Malá abeceda politické ekonomie

Nikdo nepochybuje o tom, že svět je v krizi, v největší krizi za celou dobu své existence. Je to totiž krize celosvětového hospodářského systému, který neví kam dál. Přesněji, ti co vládnou, nechtějí změnit svoje způsoby. Nemají žádné důvody je měnit, jsou spokojení. Nespokojení jsou jen ti, co mají vysoko do žlabu. A na těch nikomu nezáleží.

Celý ten problém vznikl před pár desítkami let, když se vlády zmocnili neoliberálové. Ti dali vznik zákonům, které oddělily finančnictví od ostatního hospodářství. Až do té doby bylo finančnictví závislé na hospodářství země. Banky financovaly růst ekonomiky a z toho měly své zisky. Ale ty se jim zdály malé. Proto bankéři vynalezli neoliberalismus. Ten „osvobodil“ banky od ekonomiky země a umožnil jim vytvářet zisky přímo mezi sebou. Navíc zisky nezdaněné, protože finanční operace se nikde nezdaňují. Kšeftováním na burzách se dá vydělat víc a rychleji než budováním průmyslu. Nástup tatcherismu a reaganomiky přivedl svět na okraj propasti, ze které už kouká konec kapitalismu.

Jenže rozmáhající se bída nutí hledat řešení. Ekonomické recepty, navrhované dnes, jsou jen záplatováním a k radikálnímu řezu se nikdo neodhodlá. Politici jsou dnes tak zkorumpovaní finančníky a korporacemi, že není naděje, aby se něco změnilo. Nikdy nepřistoupí na regulaci finančního sektoru, jaká panovala ještě před třiceti lety. A i kdyby se snažili, jsou tady stovky zákonů, jak to obejít. Musel by se omezit vývoz kapitálu, existence daňových rájů a další vymoženosti neoliberální globalizace. To je nemyslitelné.

Mluví se o ekonomických modelech z dílen všelijakých ekonomů. Jenže nemáme žádné ekonomy. Máme jen slouhy kapitálu, kteří ex-post vysvětlují, co se stalo. Ale řešení nemají - všichni ti malí keynesiánové, hayekové, se jen přiživují lhaním na stávající bídě. Vytvářejí teorie, které se musí líbit těm, kteří je za ně platí. Pravice navrhuje drastická úsporná opatření, která by uvrhla ekonomiku do recese a tím by zhoršila životní podmínky pracujících. Levice je pro zvýšení zaměstnanosti. Nemá však recepty na řešení takové politiky.

Neexistence jakéhokoli řešení přijatelného pro všechny by měla vzbuzovat obavy. Kapitalisté odmítají investovat do výrobních kapacit s nízkou mírou zisku a místo toho raději roztáčejí ruletu burzovního kasina. To je ovšem autodestruktivní pro světovou kapitalistickou ekonomiku.

Všichni by si měli uvědomit, že soukromý kapitál nikdy žádné peníze nikomu nedá. Všichni se snaží vytvořit maximální zisky z ničeho jen hrou na kapitálových trzích. Za jejich nově vytvářenými penězi nejsou žádné výrobky, nic co by lidem prospělo. Tato hra bez pravidel nemá zájem o hospodářství státu ani o to, z čeho budou žít lidé. Oni vlastně ty lidi nepotřebují, jim stačí jejich ruleta na kapitálových trzích, kde vytvářejí miliardy z ničeho. Z takových her je už jen malý krůček k teoriím, které hlásá Bill Gates. Depopulace světa. Vyvraždění 6 miliard nepotřebných lidí. Když zjistili, že nejsou schopni tyto lidi ovládat, tak si usmysleli, že je raději „zabijí“, než aby ztratili kontrolu nad planetou. Ten zbytek by stačil vládnoucím rodinám k udržení jejich blahobytu. To je řešení situace podle dnešních „elit“.

Tahle krize je krizí kapitalismu. Máme však řešení této krize kapitalismu? Abychom našli řešení, musíme znát příčinu. A příčina je jasná - je to neoliberalismus. Co je vlastně podstatou neoliberalismu? Dá se to říci jednoduše. Neoliberalismus je vláda finanční oligarchie, která diktuje světu své podmínky. Všechno fungovalo dobře až do roku 2008, kdy přetekl pohár. Zlodějny finančního trhu se staly neudržitelné. Začalo to v baště kapitalismu – v USA. Banky, prodávající nekryté úvěry, zkrachovaly. Prezident Obama nasypal do krachujících bank 700 miliard dolarů. Ale to nestačilo. Tak si FED naklepal do počítačů dalších 16 tisíc miliard, aby zachránil co se dá. Přesto v USA začaly krachovat další banky. K dnešnímu dni jejich počet přesahuje tisícovku. Krize trvá a konec je v nedohlednu.

Celá krize se točí okolo dolaru. Dolar je světová měna. V ní se provádějí všechny obchody na celém světě. Jenže dolar je v koncích, ale nikdo to nechce přiznat. Americký FED tiskne dolary jako na běžícím pásu. Může to dělat, protože všechny dolary jdou ven a nikdy se nevrací. Nikdo nejde do Spojených států, aby tam nakupoval.

Dnes běhá po světě 50 krát více dolarů než je hodnota veškerého zboží. Dolar už nemá ani cenu papíru, na kterém je natištěn. Přitom není možné vyměnit dolary za jinou, hodnotnější měnu. Dolar je před krachem a USA před bankrotem. Spojené státy mají nesplatitelný dluh. A jejich dluhopisy už nikdo nekupuje.

Přitom lidské řešení je velmi jednoduché a už odzkoušené. Na celém světě existoval v minulosti jeden jediný pan Ekonom s velkým E, který měl to štěstí, že se stal ministerským předsedou ve své době. Byl to německý kancléř Ludwig Erhard. Upřímně, on nemusel vymýšlet nic moc nového. Měl za vzor ekonomiku země, která za pár let z katastrofálně zaostalé země udělala ekonomickou velmoc. Zemi, která ve válce zadupala jeho zemi s vyspělým průmyslem do prachu - Sovětský svaz. Tam to dělali tak, že všechny vytvořené zisky ze zestátněných podniků šli na rozvoj průmyslu a zemědělství země. Erhard však nechtěl budovat socialismus v Německu. Ale příklad si vzal. Jak to udělal? Jednoduše. Rozhodl se zdanit kapitalisty a to totálně – stejně jako Rusové. Zavedl v Německu 100% daně.

– Daň 100% ze zisku a dividend, které nešly na další rozvoj podniku. Tím donutil kapitalisty, aby investovali do rozvoje svých podniků. Je lepší rozšiřovat vlastní podnik, než to dát státu na daních. A pro stát je lepší, když investuje kapitalista, než kdyby se musel starat sám.

– Daň 95% z příjmu osob z částky vyšší než 5000 marek. Z menších částek byla tehdy obvyklá daň 40%.

Z těchto údajů je jasné, že německý stát měl dostatek financí na budování infrastruktury a dalších potřeb. To zajišťovalo plnou zaměstnanost, která se udržela až do sedmdesátých let.

Pamatuji si, že jsem v německé televizi viděl celá sedmdesátá léta ve zprávách tabulky, kde počet nezaměstnaných byl cca 500 tisíc, ale počet nových míst byl přes 2 miliony. Tedy 4 volná místa na jednoho nezaměstnaného. Ve srovnání s dneškem, kde na jedno pracovní místo máme 50 až 70 nezaměstnaných, to byl ideál. Od roku 1950 má Západní Německo jednu z nejsilnějších ekonomik na světě. A tuto pozici si udržuje dodnes. Ale Erhardovou cestou dnes nikdo nepůjde. Kromě jiného nesmí. Nesmíme trestat úspěšné. Stejně by odešli do daňových rájů.

Takže vlastně úplně na konec. Neoliberální řešení této krize neexistuje. Uvidíme, jak to půjde dál. Jak dlouho si ještě lidé nechají kálet na hlavu, než jim dojde trpělivost. Ale potom bude zle. Rád bych se toho dožil, abych si mohl přiložit polínko.