Hříchy Tomáše Halíka a boj o češství

Na vlnách ČR 2 ( ráno dne 7.3.) předvedl katolický kněz Tomáš Halík exemplární případ havlovštiny: Nepodepsání Paktu stability bude prý znamenat vyloučení ČR z Evropské unie, což hlavního petenta petice „Nevylučujme se z Evropy“ opravdu znepokojuje. Ale nechci tohoto muže mechanicky přirovnávat k někdejšímu československému a českému prezidentovi: tak moc ho opravdu urazit nechci, to by bylo nespravedlivé. Kdyby Tomáš Halík nemluvil o politice, byl by mi dokonce sympatický – jeho otevřené, nedogmatické a anti-bigotní chápání křesťanství i jeho společenská angažovanost. Když jsem jej jednoho deštivě uplakaného jarního dne náhodně potkal na Svaté Hoře u Příbrami, jak si tam se svými studenty prohlíží obrazy a fresky zobrazující zázraky, ke kterým v okolí tohoto místa došlo v pozoruhodné době barokní, zdálo se mi, že tento kněz, který vypadá jako čert, je milý kantor. O tom, že je to vynikající rétor, jehož sametový hlas se příjemně poslouchá, není pak nejmenší pochyby.

I když chápu jeho averzi k ODS i Václavu Klausovi, kteří stojí za odmítnutím Paktu chystajícímu pokutování zemí překračujících povolený schodek státních financí čili oktrojujícího zemím ještě větší míru poddanství vůči bruselským úředníkům, argumentace, již Halík nasadil, je překvapivá svou triviální, ale o to nebezpečnější demagogičností. Jako by naši jedinou volbou - dnes a vlastně celých 22 let, které uplynuly od doby, co skončil socialismus, byly veškeré aktivity, nápady, ba co víc, smlouvy a zákonné normy, kterým se musíme podřizovat a které k nám přicházejí ze Západu – bylo radostně skákat a oslavovat, že za nás někdo něco vymyslel, sepsal a nám nařídil. Jestli politická linie od roku 1989 měla nějakého společného jmenovatele, bylo to právě toto: tupá podřízenost, nemyslivost, poddanství. Tentokrát nikoliv směrem na Východ, ale na Západ. Jestli toto je „evropanství“, „pokrok“, „civilizace“, pak všechny tato adjektiva neznamenají nic jiného než tupé otroctví, ztrátu kolektivní identity a vůle, vygumování Čechů jako subjektů dějin a prožívající je svým vlastním, originálním a neopakovatelným způsobem.

Je pravda, že Halík se ve svém „go to West“ nikdy nedopouštěl sprostot na adresu Čechů jako jiní, třebaže i v jeho projevu zaznělo ono „čecháčkové“, nikdy nevytahoval téma odsunu Němců, takže v tomto smyslu je jeho myšlenková linie ještě docela „měkká“. Tomáš Halík v této argumentaci není sám. Prakticky ve stejný okamžik vychází v Mladé frontě DNES článek Ivana Gabala, který za podepsání Paktu horuje s fascinujícím způsobem primitivními argumenty: Copak si můžeme dovolit „odklonit“ od Evropy právě teď, když naši studenti se nyní v řadě oborů zhoršují?

Je třeba říci, že podobou argumentací nás věrozvěstové „západní civilizace“ krmí už 22 let – a dopracovali jsme to ke zničení Československa, rozkradenému národnímu hospodářství, zcela zkorumpované politické scéně. Není onen lék, který nám pánové Halík či Gabal ordinují, ve skutečnosti jedem? Není ona destrukce ekonomická a morální, k níž za 22 let došlo, právě důsledkem toho, že hned na samém počátku jsme se vzdali vlastního přemýšlení a, což je neméně důležité, vlastního hledání spravedlnosti? Na ní – na spravedlnosti v této zemi – skutečně nemůže záležet žádným Francouzům, Britům či bruselským úředníkům, ostatně i kdyby jim na ní záleželo, nemají nejmenší možnost vhledu do naší české skutečnosti, tak jako my Češi nejsme schopni – a pokud jsme soudní, ani ochotni – zasahovat do sporů a půtek mezi Francouzi, Angličany či Američany.

Pro roce 1989 byla laciná morální hesla napsána jako fíkový list nad úzké osobní s skupinové zájmy a tento morální kýč si svou životnost v některých kruzích udržel dodnes. Jako kvalifikace k politickým funkcím postačily jen dvě věci: nadávání na komunisty a obdiv k Západu. Nadávat na komunisty a hnát se k tučným korytům bylo za Havla povoleno i bývalým komunistům, ba co víc,často právě oni se stali nejhorlivějšímu - a tedy největšími demokraty a největšími šiřiteli podřízenosti k Západu. Nedivme se proto, že za takových podmínek „přirozený výběr“ na klíčová státní a ekonomická místa vybral ten typ lidí, který tam sedí dodnes. Je třeba jasně říci, že Václav Klaus a celá ODS, kteří se dnes nějakým podivuhodným paradoxem dějin občas vydávají za „ochránce národních zájmů“, se na této vlně v 90. letech zcela bez jakéhokoliv odporu vezli a jediné, co je tehdy zajímalo, byla „svoboda jedinců“ od jakékoliv společenské kontroly, což v praxi znamenalo bezuzdnou svobodu pro tunelování a vykrádání majetků, které v naší české zemi poctivě budovaly generace čestných lidí.

Jedním z argumentů, které Halík ve svém tažení pro Pakt vytáhl, bylo, že francouzský tisk o Češích píše, že svým nepodepsáním Paktu jsou směšní. No a co? Není tato obava ze směšnosti směšná? Je spíš dobře, že o nás Francouzi píší, že jsme směšní, může to totiž znamenat jen jedno: neskáčeme a nemyslíme tak, jak by si páni Francouzi přáli.

Vůbec rozčilovat se nad tím, že jako Češi dnes té velké a slavné „Evropě“ něco pokazíme, je naprosto falešné: Češi ve své zemi (natož v jiných) nevlastní jedinou banku, největší noviny, většinu podniků a firem, které mají nějakou cenu. Z české země si cizinci – převážně z oné úžasné Evropské země, přesněji těch několika původních zakladatelských zemí – každoročně odvážejí jen na dividendách (ve skutečnosti je to ještě mnohem víc) 100 až 200 miliard korun – a nikomu to nevadí, když vlády na poplatcích u lékaře z lidí nutí páčit jen ubohých 5 miliard korun za křiku, že nejsou peníze. Ale jsou peníze – a jejich hodně! Jenže ne v českých rukou, anebo jen v některých: správních a dozorčích radách a managementu ČEZu, plynáren, vodáren, pojišťoven, televizí či dopravních podniků, o velkých advokátních poradnách, lichvářských a exekutorských firmách či firmách vysávajících výhodnými a exkluzivními státními zakázkami stání rozpočet ani nemluvě: to je ta část Čechů, která si na rozdíl od většiny v době zhoršujícího se hospodářského marasmu a rostoucího ekonomického tlaku žije pohádkově. Jinak a jasně řečeno: Česká republika je dnes ekonomických a politickým protektorátem. To, k čemu vyzývá Tomáš Halík, je ale ještě horší: abychom ono vnější poddanství zvnitřnili a stali se i protektorátem duchovním.

Ten rozhlasový projev kněze Tomáše Halíka ale nutí zamyslet se nad závažnější otázkou, a to, co pro nás dnes češství vůbec znamená, jestli vůbec něco.

Češstvím rozumím vztah sounáležitosti a věrnosti k této zemi a dalším Čechům, a to nejen těm žijícím, ale i celé té mnohapočetné řadě generací našich českých předků, kteří v naší zemi žili, trápili se a milovali před námi a někdy dokonce kvůli tomu, že byli Češi, krváceli. A především těm Čechům, kteří pro tuto zemi – a tedy i pro nás – něco udělali, vytvořili, bránili ji, obětovali se, milovali ji. Je to vztah nadracionální a právě proto normotvorný a může sloužit jako korektiv vypočítavosti, podvodnosti a zkaženosti jedinců, usilujících – v liberálním slova smyslu – o mrzký osobní prospěch.

Smutnou pravdou je, že pro českou populaci češství neznamená skoro nic. Nejsme věrni sami sobě, proto se navzájem podvádíme a okrádáme. Chování politiků je jen chováním nezanedbatelného vzorku populace. Jestliže u Židů vidíme, že židovství často mívá velký význam pro židovské elity, u českých elit je to právě naopak: České elity chtějí většinou jen jedno: být „světoví“. Kopírují hudební, literární, malířské styly ze zahraničí, nevytvářejí samostatné politické, ekonomické, sociální koncepce. Pyšní se tím, když se – někdy horko těžko – naučí hovořit cizím jazykem. Čeští učitelé, umělci, vědci jsou většinou Čechy jen tím, že mluví česky. O svém češství nepřemýšlejí, nekladou si otázky, natož aby se pro nějaké češství veřejně angažovali, je to pro ně ta nejbanálnější věc, které se spíš snaží zbavit jako starého vypelichaného kabátu a navléci se do módního luxusního kožichu ze zahraničního dovozu. Komunisté jezdili do Moskvy, demokraté předtím do Paříže a Londýna a po roce 1989 se jezdí do Washingtonu a Bruselu.

Znamená to tedy, že oživení českého etnika jako svébytného národa v dobách národního obrození a těch několik generací skvělých Čechů, kteří doslova bojovali nejdřív za kulturní a jazykovou a posléze i ekonomickou a politickou svébytnost Čechů, byl omyl, když se nedocenilo, že česky mluvící jedinci se ve skutečnosti k nějakému nedosobnímu altruismu ve prospěch k  národního společenství vůbec nehodí? Podlézavost vůči Západu, kterou trpěla první republika, komunistická diktatura i posledních 22 ukazuje, že nad českým národem se vznáší velký otazník.

Němci i Židé (většinou ti, co se hlásili k Němcům) Čechům už v 19. století vytýkali, že se k nějaké svébytné státnosti nehodí a že na ni nemají. Dnes jako bychom jim chtěli svými činy a myšlenkami dokázat, že měli pravdu.