 19. ledna 1999 pod titulkem „V Kosovu žádný masakr nebyl“ (17). Nicméně kafemlejnek „humanitární intervence“ byl v té době již spuštěn. Tři dny po Walkerově zprávě tehdejší americká ministryně zahraničí Madeleine Albright sdělila, že v důsledku „masakru civilistů“ v Račak musí být proti Jugoslávii okamžitě provedena rozhodná vojenská akce.

Podle dostupných informací se předpokládala realizace přesně stejného vývoje událostí po informování o tragédii v syrském Houla. Nicméně do věci vstoupilo několik faktorů – od neshod v řadách západní koalice a syrské opozice, po odmítnutí pozorovatelů OSN nacházejících se v Sýrii zveřejnit Washingtonem a Bruselem připravené závěry (a proto dostali okamžitě „padáka“ – p.p.). V této situaci je možné očekávat buď informování o „senzačních nálezech“ již během dodatečného šetření událostí v Houla, nebo šokující sdělení o další podobné tragédii, ze které USA, Francie, Británie a jejich spojenci okamžitě obviní Damašek a budou požadovat od Rady bezpečnosti OSN schválení vojenské operace podle libyjského vzoru, a v případě ruského nebo čínského veto provedou tyto akce jednotkami NATO a LAS.

Poznámky:

1. ИТАР-ТАСС 15.06.2012 07:23
2. Коммерсантъ, 15.06.2012
3. REUTERS 0058 290311 GMT
4. http://www.whitehouse.gov/the-press-office/2011/03/28/remarks-president-address-nation-libya
5. http://www.whitehouse.gov/the-press-office/2011/06/29/remarks-john-o-brennan-assistant-president-homeland-security-and-counter
6. http://www.state.gov/r/pa/prs/dpb/2012/06/192255.htm#RUSSIA
7. http://www.mid.ru/brp_4.nsf/newsline/415C080D1ABC55A544257A1E00233153
8. The Washington Times,13.06.2012
9. http://www.un.org/en/documents/charter/chapter7.shtml
10. The New York Times, 05.06.1999.
11. Ibid, 11.06.1999.
12. The Boston Globe, 08.06..1999.
13. The Daily Telegraph, 04.06.1999.
14. REUTERS 1228 080612 GMT
15. Хомский Н. Гегемония или борьба за выживание: стремление США к мировому господству. М., 2007. С.77-78.
16. Цит.по: Хомский Н. Новый военный гуманизм: Уроки Косова. М., 2002. С.72.
17. http://news.bbc.co.uk/1/hi/world/europe/258529.stm