Argentina: testovací polygon pro zrežírovaný finanční kolaps. A co poučení pro Evropu?

Přesně před deseti lety utrpěla Argentina plnohodnotný finanční a vládní kolaps. Byl to konečný výsledek více než desetiletí aktivit přesně toho, jak nám řekli, že to máme dělat, z MMF, mezinárodní bankéři, ratingové agentury a ti globální „experti". A tak president Fernando de la Rúa uplatňoval všechny ty recepty z MMF do poslední minuty, aby nás přiměl spolknout jedovatou „medicínu".

Na počátku roku 2001 to všechno už začínalo vypadat opravdu ošklivě, když De la Rúa nebyl dále schopen obsloužit „vládní dluh", i když zemi zavedl do módu zcela „nulového deficitu" po osekání veřejných výdajů, pracovních míst, zdravotnictví, vzdělávání a všech klíčových veřejných služeb.

Do března 2001 povolal zpět Dominga Cavalla jako ministra financí, což byl post, který Cavallo už před šesti lety v devadesátých letech za tehdejšího presidenta Carlose Menema zastával, když na zemi uvalil pobuřující MMF politiky deregulace a privatizace, které oslabily stát a přímo nás navedly ke kolapsu v roce 2001.

No, nebyl to ve skutečnosti De la Rúa, kdo Cavalla povolal zpět, ale byl to spíš David Rockefeller (JP Morgan Chase) a William Rhodes (CitiCorp), kteří osobně do Buenos Aires přijeli, aby řekli (nařídili) presidentu De la Rúa, aby Cavalla jmenoval ... jinak!

Takže do června 2001 Cavallo – člen Trilaterální komise a protekčník Sorose-Rockefellera-Rhodese – zkusil ten bankrot uhrát vyumělkováním fungl nových vládních dluhopisových mega-swapů, které veřejný dluh zvedly o dalších 51 miliard dolarů, ale stejně se do prosince totálnímu kolapsu nevyhnul.

Co pak? De la Rúa a Cavallo chránili bankéře, aby zamezili masivním výběrovým runům na všechny banky, tak zmrazili všechna bankovní konta – nazývali to „Corralito" – „jesličky" – z nichž si držitelé účtů mohli vybrat jen 250 pesos týdně (v té době ekvivalent 250 dolarů; po devalvaci z roku 2002, ekvivalent 75 dolarů).

Ale celá argentinská ekonomika kolabovala; lidé vyšli do ulic, bušili do hrnců a kastrolů, řvali a ječeli, provolávali všechny bankéře 'zloději, kriminálníky, lumpy, podvodníky a lupiči', ale ... bronzová vrata velkých megabank zůstala i tak pevně zavřená. Nikdo své peníze zpět nedostal.

Polovina bankovních vkladů byla v dolarech. A opět, nikdo své dolary zpět nedostal, ale dostal jen pesos v šejdířském směnném kurzu po devalvaci, kterou na nás uvalil argentinský tzv. „konvertibilní" Měnový výbor, který zrušil to, čím nás Cavallo už před desetiletím postihl, tj. vyrovnáním pesa s dolarem v nerealistickém paritě jedna ku jedné.

Není pochyb, že to byla masivní bankéři zrežírovaná, vládou podporovaná loupež aktiv a úspor 40 milionů Argentinců. Polovina naší populace se rychle propadla pod hranici bídy, HDP se v roce 2002 smrštilo o téměř 40%, miliony lidí ztratily svou práci, úspory, domovy, živobytí ale ani jediná banka se nesložila či nezkolabovala!

Uprostřed bouří v Buenos Aires a ve velkých městech a při brutálních policejních represích, po nichž v ulicích zůstalo 30 mrtvých, De la Rúa nasedl na helikoptéru na střeše presidentského paláce „Casa Rosada" a opustil loď. V posledním týdnu prosince 2001 pak jeden po druhém odešli čtyři presidenti, dokud nakonec bankéři, média a US ministerstva zahraničí a financí neuznali za prozatímního presidenta Eduarda Duhaldeho. Ten nakonec jmenoval ministrem financí Roberta Lavagna, zakládajícího člena místní CARI, což je argentinský Výbor pro zahraniční záležitosti, který je místní pobočkou newyorského Výboru pro zahraniční záležitosti CFR.

Argentinu globální mocenská elita použila jako testovací polygon, aby se poučili, jak lze kontrolovat plnocenný finanční, monetární, bankovní a ekonomický kolaps i s vhodným režírováním jeho sociálních důsledků tak, aby se zajistilo, že během toho: (a) bankéři z toho vyjdou bez újmy, (b) „demokratický řád" bude znovu instalován a přicházející nová vláda uvalí další mega-swap na vládní dluh, vyrovná si čísílka a uklidní lid (nebo jinak!), a (c) na bankstery se bude hrozně mile usmívat ... Takhle se přeci dělá obchod!

Ta poučení získaná z Argentiny v letech 2001-03 se nyní využívají v Řecku, Irsku, Španělsku, Itálii, na Islandu, v Británii i v US.

Takže demonstranti z „Okupace Wall Street", nastražte uši! Nemáte šanci! Globální vládci nad penězi si už prodělali své nácviky na finanční válku při bojové hře v Argentině.

V jednom okamžiku to bylo tak zlé, že newyorský žurnalista Larry Rohter (o kterém později brazilská vláda vyslovila podezření, že má vazby se CIA), měl tu drzost navrhnout jako „řešení" naší dluhové krize teritoriální rozpad Argentiny. Už nadpis toho perverzního článku vydaného 27. srpna 2002 mluví za vše: „V Argentině vidí někteří jako odpověď na ekonomickou zkázu odtržení," zvláště se při tom zaměřil na oblast Patagonie bohatou na přírodní zdroje ...

Pak nakonec globální mocenská elita svého muže dostala, když se v květnu 2003 presidentem stal Néstor Kirchner. Kirchner si jako ministra financí ponechal Lavagnu, zrežíroval zase další mega-swap vládního dluhu, co poběží po dalších budoucích 42 let (!); zaplatil MMF celou částku, co chtěli 10 miliard dolarů (v hotovosti, v dolarech a bez jakéhokoliv odpisu; je to příklad absolutně nejvýhodnějšího věřitelského postavení!), aniž by za to cokoliv dostal; dále oslabil argentinské ozbrojené síly, hodil do žumpy vzdělávání, média a kulturu a skončil, když ustanovil svou manželku Cristinu za svého nástupce.

Z těch „argentinských zkušeností" jasně vznikla mnohá poučení, která se teď hodí, když si je třeba dnes poradit s těmi výtržnickými zchudlými Evropánky.

Takže o desetiletí později ... má někdo chuť na tango?

Autor je argentinský politický analytik, publicista, veřejný mluvčí, rozhlasový a televizní komentátor.