Za hranice socialismu

Řada občanů České republiky s radostí přivítala konec (reálného) socialismu, systému, který stavěl lidi do pozice nesvéprávných malých dětí, o jejichž životech, majetku a volném čase rozhodoval ne zcela morální, o to však mocnější otec a matka v jednom - všudypřítomný stát.

Lidé uvítali šanci stát se opět dospělými; dospělými, a tedy plnohodnotnými jedinci, kteří jsou strůjci vlastních životů (rozhodují se) a zároveň nesou důsledky svého jednání. Všichni slušní lidé jednoduše s radostí odmítli paternalismus a uvítali svobodu. Uvítali možnost každodenně prokazovat ctnosti své, ale také možnost sledovat ctnostné (i méně ctnostné) chování druhých - jen v situaci, kdy neexistuje donucení, je možné rozpoznat, kdo se jak skutečně chová a jaké názory zastává. Zavrhli útlak a zvůli a vyslovili se pro svobodu a svobodný řád. Tito lidé ale chápou, že rozpadem "reálného socialismu" proces převzetí rozhodování o vlastním osudu do vlastních rukou nekončí. Lidé, kteří poznali a (proto) odmítli podstatu socialismu, vědí, že řád může být vystavěn pouze na úctě a respektu k vlastnictví, a proto odmítají život ve společnosti, kde jedni žijí na úkor druhých (byť se tento systém již oficiálně socialismus nenazývá). Slušní lidé odmítají žít ve společnosti, kde se povinně hlásí stav majetku člověka do centrálních registrů; kde je pošlapávána smluvní svoboda; kde státní úřad rozhoduje o tom, koho a za kolik může soukromý podnikatel ve svém obchodu zaměstnat; kde nelze volně nabízet vlastní služby a prodávat vlastnoručně vyrobené výrobky; kde část příjmu člověka musí být pravidelně odváděna na provoz televizního vysílání, které člověk nesleduje; kde člověk mužského pohlaví musí v období, kdy vládne největší fyzickou i duševní silou, otrocky pracovat řadu měsíců pro kýmsi určené velitele v zelených oblecích a s hvězdičkami na náramenících; a kde člověk každoročně v průměru půl roku pracuje na to, aby odvedl dávky, z nichž poté žijí statisíce úředníků a jejich posluhovačů, jimž nejen odvádí peníze, které vydělá, ale také jim musí odvádět část majetku svých mrtvých příbuzných či známých, který mu odkázali, část hodnoty vlastního majetku (domů, zahrad, polí, lesů apod.), a dokonce jim musí odevzdat k výchově své děti po dosažení 6 let věku na dobu 12 let.

Lidé prostě vědí (či cítí), že vražda, krádež a otroctví jsou špatné a zavrženíhodné jevy, které by určitě neměly existovat ve společnosti, ve které by chtěli žít. Lidé se zkrátka ztotožňují s principy, na kterých staví široké spektrum autorů spadajících do obecného označení liberálové, přestože se tomuto označení mnozí brání (také v důsledku bezzásadové politické garnitury, jež se k liberalismu verbálně hlásí. ). Jaké jsou tedy hlavní zásady tohoto učení?

Mír a rovnost jako důsledky respektování vlastnictví

Jak řekl jeden z nejvýznamnějších liberálů 20. století Ludwig von Mises: "Program liberalismu ve shrnutí do jediného slova by tedy měl znít: vlastnictví." Obhajoba vlastnických práv je společnou snahou všech liberálů. Vlastnictví je totiž nutným základem mírové lidské koexistence. Ve světě vzácnosti, kde všichni nemohou mít všechno, a tedy někdo nutně musí rozhodovat, jak s danou vzácnou věcí naloží, musí existovat společenská instituce vlastnictví, díky níž se kontroly nad věcmi nezmocňují nejsilnější násilníci, ale lidé, kteří danou věc objevili, vytvořili nebo koupili. Vlastnictví proto zajišťuje rovnost ve smyslu stejné svobody všech lidí - stejné svobody vlastnit a rozhodovat o tom, jak s vlastněnou věcí naložit. Kde není respekt k vlastnictví, neexistuje rovnost, existuje násilí a konflikt, vznikají privilegované skupiny lidí, kteří parazitují na druhých, což vede k morálnímu i ekonomickému úpadku, rozpadu společnosti, a následné chudobě a barbarství. Komunismus (či reálný socialismus) byl exemplárním příkladem "systému", který měl tyto následky. Proto také zlo, které představoval, bylo lidmi poměrně snadno identifikovatelné. Proto také důsledky pošlapávání vlastnictví byly jasně viditelné. S jeho pádem ale zlo v něm obsažené nemizí, a proto ani liberálové nemohou oslavovat vítězství.

Nutnost omezit moc státu

Stejně jako odstranění otrokářství neznamená konec existence otroctví v rámci jiných společenských systémů, nepředstavuje ani odstranění nejodpornějších a nejkřiklavějších způsobů porušování (vlastnických) práv socialismem konec bezpráví, jsou-li zachována menší bezpráví, méně viditelnější privilegované skupiny a existuje-li méně organizovaného násilí. Demokracie samotná, a o to více demokracie, v níž po rozkladu socialismu žijeme, není totožná se svobodným řádem, přestože se nám to snaží řada bojovníků proti socialismu namluvit. Jak můžeme každý den pozorovat, v demokracii dochází k "paradoxní" situaci, že páchané křivdy a páchaná zla dostávají "demokratickou legitimizaci" a za zla a křivdy přestávají být považovány. Ačkoli lidé cítí, že křivda byla spáchána, většinou jim v explicitním pojmenování této křivdy zabrání demokratická obezlička: "vždyť lidé se dobrovolně sami demokraticky rozhodli!" Tuto skutečnost si velice rychle uvědomují zastánci státní moci - včetně bývalých a současných socialistů - a stávají se halasnými zastánci demokracie. Je jim totiž jasné, že skrze demokracii se jim lépe podaří prosazovat věci, proti kterým se dříve zdvihaly vlny oprávněného odporu.

Úkol liberála se vznikem "demokratického kapitalismu" tedy spíše teprve začíná, neboť problematika společenského uspořádání je nyní subtilnější a rozpor mezi principy svobodné společnosti a realitou zamlženější. Liberál musí i nadále stát pevně na svém - hájit principy, které zaručí mír a prosperitu. Chápe, že člověk nemůže žádným způsobem hlasování, žádným způsobem "delegování moci" získat nějaká dodatečná práva. Člověk totiž nemůže převést ze sebe na druhého právo, které sám nemá. Co je bezprávím na úrovni jednotlivce, se nemůže hlasováním jakkoli velké skupiny lidí přeměnit na "právo". Jinými slovy, nikdo (ani členové vlády) se netěší žádným speciálním právům. Proto opět všichni, kdo se hlásí k liberalismu, usilují o to, aby byla co nejvíce omezena moc státu, tj. působení privilegovaných skupin, a aby stát maximálně dbal na to, aby lidé mohli žít ve společnosti, kde se mohou všichni těšit stejné svobodě - být soukromými vlastníky.

Liberálové v politickém spektru

Pozice liberálů mezi ostatními proudy politického myšlení bývá mnohdy zachycována velmi pochybně. Politologové si totiž zvykli používat při analýze politického myšlení pravo-levou škálu, přičemž oba extrémy se ve své podstatě stýkají a ve svých projevech jsou téměř neodlišitelné.

Z takovéhoto pohledu na politické názory by téměř implicitně vyplývalo, že "pravicovější" liberální přesvědčení je jakousi slabou formou fašismu, zatímco "umírněnější liberál" by byl "pravicovějším komunistou". Kam se na takto definované škále politických názorů má zařadit člověk zastávající myšlenky politické decentralizace a individuální svobody, kterému jsou jak socialisté nacionální, tak socialisté internacionální symbolem útlaku a nemravnosti? Je jeho místo někde "uprostřed" mezi nimi vedle ortodoxních konzervativců? Na takovéto pravo-levé škále pro něj není prostor. Někteří autoři se proto uchýlili k jiné škále, která zachycuje, jakou moc vlády jednotlivé ideologie zastávají. Tato škála pak vypadá následovně:

Na takovéto škále by se liberál snadno zařadil jako zastánce "nejméně vlády". Kam ale zařadit konzervativce, který je pro menší roli státu v ekonomice, ale je pro povinnou vojensko službu a posílení úlohy státu např. v zahraniční politice nebo v boji proti drogám? A kam umístit sociálního demokrata, který je pro silnější roli státu v ekonomice, ale je pro jeho omezení například v oblasti homosexuálních svazků? Proto někteří autoři rozšiřují analytický aparát pro monitorování politických názorů (a politických ideologií) o další rozměr. Na jedné ose zachycují ekonomickou svobodu, tj. stupeň zasahování státu do ryze hospodářských záležitostí, a na druhé ose měří stupeň osobní svobody, tj. zda jsou lidé pro státní (!) regulaci svobody projevu - např. regulaci internetu, regulaci šíření myšlenek - povinnou školní docházku, suverenitu rozhodování člověka - např. používat či nepoužívat bezpečností pásy v automobilech, umožnění státem nekontrolovaného nákupu léků, podstupování rizikových medicínských procedur, užívání drog, ale i možnost vlastnění zbraní, nakupovat pornografické časopisy apod. Schéma takovéhoto rozdělení typických politických názorů, které je nyní v odborné literatuře běžné, znázorňuje následující graf.

Tento graf nám konečně ukáže, proč mezi spojenci v boji za zvýšení moci státu (politickou centralizaci, jež může nabývat i podoby evropského superstátu) můžeme najít stoupence tak rozdílných politických názorů, např. politické koalice konzervativců a socialistů. Přes (možná více zdánlivou) rozdílnost svého přesvědčení však mají jedno společné. V jednom či druhém ohledu požadují silnější stát. Buď chtějí jako konzervativci omezení osobní svobody (povinná školní docházka včetně výuky náboženství, regulace internetu, atd.), nebo jako sociální demokraté obhajují přerozdělování a regulaci podnikání, případně jako fašisté či komunisté obhajují obojí. Stát jim totiž pomůže zabránit, aby se společnost zbavila paternalismu a státního dirigismu a konečně se stala společností svéprávných lidí - dospěla. Stát jim skrze donucení mírumilovných lidí zajistí prostor pro jejich choutky prosadit politiky sociálního inženýrství a vytvořit ať již konzervativní, či socialistický "ideál" člověka a společnosti.

Zastánci silného státu jsou přesvědčeni, že bez hierarchicky uspořádané společnosti nelze dosáhnout společenského rozkvětu. Umělá politická (nikoli přirozená společenská) hierarchizace ale představuje ohromnou hrozbu nejen pro osud svobody obecně, ale obzvláště pro stoupence menšinových názorů, pro lidi s menšinovým vkusem, lidi, kteří chtějí vést osobitý život, jenž se neshoduje se způsoby chování většinové populace (mas).

Liberalismus je jiný. Nekonstruuje "světlé zítřky", nereguluje, nevytváří celokontinentální kvazistátní monstra, nepředělává lidi proti jejich vůli za jejich peníze, neschovává se za většiny. Liberál nepotřebuje tajné hlasování; je hrdý na ideál, který zastává a ke kterému se hlásí, protože ví, že liberalismus pouze vytváří prostor - prostor pro mír a prosperitu každého člověka; prostor pro projevení lidských ctností a rozvoj společenských vztahů. Liberální řád nebrání konzervativci, aby nechal ve škole vychovat své děti k víře v Boha a sám se každou neděli ani nedotkl práce; ani socialistovi, aby měl se svými souputníky výrobní prostředky ve společném vlastnictví a usiloval stát se členem plánovací komise, která bude rozhodovat o tom, za kolik si soudruzi prodají navzájem litr mléka; ani zapřísáhlému demokratovi, aby s ostatními demokraty mezi sebou hlasovali o tom, kdo bude muset kolik ze svého odvést na "společné" věci a kdo z nich se bude těšit poslanecké imunitě. Společenské řády prosazované konzervativci, socialisty a demokraty nic takového neumožňují. Liberál má ale oči otevřené a vidí, že lidé jsou různí a mají různé "slabůstky". Zároveň si uvědomuje, že s nimi žije na jednom světě. Proto hledá principy mírového soužití, které lidem umožní skutečně žít a těšit se z plodů své práce.

Josef Šíma
1.září 2002

Jedná se předmluvu ke knize Davida Boaze - Liberalismus v teorii a politice (vydal Liberální institut 2002, www.libinst.cz), která představuje kořeny a principy liberalismu. Ukazuje na ideové směry uvnitř tohoto bohatého myšlenkového směru a přináší objasnění podstaty liberálních reformních kroků, které mohou do naší společnosti přinést trochu více možnosti volby, a tedy i svobody. Po přečtení této knihy (včetně více než stostránkového dodatku, jenž byl doplněn do českého vydání a má podobu krátké čítanky textů liberálních autorů z České republiky i zahraničí) si snad každý člověk uvědomí, že svoboda je pro lidský život nepostradatelná. A to, bez čeho člověk nemůže žít, by mu mělo stát za trochu úsilí.