Proč USA potřebují velkou válku

V tuto chvíli se nacházíme uprostřed turbulentní fáze globálního evolučního cyklu, který započal v 80. letech a má skončit v polovině 21. století. V tomto procesu USA evidentně ztrácí svůj statut hypervelmoci.

Odhady expertů z Ruské akademie věd ukazují, že současné období závažných nestabilit by mělo skončit zhruba v letech 2017-2019 krizí. Tato krize nebude tak hluboká, jako byly krize v letech 2008-2009 nebo 2011-2012, a bude ohraničovat přechod na ekonomiku postavenou na nové technologické základně. Ekonomické oživění v letech 2016-2020 bude pravděpodobně znamenat závažné posuny v rovnováze globální moci a závažné vojensko-politické konflikty, do kterých budou zapojeny jak globální těžké váhy, tak rozvojové země. Epicentra konfliktů se budou údajně nacházet na Středním východě a v post-sovětské střední Asii.

Století americké globální vojensko-politické nadvlády a ekonomické nadřazenosti se blíží svému konci. USA neprošly testem jednopolárnosti a krvácely v neustálých konfliktech na Středním východě, a v současné době nemají potřebné zdroje na udržení globálního vedení.

Mnohopolárnost znamená mnohem spravedlivější distribuci bohatství ve světě a významnou transformaci mezinárodních institucí, jako OSN, MMF, Světová banka atd. V tuto chvíli se zdá, že Washingtonský konsensus je nevratně mrtev a globální agenda by se měla točit kolem úkolu vybudovat ekonomiku s mnohem nižší měrou nejistot, většími finančními regulacemi a větší spravedlností v rozdělování příjmů a ekonomických výstupů.

Centra ekonomické rozvoje se přesouvají ze západu, který byl zodpovědný za průmyslovou revoluci, do Asie. Čína a Indie by se měly připravit na bezprecedentní ekonomický závod na pozadí větší konkurence mezi ekonomikami se státním kapitalismem a modely tradiční demokracie. Čína a Indie, dvě nejlidnatější země světa, budou určovat směr a tempo vývoje v budoucnu, ale hlavní bitva o globální prvenství se odehrává mezi USA a Čínou, kdy je v sázce volba post-industriálního sociálně-ekonomického modelu a politického systému pro 21. století.

V tomto kontextu vyvstává otázka, jak budou na přechod reagovat USA.

* * *

Bylo vzato v úvahu, že jakákoliv americká strategie vychází z předpokladu, že ztráta globální nadvlády je pro zemi nepřijatelná. Vazba mezi globální nadvládou a prosperitou v 21. století je axiomem americké elity bez ohledu na politické detaily.

Matematické modelování globální geopolitické dynamiky zaručuje závěr, že vítězná velká válka vedená konvenčními zbraněmi je pro USA jedinou možností, jak zabránit rychlému zániku jejich geopolitického statutu.

Je veřejným tajemstvím, že příležitostně fungují také nevojenské metody vytlačování rivalů ze hry – jak tomu bylo v případě kolapsu Sovětského svazu – a odpovídající technologie jsou neustále v USA vypilovávány. Na druhou stranu až dodnes jsou země jako Čína a Írán evidentně imunní vůči vnější manipulaci. Pokud současná geopolitická dynamika přetrvá, lze očekávat změnu globálního vedení do r. 2025, a jediným způsobem, jak mohou USA tento proces narušit, je začít velkou válku…

Země čelící bezprostřední ztrátě vedoucí pozice nemá jinou možnost, než zaútočit první, a přesně to Washington posledních 15 let dělá. Specifickou americkou taktikou je vybrat si za cíl nikoliv alternativního kandidáta na geopolitickou vedoucí pozici, ale země, které v danou chvíli vypadají jako dostupné a porazitelné. Útoky na Jugoslávii, Afghánistán a Irák se USA snažily řešit čistě ekonomické nebo relativně menší regionální problémy, ale větší hra by si jistě vyžádala významnější cíl. Vojenští analytici si myslí, že Írán a Sýrie a nearabské šíitské skupiny, jako libanonský Hizballah, mají větší šanci stát se cílem nové globální redistribuce.

Tato redistribuce v podstatě probíhá. Rozjelo se arabské jaro řízené Washingtonem, které vytvořilo vhodné podmínky pro spojení muslimského světa v rámci jediného kalifátu. Americkým plánem je to, že tato nová formace pomůže upadající velmoci udržet její prsty na klíčových světových energetických zdrojích a zajistit její zájmy v Asii a Africe. Není pochyb, že výzvou, která spěšně nutí USA vytvářet tento nový typ uspořádání, je rostoucí moc Číny.

Zbavení se Íránu a Sýrie, které stojí v cestě globální nadvládě USA, by bydlo dalším přirozeným krokem Washingtonu. Pokusy svrhnout íránský režim pomocí vyvolání občanských nepokojů v zemi neskutečně selhaly a vojenští analytici mají podezření, že Írán čeká intervenční scénář podobný těm, které byly použity při vypořádání se s Irákem a Afghánistánem. Tento plán má vysokou pravděpodobnost naplnění, ačkoliv dokonce i stahování z Iráku a Afghánistánu představuje pro USA závažné problémy.

Implementace projektu Velkého Středního východu – spolu s citelnými škodami způsobenými Rusku a Číně – by byla klíčovou odměnou v rámci nadějí USA vyhrát vojensky velkou válku… Tento plán se stal široce známým díky publikaci v americkém časopise Ozbrojené síly, pod označením Petersova mapa. Motivací stojící za tím bylo vytlačit Rusko a Čínu z oblasti Středomoří a Středního východu, odstřihnout Rusko od jižního Kavkazu a střední Asie a odstavit Čínu od jejích nejdůležitějších energetických dodavatelů.

Vyplnění plánu Velkého Středního východu by zničilo vyhlídky Ruska na mírový a trvalý rozvoj, protože USA ovládaný jižní Kavkaz by vysílal šokové vlny do celého severního Kavkazu. Protože by nepokoje očividně vyvolaly síly muslimského fundamentalismu, je jisté, že převážně muslimské regiony Ruska by byly zasaženy.

USA nejsou nadále schopné udržet Washingtonský konsensus tím, že by se spoléhaly na ekonomické a politické nástroje. Čínský Jemin Jibao vykreslil obrázek nanejvýš jasně, když napsal, že z USA se stal globální parazit tisknoucí neomezené množství dolarů, které vyváží výměnou za dovezené zboží, a tudíž kupují pro Američany opulentní životní úroveň tím, že okrádají zbytek světa. Ruský premiér vyjádřil podobný názor během své návštěvy v Číně 17. listopadu 2011.

V tuto chvíli Čína silně tlačí na omezení sféry oběhu amerického dolaru. Podíl americké měny na čínských rezervách klesá a v dubnu 2011 čínská centrální banka oznámila plán zcela přestat používat americký dolar v mezinárodním vypořádání. Tato rána nadvládě americké měny nezůstane očividně bez odpovědi. Írán se podobným způsobem pokouší snížit podíl dolaru ve svých transakcích: íránská ropná burza otevřela v červenci 2011, a jsou na ní akceptovány pouze euro a íránská měna (proto ty sankce na íránské ropné exporty – p.p.). Írán a Čína vyjednávají dodávky čínských výrobků výměnou za íránskou ropu, což by, mimo jiné, umožnilo vytvořit obchodní cestu mimo sankce uvalené na Írán. Íránský vůdce řekl, že obchodní výměna jeho země s Čínou by měla dosáhnout 100 mld dolarů, což by učinilo americké plány na izolaci Íránu bezvýznamnými.

Snahu USA podkopat stabilitu na Středním východě lze částečně přisoudit kalkulacím, že rekonstrukce zničené infrastruktury tohoto regionu by si vyžádala obrovské dolarové injekce, kdy výsledkem by bylo oživení americké ekonomiky. V r. 2011 se americká strategie zaměřená na zachování globální nadvlády začala měnit na politiku postavenou na síle, protože Washington považuje znehodnocování dolaru za jedno z možných řešení problémů krize. Tomuto účelu může prakticky posloužit velká válka. V jejím důsledku by byl vítěz schopen vnutit vlastní podmínky zbytku světa, jak tomu bylo, když v r. 1944 vznikl systém Bretton-Woods. Pro Washington znamená řízení světa připravenost vést velkou válku.

Může Írán, za předpokladu nezbytné podpory, skoncovat s americkou světovou expanzí? Tato otázka bude zodpovězena v dalším textu.