Zákony proti barevným revolucím v latinské Americe

Americká rozvědka se systematicky snaží vybudit politickou opozici v latinskoamerických zemích, považovaných ve Washingtonu za nepřátelské. Součástí strategie je radikalizace existujících politických stran a skupin, a navíc vytváření nových, s ještě agresivnějšími agendami, a formování sítí zdánlivě neškodných NGO, připravených provést masivní útoky proti režimům v zemích svého působení kdykoliv, kdy se jejich sponzoři a poručníci rozhodnou je spustit. Je realitou, že noviny a elektronická média v Ekvádoru, Bolívii, Nikaragui a Venezuele zaplavují své publikum obviněními, že vládnoucí populisté jsou zcela neschopní řešit problémy s korupcí a s drogami souvisejícími zločiny, nebo modernizovat ekonomiku svých zemí.

Odhady ukazují, že nejméně 80% médií v zemích ALBA buší do vůdců země v rámci permanentní informační války a poskytují propagandistické krytí pro pro-americké a pro-izraelské NGO. V podstatě rovnováha mezi vládami ALBA a jejich oponenty – Washingtonem řízenou pátou kolonou a NGO – je v mnoha ohledech jedinečný fenomén. Zatímco latinskoameričtí populističtí vůdci Rafael Correa, Evo Morales a Hugo Chavez se striktně řídí ústavou své země, tábor jejich nepřátel neuznává principy právního omezení, obzvláště když je situace slibná pro barevnou revoluci. Pro většinu z nich se eskalace vzpoury do plnohodnotné občanské války zdá být optimálním scénářem, protože krvavý konflikt poskytuje záminku pro americkou vojenskou intervenci.

Rafael Correa, do kterého neustále ryjí NGO a média lačně zveřejňují své invektivy, zažaloval noviny El Universo kvůli komentáři, ve kterém byl zmiňován jako diktátor a obviňován z nařízení ostré střelby na nemocnici plnou civilistů a nevinných lidí. Taková byla totiž interpretace El Universo epizody, ke které došlo během policejní vzpoury 30. září 2010, zorganizované v Ekvádoru CIA. V té době Correa, který o chlup unikl pokusu o atentát, byl na několik hodin nucen ukrýt se před palbou odstřelovačů v budově nemocnice. Navíc sloupek, který Correa odsoudil jako „špinavou pomluvu“, obsahoval skrytou hrozbu ekvádorskému vůdci – stálo tam „diktátor“ by měl mít na paměti možnost, že příští prezident může nařídit jeho odsouzení za střelbu na civilisty bez „předešlého upozornění“. Konala se tři soudní šetření, kde Correa, odhodlaný získat normální rozsudek v tomto případu, odmítl výzvy různých skupin obhajujících svobodu projevu, Meziamerické komise pro lidská práva, Meziamerické tiskové asociace, Ekvádorského podnikatelského výboru atd., které se koordinovaně pokoušely donutit ho žalobu stáhnout. Soud nakonec vynesl rozsudek a napařil vlastníkům El Universo pokutu ve výši 40 milionů dolarů a autorovi komentáře tříletý trest vězení. Ten rychle požádal o politický azyl v USA a celá skupina utekla do Miami, aby se vyhnula trestu. Correa zdůraznil, že tento rozsudek vytvořil klíčový precedent pro celou latinskou Ameriku a dal jasně najevo, že svoboda projevu musí být právem všech, nejen těch, kteří mají dost peněz, aby mohly vydávat noviny.

Od září 2009 probírá Ekvádorské národní shromáždění zákon o masmédiích, který Correa označil za nejpokrokovější a nejdemokratičtější na západní polokouli. Podle ekvádorského vůdce tato nová legislativa odráží nejširší zájmy země a měla by skoncovat s koncentrací mediálních zdrojů v rukách několika vyvolených, a odstínit média od korupce a tlaku velkých peněz. V kontrastu s tím opozice a NGO zodpovědné americkému velvyslanectví tvrdí, že nový zákon je roubíkem, který má umlčet svobodu projevu a způsobí, že novináři a vlastníci médií se uchýlí k autocenzuře. Kritici tvrdí, že tento zákon umožní Correovi diktovat pravidla hry v informační oblasti, že osobní kontrola nad vládou provozovanými médii otevře příležitosti pro pomlouvání oponentů prezidenta, a že hrozba mnohamilionových pokut bude použita pro zastrašování nezávislých médií.

Ve skutečnosti je to právě informační diktát, o kterém opozice tvrdí, že se rýsuje na horizontu, co se Correa snaží zlikvidovat. Plánem je, že na vládní, soukromá a veřejná média se bude vztahovat stejná sada pravidel a že spory budou na posouzení předávány nezávislé mediální radě. Součástí poslání této rady bude vytvořit bariéru pro mediální materiály vyzývající k násilí, obsahující pornografii, nebo nabízející diskriminační stanoviska. Úhelným kamenem nových ekvádorských médií je, že žádný informační kanál nelze zavřít na základě administrativního rozhodnutí, což znamená, že argument opozice, že Correa udělí mediální radě cenzorskou funkci, nedává smysl. Ekvádorský trestní zákoník obsahuje článek o zločinech spáchaných médii, kde se praví, že mimo zodpovědnosti autorů jsou za pomluvy zodpovědní i redaktoři a vydavatelé, a lze je potrestat až třemi lety vězení. Je třeba také poznamenat, že na důležitém místě na seznamu priorit ekvádorské vlády je záležitost zpřísnění dohledu nad NGO, které se v zemi množí dech beroucí rychlostí. Correa a jeho nejbližší spolupracovníci evidentně počítají ke klíčovým krátkodobým rizikům možnost pokusu o puč, ve kterém, v souladu s americkým scénářem, dostanou NGO dodatečné finanční injekce, které by měly zajistit zapojení velkého počtu protestujících.

Bolívie je zemí, kde byly podniknuty drastické kroky, aby se omezil politický vliv mediálních magnátů. V červenci 2011 kongres této země schválil přesvědčivou většinou zákon, který zavedl 33% strop u podílu soukromého sektoru v mediálním sektoru (původně se tento podíl dostával až na 90% trhu). V rámci tohoto reformního procesu byly vydávány mediální licence komunitám bolivijských indiánů, odborům a veřejným uskupením. Vláda věří, že nový mediální zákon zaručí lepší kvalitu a diverzifikaci zpráv a pomůže zohlednit zájmy domorodé bolivijské populace. Prezident Morales odmítá názor opozice, že výše uvedené bylo jen záminkou, aby získal větší kontrolu nad médii. Není pochyb, že nepodjaté zpravodajství je to, co bolivijští indiáni v posledních desetiletích postrádali, vzhledem k tomu, že během tohoto období byli považováni bezpočtem specializovaných NGO za klíčové publikum. V současné době vláda vedená Moralesem musí mít na paměti, že americké velvyslanectví v Bolívii má vážný potenciál zatáhnout indiánské komunity do protestních aktivit.

Bolivijský plán modernizace médií bude pokračovat až do r. 2016, což je termín, kdy většina dříve vydaných licencí vyprší. Především jeho realizace poslouží zkrocení mediální moci římsko-katolické církve, která v tuto chvíli provozuje přes 800 (!) stanic v zemi. Soukromé televize v Bolívii rovněž zaznamenají pokles svého podílu na trhu. Dnes většina bolivijských mediálních aktivit vychází z chronicky opoziční provincie Santa Cruz. V důsledku toho média rozdmýchávají nepřátelství vůči Moralesově vládě, podporují separatismus a rasismus, a téměř otevřeně propagují terorismus jako přijatelný prostředek vzdoru proti režimu. Nový zákon opravňuje vládu uvalit na média sankce, včetně internetových médií, za ohrožování národní bezpečnosti, za jejich koordinační roli v rozvratných hrách NGO, nebo za obhajobu rasové diskriminace.

Přes sto soukromých vysílatelů a řada soukromých televizních síti působí zcela necenzurovaně v Nikaragui, kde bombardují sandinistickou vládu většinou neobjektivní kritikou. Daniel Ortega, vůdce, kterému byl v minulosti odpírán přístup do médií, v době, kdy představoval opozici vůči neoliberálním vládám, byl na postavení se této výzvě očividně připraven. Síť sandinistických rádiových stanic se po jeho nástupu k moci rozšířila, navíc přibyl další televizní kanál – kanál 13, vedený Ortegovými dětmi Camilou, Lucianou a Mauricem – a stal se třetí sandinistickou televizní stanicí. Očekává se, že tento kanál se stane mezi nikaragujskými médii jedničkou, kdy jednou z priorit je demaskovat NGO, vedoucí CIA organizované protivládní kampaně. NGO se snaží podkopat prestiž sandinistického režimu, tlačí na zrušení programů mezinárodní pomoci Nikaragui a čpí negativní zprávy o spolupráci Nikaragui se zeměmi ALBA, Čínou a Ruskem. Mimochodem ruský aktivista za lidská práva Ilja Jašin nedávno projel Nikaraguu jako představitel NGO, kdy pravděpodobným účelem bylo podělit se o zkušenosti s kolegy v této zemi.

Venezuela zavedla zákon na ochranu politické suverenity a národního sebeurčení v prosinci 2010. Tato legislativa měla být v podstatě v zemi, kde zahraniční tajné služby a americké nadace vytvořily všeprostupující síť NGO, synchronizovaně usilujících o nový duben 2002, puč, který učinil více než jasným, že aktivisté ve skupinách jsou obyčejní agenti, najatí vnějšími silami a připraveni nelítostně obětovat životy svých spoluobčanů, zavedena již dávno. Cílem tohoto zákona je znemožnit nalévání peněz do venezuelských NGO ze zahraničí. V současnosti jsou všechny formy zahraniční podpory venezuelským NGO nezákonné, a na tyto organizace se vztahuje požadavek absolutní finanční transparentnosti. NGO, které se proviní nezákonným financováním, čelí pokutě o velikosti dvojnásobku částky, kterou dostaly ze zahraničí, a preambule zákona jednoznačně vysvětluje, že trest se musí vztahovat na Venezuelce a cizince, kteří narušují suverenitu a stabilitu země, nebo narušují fungování její legitimní moci.

Ze zákona ztrácí venezuelští vůdci NGO načapaní při přijímání peněz ze zahraničí právo účastnit se politických aktivit na dobu pěti až osmi let. Za opakované porušení zákona může být právo účastnit se volební kampaně zrušeno, nebo mohou být uplatněna závažná opatření fiskálního charakteru. Zákon obsahuje specifická opatření – kombinaci velkých pokut a deportace – u cizinců pozvaných do Venezuely NGO, kteří veřejně vyjádří pohrdání venezuelskými vládními institucemi nebo státníky.

Je nepravděpodobné, že legislativní kroky podniknuté v zemích ALBA přimějí skupiny a média, která de facto působí jako cizí agenti na jejich území, zcela se vzdát své rozvratné činnosti, ale byla vyslána jasná zpráva, že nikdo nemůže doufat, že zůstane vůči zákonu imunní, a že žádný typ nepřátelské aktivity nebude tolerován.