Rusko, Čína a WTO (I)

Otázka zní: Z jakého důvodu potřeboval západ vtáhnout Rusko do WTO? V současné době se Rusko přeměnilo v zemi, jejíž export téměř výlučně tvoří energetické zdroje a suroviny. V současnosti tvoří podíl surové ropy, ropných produktů a zemního plynu na celkových ruských vývozech asi 70%. Avšak jsou zde ještě kovy, kovové rudy, nerudné suroviny, dřevo, zemědělské suroviny atd. To vše západ přijímá z Ruska s velkým potěšením a dovozní cla na suroviny z Ruska nezavedl a nezavede. Vždyť přece korporace potřebují levné suroviny.

Co se týká bariér pro dovozy do Ruska, tak ani zde západní byznys zvláštní problémy nemá. Mnoho zahraničních společností již dávno dobývá ruský trh zevnitř a kupují si domácí podniky. Takovým zahraničním společnostem deštník dovozních cel dokonce vyhovuje. Přesto však ruské úřady po mnoho let dovozní cla snižovaly, což vytvářelo výhodné příležitosti pro obsazení ruského trhu zahraničními společnostmi, jejichž výroba se nachází mimo území RF. Někteří představitelé cynicky tvrdí, že Rusko již fakticky svá cla a všelijaké normy uvedlo do souladu s požadavky WTO. V této etapě se prý jedná již jen o právních formalitách (ratifikaci protokolu o připojení RF k WTO).

Většina informací o problémech WTO v ruských médiích je v podstatě věnována posuzování otázek obchodních cel, a v menší míře státní podpory ekonomiky. Samozřejmě, že jsou to závažné otázky, ale podle našeho názoru zdaleka ne hlavní. Jednou z hlavních otázek, vyplývajících pro Rusko z WTO, je hrozba nastolení tvrdé přímé kapitálové kontroly západu nad ruskými přírodními zdroji.

1. Koncepce: „přírodní zdroje“ jsou dědictvím lidstva

Již mnohokrát jsme slyšeli proslovy různých západních státních a politických činitelů, kteří přímo nebo náznakem přicházeli s jednoduchou myšlenkou: některé země mají velké nerostné bohatství, ale efektivně s ním nakládat nemohou. Podle názoru těchto lidí je přírodní bohatství „společným dědictvím lidstva“. „Lidstvo“ může (a dokonce je povinno) zavést „efektivní kontrolu“ nad přírodními zdroji těch zemí, které sami nejsou schopné tyto zdroje těžit, nebo tempo jejich těžby „lidstvu“ nevyhovuje. Přeloženo z „poblitického“ jazyka jsou „lidstvo“ nadnárodní korporace (TNK) a „společné dědictví“ přírodní zdroje, které se omylem, z jakéhosi podivného důvodu, nachází pod kontrolou suverénních států.

Uvedu příklady těchto výroků. Bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrigth: „Největší nespravedlností je, když takovému území, jako je Sibiř, vládne samotné Rusko“. (Analytický program „Postscriptum“, jaro 2005). A všem známý Zbigniew Brzezinski: „Pro Evropany by se Sibiř mohla stát tím, čím se stala Aljaška a Kalifornie ve své době pro Američany: zdrojem obrovského bohatství… Aby si udrželo Sibiř, bude Rusko potřebovat pomoc, není v jeho silách zvládnout tento úkol samostatně, v podmínkách demografického poklesu a nových tendencí v sousední Číně. Díky velké evropské přítomnosti by se Sibiř mohla časem přeměnit na společný euroasijský majetek, jehož využívání by probíhalo na multilaterálním základě.“ (Z. Brzezinski, „Výběr. Světová nadvláda, čili globální vůdcovství“). V knize Velká šachovnice (1997) přímo mluví o rozdělení Ruska na tři státní útvary. Sibiř s jejím přírodním bohatstvím nesmí být, podle názoru Brzezinského, pod kontrolou Moskvy.

Je třeba mít na paměti, že diskuse o „společném dědictví lidstva“ není novinka konce 20. a začátku 21. století, související s globalizací a tvrdým posílením ekonomického a politického vlivu TNK ve světě. Zhruba před čtvrt stoletím známý ruský ekonom a publicista A. Cikunov (pseudonym Kuzmič) napsal: „Na konci 19. století, s rozvojem průmyslové výroby, vyvstal do popředí problém surovin. V r. 1884 byl hlavními zeměmi světa v Berlíně přijat „Protokol Berlínské konference“, ve kterém byl zakotven princip účinné okupace, jejíž podstata spočívala v tom, že každá země by měla být povinna účinně těžit suroviny na svém území a dávat je do oběhu, a pokud k tomu nemá technické prostředky, tak by měla těžbu svěřit jiným zemím a kartelům“ (1). Autor v myšlence dále pokračuje: na základě ustanovení Berlínské konference se „Rusko stalo předmětem společného vykořisťování mezinárodních koncernů“. Takový byl politický postoj západní Evropy.

Ale Amerika již na počátku 19. století přišla s Monroeovou doktrínou, podle které patří celá Amerika (jak severní, tak jižní) a její přírodní zdroje Spojeným státům, či přesněji soukromému kapitálu. Známý americký geopolitik admirál Mehen přišel v r. 1895 s následujícím politickým prohlášením: „Velká část světa ještě stále patří divochům nebo státům, které nejsou ekonomicky nebo politicky vyvinuté dostatečně na to, aby byly schopné plně využívat potenciál území, které vlastní. Na druhou stranu se vysoce civilizovaným státům hromadí přebytky energie. Tato energie musí být ve velmi brzké budoucnosti nasměrována na dobývání nových prostor.“ Brzy pak začalo uvolňování „přebytečné energie“ ve formě imperiálních válek o rozdělení a přerozdělení mezinárodních trhů a zmocnění se zdrojů surovin na planetě.

2. WTO jako nástroj útoku TNK na Rusko kvůli přírodním zdrojům

Již v letech existence státu Ruská federace proběhlo několik pokusů západu o získání totální kontroly nad ruskými přírodními zdroji. Ten nejznámější vyústil v projekt multilaterální mezinárodní dohody, která byla nazvána Evropská energetická charta (EEC). Tato dohoda, za účasti Ruska, měla zajistit západoevropským korporacím neomezený přístup k ruským zásobám energetických zdrojů (ropy a zemního plynu). Zmíněná Charta fakticky předjímala silné omezení suverénních práv Ruska v oblasti týkající se přírodních zdrojů. Ruští politici a zákonodárci měli však dostatek zdravého rozumu a silné vůle, aby se tlaku západu postavili.

Druhým pokusem bylo vnucování dohod o rozdělení produkce Rusku. Tyto dohody v podstatě předjímaly rozpracovávání a využívání velkých a největších ruských ložisek ropy, zemního plynu, zlata a některých dalších surovin. Suverénní práva Ruska disponovat strategicky významnými zásobami přírodních zdrojů v rámci zmíněných dohod byla tvrdě omezena (2). Díky bohu byl v r. 1995 návrh federálního zákona o dohodách o rozdělení produkce ruskými národními volenými zástupci odmítnut jako věc otevřeně podkopávající suverenitu Ruska v oblasti jeho přírodních zdrojů.

Protokol o přidružení Ruska k WTO je dalším pokusem stejným směrem. Studium zkušeností zemí západu v oblasti nátlaku, v rámci WTO, na státy, které mají bohaté přírodní zdroje, ukazuje, že tento tlak je prováděn ve dvou směrech.

Zaprvé, tlak ve formě požadavků na zmírnění různých omezení u aktivit zahraničních investorů, těžících přírodní zdroje v členských zemích WTO. U zahraničních investic mohou třeba státy zavádět u výrobních aktivit ekologické a sociální normy. Pokud tyto normy snižují zisky TNK v dané zemi, tak mohou orgány té země, ve které je korporace zaregistrována, prostřednictvím svého obchodního zástupce ve WTO požadovat zmírnění, či dokonce naprosté zrušení těchto norem. Zatím TNK nemohou vstupovat do sporů s hostitelskými zeměmi přímo, ale jsou nuceny použít mechanismy nadnárodního lobbingu. Nicméně WTO není statická. V jejích útrobách se připravuje zvláštní balíček dokumentů, které předjímají, že TNK dostanou právo postavit se proti jakýmkoliv zákonům těch států, kde tyto korporace provozují své výrobní, obchodní a finanční aktivity, přímo (přes soud). Před našima očima se WTO mění z organizace, zabývající se otázkami mezinárodního obchodu, na nadnárodní centrum likvidující poslední státní instituce v oblasti regulování investic.

Zadruhé, TNK jako hlavní spotřebitelé přírodních zdrojů, těžených v zemích na periferii světového kapitalismu, mohou využívat mechanismy WTO k tomu, aby těmto zemím diktovaly podmínky dodávání těchto přírodních zdrojů. Například snižovat ceny, které označí za „přemrštěné“, „monopolní“, „netržní“. Také diktovat výši těžby a objem dodávek přírodních zdrojů na světový trh. Události kolem Číny v posledních letech ukazují, že západní země začínají tento mechanismus WTO používat aktivně.

(pokračování)

Valentin Katasonov – profesor ekonomie, předseda Ruského ekonomické společnosti S. F. Šarapova

1. цит. по: М. Антонов. Капитализму в России не бывать! – М.: Яуза, Эксмо, 2005, с. 579
2. Подробнее см.: Болдырев Ю.Ю. Похищение Евразии. – М.: Крымский мост – 9д, Форум, 2003