„Zabij v Sýrii každého Rusa a každého Číňana…“

V kontrastu s Libyí se Sýrie stala scénou vzpoury, která se téměř okamžitě vymkla scénáři: Většina syrské populace zůstává loajální vládě a syrská armáda se nikdy nerozpadla do válčících frakcí. Podle západních odhadů jsou vzbouřenecké síly v Sýrii, v kombinaci s relativně malou tlupou armádních zběhů, pravidelnou armádou přečísleny nejméně čtyřikrát, kdy je navíc armáda i lépe vyzbrojena. Útoky bojůvek na regiony, kde je většina obyvatel tradičně vůči B. Assadovy nepřátelská, a pokusy donutit lidi ke vzpouře jsou v tuto chvíli úspěšně potlačovány, zatímco pouliční pochody opozice obvykle napadají shromáždění zorganizovaná jako reakci stoupenci legitimní moci. Důležité je, že Rusko a Čína se v OSN silně drží svého a blokují jakékoliv rezoluce Rady bezpečnosti, které by bylo možné interpretovat jako schválení intervence proti Sýrii. V důsledku toho klíčový cíl vzpoury v této zemi – vyvolat v Sýrii plnohodnotnou občanskou válku – zatím zůstává mimo dosah těch, kteří tyto nepokoje zinscenovali.

Autoři scénáře syrské vzpoury si musí být vědomi, že tato země směřuje ke klíčovému okamžiku – debata o nové ústavě má být zahájena již příští týden. Vzhledem k tomu, že tento proces pravděpodobně zchladí napětí a pomůže dialogu mezi stávajícím režimem a jeho kritiky, lze v příštích dnech očekávat drastické kroky mající za cíl reformu v Sýrii zmařit.

Jako vedlejší účinek poukázala probíhající polarizace v Sýrii na existující vnímání Ruska jako země, které obrovsky přispěla k vytvoření moderní Sýrie. Bývalý Sovětský svaz podporoval suverenitu Sýrie a pomohl jí dosáhnout skutečné státnosti, a většina Syřanů považuje Moskvu nadále za přítele, na kterého se mohou spolehnout.

V tomto kontextu je jasné, že vztek na Rusko u nepřátel Sýrie roste. Pro ně je Rusko nepřítel, u kterého cítí, že proti němu musí bojovat, a netřeba se při tom štítit ani jasně teroristických metod. Je třeba poznamenat, že u tohoto tábora jde o extremně nesourodou alianci, kterou by si člověk za méně naléhavých okolností představil jen stěží. Říše, váleční štváči z NATO, profesionální lháři z Bruselu, nenávisti plní syrští emigranti a – v neposlední řadě – všudypřítomní muslimští extrémisté všeho druhu, od teroristů vyznávajících střet civilizací, po lidi, kteří jsou přesvědčeni, že hromadné vraždění jen ten nejlepší argument. Rusko-čínské veto v Radě bezpečnosti OSN evidentně vyvolalo vlnu hyper aktivity u celé této bandy.

První zuřivý pokřik přišel z Washingtonu, kdy ministryně zahraniční H. Clinton řekla, že Rusko a Čína budou činěny lidem Sýrie zodpovědnými za prodloužení jejich utrpení. Za vyšroubovaných emocí se americká vláda chopila myšlenky dodávat syrským vzbouřencům zbraně, čímž zřejmě doufala, že utrpení Syřanů zmírní.

Je nepsaným pravidlem, že prodej emocí coby argumentů je výsadou Washingtonu. Americká velvyslankyně v OSN Susan Rice ji plně využila, když CNN řekla, že „Spojené státy jsou znechuceny, že párek členů této Rady nám nadále brání v naplňování našeho výhradního účelu“.

Momentálně se boj vede zbraněmi menšího kalibru. Fox News, například, odvysílaly video s lidmi s transparentem, na kterém, jako narážka na rusko-čínské veto v Radě bezpečnosti OSN, stálo, že Rusko zabíjí jejich děti. Ať byli tito lidé kdokoliv, je pravděpodobně, že aspoň část diváků si začala vážně myslet, že Rusové a Číňané nějakým způsobem masakrují bezbranné děti v Sýrii.

A nyní se opět vraťme k těžké váze – tiskový tajemník Bílého domu Jay Carney uvedl, že militantnost Íránu, represe v Sýrii a ruská podpora oběma zemím vytvořily komplexní situaci, kdy tyto tři státy jednají jako „rada darebáků“. Bývalý americký ministr obrany W. Cohen přišel téměř s identickou myšlenkou, když řekl, že osa Rusko-Sýrie-Írán není nic nového a že Rusko tuto hru již nějakou dobu hrálo a bude v tom pokračovat. Moskva by se začala cítit téměř zanedbaně, pokud by jednoho dne podobné invektivy z agendy náhle zmizely. V každém případě je to cena, kterou musí Rusko zaplatit za to, že provádí nezávislou politiku.

Zrádná syrská opozice pohotově přizvukovala, když v Paříži sídlící opoziční Přechodná národní rada, vedená Burhanem Ghaliounem, nepokrytě obvinila Rusko a Čínu z vraždění a ničení v Sýrii. Ale dokonce i toto zní umírněně, když to porovnáme s výrokem syrského opozičníka Saadallaha Jibri: „Spokojíme se s odsuzováním Ruska, nebo vyjdou stateční Syřané a jejich arabští soukmenovci do ulic a zorganizují protesty před ruským a čínským velvyslanectvím v každém hlavním městě světa? Osobně zajdu ještě dále a budu požadovat, aby Rusové vyšli do ulic a protestovali proti Putinově zločinné vládě a šílenosti podpory Assadova režimu. Bude to stačit? Stačilo by to, kdyby nechutné nepřátelství Ruska k syrským Arabům skončilo. Pokud se tak nestane, měli bychom provést odplatu, měli bychom unášet a zabíjet všechny Rusy a všechny Číňany v Sýrii.“

Předseda mezinárodní muslimské teologické rady, šejk Yusuf al-Qaradawi, muž, který se vyhýbá veřejným zmínkám o tom, že je spojen s Muslimským bratrstvem, ale má pověst náboženské autority této skupiny, tvrdí prakticky totéž. V rozhovoru po Al Jazeera vyzval „všechny Araby, všechny muslimy a poctivé lidi“, aby bojovali proti syrským úřadům a těm, kteří je podporují. Al-Qaradawi jako nástroj boje navrhl bojkot ruských a čínských výrobků na základě tvrzení, že peníze za ně utržené jsou přeměňovány na zbraně zabíjející Syřany.

Věčný zákonem války je, že dělí lidi na spojence a nepřátele. Rusko očividně není na straně teroristů a jejich ochránců, a proto musí čelit výzvě. Hrozby vzbouřenců je třeba brát vážně, protože není pochyb, že pro ně je zabíjení Rusů mimo Rusko přijatelné. Avšak tato situace má ještě další rozměr, který zřejmě nebude možné v blízké budoucnosti ignorovat.

Ze širší perspektivy evokuje celkový vývoj jakési deja vu. V éře, která ještě ne zcela upadla v zapomnění, vytvořily americké a britské výzvědné agentury hnutí Taliban, které mělo bojovat se sovětskými jednotkami v Afghánistánu. Džihádisté dostali zbraně, byli silně financováni a bylo jim umožněno jednat bez omezení, kdy k přípustným možnostem patřil i čistý terorismus. Nakonec se z Al-Káidy, známé jako produkt anglo-saské politiky, stalo monstrum schopné zavraždit tisíce lidí, včetně amerických občanů. Takový je dlouho prosazovaný příběh za dramatem 11. září.

Jaký je pravděpodobný výsledek povzbuzování syrských vzbouřenců brát si za cíl teroristických útoků Rusy a Číňany? Ve snaze o globální publicitu budou dříve nebo později noví teroristé mimo Rusů nevybíravě nahánět i americké a britské občany. Jako v případě Afghánistánu se z vlastní politiky západu stane bumerang, a pak mohou být USA svědky nějakého 12. září, jako opakování 11. září.