Odcházející svět dýmek

Jsem hulič. Závislák. Kuřák. Kouřím rád, aniž bych to nějak zvlášť řešil. Je mi jasné, že podobné přiznání opět vyprovokuje klasické reakce nekuřáckých fanatiků. Upřímně – je mi to celkem jedno, protože mám bezpečně ověřeno, že jejich reakce je vždy stejná. Mají to podobně jako Pavlovovi psi v hlavě zadrátováno natvrdo. Podmíněný reflex se tomu, myslím, říká. Bez ohledu na to, zda je článek protikuřácky nebo pro-kuřácky, jakmile se v něm vyskytují slova jako kouření nebo cigarety, cítí vnitřní povinnost sdělit světu překvapující zjištění, že jim kouř vadí.

Počátkem jara jsem ve svém domě hostil po dva týdny svého přítele. Přijel. On a jeho dýmka. Dýmky jsou už dnes málo rozšířené. Byly, podobně jako doutníky, jedny z prvních obětí divokého honu na kuřáky praktikovaného posledních dvacet let a protože ani v dobách pro kuřáky vlídnějších nebyly příliš rozšířeny, dnes jsou kuřáci dýmek skupinou opravdu na vymření. A to je škoda. Dýmka totiž nabízí člověku jiný, hlubší požitek. Ale po pořádku.

Už když si ji přítel poprvé nacpal a zapálil, příjemně mne překvapila vůně kouře. Byla to vůně kvalitního tabáku, nevtíravá, kouř méně zapáchal a (jak jsem později zjistil) nenasákl tak do koberců a záclon, jako kouř cigaretový. To jsem ještě nic o dýmkách nevěděl. Líbilo se mi, jak ji přítel nacpával, jak ji zapaloval a pak dlouze a mlčky kouřil.

Když odjel a s jeho odjezdem zmizela i vůně dýmkového tabáku, rozhodl jsem se to také zkusit. Jak říkám, dýmkám jsem vůbec nerozuměl, neznal jsem jejich jména, ani vlastnosti. Myslel jsem si naivně, že si dýmku koupím v první trafice. Jenže se ukázalo, že ve městě o šesti stech tisících obyvatelích není ani jedna. Zanikly, byly vyštvány, konvertovány na prodejny novin a coca-coly v rámci bohulibého boje proti neřádu kouření. Pravda, podle internetu měly být ve městě nejméně čtyři. Ale když jsem přišel do první z nich, ukázalo se, že tam prodávají hlavně noviny, bramborové lupínky, psí konzervy a také několik druhů cigaret, pečlivě uzavřených za neprůhlednými přepážkami – zákazník musel přesně vědět, jakou značku cigaret chce, krabička mu byla podána chvatně, téměř jako kontraband. Jakási moudrá hlava nekuřáckého magora totiž navrhla zákon (ten byl v Kanadě opravdu přijat), že cigarety nebudou volně v regálech vidět, aby nelákaly. Takže všechny prodejny tohoto fuj-fuj byly vybaveny zásuvkami s neprůhlednými kryty.

Tak tedy v údajné trafice měli sice ještě stále několik druhů cigaret, které bylo možno koupit, aniž by dotyčného na místě zastřelili, ale nic pro kuřáky dýmek. Teprve ve třetí mi prodavačka neochotně ukázala plexisklovou skříňku, kde se krčily asi čtyři různé a ne příliš vzhledné dýmky. Později jsem zjistil, že všechny byly od jednoho výrobce – kanadské firmy Brigham. V Kanadě totiž nelze koupit dýmku z jiné země a od jiného výrobce. To jsem také objevil později.

Firma Brigham nedělá špatné dýmky, ale také nijak mimořádné. Byla založena roku 1906 v Torontu a až do války a ještě několik roků po ní se celkem slušně uživila produkci dýmek. Jejich vlastní inovací je chladič (oni tomu říkají eufemisticky filtr) – výměnná tubička z javorového dřeva v troubeli dýmky, jeho úkolem je odstranit z procházejícího kouře vlhkost a ochladit jej. Celkem to funguje. A pokud jsem zjistil, žádná jiná firma tuto metodu nepoužívá.

Pochopitelně – firma je dnes na vymření a téměř v ilegalitě. Na internetu ji hledáte jen obtížně a když konečně jejich web najdete, zjistíte, že nabízejí spíše flakóny voňavek a kazety na hodinky. Odkaz na dýmky na stránce vůbec neměli. Teprve když jsem jim psal a ptal se, zda ještě dělají dýmky, přiznali, že ano, a slíbili, že odkaz na stránky přidají. Což opravdu udělali, ovšem vstoupit do oddělení dýmek můžete teprve když prohlásíte, že je vám více než 18. :)

Brighamku jsem si koupil. A k tomu jeden ze tří druhů dýmkových tabáků, které „trafika“ nabízela. Nevěděl jsem, jaký je v nich rozdíl, a prodavačka mi pochopitelně také nedokázala poradit. Myslím, že jsem byl první zákazník v tomto roce, který si kupoval tento sortiment.

Doma jsem si dýmku nedočkavě nacpal. Pochopitelně, že úplně špatně. Něco jsem matně tušil o nutnosti dýmku zakouřit, ale jak se to dělá, jsem nevěděl. Nedočkavě jsem si na verandě poprvé zapálil.

Pamatuji si na ten den i na ten pocit. Bylo krásné, slunečné odpoledne. Psi leželi vedle mě. Vtáhl jsem kouř. Byl jsem překvapen jeho kvalitou a chutí. A sílou kuřáckého prožitku. Byl to úplně jiný rozměr. Nová dimenze. Seděl jsem a kouřil, mysl zbystřenou, ale současně podivně zklidněnou. Cítil jsem se najednou nad věcí; nad svými problémy i svým životem. Jako bych vše viděl více z výšky.

Indiáni asi nebyli žádní pitomci, pokud používali obřad společného kouření dýmky při sjednávání míru.

Po několika minutách mi dýmka uhasla. Pochopitelně. Byla nezakouřená a špatně nacpaná. Ale já už jsem byl lapen do světa dýmek.

Od mé první zkušenosti s dýmkou uběhlo jen několik měsíců. Pomalu se učím dýmkám rozumět. Mají své vrtochy, trošku jako ženy. Myslím, že dýmky mají srdce, že žijou.

Některé věci nemají rády. Například pokud si mezi kouřením dostatečně neodpočinou. Četl jsem někde přirovnání, že tak, jako Bůh pracoval šest dnů a sedmý odpočíval, u dýmky by to mělo být naopak. Ta by měla jeden den pracovat a šest dnů odpočívat. Proto každý kuřák dýmek jich potřebuje několik a průběžně je střídá dbaje na to, aby mezi kouřením stejné dýmky uběhlo minimálně 48 hodin.

Dýmku nelze také uspěchat. Dýmka je „dlouhý kouř“, chce klid, čas a vyrovnanou mysl. Nelze ji kouřit v chůzi (tedy lze, ale je to blbost, je to popření jejího principu), nebo při čekání na autobus, ani při nějaké činnosti. Jedno naplnění hoří klidně 30-40 minut. Kouření lze přerušit, nechat dýmku vychladnout a znovu později zapálit.

Správné napěchování dýmky je napůl obřad a napůl umění. Této zručnosti je nutno se učit postupně. Někomu to trvá i řadu měsíců. I samotné zapálení dýmky je obřad, dýmka se zapaluje většinou na dvakrát. První zapálení má za úkol pouze ožehnout tabákové lístky a odpařit vlhkost z horní vrstvy tabáku. Teprve druhé zapálení je skutečné.

Hlavička by při kouření neměla být horká. Pokud je, kouříme příliš rychle nebo je tabák příliš suchý.

Nová dýmka prochází procesem zakouření, naplňuje se zpočátku jen do poloviny a má se dokouřit do konce, aby se na dně hlavičky vytvořila karbonová vrstva, která pak chrání materiál dýmky před propálením.

Hlavičky dýmek se dělají nejčastěji z kořene vřesovce (briar), popř. z pěnovky. Dýmky z vřesovce mají tendenci vstřebávat do stěn chuť tabáku, takže se doporučuje příliš často tabák v nich neměnit. Dýmky z pěnovky jsou křehké, ale nemusí se zakuřovat a tabák v nich můžeme měnit častěji.

V Americe se prodávají v drtivé většině dýmky bez filtrů. V Evropě se naopak prodávají spíše dýmky s výměnnými uhlíkovými filtry. Svou první petersonku jsem si objednal v USA a je bez filtru. Ačkoliv dýmka je sama o sobě skvělá (jako každá dýmka firmy Peterson), vadí mi, že kouř po chvíli začne pálit na jazyku. Přeci jen je dýmkový tabák silný.

Je zvláštní, jak se za několik měsíců změnil můj poměr k cigaretám. I když balíček cigaret si ještě tu a tam stále koupím, kouření cigaret mi připadá najednou sprosté. Vulgární. Buranské. A smradlavé. Cigarety jsou vlastně degradací kouření. Jsou projevem naší uspěchané doby, kdy se všechno zrychluje na úkor kvality. Pravda, umožňují si dát „rychlého práska na čtyři minuty“ při čekání na autobus, ale neuklidňují, nevedou k meditaci ani k duchovnímu propojení s vesmírem. Akorát dodají nám, závislákům, trošku nikotinu a dehtu a otráví vzduch kolem.

Přesto, že kouření dýmek je zřejmě ušlechtilejší a duchovnější činnost, svět dýmek mizí, podobně jako svět doutníků. Firmy vyrábějící dýmky, se stoletou tradicí, jen tak tak přežívají, svou výrobu téměř tají (viz kanadská Brigham) a je možné, že do několika let prostě zaniknou. Zůstává jen náhražka v podobě páchnoucích a divoce pronásledovaných cigaret. Je to škoda.