Sexmise

Film Sexmise polského režiséra Juliusze Machulského z roku 1983 jsem viděl poprvé včera. A dnes jsem si musel pustit část filmu znovu, protože od včerejška ve mně rezonuje, povzbuzuje mě, zahřívá a udivuje. Udivuje svou hloubkou a vizionářstvím. Třicet let starý film předpověděl svět, do kterého v jistém smyslu míříme. Ale ten film není chmurný. Naopak, je optimistický, vtipný, u některých pasáží se nahlas chechtám, je to film o tom, že přirozenost nakonec zvítězí nad totalitou, že lidé zůstanou lidmi navzdory vymývání mozku, strašení a chemii.

Dva dobrodruzi, Max a Albert, se nechají v roce 1990 na 3 roky zmrazit v rámci pokusu jakéhosi pološíleného vědce. Jenže něco se nepodaří a oba pánové se probudí až za 53 let, v roce 2042. Probudí se do světa, ve kterém žijí jenom ženy. Muži vymřeli v nějaké válce následkem záření M, které zničilo všechny mužské geny. Těch několik, co přežilo, bylo – jak to nazývají ve filmu – naturalizováno, tedy chirurgicky jim změnili pohlaví. Děti – jen holčičky – se rodí ze zkumavek formou partenogeneze – samooplodnění.

O mužích – samcích – se dívenky učí ve školách. Je jim popisováno, jak kdysi muži mučili a zneužívali ženy. Jako každá totalita, i tato, ohýbá historii, a tak se dívenkám vtlouká do hlaviček, že všechny velké objevy vytvořily ženy. Koperník prý byla žena stejně jako Einstein.

Max a Albert jsou zpočátku drženi v jakési karanténě – místnosti prošpikované kamerami a mikrofony. Když si zapálí utajenou cigaretu, vtrhne do místnosti komando žen s minimaxy a postříká oba pěnou, protože přece „kouření škodí“ a v jejich nové společnosti už nikdo nekouří. Co mi to jen připomíná?

Celá společnost žen žije několik set metrů pod zemí v jakémsi opuštěném dole, kde si dívky vybudovaly podzemní město. Na povrch nesmějí, tam je prý poušť a úplná devastace, navíc silné, škodlivé záření – následek poslední totální války.

Všechny ženy neustále nosí gumové rukavice, zřejmě aby se zamezilo dotekům kůže na kůži. V něčem to připomíná letištní prohlídky v USA, kde agenti TSA také používají při ohmatávání slušivé modré rukavice.

Všechny pravidelně dostávají pilulky, které mění sexuální pud na touhu po kariéře.

Max a Albert se pokoušejí utéci. Stráž (složenou z mladých, krásných žen) pacifikují tak, že dívky prostě políbí. V nikdy nepolíbených slečnách se probudí jejich potlačovaná přirozenost a ony po polibcích omdlévají.

Hezká scéna, kdy jsou Max a Albert odvádění k Její excelenci – nejvyšší autoritě –, a u výtahu se setkají se školkou – samé malé holčičky.

„Pověz mi, kde máš tatínka?“ ptá se Max jedné z nich.

„Co je to tatínek?“

„Chudinka malá,“ Max holčičku pohladil po vlasech. Ta ho náhle impulzivně objala. „Pojď ke mně, pojď beruška malá.“ V tom i ostatní holčičky začaly natahovat ruce po obou mužích. „Vy nevíte, co je to tatínek, co vám to udělaly,“ hořekuje Albert, zatímco mu holčičky visí v hroznu kolem krku.

„Sestro, okamžitě odveďte děti,“ nařídila ženská policistka. Vzkaz filmu: Zbavte rodiny otců – přirozenost stejně nevyženete.

Vrchní dohlížitelka nad oběma vězni, Lamia, ztělesněná kouzelnou polskou herečkou Boženou Stryjkównou, propadne mužskému kouzlu poté, co byla Maxem políbená. Ve své soukromé kóji (jen stěží lze použít označení domov) si pak sundá rukavici a prsty jedné ruky se dotýká druhé, aby si vyvolala pocit, když jí Max vzal za ruce. A pak, ačkoliv se tomu brání, začne oběma mužům stranit. Ale než k tomu dojde vědomě, navštíví domov důchodců. „Domov“ důchodců připomíná vězení. Chce hovořit s nejstarší ženou. „Padají jako mouchy. Počkejte, podívám se. Julie Nováková, 74 let. Pokoj 104“, říká obsluha.

„Cítím se výborně a jsem ráda, že je o mě postaráno v útulku spokojeného stáří,“ vítá ji nejstarší obyvatelka naučenou větou. Vše samozřejmě služba odposlouchává, mikrofony jsou v každé místnosti (a zase, co mi to připomíná?) Ale než se začnou bavit, vytáhne Lamia rušičku a přisune ji k mikrofonu, takže další hovor už služba neslyší.

„Co vlastně má ta vaše generace z toho, že jste ženský?“ ptá se stará paní. „Když nejsou muži, nemá cenu být ženská.“

„A k čemu jste je potřebovali?“ ptá se Lamia.

„Pro potěšení, pro zlost i pro zábavu.“

„Pro zábavu máme televizi. ... Je v nich něco zvláštního, co znemožňuje soustředit se. Něco fascinujícího. Už se mi o nich i zdá.“

„Ale děvenko, nejsi ty náhodou do jednoho z nich zamilovaná? A co s nimi chcete udělat?“

„Chceme požádat o jejich naturalizaci.“

„Cože? Chcete je předělat na ženské? Vždy je to přece pro ně horší než smrt. A taková je to krásná příležitost vrátit se k normálu...“

Mezitím Max a Albert uprchnou. Na útěku se dostanou do třídy, kde je ženám vštěpována nenávist vůči mužům. „Liga tě brání, Liga ti radí, Liga tě nikdy nezradí,“ volá instruktorka poté, co předvede břitvu, vývrtku a rybářský prut jako nástroje mužského útlaku. Max s Albertem jsou následně chyceni a znovu uvězněni. Poté, co odmítnou podepsat „žádost o naturalizaci“, je s nimi zahájen proces před tribunálem, který má rozhodnout o jejich osudu. „Slepičí tribunál,“ komentuje Max, „děkuji, nechci, mohl bych dostat čmelíky.“ Jenže v tom se otevře strop a oba muži zjistí, že tribunál zasedá nad jejich hlavami.

„Nedopustíme, aby žena znovu byla číšnici na banketu života, na kterém hoduje samec,“ volá žalobkyně. „V současné době máme natolik silné postavení, že můžeme hravě zlikvidovat nákazu, které se obecně říká muž! A vůči které jsme všechny naštěstí odolné!“ Potlesk a volání ano.

Procesu je přítomná i Lamia. „Ten svět je přeci lepší než ten, který pamatují. Proč nás tedy pořád kritizují?“ ptá se kolegyně.

„Nejsi náhodou nemocná? Poslední dobou moc přemýšlíš. Zdravý organismus žije a jedná. Pouze nemocný se zamýšlí nad sebou.“

Následuje velmi slušná obhajoba přednesena Maxem: „Trápíte se s těmi zkumavkami už půl století a vůbec netušíte, oč jste ochuzeny. V našem světě jste stály na piedestale. Všichni usilovali o vaši přízeň. Milovali vás. Zasypávali vás květinami. Byly jste inspirací básníků. Symbolem vyšších ideí. Mateřství. Likvidaci mužské poloviny světa jste zlikvidovaly zároveň i polovinu sebe.“

„Poslouchat je dál nemá cenu. Snaží se nás jen vyprovokovat,“ reaguje předsedkyně Ligy, její excelence.

„No jasně, Zbláznily jste se, protože jste už dlouho neměly chlapa. Potřebujete chlapa!“ volá Albert, zatímco je vlečou pryč.

„Co to je ´mít chlapa´? ptá se znovu Lamia kolegyně.

Max a Albert opět uprchnou. Na útěku se k ním přidruží Lamia. „Co tady dělá tahle?“

„Chtěli jste se podívat ven. Tak tam jedeme. Doprovodím vás k východu.“ Dovede je k periskopu. „Podívejte se.“ Max s Albertem se dívají. Vidí zpustošenou zemi. Dozvědí se, že jsou 365 metrů pod povrchem.

Všem třem se podaří dostat se ve skafandrech na povrch. A zjistí, že ta zpustošena země je pouze kulisa nastavena kolem periskopu. Je v tom zase symbolika. Každá totalita přežívá jen díky strachu utlačovaných a díky kulisám.

Ještě poslední detail. Když se ti tři pokoušejí rozjet výtah vedoucí na povrch, zjistí, že je zařízení chráněno heslem, které zná jen její excelence. Jak nadávají, vypustí jeden z nich slovo kurva. A výtah se rozjede. To bylo heslo, kterým se zařízení spouštělo.

Film má překvapivé rozuzlení, ale neřeknu jej, protože pokud jste jej neviděli, zkazil bych vám požitek. V každém případě film stojí za zhlédnutí a vůbec nevadí, že jde o 30 let starý film. Je to dílem sci-fi, dílem sranda a dílem nadčasové varování před velmi vážným problémem – morem feminismu. Autoři velmi jasnozřivě předpověděli něco, co si v jejich době ještě nikdo neuvědomoval. Jako bonus se můžete pokochat opravdu krásnými ženskými těly nezdeformovanými silikonem. Film nemá problémy s nahotou a nese velký erotický náboj – něco, co je u polských filmů naprosto nezvyklé. Stáhnout jej můžete z ulozto.cz.

Hodnocení
Násilí	ne
Erotika, sex	ano
Zbraně ve filmu	ne
Filmové triky	odpovídají době před 30 lety
Počet výbuchů a spektakulárních explozí	nejsou
Počet rozbitých automobilů	žádný
Počet mrtvých	žádný
Počet bělošských padouchů	žádný
Počet černých kladných hrdinů	žádný
Počet homosexuálů a lesbiček	žádní
Počet mladých, krásných a sebevědomých žen v roli vedoucích úderných týmů nebo úspěšných manažerek	vlastně všechny
Stupeň politické korektnosti (na stupnici 0-5)	0
Celkové hodnocení 4,5