Zdeněk Jirotka

Humoristický román Saturnin, kterého si před časem zvolili čeští čtenáři v anketě České televize Kniha mého srdce za nejoblíbenější četbu, vyšel poprvé v roce 1942. Až dosud málokdo tušil, že slavného spisovatele pokřtila řeka Ostravice.

Pojďme se tedy nyní společně vydat do neprobádaných vod Jirotkova života.

Podrobnosti z jeho dětství byly až donedávna téměř neznámé a málokdo tušil, že ho pokřtil důstojný pán Josef Marcall, kaplan v chrámu Páně ve Slezské Ostravě. Svědčí o tom zápis v knize narození, kterou jsme vypátrali na matrice slezskoostravské radnice.

Jeho matka Žofie, rozená Sumíková, pocházela z Raškovic na Frýdecko-Místecku a pracovala jako učitelka ručních prací v nedalekých Janovicích, později v Ostravě-Mariánských Horách.

Fanaticky pobožná babička a smrt bratříčka

Narození Zdeňka Jirotky provázely rány osudu. Nejenže se narodil čtrnáct dnů po smrti svého dvouletého bratříčka, jehož rakvičku si dala maminka Žofie na Vánoce 1910 pod stromeček, ale v době velmi těžkého porodu ji opustila její matka Veronika.

“Odjela do Beskyd, zřejmě do rodných Raškovic. Přece nebude, jak řekla, s pohanem pod jednou střechou. Vrátila se domů, až když malého pohánka pokřtili,“ vypráví Jitotkova dcera Hana, provdaná Sýkorová, která dodnes nechápe, proč se tak zachovala, když sama měla jedenáct dětí, tedy až do křtu jedenáct pohánků. „Prababička Veronika nutila děti večer klečet a modlit se několik motliteb stále dokola a ona sama několik hodin denně proklečela v kostele. Byla členkou jakéhosi řádu, takže směla být pohřbena v úboru jeptišky,“ dodává paní Sýkorová.

Rozvod rodičů a vyloučení ze školy

Když bylo Zdeňku Jirotkovi dvanáct let, požádala jeho matka o rozvod. V té době to bylo velice neobvyklé a celá rodina to nesla velmi těžce. Zdeněk Jirotka na Ostravu příliš rád nevzpomínal.

Nejenže těžce nesl rozvod svých rodičů, ale v kvintě reálky, kterou navštěvoval na Matiční ulici v Moravské Ostravě, ho vyloučili ho ze školy. A důvod? V hodině náboženství si dovolil nasypat váženému panu katechetovi na stupínek kýchací prášek a třaskavé kuličky.

“Táta říkával, že to udělal proto, že katecheta byl zlý a neměl rád děti,” vysvětluje paní Hana, která se domnívá, že fanatická zbožnost babičky Veroniky stejně jako vyloučení ze školy ovlivnily tátu natolik, že se stal celoživotním ateistou.

Vlastnosti matky má Saturninova teta Kateřina

Zdeněk, přestože měl ke své matce výhrady kvůli rozvodu a její povaze, choval se k ní celý život velice zdvořile. „O tom, jaká jeho maminka byla, mi táta řekl až na sklonku svého života. Přiznal, že byla velice afektovaná a panovačná. Myslím, že hodně jejích vlastností vložil do postavy tety Kateřiny, když psal Saturnina,“ uvažuje Sýkorová.

Na Jirotkovu maminku Žofii vzpomíná i osmdesátiletá Alena Grušková z Ostravy: „Maminka Zdeňka Jirotky mě učila, když jsem chodila na obecnou školu. Bylo to před sedmdesáti lety a musím říct, že Jirotkův otec Ladislav musel být mučedník, když to komandování své ženy vydržel. Já pořád slyším to její hlasité ´fertig!´“

Neuvěřitelně akční otec Ladislav

Otec Zdeňka Jirotky Ladislav byl jedním ze zakladatelů divadelního ochotnického spolku Kolár. Měl štukatérskou dílnu a miloval divadlo. „Dědeček byl sochařem, hercem, zpěvákem a režisérem. Měl krásný bas,“ vzpomíná paní Hana s tím, že byl nejstarší z devíti dětí. „Kdy přesně začal podnikat v Ostravě, nevím, ale Ostrava se na začátku dvacátého století prudce rozvíjela, takže tam bylo hodně pracovních příležitostí a možností uplatnit se,“ vysvětluje.

Veškerá představení se odehrávala v sálech hostinců, kaváren nebo hotelů. Domovskou scénou spolku Kolár se stal divadelní sál v dnes již neexistující restauraci u Herlingrů (na konci dnešní Keltičkovy ulice ve Slezské Ostravě). A právě v této době se podílí na nastudování naprosté většiny her – ať už jako herec nebo režisér – Ladislav Jirotka. V Ostravě založil také reklamní agenturu, která velmi prosperovala. Zřídil také takzvanou panoramu GEA, což byla velká místnost s panely postavenými do kruhu. „V těch panelech bylo třicet kukátek před třiceti židlemi. V kukátkách se promítaly diapozitivy s prostorovým dojmem. Kromě témat pro školáky se zde promítaly například akty ženského těla. „Nebylo to samozřejmě nic v duchu dnešních pip show, jednalo se o umělecké fotografie,“ zdůrazňuje Sýkorová.

Po rozvodu se svou ženou Žofií postoupil Ladislav zmíněné prostory nejmladšímu bratrovi Karlovi, který za ním přijel do Ostravy a který zde začal podnikat se zbožím elektro.

Pryč z Ostravy – doba hledání

Když Zdeňka vyloučili ze školy, odjel za svým čerstvě rozvedeným otcem a žil v rodině svého strýce v Hradci Králové. Začal se učit zedníkem, aby se snáz dostal na Vyšší průmyslovou školu stavitelskou, kde v roce 1933 maturoval. Pak byl povolán na vojnu do Bánské Bystrice a do Košic. V době, kdy byl na vojně, jeho otec Ladislav zemřel.

Po vojně nemohl najít zaměstnání, protože byla krize. Pak československá armáda začala posilovat obranyschopnost, na hranicích se stavěly pevnosti a byla možnost, aby poddůstojníci a důstojníci z prezenční služby znovu nastoupili do armády. „Tatínek to udělal a stal se vojákem z povolání. Nastoupil jako stavební dozor v Přáslavicích u Olomouce. Moje maminka učila v blízké vesnici Daskabát, a tak se naši seznámili. Chodili spolu asi pět let a 2. září 1939, vlastně na začátku války, se vzali,“ pokračuje paní Hana, která se narodila v roce 1940. O šest let později přišel na svět její bratr Zdeněk. „Když se stal můj bratr Zdeněk novinářem (1969), nastaly normalizační časy a tatínek byl na dlouhá léta zakázán a umlčen .A tak bratr začal psát jako Antonín Jirotka, aby vůbec mohl publikovat,“ vysvětluje.

Sestry zůstaly na Ostravsku

Zdeněk Jirotka měl tři mladší sourozence – Jarmilu, Květu a Jiřího. Jarmila žila v Ostravě, byla učitelka a později se věnovala logopedii. V tomto oboru byla velice úspěšná a velmi vážená.

„Květa byla taková dobrá duše rodiny. Starala se o prababičku, babičku, svého vážně nemocného manžela a pomáhala sestře Jarmile s dcerou a později s vnučkou. O všechny pečovala s láskou. Obě tatínkovy sestry žily v Ostravě. Jiří se stal technickým redaktorem v Praze a byl jedním z nejlepších v tomto oboru. Všichni sourozenci zemřeli dřív než nejstarší Zdeněk,“ uzavírá poutavé vyprávění Jirotkova dcera Hana.

ROZHOVOR

Atmosféra první republiky, suchý, sarkastický anglický humor, svérázný sluha a tak trochu zvláštní rodinka si podmaňuje čtenáře do dnešních dnů.

Saturnina psal táta v koupelně, říká Jirotkova dcera Hana

S dcerou Zdeňka Jirotky Hanou jsme si povídali také o tom, jak nejoblíbenější česká kniha Saturnin vznikala. Právě ona nám exkluzivně poskytla naprostou většinu podkladů k napsání tohoto materiálu.

Kniha měla po svém vydání obrovský ohlas. Neuvažoval tatínek někdy o tom, že by napsal další díly Saturnina?

Pravda je, že knížka měla obrovský ohlas a čtenáři se dožadovali dalších dílů. Tatínek to ale striktně odmítal. Říkal, že není žádný Alexander Dumas, aby to psal jako Mušketýři po dvaceti, třiceti letech. Až v roce 1968, kdy nás napadli Rusové, prohlásil, že by mohl napsat pokračování s názvem Saturnin v ruském zajetí. Samozřejmě, že by to nikdy neudělal.

Váš tatínek prý psal knihu v koupelně. Je to pravda?

Ano, knihu začal psát v době protektorátu, kdy bylo nařízeno mít v oknech zatemnění. Aby na to nemusel pořád myslet, přestěhoval se do koupelny, kde žádná okna nebyla. Psací stroj postavil na židli a tvořil. Pak mu někdo říkal, že v Saturninovi je proto tolik vody, že to psal přímo u vany.

Jsou postavy v Saturninovi podobné někomu z tatínkova okolí?

Myslím, že je tam spousta podob. Třeba teta Kateřina má mnoho vlastností, které měla tatínkova matka Žofie. Když to táta dopsal, strašně se bál, že si to jeho maminka přečte a v Kateřině se pozná. Románem byla ale nadšená a ani ve snu ji nenapadlo, že by to mohla být právě ona.

A jaká byla vlastně tatínkova maminka?

Mezi ní a manželem, mým dědečkem, byl osmnáctiletý věkový rozdíl. Poznali se v ochotnickém divadelním spolku Kolár ve Slezské Ostravě, kde tehdy dědeček žil a pracoval. Babičce bylo osmnáct, dědečkovi šestatřicet. Přestože měli spolu čtyři děti, babička Žofie požádala o rozvod. To bylo v té době něco opravdu ojedinělého. Neříká se mi to zrovna dobře, ale babička byla velice afektovaná, prostě pořád hrála tyátr. I doma.

Proč nezůstal váš otec u matky?

Táta měl matce za zlé, že trvala na rozvodu. Svého tatínka měl totiž nesmírně rád. A ten se po rozvodu zachoval velkoryse. Nechal své ženě Žofii prosperující reklamní kancelář a všechen majetek a - jak říkal táta - vzal si klobouk a šel. Velmi stál o to, aby dostal děti. Babička mu nakonec poslala Zdenka a Jiřího,ale po nějaké době si pro Jiřího přijela do Hradce. Počkala před školou a tajně si ho odvezla do Ostravy.

A jaké manželství měli Vaší rodiče?

Táta s mámou žili v krásném manželství čtyřiašedesát let. Vážili si jeden druhého, vzájemně se ctili a podporovali. Myslím, že lepší rodiče jsme si s bratrem nemohli přát. Tatínek zemřel v dvaadevadesáti letech a maminka dva roky po něm – také v dvaadevadesáti.

Váš otec by se letos dožil sta let. Kolik potomků po sobě zanechal?

Mě a mého bratra. Já mám sedmačtyřicetiletou dceru a tři vnučky ve věku 25, 18 a 12 let, bratr Zdeněk má třiatřicetiletého syna a jednatřicetiletou dceru. Oba mají po dvou dětech. Kdyby tatínek žil, měl by sedm pravnoučat.

Zdeněk Jirotka - citáty

Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života.

Naše úsudky o bližních by nikdy neměly být prohlašovány s konečnou platností. Člověk je příliš složitý, než aby mohl být tříděn a vtěsnán do nějaké formule.

Všechno lze říci uhlazenou mluvou dobré společnosti. Četl jsem jednou, že diplomat nikdy neřekne, že někdo lže. Použije v takovém případě věty: "Domnívám se, že o správnosti vašich informací dalo by se s úspěchem pochybovat"