Válečný podvod: Saddam je Hitler, a tahle válka není kvůli naftě

Izraelský spisovatel Uri Avnery jednou odeslal Menachenu Beginovi uličnicky drzý dopis. Menachen Begin vyslal armádu proti Libanonu. Avnery, kterého zlobilo, že Begin pořád připomíná druhou světovou válku a přirovnává Jásira Arafata v Beirutu k Hitlerovi ve svém bunkru v roce 1945, zahájil svůj dopis takto: "Pane První ministře, Hitler je mrtev."

Kolikrát už jsem chtěl dát stejnou radu Bushovi a Blairovi. Posedlí vlastní démonizací Saddama oba nám připomínají cenu za jeho pacifikování. Bush se domnívá, že je americký Churchill, který odmítá zpacifikování Saddama. A teď se dal slyšet americký vyslanec u EU Rockwell Schnabel, který přirovnal Saddama k Hitlerovi: "Měli jste v Evropě Hitlera a nikdo proti němu ve skutečnosti nezakročil," učil minulý týden Schnabel Evropany v Bruselu. "Věděli jste, že je nebezpečný, ale nic jste proti němu neudělali. A tentýž lidský typ sedí nyní v Bagdádu. Proto máme obavy." Pan Schnabel zakončil svůj infantilní projev nepřesvědčivým tvrzením, že "tahle válka nemá nic společného s naftou."

Jak může duševně zdravý člověk reagovat na tak ubohé argumenty? Jeden z nejdůležitějších států, který "nic neudělal proti Hitlerovi, ačkoliv věděl, jak je nebezpečný," byly Spojené státy, které v letech 1939, 1940 a částečně i 1941 těžily z profitujícího období neutrality až do doby, kdy byly napadeny Japonci v Pearl Harbor. Až když Churchillova a Rooseveltova aliance rozhodla, že nic, než bezpodmínečnou kapitulaci nehodlá přijmout (vyhlášení, které dokonce překvapilo i samotného Churchilla, když byly podmínky náhle vyhlášeny z Casablancy), Hitlerův osud byl zpečetěn.

Zdá se, že se Saddamem je to jinak. Minulý týden nabízel Donald Rumsfeld bagdádskému Hitlerovi útěk do exilu - s plným kufrem peněz a v náručí vlastní rodiny, bude-li si přát. Je to úsměvné, ale nevzpomínám si, že by Churchilla nebo Roosevelta vůbec napadlo umožnit nacistickému vůdci uniknout. Saddam je Hitler, ale najednou není Hitler. Měl by jít před válečný tribunál, napsaly noviny The New York Times. A najednou nemusí. Může se ztratit někde v Saudské Arábii, či Latinské Americe. Jinými slovy, tedy není Hitler.

Ale i kdyby byl, jsme připraveni platit cenu za tuhle promiskuitní válku? Arabové, kteří Saddama obdivují - a v Jordánsku je jich dost - věří, že Irák nevydrží déle, než týden. Někteří jsou přesvědčení, že americká třetí pěchotní divize bude v Bagdádu do tří dnů. A s nimi Britové. Je téměř jisté, že stovky, ne-li tisíce Iráčanů, zahynou. Ale co budeme dělat potom, až začnou občanské nepokoje? Budou americké a britské a jednotky střežit domovy členů strany Baath, až je dav bude chtít věšet?

Ale vážně. A co pak? Co budeme dělat, až Iráčané - ne bývalí členové strany Baath, ale protisaddamovští Iráčané budou požadovat náš odchod? A buďme si jisti, že se to stane. V šíitských mešitách v Kerbale a An Najafu určitě nebudou vítat anglo-americké síly. Kurdové budou chtít odměnu za svou spolupráci. Možná stát? Nebo jen federaci? Sunnisové budou potřebovat naši ochranu. Až přijde doba, budou i oni požadovat náš odchod. Irák je tvrdá země plná násilí a generál Tommy Franks má ke generálu MacArthurovi daleko.

Budeme okupovat cizí zemi. Budeme okupovat Irák stejně jako Izrael okupuje West Bank a pásmo Gaza. A až bude Saddam pryč, otevře se Osamu bin Ladena možnost požadovat osvobození Iráku jako další bod svého programu. Jak snadné bude zasadit Irák do své struktury o americké okupaci napříč zálivem. Jsme pak připraveni bojovat s al-Káidou v Iráku stejně jako v Afghánistánu a Pákistánu a v bezpočtu dalších zemí? Zdá se, že lidé na Středním východě - a na Západě - si to už uvědomují. Ale jejich vůdci to nevidí nebo to vidět nechtějí.

Častěji, než jednou měsíčně cestuji do Spojených států, o víkendech navštěvuji Británii, pohybuji se na Středním východě. Ještě nikdy jsem nezažil tak absolutní, neochvějné rozhodnutí vzdorovat válce. Ať šlo o Araby, Evropany, či Američany. Stálo Tony Blairovi za to, aby mu při páteční schůzi labouristů sdělil nádherně odhodlaný student názor, který sdílí tolik Britů: že tato chystaná válka proti Iráku je lež, že důvody tohoto konfliktu nemají nic společného se zbraněmi hromadného ničení, že není Blairovou povinností následovat Bushe v americko-izraelské válce? Nikdy v minulosti jsem nedostával tolik dopisů čtenářů vyjadřujících ten stejný sentiment: že někde nějak (snad kvůli obrovské většině labouristů, snad kvůli zmizení opozice konzervativců, snad kvůli cynismu vlády) se dopustilo, že britská demokracie neumožňuje Britům zastavit válku, se kterou většina nesouhlasí. Od patetického pokusu Washingtonu spojit Saddama s al-Káidou, přes Blairovy dětinské důkazy o zbraních hromadného ničení, po tragickou frašku zbrojních inspektorů, lidé se už ohlupovat nedají.

Popírání faktu, že tato válka nemá nic společného s naftou, je stejně nepřesvědčivé, jako nepřesvědčivá jsou tvrzení Colina Powella minulý týden, že irácká nafta bude svěřena do opatrovnictví iráckého lidu. Opatrovnictví bylo přesně to, co nabídla Liga národů, když dovolila Británii a Francii ustanovit mandát v Palestině, Transjordánsku, Sýrii a Libanonu po první světové válce. Kdo bude řídit těžbu a geologický průzkum iráckých ropných zdrojů v průběhu této velkorysé periody opatrovnictví? Že by americké firmy? Ne, lidé jsou hloupí.

Vezměme si zbrojní inspektory. Ani George Bush, ani Dick Cheney, ani Donald Rumsfeld, a nyní už ani Colin Powell jim nechtějí dát více času. Proč ne, kruci písek? Pojďme zpátky k datu 12. září minulého roku, kdy Bush, oživujíc nostalgii zločinu proti lidskosti 11. září 2001, požadoval od OSN akci. Musí poslat inspektory do Iráku. Musí pokračovat v práci. Musí svou práci dokončit. Bush, samozřejmě, doufal, že Irák návrat inspektorů odmítne. K jeho zděšení Irák zbrojní inspektory uvítal. Bush čekal, až inspektoři naleznou ukryté zbraně. A další hrůza - nenašli žádné. Bush řekl, že "je mu z Iráku špatně a že je unaven Saddamovými triky", ačkoliv ve skutečnosti mínil, že je mu špatně a že je unaven čekat, až zbrojní inspektoři naleznou zbraně, které umožní Američanům jít do války. Ten, který tolik chtěl, aby inspektoři začali znovu pracovat, teď nechce, aby pracovali. Příliš času už nezbývá, řekl Bush minulý týden. Hovořil o Saddamovi, ve skutečnosti mínil zbrojní inspektory, de facto celou instituci OSN, tak lopotně vytvořenou po druhé světové válce jeho vlastní zemí.

Jediný další národ, který tlačí na válku, je - kromě navždy vděčného Kuvajtu - Izrael. Poslechněme si slova pronesena minulý týden Salmanem Shovalem, Šaronovým poradcem zahraničních věcí. "Izrael," řekl, "by draze zaplatil za `dlouhodobý odklad' amerického útoku na Irák. Bude-li útok odložen z politických, nikoliv vojenských důvodů, budeme my v Izraeli mít všechny důvody se bát, že Saddam využije tohoto odkladu k vývoji nekonvenčních zbraní. A nebude-li Saddam včas odstraněn, bude velmi těžko přesvědčit palestinské vůdce, že násilí se nevyplácí, a že by měli vyměnit své vedení. Arafat by využil takového odkladu `k zesílení teroristických útoků'."

Všimněte si, jak ta divoká izraelsko-palestinská válka - podle Shovalovych tezí - může být vyřešena, jen když Amerika napadne Irák; jinak terorismus v Izraeli neskončí, dokud Amerika nezničí Saddama. Režim v Palestině se nemůže změnit, dokud se nezmění režim v Bagdádu. Tím, že Blair sleduje Bushe na jeho válečné cestě, nepřímo podporuje izraelskou okupaci West Bank a pásmy Gaza (ačkoliv Izrael stále ještě tvrdí, že bojuje proti Arafatovi americkou "válku proti teroru"). Věří Blair, že mu to Britové spolkli? Myslí si, že jsou tak hloupí? Čtvrtina britské armády je poslána bojovat ve válce, proti které se staví 80 procent Britů. Jak brzy se projeví skutečná síla lidu - 500 tisíc nebo více protestujících v Londýně, Manchestru a dalších městech proti tomuto bláznovství?

Ano - nezbytná součást každého takového argumentu - Saddam je krutý, bezohledný diktátor, ne jako Drahý vůdce Severní Koreje, nukleární megaloman, se kterým má Amerika "skvělou" diskuzi, ale který nemá naftu. Jak je pro Saddama typické, poslal minulý týden Aliho "chemického" Malida - válečného zločince odpovědného za otrávení Kurdů v Halabje -, aby poseděl s prezidentem Basharem Assadem ze Sýrie a prezidentem Emile Lahoudem z Libanonu, jakoby nikdy nenařídil zabití žen a dětí. Ale ani Bush a ani Blair nic proti Malidově cestě nenamítali, stejně jako to neurazilo arabské vůdce, kteří se s ním setkali. Možná proto, že spojení mezi plynem, válečnými zločiny a původní washingtonskou podporou Saddama je citlivou záležitostí.

Namísto toho jsme zaplavováni dalšími hrozbami z Washingtonu; padají obvinění o "státě, který podporuje terorismus". Západní žurnalisté hrají v této propagandě vedoucí roli. Vezměme si Erica Schmitta z The New York Times z minulého týdne. Napsal článek o americkém rozhodnutí postavit se zemím, které sponzorují terorismus. A jeho zdroje? "Služebně starší úředníci z ministerstva obrany", "úředníci administrace", "někteří američtí úředníci kontrašpionáže", "úředníci", "úředníci", "vojenští úředníci", "vládní poradci na terorismus" a "úředníci obrany". Proč nenechat Pentagon, aby si článek v The New York Times rovnou napsal sám?

Ale to je to, co se mění. Více a více Američanů si uvědomuje (vědouce, že se jejich prezident vyhnul službě vlasti ve Vietnamu), že jim jejich noviny lžou a chovají se jako hlasná trouba americké vlády. Více a více Britů je unaveno z neustálých pobídek k válce v britských novinách, na televizních kanálech a od svých politiků. Vlastně bych hádal, že mnohem více Britů je reprezentováno politikou francouzského prezidenta Chiraca, než svým prvním minstrem Blairem v Anglii.

Uveřejněno 27.ledna v Independent pod titulkem The wartime deceptions: Saddam is Hitler and it's not about oil.