“Arogance těch, co vedou tuto zemi, dosáhla vrcholu,” říká novinářka Jana Lorencová

OSTRAVA – Jana Lorencová je  jméno, které je dodnes v mediálním světe pojmem. Držitelka několika významných novinářských cen, znojemská rodačka, ostravská investigativní novinářka, která se za normalizace nemohla svou profesí živit. Po převratu šla do problémů naplno. A mrzí ji, že největší kauzy byly zameteny pod koberec.

Jana Lorencová pracovala dlouhá léta pro Českou televizi. Lidé si ji dodnes pamatují z investigativních pořadů Klekánice, Nadoraz, Za zdí a Případ pro reportérku. Přestože už má plné právo na odpočinek, napjatá atmosféra v zemi jí není lhostejná. Chystá další knihu a se svými příznivci i protivníky diskutuje na sociální sítí Facebook.

Jak byste hodnotila současnou atmosféru v české společnosti? Proč je tady pořád blbá nálada?

To už není jen blbá nálada, co panuje v naší společnosti. Arogance těch, co vedou tuto zemi, dosáhla vrcholu.

Jak je možné, že dvaadvacet let po sametové revoluci jsou lidé tak naštvaní na vládu, na úřady, prostě na všechno?

Už krátce po listopadu bylo jasné, že se vývoj neubírá směrem, jakým jsme si představovali. Jenomže jsme to mylně přičítali určité nezkušenosti polistopadových vlád a do jisté míry jsme v polistopadové euforii přijali i vysvětlení, že jde o jakousi daň za demokracii. To, že je to daň doslova obludně vysoká, jsme pochopili mnohem později.

Můžete být konkrétnější?

Před našima očima a s naším tichým souhlasem došlo k morální i ekonomické devastaci naší země. O jakou nezkušenost mohlo jít, když mizely miliardové majetky a nikdo nebyl hnán k odpovědnosti?  Postupně, pod návalem dalších a dalších kauz, se zapomíná na ty, které se objevily na samém začátku existence našeho svobodného státu. A vlastně to bylo už o dva roky dřív. Kam zmizela Česká námořní plavba? To opravdu nikomu nechybí čtyřiačtyřicet námořních lodí? Jak byla připravena privatizace takových podniků, jako je OKD, při níž byly dokonce byty, které neměly s OKD nic společného, označeny za služební a bez vědomí jejich obyvatel „darovány“ i s nimi novým vlastníkům? A co Nová Huť? Prodali ji – obrazně řečeno – za cenu plotu kolem podniku. A co Chemopetrol a desítky dalších?

Proč podle vás nebyly tyhle kauzy vyřešeny?

Většinou jsme jen přihlíželi. Mnohdy i proto, že jsme odmítali připustit si, že je možné, aby míra arogance těch, které jsme si vybrali a zvolili do čela státu, mohla dosáhnout až takové míry. Nevěřili jsme tomu, že by byli schopni to všechno dopustit. A oni to nejenom dopustili, oni dokonce přijali zákony, které neumožňovaly stíhat ani ty, kteří se bezostyšně přisáli k penězovodům a dodnes je nepustili. Všechny vlády na celém světě se vždycky opírají o to, čemu se říká mlčící většina. My jsme vlastně svým mlčením souhlasili s drancováním státu a jeho morální devastací.

Takže vinni jsme my všichni?

Ano. Zjednodušené řečeno všechno, čeho jsme dnes svědky, bylo odstartováno v okamžiku, kdy jsme bez protestů vzali na vědomí, že nám vládnoucí struktury bezostyšně lžou.

Není to o tom, že české soudy nepracují tak, jak mají?

Na samém začátku jsou to zákony postavené tak, aby je šlo snadno obcházet. Pak i soudce, byť by byl sebepoctivější, stejně nemůže odsoudit evidentního darebáka. Připomeňme si třeba majetek nabytý v takzvané dobré víře. Kolikrát se stalo, že si lidé našli zloděje třeba svého auta a nový „vlastník” se jim vysmál, když ho chtěli zpátky. On to auto přece koupil, sice od zloděje, ale v dobré víře, že není kradené. Připomeňme si kauzy, kdy byly lumpárny nevídaných rozměrů posvěceny zákony. Když vezmu jen  kauzy, kterým jsem pomohla na světlo já, prakticky žádný z těch lumpů, o kterých jsem točila, nebyl potrestán. A co je nejabsurdnější? Nikomu z nich nebyl zabaven majetek. Dnes jsou vlastníky velkých majetků a se zlou se potáže ten, kdo by jim připomenul, jak k němu přišli. Je tady prostě obrovská provázanost mezi policií, státními zástupci a soudci. Ono to snad ani jinak být nemůže, když se podíváme třeba na kauzu plzeňských práv. Nikdy nebude došetřena a ti, kteří jsou za ni odpovědní, nebudou nikdy potrestáni. Jak by také mohli být, když máme zákony, které ani neumožňují odebrat jim tituly prokazatelně získané podvodně.

Proč si myslíte, že nebudou potrestáni?

Spoléhá se na krátkou paměť národa. Jak jinak by dokonce v poslaneckých lavicích mohli bezostyšně sedět absolventi této zvláštní školy a  trousit z poslaneckých lavic svá moudra? Justiční mafie, o které hovořila Marie Benešová, existuje a na rozhodujících postech má svoje lidi. A přijali jsme opět jako nezbytný fakt, že dobrat se svého práva v naší zemi je zhruba stejné, jako si hodit korunou, přičemž při cenách za advokátní služby se to druhé jeví jako výhodnější.

Dlouhá léta jste se věnovala kauzám lehkých topných olejů, diamantům  a dalším. Většina lidí, kteří byli v těchto miliardových únicích namočeni, si žije svůj spokojený život. Čím si to vysvětlujete?

Ptáte se a já se musím ptát stejně. Jak je to možné? Přitom znám odpověď a uvedla jsem ji na začátku našeho rozhovoru. Byly to zákony, jejichž znění přikrylo toto bezostyšné drancování. Na kauzu nadhodnocených kamenů, nazývaných drahokamy, jistě vzpomínají s láskou a  vděkem všichni, kteří je přinášeli k bankovním přepážkám a odnášeli si místo bezcenných šutrů stovky milionů. Někteří z nich dnes vlastní za peníze z těchto obchodů celé bloky domů. Správce konkurzní podstaty Knižního velkoobchodu v Praze místo miliardového majetku měl v konkurzní podstatě odhadem pět kilo bezcenných kamínků a majetek byl obratně vyveden do liberecké firmy, která už předtím podobně – za šutry – získala liberecký pivovar. Mimochodem, vyšetřovací tým v této kauze se jmenoval „Šutr”. A když  začal rozkrývat tuto kauzu, byl jako většina podobných týmů prostě rozpuštěn. Někteří znechucení vyšetřovatelé řady policie na protest opustili, když došli k závěru, že jejich práce slouží jen jako zástěrka pro předstírání, že se v té věci něco šetří. A kauza LTO? Taky přikryto zněním zákonů, které navrhovalo ministerstvo financí.

Takže potrestáni by měli být tvůrci zákonů?

Ano. Potrestáni by měli být především lidé, kteří ty zákony navrhovali, a samozřejmě tehdejší vlády. Právě v těchto kauzách se objevily peníze, s jejichž pomocí docházelo k dalším a dalším podvodům. Na ministerstvu financí se tomu říkalo legální daňové úniky. Zajímavý protimluv, který dokumentuje postoj tehdejších ministerstev k tomu, čeho jsme byli a v důsledku jsme dodnes svědky.

Jste stále velmi činná na Facebooku, kde máte něco přes tři tisíce svých příznivců. Svěřují se vám se svými problémy. Na co si nejčastěji stěžují, co je nejvíc trápí?

Já jsem hodně citlivá na bezmoc a beznaděj, která na mě z  řady komentářů čiší. Lidé vidí, že to, co se kolem nich odehrává, je špatně, že to není zdaleka to, po čem toužili, když šli před dvaadvaceti lety do ulic. Cítí, že byli podvedeni a že bylo jejich touhy po změně k lepšímu krutě zneužito. Vidí kauzy, jako je Promopro, vidí peníze z privatizace Mostecké uhelné, vidí, jak končí lidé, když poukáží na podvody při zadávání veřejných zakázek. Dochází jim většinou, že naše zem je na konci sil a že se začíná sahat do jejich kapes, že jsou to oni, kdo mají znovu zaplnit díry ve státní kase, které ale nezavinili. Každý reaguje po svém. Část se vrací na svoje zahrádky a o politice nechce nic slyšet. Je jim milejší vidět, že pod jejich rukama a jejich péčí něco poctivého roste. Pak je další skupina, která užívá nejčastěji takové obraty, jako měli bychom, nebo mělo by se. Ale pak jsou také lidé, a těch je hodně, kteří hledají cestu, jak dát dohromady ty, kteří smýšlejí podobně jako oni. Obecně musím říct, že se postoj mnoha lidí hodně radikalizuje.

Někteří z nich vás dokonce vyzývají, abyste kandidovala do Senátu, dokonce na prezidentku? Proč to neuděláte?

Bylo pár poslanců i senátorů, kterým jsem věřila, že jdou do politiky poctivě. Slyšela jsem jejich názory, energicky pronášené předvolební projevy, zápal pro dobrou věc z nich přímo čišel. A dnes se po nich marně rozhlížím a když je konečně uslyším, nebo uvidím, říkám si, že je někdo vyměnil. Oni sami to zřejmě vůbec nepostřehli. Říkám si, že jsme se asi stali svědky nějaké bezbolestné lobotomie. Možná nejsou v jádru špatní, jen podlehli něčemu, čemu bych nikdy podlehnout nechtěla. Dostali se totiž k moci, ta jim zachutnala a nechtějí se jí už vzdát. Alespoň na tak dlouho, jak dlouho to bude možné.

Mohla byste prozradit něco z vašeho soukromí. Co momentálně děláte?

Pracuji na knize o osudech některých svých kauz, o nichž jsme se už zmínila. Podpořila mě jedna nadace na přípravě knihy o kauze  Diag Human. Na ní pracujeme společně

Co nesnášíte?

Nenávidím cirkusy, nesnáším klece, sama jsem hodně dlouho nechápala proč. Když mě chtěli vzít rodiče do cirkusu, bránila jsem se zuby nehty. Dnes už vím proč. Zvířata v manéži jsou zbavena svobody a tudíž své důstojnosti. Vlastně je už nemáte proč obdivovat, můžete s nimi jen soucítit.

Jaké je vaše životní motto?

V různých životních etapách jich vystřídáte několik. To, které mě provází nejdéle, je nesmírně moudré a jednoduché  – rozhodnutí osvobozuje. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila jeho pravdivost a hloubku. Už mnohokrát jsem si je ověřila v konkrétních životních situacích.