Kuba – země paradoxů

Když jsme přilétali do Havany, byla již tma a na pohledu z okna našeho malého letadélka velikosti autobusu, bylo něco divného. Pak nám došlo, že to jsou světla. Žádné linie, vytvořené osvětlenými silnicemi a ulicemi a městečka pod námi byla osvětlena světly, která by se dala spočítat. I Havana byla ponořena do příšeří.

Jak pasovou, tak i celní kontrolou jsme prošli bez jakýchkoliv problémů. Naše první zkušenost byla, když si Vitto na letišti kupoval kafe. Platil 20 CUC bankovkou ( = 400 Kč ) a v tom ho volal Frank, jeden ze zaměstnanců letiště, ať si pospíší, že přijel autobus. Vitto popadl kafe a letěl. Číšník za ním běžel až do autobusu, aby mu vrátil 19 CUC. Takže první dojem z Kuby bylo milé překvapení.

Frank jel s námi autobusem a dvěma kolektivy, přestože si cestou domů zajel, měl starost, abychom nezabloudili. Dala jsem mu za to pytlík směsi oříšků, který jsme měli na cestu, byl nadšený, hlavně z vlašských ořechů, které prý nikdy předtím nejedl. Kolektivo je soukromé taxi, které má přibližnou trasu, na které průběžně vystupují a nastupují další lidé.

Další fotografie

V Havaně jsme bydleli v casa particulares (ubytování v soukromí) v činžáku u jedné vdovy, která má byt se dvěma pokojemi a jeden pronajímá za 20 CUC ( 400 Kč ) na den. Za povolení k pronajímání platí měsíčně 200 CUC ( 4 tis. Kč), bez ohledu na to, zda má nebo nemá pokoj pronajmutý, takže se často dostává do zapeklité finanční situace. Jenže jinou práci nemá a z vdovského důchodu 24 kubánských pesos měsíčně ( což je 20 Kč) se žít nedá i když jako každý kubánec dostává měsíční příděl rýže, fazolí, cukru a oleje. Dům je státní, žádný nájem neplatí.

Vitto měl na cestu dvě housky s něčím a řekl jí, že už je nechce, jestli chce, ať si je vezme. Když se za chvíli kouknul do ledničky, byla zcela prázdná, tak jako předtím.

Havana

Havana je město se širokými bulváry a ulicemi, lemovanými mohutnými stromy a výstavnými domy v koloniálním stylu, které jsou ve většině případů v dost špatném stavu. Některé dokonce tak, že se v nich už nedá bydlet. Protože vláda nechce investovat do opravy, tak zabední přízemí a na okraji Havany postaví levně nové domy a nájemníky do nich, chtě nechtě, přestěhuje.

Na ulicích Havany můžete vidět všechny druhy aut. Od těch, které by právem měly významné místo v muzeu, až po moderní nová auta. Stará auta jsou sice většinou ve stavu, že by neprošla technickou, ale některá jsou načinčaná a v perfektním stavu. Všechna ale mají vyměněný motor, převodovku a další díly, zřejmě několikrát, jeli jsme i ve vraku s automatickou převodovkou.

Nová auta patří téměř vždy nějaké státní společnosti. Dá se to zjistit velmi snadno. Barvy SPZ jsou podle typu vlastníků. Žluté jsou soukromá vozidla, modré státní (včetně armádních a policejních vozidel), hnědé patří šéfům společností, černé šéfům provincií, zelené státní policii a oranžové zahraničním společnostem a církvím.

Na ulicích je vidět policie jen vzácně, ale celé město je prošpikované kamerami a pokud se někde něco děje, je tam policie natošup. Místní mají z policie strach. Prý jen za nošení nože na ulici můžou jít do vězení, za mačetu i na několik let. Turisté jsou ale hájení. Pokud někdo něco udělá turistovi, jde prý na 1-5 let do vězení. Každý činžák a nebo blok domů má svého odpovědného důvěrníka, který okamžitě hlásí, pokud se děje něco v rozporu se zákonem.

Měna

Kuba má dvě měny. Národní peso pro kubánce a CUC – konvertibilní peso pro cizince. 1 CUC má hodnotu 1 dolaru a 25 kubánských pesos. Za kubánské peso se dají koupit jen základní potraviny, jízdné, omezený výběr nádobí a oblékání. Veškerá elektronika, nábytek a většina oblékání je v CUC.

Platy, náklady

Průměrný plat je 20 CUC ( 400 Kč) měsíčně. Odborná laborantka v nemocnici má 14 CUC ( 280 Kč) měsíčně a doktor 22 CUC ( 440 Kč). Zaměstnanci některých provozů nemají plat, ale zboží. Například zaměstnanci továrny na výrobu doutníků. Je na nich za kolik si to prodají a zda se jim k jejich přídělu omylem připlete i něco navíc. Elektřina vyjde měsíčně, pokud občas používají klimatizaci na 10 CUC. Cena elektřiny je progresivní, takže pokud má někdo malou spotřebu, neplatí skoro nic. Voda je stojí asi 5 CUC v Havaně. Na venkově skoro nic.

Sociální a zdravotní zajištění

Děti mají školu i stravování ve škole zdarma. Děti z lépe situovaných rodin si musí platit učebnice a sešity. Děti v obecné škole nosí červené pionýrské šátky, děti ve druhém stupni modré a na středních školách bleděmodré uniformy. Zdravotnictví je zdarma a všichni vypadají zaskočeně podivnou otázkou, zda musí platit doktorům peníze bokem, prý ne. Lidé z finančně silnějších rodin si musí platit některé léky. Někteří tvrdí, že léků je dostatek, někteří, že ne. Prý se musí často čekat na operaci, protože nejsou anestetika.

Život Kubánců

Další fotografie

Protože všichni potřebují CUC, které si nemohou vydělat v práci, tak se snaží si je vydělat bokem jak se dá. Ptala jsem se jednoho pána, který má na starosti dodržování hygienických předpisů, jestli bere úplatky, říkal, že při platě, který má, by byl hloupý, kdyby nebral. S potěšením nám vyprávěl o svém nejlepším období v roce. Spousta lidí si přiveze do Havany z venkova malá prasátka a vykrmuje si je na vánoce. Chovat prasátka v bytě zákony o hygieně nedovolují. Naštěstí pro něj. Za přimhouření očí vždycky nějaké to prasátko dostane. Sedět v parku je opravdu zážitek. Většinou jsou to mladíci. Každý něco má, obnošenou značkovou košili, boty atd. A tak můžete vidět různé hloučky, které probírají různé kšeftíky.

Nejlíp se ovšem vydělává na zahraničních turistech. Při vracení se někteří pokouší dělat chyby a je nebezpečné objednat si něco u čeho není předem daná cena. Rozdíly v cenách mezi zbožím za kub. pesa a CUC je neuvěřitelný. Cena picy za kub. pesa je 8 – 12 Kč, cena picy za CUC je 60 – 100 Kč, cena kopečku zmrzliny za kub. pesa je 0,80 Kč, cena naprosto stejné za CUC 10 Kč, teplé jídlo za kub. pesa je za 20 Kč a podobné s více zeleniny za CUC za 100 až 160 Kč. Maso je vepřové nebo kuřecí. Hovězí se téměř nevyskytuje. Problém v cocina kreolla ( restaurace s místním jídlem) je v tom, že majitel má často zaplacenou licenci jen na uvaření jídel a tak nesmí mít stoly a židle. V průběhu dne chodí kontroloři. Večer kontroloři už mají po práci a tak se dá prodávat jídlo a pití neevidované a majiteli jde celý zisk.

V restauracích číšníci kupují v levném krámě rum a servírují ho ve státních restauracích místo dražšího evidovaného a rozdíl jim jde do kapsy. Nedojedené jídlo se nevyhazuje, ale dělají se z toho nové neevidované porce a zisk jde kuchaři i číšníkovi, prý i v pětihvězdičkových hotelích. Takže každý má při práci nebo po práci nějaký zdroj přivýdělku a výsledek je, že lidé chodí dobře oblékaní, i když značkové oblečení, na které si potrpí, je většinou levná kopie, chodí do restaurací, kde se platí CUC a chodí do obchodů, kde se platí CUC. Doma však mívají velice skrovné vybavení. Elektrické spotřebiče od topinkovače po televizi jsou pouze za CUC a jsou předražené, nábytek rovněž. Pokud má někdo laptop, chová se k němu téměř s nábožnou úctou, přestože nemají šanci na přístup na internet, mohou jen na svou poštu. Byli jsme v rodině, kde se otec rodiny pohyboval po bytě pouze s kufříkem se svým laptopem. Zřejmě mu to dodávalo pocit, že je skutečnou hlavou rodiny.

Cestování po Kubě

Z Havany jsme vyjeli na venkov. V cestovní kanceláři, samozřejmě státní, jsme se ptali co kde je a paní nám doporučila 200 km vzdálené malebné městečko Viňalles a dala nám telefon na hezkou casa particulares, která, jak se později ukázalo, patří jejím příbuzným. Šli jsme na autobusové nádraží. Pro cizince jezdí autobusy Viazul, jeden lístek za 240 Kč, pro kubánce pohodlné autobusy s klimatizací Astra za 12 Kč za jeden lístek, ale na zakoupení lístku musí mít člověk doklad, že je kubánec. Řidič říkal, že chodí kontroloři a kdyby našli v autobuse cizince, měl by malér. Na autobusovém nádraží nás odchytl řidič soukromého taxi a nabídl nám, že nás odveze za stejnou cenu jako Viazul od místa, kde bydlíme, k místu, kde máme zamluvený další pobyt. Ráno skutečně na čas byl před naším barákem.

Viňalles je městečko v údolí mezi horami a je tu spousta turistů všech možných národností, mimo občanů USA, ze států na Kubu nic nelítá, dá se létat jen přes jiné státy, ale občané USA na Kubu nelítají, když si to jejich vláda nepřeje. V roce 1920 sem zabloudil jakýsi malíř, namaloval místní krajinu a to se tak líbilo, že tu Španělé založili městečko. Co udělali s lidmi, kteří tu do té doby bydleli, historka neříká.

Večer jsme byli v restauraci, kde bylo moc pěkné vystoupení skupiny, která tancovala salsu a černošské tance, včetně polykání ohně.

Byli jsme na místní farmě. Farmář vlastní půdu, kterou může užívat po generace, ale nemá právo ji prodat nebo pronajmout. Může mít zaměstnance. Každý může mít bez povolení kolik chce domácího zvířectva, ale nesmí ho prodávat. Každý může mít neomezeně krav a koní. Mléko od krav je pro rodinu, nesmí se prodávat. Pokud se krávě něco stane a musí se utratit, nesmí ji rodina sníst, ale musí vlastní krávu odevzdat státu. Jen stát má právo prodávat hovězí. Lidi věří, že jíst často hovězí je nezdravé. Na farmě pěstují hlavně ananasy, tabák a juku.

Udělali jsme si výšlap k sirným koupelím, ale když jsme dorazili, zjistili jsme, že jsou zabedněné dveře a nikdo nám nedokázal říct, jak dlouho jsou zavřené. Vrátný státního hotelu nás nechal za 1 CUC jít do areálu hotelu. Já se cachtala v bazénu a Vitto se koukal na fotbal na americké stanici. Ty se dají chytit jen v pětihvězdičkových hotelech, pro místní je jen kubánská televize.

Druhý den jsme jeli do jeskyně Santo Tomas, je to kopec, který má v sedmi patrech jeskyně, veřejnosti jsou přístupná poslední dvě patra. Dali nám helmy s čelovkou a procházeli jsme s průvodcem jeskyní bez upravených chodníčků a bez světel, takže jsme se místy museli přidržovat krápníků. Na některých místech byla jeskyně skutečně nádherná. Odpoledne jsme se jeli podívat do města Pinal del Rio, město bez turistů se širokými čistými ulicemi.

Další den jsme se přemístili do 100 km vzdáleného Soroa. Dali jsme si závod, kdo tam bude dřív a levněji. Vitto jel delší cestou kolektivem, já kratší cestou, kde nic nejede, stopem. Nejdřív mě vzal náklaďák, cestou jsme se stavili u něj doma pro jeho ženu a dítě, bydlí v malém domku s otcem a prasnicí s malými selátky. Na dálnici mě viděli policajti, objeli nájezd a čekali ve směru, kudy jsem šla. Čekala jsem nějaké problémy, protože jsem neměla u sebe pas. Jenže se mě jen zeptali odkud jsem a kam jedu a řekli, že mi zastaví auto. Samozřejmě všichni zastavili a policajti mě posadili do auta, které jelo nejdál ve směru, kam jsem potřebovala. Byla to rodina, která jela na letiště do havany pro člena rodiny, který žije v USA. Otec je Španěl a tak má dvě občanství, španělské a kubánské. Na španělský pas odcestoval před dvěma lety přes Mexiko do Států. Tam vytáhl svůj kubánský pas a zažádal o azyl, který jako každý Kubánec dostal. Protože odcestoval legálně, tak může přijet kdykoliv na návštěvu. Pokud někdo opustí zemi ilegálně, tak se taky může vrátit, po určité době mimo Kubu sice ztratí občanství, ale při návratu, kdy požádá o obnovení občanství, tak ho nejdříve prověří, jestli není špion, pokud je vše v pořádku, tak mu vrátí občanství, ale už prý nikdy nikam nemůže.

Na křižovatce do Soroa koukám, kdo to na mě mává, byl to Vitto, takže jsme do Soroa dorazili společně, ale já jsem vyhrála, protože jsem se sem dostala zadarmo. I to, co jsem dala první rodině pro jejich mimčo, bylo míň než kolektivo.

Byli jsme se vykoupat u vodopádu, který ovšem, protože je období sucha, neměl moc vody a byla jsem v botanické zahradě s orchidejemi. Pak jsme šli hledat vesnici a zjistili, že celá Soroa je jen jeden státní hotel a nic víc. Než jsme došlapali s batohama do nejbližší vesnice Karambola, tak už bylo pozdě a tak jsme se tam ubytovali.

Druhý den nám došlo, že je neděle, která je na Kubě skutečně dnem nedělání a i doprava je omezená a tak jsme tu zůstali ještě jeden den.

V této casa particulares mají hezkou zahradu, kde večer cvrlikají cikády a vzadu dvě velká prasata a deset polovzrostlých prasátek. Pak jsme zjistili, že prasata mají v každém domě. Stát je vykupuje za málo a tak se prodávají na černém trhu. Každý ví, že je to nelegální a každý to tak dělá.

Zastavili jsme se u místní důvěrnice, která má veřejný (a zřejmě jediný) telefon, ta už věděla, že ve vesnici bydlíme a u koho a ta zavolala jiné své compaňeros ( soudružce), která bydlí ve městě Candelária vedle nádraží, kdy nám jede vlak.

Nádraží je zavřené, protože vlak jede jen jednou za dva dny. Ale informační síť důvěrníků funguje. Jedna mladá paní, která mi říkala conpaňera, šla s hrncem pro mléko, vzala mě s sebou a tak mám dokonce čerstvé kravské mléko. V krámech prodávají jen sušené. Na procházce nás pozvala jedna místní rodina na kafe, po stole jim běhala nutrie, mají ji jako domácího mazlíčka, až vyroste, tak ji snědí. V květináči jim bydlí žába, prý je dobré ji mít doma, chytá mouchy a komáry. Domy jsou převážně z prken, ale často i zděné, kolem upravené zahrady na kterých postrádáme všudypřítomný mexický bordel.

Ráno jdeme na vlak. Chceme chytit kolektivo, ale jede armádní autobus, armádní auta jezdí neplánovaně a berou lidi zadarmo.

Na nádraží v Candelarii jsme hodinu před odjezdem vlaku, který má jet v 11,15 hod. V 11,30 se začínají prodávat lístky a v 11,45 přijíždí vlak. Lístek máme do 4. vagonu a naše místa jsou obsazená a tak si sedáme s naší kamarádkou, starou černoškou, se kterou jsme hodinu čekali na nádraží, jinam. Jeden starý pán v kalhotách ušitých z pytloviny z juty zná Zátopka.

Ve vlaku se kouří v předsíňce u nástupních dveří. Vzhledem k tomu, že jsou většinou rozbité a tudíž během jízdy otevřené, tak to nevadí. Okna jsou občas rozbitá a sedačky potrhané, ale lidi jsou milí.

Něco jsem jedla a stála jsem bezradně uprostřed vagonu a nevěděla kam s papírem, všechny koše pod okny byly odmontované. Půlka vlaku mi ukazovala, ať to vyhodím oknem, já tam stála a nevěděla co, až už naše kámoška nevydržela, jak se mi všichni chechtají, vzala mi papír a odložila na patřičné místo, tj. vyhodila ho oknem.

Vedle sedí tři paní a zvou mě, abych si sedla k nim. Jedna je rozvedená, její muž si našel jinou, jak už to tady bývá zvykem, pěstuje zeleninu a její sestra má zase domácí zvířectvo a tak si vyměňují co potřebují a jsou obě spokojené. Vypráví mi, jak jejich městečko zničil před dvěma lety hurikán a osm dní na to druhý. Ta co je sama, dostala od státu zaplacený veškerý materiál i práci na opravu domu, postel, matraci, stůl, oblékání ze sekáče a další drobné vybavení domácnosti. Říká, že ji hurikán nestál ani korunu a místo starého domu má nový.

Druhá, která má manžela, musela státu za znovupostavení domu a znovuvybavení domácnosti zaplatit po 4 měsíce po 200 kub. pesos, což je celkem 160 Kč. Pozemek i dům zůstal v jejich vlastnictví se všemi právy ho prodat nebo pronajmout. Říkají, že se o politiku nestarají a že si žijí spokojeně. Vypráví mi historku jejich známých, kteří se pokusili dostat do USA v malém motorovém člunu, dostali se do golfského proudu, byla tma, zvraceli a tak to vzdali a vrátili se. Říkají, že ženy jsou si naprosto rovnocenné, jak se stejnými možnostmi pracovat ve vedoucích pozicích, tak i se stejnými možnostmi platu.

Každá žena se může svobodně rozhodnout, kolik chce dětí. Antikoncepce stojí měsíčně 5-6 Kč, pokud ji nebere a je těhotná, jde do nemocnice a zdarma ji bez problémů udělají potrat. Hodně žen prý, pokud mají tolik dětí, kolik chtějí, což je většinou 1 až 2 děti, se nechá zdarma sterilovat. Je prý větší procento žen než mužů a tak se často stává, že si muž najde jinou. Často muž odejde do USA a pak se za ním zavře voda. Domácí násilí je vyjímečné, pokud muž uhodí ženu, tak se s ním nikdo moc nebaví a jde do vězení.

Tříhodinová cesta vlakem do Havany nás stála 2,80 Kč na osobu. V Havaně jsme chtěli přestoupit na vlak na východ, na informacích nám řekli, že musíme zaplatit cenu pro turisty v CUC, že na lístek za kub. pesa musíme mít doklad, že jsme Kubánci a pokladna pro cizince je v jiné budově. Když jsme si šli koupit lístek, tak nám řekli, že vlakem pro Kubánce nesmí cizinci jezdit, je pro ně zvláštní vlak, který jede jednou za tři dny. Takže dnešním vlakem odjet nemůžeme, ale máme prý štěstí, náš jede zítra večer.

V Havaně se na nás vrhli místní pomahači, kteří nabízeli předražené ubytování i dopravu. Netoužili jsme po ničem jiném, než z Havany vypadnout.

Další stanice vlaku je v Matanzas, tak jsme se rozhodli, že přespíme tam a večer budem pokračovat vlakem dál. Dobrodinci se nabízeli, že nás do 100 km vzdáleného města odvezou za 1 200 Kč, ale pak se Vitto zeptal, jak se normálně dostávají do Matanzas oni. No, prý je za rohem stanice kolektiva, které tam jede za 100 Kč na osobu. Ještě jsme si dali jídlo, Vitto rýži s kuřecím stehýnkem a oblohou, já rýži s vajíčkem a oblohou, porce za 20 Kč a vyrazili jsme.

Ráno jsme si vzali bici-taxi, místní rikša a jeli jsme na nádraží. Jediné nádraží v Matanzas je na okraji města a nejede k němu žádný autobus. Tam nám řekli, že lístky dopředu neprodávají, abychom přišli hodinu před příjezdem vlaku. Jeli jsme s bici-taxi do středu města, které má typickou koloniální výstavbu a úzké ulice s chodníky pro jednoho. Největší pamětihodnost, katedrála, je již tři roky v opravě a podle pohledu dovnitř ještě zřejmě pár let bude.

Byli jsme ve městě nejspíš jediní turisté, dal se s námi do řeči Humberto, profesor historie v důchodu. Nakonec jsme s ním strávili celé dopoledne. Zná Havla a Walesu. Jeho syn sedí už 15 let ve vězení v několik set km vzdáleném Camaquey. Jako vzor si vzal Fidela, který se se skupinkou 20 lidí vylodil u břehů Kuby a svrhl vládu. Jenže zapomněl na to, že Fidelovi stály za zády USA. Byl na Floridě a se skupinkou 7 nadšenců připlul na Kubu. Chodili po městě, kde se vylodili a verbovali lidi do odboje proti Fidelovi s plánem udělat státní převrat. Nenaverbovali nikoho, místo toho někdo zavolal armádu, ta přijela, posbírala je a šoupla do vězení. Jeho syn dostal 30 let. Odsouzení drželi protestní hladovku, čtyři z nich zemřeli a zbytek to vzdal.

Když byl bývalý papež na Kubě, tak Humberta přijal a slíbil mu, že při příští papežově návštěvě Kuby bude jeho syn volný. Příští rok má přijet nový papež. Humberto věří, že jeho syna propustí, chce se s ním odstěhovat do Španělska. Je už 15 let na samotce. Dříve ho mohli vidět jednou za rok, teď jednou za měsíc.

Jeho manželka je jednou z Dam v bílém. Dámy v bílém je sdružení žen, které mají blízkého příbuzného ve vězení a občas dělají nějaké protestní akce a režim jim naopak ztrpčuje život. Již dříve jsme slyšeli o jedné z předních aktivistek, která šla do nemocnice a zemřela a mezi lidmi se říká, že proto, že ji neposkytli pomoc.

Říká, že spousta lidí má plné zuby vlády, která ožebračuje lidi a cpe si vlastní kapsy. Chavez poslal pro chudé loď plnou rabích konzerv, místo aby je rozdali chudým, prodávaly se ve státních obchodech za 30 Kč.

Totéž se stalo s darovanými televizemi a sušeným mlékem pro děti chudých od Chaveze. Darované obnošené oblečení z Holandska se rovněž prodává ve státních sekáčích. Lidé jsou tím naštvaní, už jsme o tom slyšeli v Havaně.

Hodně lidí kritizuje vládu, chtějí zdvojnásobit měsíční příděl základních potravin, dary rozdávat zdarma, zvětšit podporu soukromého podnikání, které se zavedlo před třemi lety, takže lidi mají celkem rádi Raula a hlavně zvětšit platy.

Na USA všichni nadávají, protože na jejich blokádu doplácejí hlavně chudí, ale je to nejbližší země, kde mohou mít větší příjmy. Protože USA nedají vízum jen tak někomu, ale pokud se někdo dopraví do států tajně, dostane vždycky azyl, tak se Kubánci snaží přeplout na blízkou Floridu. Odtud z Matanzas je prý na Floridu nejlepší proud, ale spousta lidí pokus nepřežila.

Humberto vyprávěl příběh, že někdo z malého letadla viděl loď naloženou 32 Kubánci, muži, ženy, děti a okolo lodě kroužící žraloky. Zavolal pomoc a když připlula záchranná loď, tak našla už jen trosky lodi a krvavou vodu.

Problém je, že v průplavu mezi Kubou a Floridou a mezi Kubou a Mexikem je Golfský proud, což je překážka, která se špatně zdolává. A navíc žraloci.

Vzhledem k tomu, že jsme celé dopoledne diskutovali o politice a Kubánci se na internet dostanou jen na svou poštu a hodně omezené stránky, nabídla jsem mu, že mu budu posílat jako email zprávy ze světa v angličtině. Smál se, v tom případě by mu prý mailem přišlo, že tento mail je v rozporu s národní bezpečností státu. Prý jsou všechny maily kontrolované.

Mluvil i o tom, že na Kubě je kontrarevoluční hnutí dotované z ciziny, ale tito lidé, místo aby pomohli pronásledovaným lidem, tak si cpou kapsy.

Humberto má synovce lékaře v místní nemocnici. Vitto uvažuje si nechat laserem srovnat dioptrie. Humberto navrhuje, abychom počkali do zítra, že nás vezme do nemocnice, že jeho synovec jistě zná očaře, který by nám řekl o možnostech na Kubě a že místo dnešního vlaku pro cizince za CUC nám dohodne možnost jet zítra vlakem za kub. pesa. Tak zůstáváme další noc.

Odpoledne trávíme na hezké pláži v zálivu, přímo ve městě a koupeme se v teplé vodě. Vzhledem k tomu, že je zima, tak jsme tu sami. Ráno jedeme do nemocnice, ale očař tu dneska není, až zítra.

Po návštěvě nemocnice a nemocničních záchodků Vitto už tak moc zájem o operaci očí na Kubě nemá.

Tak jdeme hledat jinou pláž, jenže Matanzas má spousta km skalnatého pobřeží a vlny do nich zběsile mlátí. Ale jeden malý záliv jsme našli.

Večer jsme se spakovali a šli s Humbertem na vlak. Jeho známý je sice ochotný nám lístek na vlak pro kubánce prodat, jenže žádný vlak dneska nejede, až zítra. Čekat na další maňana se nám nechce a tak jedeme na další zastávku vlaku do Colonu s tím, že se pokusíme dostat na kubánský vlak tam.

V Colonu jsme při pohledu na mapu zjistili, že jsme se přiblížili k Trinidadu, kam se chceme podívat, natolik, že nemá cenu pokračovat vlakem a tak chceme jet na jih a pokračovat vlakem na východ až po návratu z Trinidadu.

Do Trinidadu musíme jet přes Santa Claru a v autobuse jsme se skamarádili se dvěma sestrami a nastávajícím manželem jedné z nich. Jedna sestra je soukromá kadeřnice a manikérka, druhá pracuje v krámě, kde se vydávají měsíční příděly na lístky a manžel je zedník, který byl v Colonu na práci, ale čekali tři dny na materiál, který nepřišel a tak je poslali domů.

Za dny čekání nedostali zaplaceno, ale tak, jako za každý den, kdy jsou v práci, dostali celodenní stravu. Ze Santa Clary pokračují na sever do městečka, kde bydlí.

Pozvali nás, abychom jeli s nimi a bydleli u nich a tak místo na jih jedeme na sever. Caibarien je hezké přímořské městečko u Atlantiku. Nejprve jsme šli k jejich mamince, která má čtyři dcery, každá má jiného otce, nikdy nechodila do práce a dvě nejstarší dcery ji a dvě mladší sestry, které chodí ještě do školy, živí.

Jedna ze sester u ni, se svým dítětem bez otce, bydlí. Pak jdeme do domu druhé sestry, má dvě děti a tento dům dostala od otce staršího syna. Je to dvojdomek. Původně to byla prostorná dřevěná bouda, kterou přepažili kolmo na ulici prkny napůl a tak např. Televize u sousedů je slyšet stejně, jakoby byla u nich. Mají jednoho kohouta, jednu slepici a dvě kuřata na malinkém dvorku. Ještě tam mají štěně, které každý, včetně dětí, nakopává.

Mají sice místo s podlahovou gulí, kde se mohou polévat vodou z kýble, ale chodí k tetě, která bydlí za rohem a má vykachličkovanou koupelnu s vanou, ve které se lze polévat vodou z kýble. Pro nás dokonce vodu v kýbli ohřáli.

Šli jsme nakoupit suroviny na uvaření večeře. Deset langust za 120 Kč a hromadu krabů za ještě méně, zeleninu a viandu – banány na vaření, bataty a yami. Oni dodali rýži a fazole a uvařili asi pro 10 lidí. Nakrmit víc než deset lidí nás přišlo na míň, než platit za nocleh.

Jedli jsme u tety, která má syna, který před 14 lety přeplul do států, teď má občanství a ona má napůl vyběhané vízum, aby mohla i s druhým synem odejít za ním. Dcera zůstane v jejich domě.

Dozvěděli jsme se, že většina děvčat žije se souhlasem rodičů plným sexuálním životem od 13 let. Těhotenství neřeší. Prostě jdou do nemocnice a tam jim zadarmo udělají potrat. Je to pro ně banální běžný zákrok.

Dle zákona mohou mít dívky sex od 16 let, ale už od 13 se může se souhlasem rodičů vdát a pokud si ji otec dítěte nevezme, tak může prohlásit, že měla sex dobrovolně a v tom případě je muž z obliga. Je to chudá rodina, ale hlad prý nikdy neměli.

Tak jako každý občan Kuby dostávají měsíční příděl potravin na knížku. Podle příjmů za to platí 6 až 10 Kč měsíčně. Za to je na osobu : 3,1 kg rýže, 0,28 kg fazolí, ¼ l oleje, 1 kg bílého cukru, 1 kg surového cukru, 5 ks vajíček, 20 dkg porce kuřete, ¼ kg pikadila, to je salám z masa a soji, 10 porcí jakési melty a pro děti ¼ kg hovězího masa. Dalších 5 vajec si mohou levně přikoupit. Jedna ze sester nám vypráví, že když ji bylo 13 let, tak už byla zralá na sex a s plným vědomím toho, co dělá, měla ve 13 sex s klukem, se kterým pak chodila 1,5 roku. Vzhledem k tomu, že jsem viděla několik školou povinných dětí si dumlat palec, tak mám dojem, že když si malý kubánec přestane dumlat palec, cítí se zralý na sex.

Druhý den jsme jeli s oběma sestrami., manželem a jejich dvěma dětmi na návštěvu babičky jedné ze sester na venkov. Před odjezdem mi ta ze sester, která dělá doma na černo kadeřnictví a manikůru, udělala manikůru. Zapilovala symbolicky nehty, svým nehtem stáhla kůžičku, na konec prstu naplácala lak na nehty a pak svým nehtem seškrábla čerstvý lak okolo nehtu. V 11 hodin měl přijet povoz tažený koněm. Ve tři čtvrtě na dvanáct tam byl jako na koni.

Babička má domek s jedním obývákem, zařízeným malou skříňkou s černobílou televizí, ložnicí s jednou dvoupostelí a dětskou postýlkou, protože tam někdy jezdí její dcera s rodinou, pak spí tak, že v postýlce spí dítě a na posteli babička s dcerou a jejím manželem. Na naše udivené pohledy nám vysvětlili, že postel je dost velká, že na ní můžou spát klidně čtyři lidi.

V kuchyni je dřevěná fošna jako pracovní deska, vařič a nádobí na zdi. Celý dům je z prken a zemi má ušlapanou hlínu. Vedle je podobný domek jejího syna s venkovní kuchyní. Babička prý kdysi v tomhle domku bydlela, ale pak stát postavil v pár km vzdálené vesnici panelák a babička se tam nastěhovala a teď tenhle domek užívá jen jako chatu, kde přespí, když se na svém políčku zdrží.

Na povoze s koněm jsme se jeli podívat k řece, vzhledem k tomu, že je období sucha, tak je to často jen mokřina, ale na jednom místě se dalo koupat. Vitto tam zachraňoval plovoucí dětské botičky a potopil do vody svůj nový I phone.

Vrátili jsme se zpátky k babičce, která pro mě sehnala čerstvé mléko, ještě jsme se pokusili sehnat sýr, ale je období sucha, není tráva, krávy mají hlad a nemají mléko. Kočí nám říkal, že musíme být za světla zpátky, protože nemá na povoze světla. Babička vařila jídlo pro všechny a skončila, když už se stmívalo, než jsme se najedli a rozloučili se, byla tma jako v pytli.

Babička nám dala na cestu plechovku s benzínem a knotem na svícení, ale vítr to zhasínal. A tak Vitto svítil vzadu, když se blížilo nějaké auto, svým Iphonem a já vepředu foťákem.

Měsíc byl jen maličký srpeček, ale jakž takž bylo na cestu vidět. Báli jsme se jen, aby nás viděli ostatní. Ráno se s námi babička přijela rozloučit. Když viděla, že jsem dala naší hostitelce nějakou kosmetiku, hned se namalovala rtěnkou. Byla ráda, že se jí hodila k namalovaným nehtům. Celá rodina nás šla ráno doprovodit k autobusu, cestou jsme potkali skupinu holčiček s taškami na zádech, jednu z nich nám představili jako nevěstu jejich třináctiletého syna. Jí je také třináct.

Den jsme strávili tím, že jsme se přesunuli autobusy od atlantického oceánu na severu přes Santa Claru, Santi Spiritus a Trinidad do La Boky, která leží u karibského moře. Tady jsme se ubytovali v neevidované casa, kde bydlí sám 74 letý Rudy, inženýr, který má bratry v USA, žil v USA šest let, byl jako elektroinženýr zaměstnaný u USA firmy a byl služebně v Paříži, Španělsku, Německu a Švédsku. Říká, že se mu život v USA nelíbil a tak se vrátil zpátky na Kubu i když si myslí, že Kuba potřebuje ekonomickou reformu.

Má sice neudržovanou, ale nádhernou zahradu a dům se čtyřmi ložnicemi a dvěma koupelnami. Na zdi mu visí Mucha, prý si ho přivezl z Paříže. Neuvěřitelně vzdělaný člověk, tráví život čtením.

V Trinidadu nás jeden místní obyvatel učil plést klobouky a Vitto mu na oplátku prozradil recept na chilské empanády (něco jako pirohy).

Trinidad je hezké městečko, ale je tu spousta turistů a tak nás provází neustálé pokusy z nás vytáhnout peníze.

Večer si užil hlavně Vitto. Dal jedné místní paní 100 Kč, aby koupila na černém trhu langusty a nějakou zeleninu na salát, koupila šest langust, já s Rudym jsme si dali každý jednu a Vitto si liboval.

Druhý den jedem do Los Topes Colliantes, je to strmá cesta pořád nahoru. Jedeme na korbě armádního náklaďáku. Je tam obrovské sanatorium. V lázních jsou tam převážně Kubánci, pobyt je 21 dní a mají zdarma pobyt, jídlo i kůry, pokud jim to předepíše doktor. Omezeně tam mají i cizince, kteří si to ovšem platí. V okolí je několik hotelů. Je tam vodopád, ale vzhledem k tomu, že není moc vody, tak jdeme raději k malinké přehradě od které vede cesta ke gigantickým stromům. Mám rýmu a tak jsem zůstala radši další den doma.

Vitto jel sám do Trinidadu pro hadici na vodu pro Rudyho zahradu a pro recept na hubení parazitů. Recept sehnal, i když u někoho jiného, než kdo ho slíbil, ten zapomněl, ale hadici v celém Trinidadu nesehnal.

Rozhodli jsme se, vzhledem k tomu, že se nám pobyt krátí, že už nebudeme pokračovat směrem na východ, ale že se vrátíme směrem k Havaně. Ráno jsme vyrazili na cestu do Cienfuegos, autobusové spojení neexistuje, pravidelné kolektivos taky ne, jen taxi, každý chtěl 800 Kč a autostop.

U autobusové zastávky už byla skupina lidí kolem muže v nažloutlé uniformě s píšťalkou, kterému každý řekl kam jede a ten organizoval autostop a stavěl auta. Auta mají morální povinnost zastavit, pokud ne, zapíše si jejich SPZ a nahlásí, že odmítli pomoci spoluobčanům. Místní říkali, že cizinci nikdy nestaví. Vitto stopoval s kanadským pasem, nestavěli ani nám. Cizinci se poznají podle toho, že mají červenou SPZ, to jsou auta z půjčoven. Každé vozidlo, které jelo naším směrem bylo plné, až na vozidla státní cestovky Gaviota, která stopaře nebere, až na jejich zaměstnance, kteří je stopují s určitými signály, které dělají rukama.

Když jsme zjistili, že ve skupině čekajících na dopravu jsou někteří už od 6 hodin od rána, tak jsme se po 3 hodinách čekání domluvili s jedním Argentincem a šli jsme do centra sehnat taxi. Cestou jsme viděli požár, někdo zřejmě vypaloval trávu a nezvládl to. Hasiči už byli na cestě.

Cienfuegos je hezké město se širokými ulicemi na pobřeží Karibiku, jediné kubánské město založené Francouzi. Všude je čisto. Jezdí odtud vlak do Havany, ale den, kdy chceme jet, tak nejede. Takže jsme si domluvili taxi na druhý den a jedeme ještě s jinými dvěma lidmi. Jedou s dcerou. Matka žije ve Španělsku a chce od španělského velvyslanectví vízum do EU pro dceru. V Havaně bydlíme téměř v centru. Pohybovat se po centru Havany je hlavně pro mě nepříjemné. Na každém kroku někdo nabízí taxi nebo restauraci. Takže poslední den na Kubě raději trávíme na pláži poblíž Havany, kde máme šanci se vyblbnout ve vlnách a cestou zpátky se stavíme prohlédnout si pevnost.

Ahoj Kubo !!!!

Fotoalbum