Evropská válka s Íránem

Nikdy nikdo nepřišel o peníze tím, že vsadil na blbost poblitiků Evropské unie. A pokud jste obchodník s ropou, radujte se – celou cestu do banky; podle očekávání ministři zahraničí EU – pokorně následující vládu Baracka Obamy – dali zelenou totálnímu ropnému embargu na Írán.

Toto embargo se vztahuje nejen na nové kontrakty, ale také na existující kontrakty – které budou zrušeny k 1. červenci, a embargo obsahuje také další sankce namířené proti íránské centrální bance a petrochemickým vývozům do EU.

Je vždy klíčové mít na paměti, že embargo – de facto vyhlášení ekonomické války Evropou – bylo násilně vnuceno především novodobým Napoleonem a „osvoboditelem“ Libye, francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozy. Oficiální výmluvou ospravedlňující zahájení ekonomické války jsou „vážné a prohlubující se obavy kvůli íránskému jadernému programu“.

Nepomohlo, že Moskva již EU varovala, aby přestala jednat jako loutka a pouhý pěšák Washingtonu – a opětovně se střílet do vlastního kolene. Rusové vědí o tom, jak se toto embargo může šeredně obrátit proti jeho tvůrcům, vše potřebné.

EU svoji strategii – či ekonomickou válku – obhajuje jako jediný způsob, jak zabránit „chaosu na Středním východě“. Avšak ekonomická válka může skončit tak, že vyvolá plnohodnotnou válku, které se teoreticky pokouší zabránit; řeč je o nechtěných následcích visících ve vzduchu.

A to nás přivádí přímo k dramatu v Hormuzské úžině. Teherán opakovaně sdělil, že uzavře Hormuzskou úžinu, pouze – a to bychom měli zopakovat – pouze, když bude Íránu zabráněno vyvážet svoji ropu. To by představovalo smrtelnou ránu íránské ekonomice – zcela závislé na vývozu ropy – nemluvě o režimu řízeném nejvyšším vůdcem ajatolláhem Ali Khamenei. Skutečnou agendou Washingtonu a jeho evropských pudlíků je změna režimu (viz The myth of an "isolated' Iran, Asia Times Online, 19. ledna) – ale to se nesmí říkat před globální veřejností.

Mé slzy smíchu

Z pěti největších dovozců íránské ropy jsou čtyři v Asii; dva členové BRICS (Čína a Indie), a američtí spojenci Japonsko a Jižní Korea. Je spravedlivé tvrdit, že všichni tito dovozci by silně vinili Američany/Evropany z vyprovokování takové situace (v podstatě někteří z nich tak již činí), pokud by Írán přistoupil k blokádě – či k aktivaci pásů min – v Hormuzské úžině.

Samotná EU dováží z Íránu asi 600,000 barelů denně; což je zhruba 25% z celkových íránských denních vývozů ve výši 2,6 milionů barelů. Největším dovozcem v EU je Itálie. Dalšími klíčovými dovozci jsou Španělsko a Řecko. Všechny tyto země „Středozemního klubu“, řečeno mírně, jsou v tuto chvíli v hlubokých ekonomických sračkách.

EU trvá na svém tak zvaném „dvojitém přístupu“ k Íránu. Očištěno od keců, dvojitý přístup v praxi znamená „držte hubu, skloňte se před našimi sankcemi, přestaňte obohacovat uran a sedněte si ke stolu k jednání podle našich požadavků“.

Takže když šéfka evropské zahraniční politiky – neskutečně krotká Catherine Ashton – žvaní o „odůvodněnosti dvojitého přístupu“, skuteční diplomati v celém rozvojovém světě to mohou interpretovat pouze jako to, čím to je: vtip. Není to zrovna stimul, aby Írán obnovil jaderné rozhovory s „Íránskou šestkou“ (stálými členy Rady bezpečnosti OSN, USA, Británií, Francií, Ruskem, Čínou, plus Německem).

Mezitím páníček evropských pudlíků – Obamova vláda – všemožnými způsoby tlačí na asijské mocnosti, aby přestaly kupovat íránskou ropu. Pramalá naděje. Protože všechny tyto země – včetně Japonska a Jižní Koreje – budou pokračovat v běžné praxi; íránskou ropu potřebují ještě více, než Západ.

Dokonce i BP – skvělý znečišťovatel Mexického zálivu – požádala Obamovu vládu o výjimku ze sankcí. To vše souvisí s klíčovou akcí v produktovodném systému – s rozvojem obrovského pole zemního plynu Shah Deniz II v Ázerbájdžánu.

Neexistuje způsob, jak by mohla Evropa mít prospěch z kaspického plynu, bez investování 22 miliard dolarů do rozvoje Shah Deniz II – na kterém má Írán 10% podíl. Shah Deniz II by bylo klíčovým zásobovatelem plynovodu Nabucco – pokud bude někdy vůbec vybudován. Nabucco obchází strategického spojence Íránu, Rusko – které si udržuje smyčku pod krkem dodávek plynu do Evropy, protože samotní Evropané si nikdy nepřestanou stěžovat v Bruselu.

Pokud to Írán zablokuje, obchod padá. Takže zde máme post-surrealistickou situaci britského velkého ropného byznysu, který – prostřednictvím BP – žadoní u USA o vyjmutí ze sankcí, jinak bude evropská energetická bezpečnost ohrožena. Británie je náhodou také nesmiřitelným nepřítelem teheránské režimu, ale stále se spoléhá na Írán, aby „zachránila“ Evropu z pařátů Gazpromu. Takovou frašku si prostě nevymyslíte.

City nikdy nespí

Názvem hry v Íránu bude vždy změna režimu, protože stálým erotickým snem Washingtonu a evropských pudlíků je zmocnit se obrovského množství íránské ropy (12,7% celosvětových zásob) a zemního plynu. A faktem je, že z tohoto bohatství má stále více prospěch asijská energetická bezpečnostní síť – a nikoliv Západ.

Obrovská pole Severní a Jižní Azadegan – 26 miliard barelů – využívá – kdo jiný – Čína; China National Petroleum Corporation rozvíjí obě a v příštích deseti letech bude investovat 8,4 miliard dolarů. Co se týká pole Yadavaran, to rozvíjí China Petroleum and Chemical Corporation; za čtyři roky bude produkovat téměř 200,000 barelů denně. A to nemluvím o největším plynovém poli na světě – Jižní Pars, na kterém má Írán velký podíl, spolu s Katarem.

A je zde klíčová petrodolarová fronta. Dominique Strauss-Kahn (DSK), krátce předtím, než byl nucen rezignovat na post ředitele Mezinárodního měnového fondu kvůli sexuálnímu skandálu, trval na ukončení role dolaru coby světové rezervní měny a místo toho navrhoval SDR MMF – virtuální měnu MMF, jejíž koš by tvořil dolar, euro, libra, jen a juan.

No, již k tomu dochází, prostřednictvím jiných prostředků. Novinka pro osu Washington/Brusel usnuvší na vavřínech; Čína již sankce USA/EU proti Íránu obchází.

Členské země BRICS (Rusko, Indie a Čína), plus Japonsko a Írán – mocná směsice největších světových producentů a spotřebitelů energie – již obchoduje, nebo se chystá obchodovat, ve vlastních měnách. Rusko a Írán právě začaly obchodovat v rublech a rialech. Všechny tyto mocnosti mají bilaterální smlouvy – neúprosně se měnící na multilaterální; a to v praxi znamená, že dolar pomalu jako světová rezervní měna končí, se všemi seizmickým důsledky, které z toho plynou.

Vypadá to, jako by užaslý svět sledoval zpomalenou rituální seppuku, páchanou Washingtonem ovládaným Západem.

V tomto roce draka je zde ještě další šťavnatý kousek na koláči – chystaná FX burza v londýnské City, obchodující v juanech. Peking ji chce – a City ji silně chce. Teherán již prodává ropu Pekingu za juany. Pomyslete, že Írán použije FX v City, aby uplatnil své juany a tudíž získal přístup na všechny globální trhy – bez ohledu na lavinu sankcí/embarg USA/EU.

Hráči ze City jsou si očividně vědomi, že „svobodná“ juanová burza v Londýně může hrát do rukou Íránu; ale na rozdíl od debilů v Bruselu jsou si gauneři v City aspoň vědomi, že byznys je byznys.