Sociologie andělů

Po obědě (fazole se špekem) jsem si lehl a před usnutím mne napadlo, jak to asi je s tou sociální strukturou andělů. V té chvíli (před usnutím) jsem přesně věděl kam, kde a jak kteréhokoli anděla v sociální struktuře zařadit. Viděl jsem je krásně „rozškatulkované“ a měl jsem z toho velikánskou radost. Jak se vyspím, vstanu a okamžitě si to napíšu, s takovým blahým pocitem jsem usnul. Vstal jsem, udělal si kafé, vzal průpisku a čistý papír a nic... prázdno v hlavě, žádná věta mne nenapadla. Před usnutím jsem měl celkový obraz, ale ten byl beze slov. Viděl jsem „rozkrytou strukturu“, aniž bych k tomu ve svém mozku potřeboval nějaké věty. Teď sice můžu zavřít oči a onen obraz si znovu vybavit, ale s popisem je to horší, věty ne a ne vymyslet. Nedá se nic dělat, budu se muset „rozpomínat“.

Andělé se dle křesťanského pojetí dělí do devíti skupin, tříd, kast či kůrů. (Je ovšem i pojetí židovské a islámské, ale to zatím ponecháme stranou.)

1. Serafové
2. Cherubové
3. Trůnové
4. Panstva
5. Síly
6. Mocnosti
7. Knížectva
8. Archandělé
9. Andělé (obyčejní)

Protože úplně to nejdůležitější, co v životě je (a andělé přece žijí), je nejenom podle Marxe, ale i dle mě, materiální stránka, rozeberu tedy nejdříve tuto oblast. Oblast duchovna, oblast nadstavby, ponechám zatím stranou a vrátím se k ní později. Tedy jídlo, ošacení, bydlení a práce, to prozkoumám nejdříve. Všechny teologické autority a to jak židovské, tak islámské i křesťanské, se shodují v tom, že:

Pokrmem andělů je velebení Boha

Nápojem andělů je hlásání svatosti Boha

Je to sice na první pohled trošičku odlišné od nás lidí, ale ne zase tak příliš, jak se dovíme za chvíli. Můžu předem prozradit, že je to pouze jiná forma toho našeho člověčího způsobu obživy.

Podívejme se nejdříve na ty obyčejné anděly, na ty z toho posledního devátého kůru, který je od Boha vzdálen nejdál. Víme, že každý člověk má anděla strážného, dokonce ne jenom jednoho, ale dva! Jeden je vzadu za člověkem a druhý vepředu před ním. Pánu Bohu se zdálo, že je to málo a tak přidělil každému člověkovi ještě další dva, jednoho po pravici, který má tlustý sešit a zapisuje do něho naše dobré skutky, a druhého po levici, který má také tlustý sešit a zapisuje do něho naše špatné skutky. Tedy těch obyčejných andělů je čtyřikrát tolik co lidí. Lidí je sedm miliard a když to vynásobíme čtyřmi, zjistíme, že obyčejných andělů je 28 miliard. (Jestli si Číňané, Indové, černoši a Indiáni anděly přejí či nepřejí, to je Pánu Bohu ukradené, prostě jim je přidělil a basta.)

Ale to není všechno. Existují ještě i andělé, kteří mají na starosti hroby, věnují se a pečují o zesnulé lidi, každý zesnulý má ale pouze jednoho anděla. Kolik jich je? No tolik, kolik po dobu trvání světa zemřelo lidí. Tedy taky je to docela slušný počet. Je to takový „podkůr“, taková „podkasta“, něco podobného jako když v Indii mají tu kastu nedotknutelných (kdo se jich náhodou dotkne, musí se celý měsíc v chrámu očišťovat od jejich poskvrňujícího dotyku). To je ta nejnižší kategorie andělů, níž už klesnout prostě nejde, nižší andělé už ani nemohou být.

Těchto obyčejných andělů je mi docela líto a moc s nimi soucítím. Ono, ať si nikdo nemyslí, že to mají lehké, i když jsou čtyři na jednoho člověka. Jsem si jistý, že jejich práce je strašně moc namáhavá. Nemají trošku klidu ani v noci, to nás musí hlídat, abychom nespadli ve spánku z postele. A co jim to dá za fušku, než nás opilé vytáhnou z hospody a dovedou domů! Někdy dokonce vidíme, že to nezvládají a jenom bezmocně přihlížejí, jak ten, kterého ochraňují, spokojeně leží v blátě v příkopu. Ne ne, žádná ulejvárna to není, ba naopak, je to příliš namáhavá služba. Ostatně, stačí si vyposlechnout vyprávění našich spolubližních, kteří byli příslušníky tajné policie a měli za úkol sledovat nějakého toho nepřítele státu. Někdy čtyři sledovatelé byl malý počet a museli požádat další kolegy o pomoc. Andělé ovšem nemohou od Boha očekávat, že zvýší počet ochranky na víc než čtyři, kdepak, Bůh jednou rozhodl, že stačí čtyři a šmytec, další nepřipadají v úvahu, Boží rozhodnutí je definitivní a tak si andělé musí vystačit s počtem čtyř. Je to nezáviděníhodná situace. Já osobně bych to nedělal. Samozřejmě, že ani andělé nejsou tak pitomí a blbí a někteří se na takovouto službu vykašlali. Těch je mi líto ještě víc. Ono totiž v nebi je místo, něco jako Osvětim, Treblinka a Gulag dohromady. (Alespoň tak to popisuje svatý Pavel, který nebe navštívil a v Novém Zákoně nám zanechal místopis nebe. Ale už i dříve tam byl a popsal ono trestanecké zařízení i patriarcha Enoch. Sice svatý Pavel to mohl od Enocha opsat, ale raději mu věřme, že tam byl i on osobně. Oba dva se na to jenom s hrůzou dívali). A tam se ti neposlušní andělové soustřeďují, jinak řečeno koncentrují se tam, a až jsou vyléčeni, jdou znovu do služby. Vzhledem k těm obrovským počtům obyčejných andělů, je těch vzpurných vlastně mizivá hrstka. Ti ostatní, ti nevzpurní, vědí, co by je čekalo, a tak raději zatnou zuby a svoji práci vykonávají řádně.

No a jaká je odměna za tak namáhavou práci? Přece víme, že chtějí-li míti dostatek pokrmu, musí velebit Boha, aby měli dostatek nápojů, musí hlásat jeho svatost. Ale cožpak při tak namáhavé práci mají čas velebit Boha a hlásat jeho svatost? Je sice možné, že občas na to najdou chvilinku času, to musíme přiznat, ale jsou tak utahaní, že nějak moc chuti k velebení a hlásání svatosti nemají, a tak velebí a hlásají svatost jenom v takové míře, aby přespříliš nehladověli. Z uvedeného je více než jisté, že mají nepřetržitý hlad a žízeň.

Ovšem ještě hladovější a žíznivější jsou ti hlídači hrobů. Jenom si představme, co taková lidská duše po smrti vyvádí. Řve, že to v životě měla dělat jinak a rozebírá každou pitomost z bývalého života a ten anděl hlídač to musí vyslechnout a utěšovat, utěšovat, utěšovat. No, takový anděl už vůbec nemá čas na velebení Boha a na hlásání jeho svatosti. Takový anděl musí být vychrtlý hladem a žízní jak vězňové z Aušwitzu Birkenau.

O oblečení a bydlení jenom krátce. Protože tihle andělé jsou nehmotní, jsou něco jako vzduch, něco jako nic, tož jakýpak oděv, jaképak bydlení, ať si poradí sami. Jistě, i mezi těmito anděly vzniklo heslo: „Nejsme ničím, buďme vším“, ale je nám jasné, kde autoři a zastánci tohoto hesla skončili, dodnes ještě úpí v nebeské Gehenně¹), kde je oheň šedesátkrát pálivější než na zemi.

Můžeme ale připustit, že občas přece jen andělé najdou volnou chvilku (to když například úspěšně dovedli z hospody člověka a ten teď leží v posteli jako špalek a ani se nehýbe) a tak mají příležitost si popovídat s jinými anděly, svými kolegy. Mají chvilku času a tak rychle oddrmolí velebení a hlásání svatosti, aby byli aspoň trošku nasyceni, a začnou si povídat. No a o čem si vzájemně vyprávějí? No, to je samozřejmé, že o těžkostech služby andělské. Jeden vypráví, jak ten jeho člověk, když se napije slivovice, padá dozadu, a jakou že on má s tím těžkou práci, a že ten jeho kolega, co je vepředu, mu vůbec nepomůže, a že ty dvě nemehla po pravé a po levé straně, že ti jsou naprosto zbyteční, že jsou k ničemu, že pořád jenom cosi zapisují a zapisují. Druhý vypráví totéž, pouze s tím rozdílem, že ten jeho člověk pije víno a padá dopředu, a že ten anděl vzadu má leháro, že všecko odskáče pouze on, který je vepředu, a samozřejmě taky nadává na ty zapisovatele stejně jako ten první. Pokud mezi nimi sedí nějaký ten anděl zapisovatel, začne okamžitě protestovat a vykřikuje, že jeho práce zapisovatelská je důležitější, neboť právě jeho zápisy budou rozhodovat o pozdějším osudu člověka. Poslechněme si naříkání třeba levého anděla: „Mně pravák nepomůže i kdyby náhodou chtěl, protože je vyškolený pouze na pravou stranu a o práci na levé straně nemá ani tuchu, a ten přední a zadní ani pořádně psát neumí, tak jak mi můžou pomoci?“ Nedávno (včera?) jsem zaslechl lamentování a hořekování právě jednoho z těch levých andělů, (ale jestli to byl ten můj, to úplně přesně nevím), pokusím se vybavit si a reprodukovat to bědování: „Ten můj člověk dělá pouze špatné skutky, ani to nestačím zapisovat, zatímco ten anděl po pravici nedělá vůbec nic, je dočista nezaměstnaný“, (asi to byl přece jen ten můj). Další anděl - pravák, si stěžuje, že jeho člověk dělá pouze dobré skutky a že on je taky nestačí ani zapisovat a ten vlevo, že nemá co zapisovat, hoví si a je mu dobře. Ochranáři zase odpovídají, že zapisovat každou blbost je blbost, a tak pořád dokola. Vznikne mezi nimi běžná hádka, však to známe z naší lidské zkušenosti, no ne? Takže si to dovedeme živě představit. Musí to ale být veliká sranda, když se začnou fackovat, jenom si představme, jak se fackují dva andělé, jsou nehmotní, tedy jejich facky lítají prostorem a zasahují prázdno. Alespoň se mohou ti ostatní trošku zasmát.

Aby se zamezilo zbytečným hádkám a aby mezi anděly nedocházelo ke zbytečným sporům, setkávají se spolu většinou pouze andělové pracující vpravo od člověka, druhou skupinu setkávání tvoří andělové pracující po levé straně člověka, třetí skupinu tvoří ti před člověkem a čtvrtou ti za člověkem. S poslední pátou skupinou, s těmi strážci zesnulých, stejně nikdo nechce sedávat a tak sedávají pouze sami a mlčí a mlčí, co taky mají vyprávět, že? Na co si stěžovat, když jsou na tom všichni úplně stejně. Můžeme je tedy rozdělit na pravé, levé, přední, zadní a hrobové. Levičáci nemají rádi pravičáky, ti vepředu, ti pokrokáři, nemají rádi ty vzadu, ty zpátečníky a konzervativce. A všichni nemají rádi strážce hrobů, protože ti si nestěžují, jsou tiší, pokorní, je to taková společnost ticha. Že to nápadně připomíná lidské odborové a politické organizace? Ále, to je podobnost čistě náhodná. (Shrnutí: Andělové jsou tedy praví, leví, zadní, přední a hroboví a mají vytvořené organizace levičáků, pravičáků, pokrokářů, konzervativců - zpátečníků, a ti hroboví si vytvořili organizaci či stranu ticha, stranu tichých a pokorných.)

Tak jsme si poplakali nad osudem andělů devátého kůru, ano, je to velice smutné, navíc, když si uvědomíme, že andělé žijí věčně, že jsou nesmrtelní (alespoň na tak dlouho, dokud budou žít lidé) a že žádnou změnu nemohou očekávat, tak se dáváme ještě do intenzivnějšího pláče. Ale abychom neproplakali celou noc, tak se raději podívejme na další kůr, a to na sousední osmý a sedmý, na Archanděly a na Knížectva, tam možná uvidíme více lásky, pravdy, milosrdenství a spravedlnosti. Uvidíme.

Archandělé a Knížectva

Někdo ovšem musí na tyto obyčejné anděly dohlížet a přidělovat jim, kterého člověka mají ochraňovat a zapisovat jeho skutky. Ano, jsou to archandělé z osmého kůru. Uvidíme za chvilku, že to nemají taky nějak příliš lehké, ale třeba oproti strážcům hrobů jsou na tom skutečně lépe. Strážci hrobů jsou na tom úplně nejhůře, protože svoji práci mají přidělenu na věčnost, bez jakékoliv naděje na změnu, mohou čekat pouze na Poslední soud, kdy jich už nebude zapotřebí a kdy budou vymizeni spolu s ochránci i zapisovateli. Ochránci a zapisovatelé přece jen mají docela často nějakou změnu, on totiž člověk umře a oni jsou přiděleni k jinému čerstvě narozenému člověku. Takže vlastně by si neměli obyčejní andělé na nic stěžovat, protože časem se všechny ty nepravidelnosti (jako že kolega dělá míň či víc) úplně srovnají.

Záleží právě na archandělech, kterého komu a kam přidělí. O nějakém podplácení v našem slova smyslu nelze smysluplně mluvit. Když kupříkladu anděl zapisovatel chce být třeba andělem vzadu (či naopak), řekne příslušnému nadřízenému archandělovi asi toto: „Heleď, příště mne dej na tu či onu funkci a já za to místo tebe párkrát zazpívám Hosana a párkrát budu hlásat svatost, tak co, stačí?“ Určitě se nějak domluví, proč by ne? Ti mlčící to mají obtížné, ti ani toto nemohou, není divu, že s nimi nikdo nechce sedávat.

A tak archandělé zadají práci a potom už jenom kontrolují. Kontrolují písaře, jestli správně zapisují, kontrolují ty levé, jestli jsou správně leví, kontrolují ty pravé, jestli jsou správně praví, kontrolují ty vzadu, jestli jsou správně vzadu, kontrolují ty vpředu, jestli jsou správně vpředu, a kontrolují i ty tiché, jestli jsou správně potichu. Mají samozřejmě více času, i když to nijak hlasitě nevykřikují. Mají více času na velebení a na hlásání svatosti; ctěním Boha a vzpomínáním na něho si mohou zaopatřit i nějaké to obyčejnější oblečení a teplé stálé místečko k bydlení. (Ještě jednou a snad už naposledy k chudákům obyčejným andělům, ti si vybrat místečko k bydlení nemohou, to jim přece určí člověk, kterého opatrují.) Potom že není velký rozdíl mezi andělem a archandělem. Je! Obyčejný anděl nemá ani jméno, je bezejmenný, anonymní, nepatrný, nedůležitý, bezvýznamný, nepojmenovaný, alespoň žádná teologická autorita jméno obyčejného anděla neuvádí. Žádný z nich se asi nikdy nijak nevyznamenal ani v kladném ani v záporném slova smyslu tak, aby to stálo za zaznamenání. A můžeme se jim divit, že žádné hrdinské činy nevykonali? Já se jim nedivím, vždyť jejich obrovským hrdinstvím je už jenom to, že vykonávají řádně svou službu.

Aby si archandělé ulehčili svoji práci, tak si úkoly rozdělili. Jedna skupina archandělů dohlíží na anděly zadní, druhá na přední, třetí má na starosti levičáky, čtvrtá pravičáky a pátá tiché. No a co, mají na to plné právo, ne? Ulehčit a usnadnit si výkon služby, na tom přece není nic zavrženíhodného. Jenomže jak už to bývá u andělů (ale někdy i u lidí), jedna skupina začala podezírat tu druhou, že pracuje míň. Dohlížitelé na pravičáky tvrdili, že dohlížitelé nad levičáky to mají snadné, protože zápisů o špatných skutcích je víc, a že zápisů o dobrých skutcích je úplně mizivé množství a že tedy houby dělají, a tak podobně. No, prostě, hádali se. Aby tyto hádky a všelijaká nařčení nepřerostla dovolené meze, na to dbá třetí kůr, sedmý v pořadí - Knížectva. Myslím, že není nutné, ba ani potřebné, dále to popisovat a rozepisovat.

Jenom snad takový menší dodatek. Určitě si každý všiml, že čím více se kůry přibližují k Bohu, tím obsahují méně andělů. V devátém, v tom nejvzdálenějším kůru je jich nejvíce, a to jsem ještě vůbec nezapočetl anděly určené každému stéblu trávy. Ano, židovští kabalisté přišli po usilovném bádání na to, že každé stéblo trávy má svého osobního anděla, který ono stéblo povzbuzuje k růstu. Nebýt toho anděla, tak tráva by vůbec nerostla, to je přece naprosto samozřejmé. Pak jsem ještě nezapočítal anděly, kteří jsou určeni člověku židovského původu. Totiž samotný Bůh, protože si oblíbil židovský národ, ustanovil, aby při narození každý Žid měl k dispozici 11 tisíc andělů. Jestliže toto nařízení platí i pro Židovky, to přesně nevím. To ale celkový počet zásadně změní (Židů je kolem 20 milionů, takže těch jejich andělů je 200 miliard), a přidali-li bychom i ty stéblové, tož to bychom se už vůbec ničeho nedopočítali, protože bychom přišli málem k nekonečným veličinám. Bohu je sice všechno možné, ale nám lidem ne, a proto zůstaňme u původního čísla a nijak závratně jej nezvyšujme.

V osmém kůru stačí být archandělů deset až dvacetkrát míň, a v sedmém kůru Knížat stačí zase deset až dvacetkrát míň než v osmém. A tak to zmenšování, či zřeďování, pokračuje dál a dál, až v prvním kůru Serafů, jak se dovíme později, jsou už jenom čtyři. Je to pěkně zřetelné v přiloženém názorném obrázku. Teď už můžeme opustit ty tři nejvzdálenější kůry, a abychom viděli náležitý kontrast, skočíme si do kůrů nejblíže Bohu a podíváme se, zdali i tam je to podobné lidskému uspořádání.

Serafové, Cherubové, Trůnové

(aneb Trošičku teologie pro potěchu duše, naší, lidské)

Tuto kapitolku musím začít popisem Boha a Božího Trůnu Zářícího. Víme, že Bůh je nehmotný stejně jako andělé. Proto jsem ho také znázornil v kresbě jako bod. A bod podle matematických zákonů nezaujímá žádný prostor, bod prostě nemá rozměry. Aby si Bůh vůbec mohl sednout, musel nejdříve ze všeho stvořit právě ten Trůn. Udělal to velice jednoduše, žádnou složitost v tom neviďme, vždyť jsme se to učili v matematice, myslím, že je to látka šesté třídy obecné školy. Prostě se o kousek posunul bokem. To přece známe, vezmeme křídu a na tabuli bod potáhneme kousek bokem a vznikne úsečka, potáhneme-li pořád, vznikne přímka. A to je ten obrovský paradox matematiky, že z bodu, který nemá rozměr, uděláme úsečku, která už rozměr má! Má přece délku, kterou můžeme lehce změřit. Vezmeme-li úsečku (či přímku) a potáhneme-li ji bokem, vznikne plocha, která má už dva rozměry - délku a šířku. Vezmeme-li plochu a potáhneme-li ji bokem, vznikne prostor, který má už tři rozměry - délku, šířku a hloubku, atd. atd. atd. až k Einsteinovi a Planckovi. Tohle poprvé vyslovil Eukleidés a bere se to jako axióm a učí se to ve všech školách počínaje základní až po vysoké. Jenže! Vraťme se k začátku, k jednomu bodu, který nemá rozměr, tedy k Bohu. Bůh - bod se o kousíček posunul a vznikla úsečka o dvou bodech, (nezapomeňme, že ty body nemají žádný rozměr!). Jeden bod je Bůh a druhý bod je Boží Trůn Zářící. A teď vzniká onen gigantický rozpor, dodnes nevyřešený: Když si Bůh kousek odsedl a udělal druhý bod (myslím tím ten Trůn), vznikla úsečka? Tedy vzniklo už něco měřitelného? Vždyť to odporuje zdravému rozumu! Dáme-li dvě nuly dohromady, dáme-li dvě nic dohromady, tak přece nemůže vzniknout něco. Kdybychom dokonce těch nic, těch nul, těch bezprostorových bodů, dali vedle sebe tisíc, milión či nekonečné množství, nikdy by přece nemohlo z toho vzniknout něco, pořád by to bylo NIC! To samozřejmě není úvaha z mé hlavy, to už před dvěma a půl tisíci lety na to upozornil Zenón z Eleje. Tento paradox prostě trvá dál. Matematici se snaží nějakým způsobem vyřešit tento problém, ovšem marně. Teoreticky to není možné (nula plus nula plus nula plus nula je Něco), ale kupodivu ve vesmíru a v praxi to tak funguje!

Bůh tedy tímto paradoxním způsobem stvořil Boží Trůn Zářící a posadil se na něj. Seděl a seděl, věky ubíhaly a ubíhaly, až Ho napadlo: „Co já tady sedím jak nějaký blbec, sám sobě si vyprávím, jak je ten Trůn krásný a dokonalý a jak Já sám jsem krásný a dokonalý, to je k ničemu.“ Už se prostě svých samomluv naposlouchal sdostatek a přestalo Ho to bavit. Pokračoval v přemýšlení: „Vždyť jsem přece všemocný, co chci, to můžu udělat. Proč mám sám sebe pořád chválit a oslavovat, co kdyby mne oslavoval a velebil někdo jiný? Já budu jenom sedět a poslouchat chvalozpěvy, vždyť to bude docela příjemné.“ A tak stvořil Serafy, Cheruby a Trůny. Nám tento čin připadá úplně samozřejmý, logický a docela i rozumný. Jenže uvažme, že Bůh na tuto myšlenku přišel ještě tehdy, když kolem dokola Něho se rozprostírala Nicota, když kolem dokola Něho nebylo ale vůbec Nic (ani ten prostor nebyl!). Byla to prostě geniální a skutečně Božská myšlenka dát kolem sebe, umístit do toho NIC pár andělů, kteří sice byli ještě nehmotní, ale časem, jak se dovíme, Bůh stvořil i člověka a ten je už hmotný! Prostě a stručně: Nebýt této myšlenky, nevznikl by vůbec Vesmír. Tuto myšlenku, která nám dnes připadá samozřejmá, tedy vůbec neznevažujme a nedělejme si z ní srandičky. Nebýt jí, nejsme ani my.

Vraťme se ale k Bohu. Tento bod (vlastně Bůh) vysílá ze sebe něco podobného jako paprsky či jakési vlnění. A to je právě ta Láska, Milosrdenství, Moudrost, Síla, atd., atd. Na přiloženém obrázku jsem to znázornil polopřímkami, které vycházejí z Boha a rozlévají se prostorem do nekonečna dál a dál. (Musíme si ovšem představit ten prostor jako kouli o nekonečném poloměru, což já namalovat nedovedu). Určitě si ale každý povšimne, že čím jsou paprsky vzdálenější od bodu (Boha), tím jsou více zředěné a čím jsou blíže bodu (Bohu), tím jsou více zahuštěné, takže v blízkosti Boha tvoří jakoby souvislou jednolitou plochu. Ano, v blízkosti Boha Láska, Pravda, Moudrost, atd., atd. splývá v jakousi jakoby jednotu. Teprve nějakým mikroskopem bychom mohli uvidět, že i tam jsou jednotlivé paprsky oddělené, ale my takový mikroskop nemáme a musíme brát za fakt ono obrovské nahuštění Pravdy, Lásky, Moudrosti, atd., atd. A právě v tomto zhuštěném prostředí žijí andělské kůry číslo jedna až tři. Jsou plně zality paprsky vycházejícími z Boha, že vlastně ani nejsme schopni rozlišit, vycházejí-li paprsky z Boha, či ze Serafů, Cherubů a Trůnů. Přesto nejchytřejší mozky Evropy a Orientu minulých tisíciletí dokázaly popsat i tyto tři kůry. Občas v tom sice mají pořádný zmatek, ale já se pokusím přece jenom o jakýsi přehled, o jakési „usoustavnění“.

Jak už víme, na Počátku Počátků byl Bůh sám, to si ještě ke své potěše nestvořil anděly. Už z tohoto prostého konstatování vyplývá, že v té době bod (Bůh) nevyzařoval žádné paprsky (či vlnění) Lásky, Pravdy, Moudrosti, atd. atd. Proč by je vysílal? Pro koho a kam? Když nic nebylo? Nebyli ani andělé, nebyl vesmír, nebyl prostor, tehdy bylo prostě NIC. Je tedy naprosto jasné, že Bůh byl uzavřen sám v sobě a nic nevysílal. Dle mého názoru nejdříve stvořil Serafy, ti jsou mu také nejblíže, pak Cheruby a pak teprve Trůny a postupně i další kasty. Názor, že úplně nejdříve byly stvořeny Mocnosti, které mají za úkol chránit Nebesa, aby tam nepronikl ďábel, je scestný a naprosto nelogický! Jak mohli bránit ďáblu ve vstupu do nebes, když ještě žádná Nebesa nebyla a když dokonce ještě nebyl ani samotný ďábel? Sice Bůh má svoji logiku lidskému rozumu nepochopitelnou, ale co je moc, to je moc, takový absurdní čin by Bůh určitě neprovedl. O pár řádků či stránek dál se dovíme o vzniku ďábla, ale teď nepředbíhejme a popišme stvoření prvních tří kůrů.

Bod (Bůh) se rozhodl (svobodně, bez jakéhokoliv nátlaku), že začne vyzařovat Lásku, Pravdu, Moudrost, Spravedlnost, atd., atd., a aby to mělo nějaký smysl, aby to bylo pro něco, na něco a pro někoho, tak stvořil Serafy. Ti se skládají z čistého světla a jejich myšlenky souznějí s ohněm lásky a jsou v přímém styku s Bohem. Jsou to létající hadi z blesků. Krouží kolem Božího Trůnu Zářícího a zpívají Kadoš, Kadoš, Kadoš. V biblickém překladu to zní: „Svatý, svatý, svatý je Pán zástupů a všechna země je plná Jeho Slávy.“ Což, jak zajisté každý uzná, je chyba lidských písařů sepisujících Starý Zákon podle diktátu samotného Boha. Andělé mohli totiž zpívat pouze Kadeš, Kadeš, Kadeš a nemohli tam přidávat, že je Pán zástupů a že všechna země je plná jeho slávy, neboť země a dokonce ještě ani Vesmír, stvořeny nebyly! Takové malinké přehlédnutí musíme ovšem židovským písařům prominout.

Někteří myslitelé (mezi nimi hlavně gnostici) tvrdí, že bod vysílá čisté světlo, které mohou přijímat pouze Serafové (mají k tomu příjmu jakési speciální zařízení). Serafové přijmou čisté světlo, uvnitř sebe to čisté světlo nějakým záhadným způsobem zpracují tak, aby z nich v jiné (nižší) formě vyšlo a mohli ho přijmout Cherubové, ti to také zpracují a pošlou dál Trůnům, ti to také zpracují po svém způsobu a pošlou dál atd., atd., až k obyčejným andělům a k nám lidem. Teorie je to zajímavá, vhodná a já proti ní ani nějak příliš neprotestuji, může tomu tak docela dobře být. Ale zkušenosti mystiků nad slunce jasněji prokazují, že lze přijímat paprsky vycházející z Boha přímo, nezprostředkovaně jinými. Sám tuto mystickou zkušenost nemám, ale mystikům věřím, když tvrdí, že stáli tváří v tvář Bohu. Dokonce můj oblíbený svatý František z Assisi, zvaný svatý František Serafínský, tvrdil, že po smrti má zajištěno uvolněné místo po serafu Luciferovi (Světlonosiči), který byl z nebes svržen. (O tom však později.)

Cherubové jsou rozmístěni v druhé, o kousek vzdálenější sféře, a vydávají jakési chvění moudrosti a vědění. Ve třetí sféře jsou Trůnové, kteří mají formu velikých kol s mnoha očima jakoby ze žhavých uhlíků. Pro jistotu si zopakujme jejich vzezření, jejich obraz či podobiznu. Tak Serafové vypadají jako blesky, Cherubové jako jakési chvění, kmitání a oscilace a Trůnové jako kola. Tento popis se ovšem zdánlivě vůbec neshoduje s popisem židovských rabínů, proroka Ezechiela a Izaiáše a teologa Jana z Patmu. Izaiáš tvrdí, že Serafové mají šest křídel a čtyři hlavy, z toho dvě křídla zakrývají tvář, dvě nohy a dvě křídla mají Serafové k létání. Podle Ezechiela mají Cherubové čtyři obličeje a čtyři křídla, kdežto Jan z Patmu tvrdí, že mají šest křídel a mnoho očí. Židovští rabíni tvrdí, že Metatron patří mezi Serafy (jindy ovšem tvrdí, že patří mezi archanděly), a že má ne jenom šest křídel, nýbrž šest krát šest křídel a nespočet očí. Dále rabíni tvrdí, že všichni židovští patriarchové, jakmile přijdou do nebe (kam jinam by taky šli, že?), se automaticky stávají příslušníky a členy kůru Trůnů. Jestli potom, po přijetí do kůru se stávají velikými koly s mnoha očima a nebo jestli jim narostou křídla, to ponechali asi k rozhodnutí nám, pozdějším. (Jenom si představme nějakého fousatého patriarchu, třeba Abraháma, s křídly.) Jak z tohoto zmatku můžeme vybruslit? Jak vyřešit nastalé problémy? Jsme tu od toho, abychom přemýšleli, a tak vidím toto řešení: Andělové mají samozřejmě křídla, to je mimo diskuzi, ale jsou taky bleskem, kolem a chvěním, to je také mimo diskuzi. Neviďme v tom ovšem nějaký nepřekonatelný problém, máme a známe přece Einsteina, kterého staří rabíni neměli a tedy v jejich době nebyli schopni podat srozumitelné vysvětlení, kdežto my už můžeme. Vše je přece relativní, vše je jinačí, záleží jenom na úhlu pohledu, na tom, jaké stanovisko zaujmeme. Vzhledem k Bohu jsou bleskem, chvěním a koly, kdežto vzhledem k nám, lidem, mají křídla, co je na tom divného, zvláštního a nepochopitelného? Další problém, který rabíni a teologové nemohli ve své době vyřešit, je fluktuace, pohyb andělů z jednoho kůru do druhého. Jeden a tentýž anděl se uvádí jednou jako Serafín, podruhé coby Trůn, potřetí jako Síla a dokonce i jako předposlední archanděl. Nikoliv ovšem jako obyčejný anděl, ti jsou přece beze jména a asi nemají schopnost přemisťovat se z kůru do kůru jako ti ostatní. Zde vzniká otázka, zdali při přechodu hranic kůrů musí mít pas, a nebo zdali mají povolený bezvízový styk. Nebyl jsem tam, a proto nevím, a ani svatý Pavel se o tom nezmiňuje. Možná mají volnost pohybu, možná mají přísnou kontrolu, musíme brát obě eventuality za pravdivé.

Ale vraťme se zase do období, kdy Bůh stvořil první tři kůry - Serafy, Cheruby a Trůny. Myslím si, že Bůh musel být tehdy nadmíru spokojený, seděl si na Trůnu, poslouchal Kadeš, Kadeš, Kadeš a dokonce čtyři andělé mu drželi Trůn, aby se náhodou nepřevrátil, no, co mu scházelo? Bylo to přece úplně dokonalé, co si přát více? Ale všeho do času, nic netrvá věčně, všechno se neustále mění a plyne úplně stejně, jak to známe z Herakleita. Tak se stalo i v nebi - andělé se vzbouřili. O této vzpouře existují dvě verze, obě popíšu a budu tomu věnovat jednu celou kapitolu.

Vzpoura andělů

(dvě verze)

Je pro mne velice obtížné rozhodnout, která verze je pravdě podobnější a které tudíž dát přednost. Proto berme obě verze jako pravdivé a ekvivalentní, rovnocenné. Ono totiž výsledky jsou skoro totožné.

První verze praví, že Bůh si na chviličku někam odskočil (ne, na WC určitě ne), ale spíš se chtěl blíže seznámit s fungováním třetího kůru, možná chtěl vychytat nějaké nepodstatné drobnůstky, které mu kazily jeho představu dokonalosti. A právě tento okamžik využil Serafín Lucifer (Světlonoš) a posadil se na uprázdněný Boží Trůn Zářící. Možná si myslel, že si toho nikdo nevšimne, že na to nikdo nepřijde, vždyť byl úplně podobný Bohu, byl od Něho málem k nerozeznání. Ostatní anděly (to jest ostatní Serafíny, Cherubíny a Trůny) nosil jako své roucho a všechny předčil svou nádherou i znalostmi, samozřejmě že to byl anděl jednička! Proto ostatní andělové nadále kroužili kolem Trůnu Božího Zářícího a nadále zpívali Kadeš, Kadeš, Kadeš, aniž by si všimli nějaké změny. Je taky ale docela možné, že to přesně věděli a že taková změna jim přišla vhod a byli tomu i rádi. Jakmile se Bůh vrátil a chtěl usednout na svůj Trůn, zjistil, že je obsazený. I velice se rozčilil (bodejť by ne!) a Lucifera a všechny ty anděly, kteří Lucifera oslavovali, svrhl do Nicoty. To zase nebylo tak příliš obtížné, vždyť ta Nicota začínala hned za třetím kůrem. Lucifer a jeho kompatrioti padali celých devět dnů, než se zastavili v bezedné Propasti. Propast je bezedná, nemá tedy dna, to by vlastně měli padat pořád a pořád hlouběji a hlouběji... Bůh ve svém milosrdenství jim asi dovolil padnout jenom na určité místo. Ale pokud si vezmeme na pomoc Einsteina, mohli dokonce dopadnout na dno bezedné propasti, protože mohli po těch devět dnů padat rychlostí světla a prostor by pro ně tudíž zmizel a bezedného dna by bylo dosaženo. Rabíni Starého Zákona tvrdí, že Bůh vyhodil z nebe celých devět desetin andělů a že v nebi zůstala pouze jedna desetina věrných. Teologové evropští tento poměr svévolně obrátili a od té doby my v Evropě věříme, že věrných andělů zůstalo v nebi devět desetin a do Nicoty byla vyvržena pouze jedna desetina. Je to sice názor útěšný, ale neodpovídá realitě. (Stačí spočítat kolik procent je v člověku zla a kolik dobra, myslím, že spíš to odpovídá tvrzení židovských rabínů než stanovisku evropských teologů). Ale v našem povídání je jedno, zda byla vyhozena jedna desetina či devět desetin, pro nás je důležité, jestli byla vzpoura. Byla vzpoura? Byla! To je podstatné. Navíc, stejně nevíme celkový počet tehdejších původních andělů prvních tří kůrů (jiné kůry tehdy ještě neexistovaly, nač by například byli andělé devátého kůru, když ještě nebyl stvořen člověk a ani tráva ještě nerostla). Je to škoda, že žádný Enoch, ani svatý Pavel, dokonce ani Dante, tam tehdy nebyli na návštěvě a nezanechali podrobnější údaje. Proto pouze z nedostatku informací je tahle verze docela krátká. Nedá se nic dělat, skutečnost je holt taková. Proto se podívejme na druhou verzi, tam je údajů už daleko více.

Druhá verze se odehrává daleko později. Bůh měl tři kůry, stejně jako minule a všechno klapalo tak, jak si to představoval. Andělé zpívali Kadoš, Kadoš, Kadoš a kroužili okolo Božího Trůnu Zářícího. Trvalo to věky a věky. Až jednoho dne už toho měl Bůh docela dost, byl prostě nasycen, či spíše přesycen neustálým zpěvem a jednoduše a zkrátka si jen tak z rozmaru řekl: „Stvořím sobě člověka.“ Předtím samozřejmě stvořil Vesmír a Zemi se vším příslušenstvím. Vzal hlínu a vymodeloval z ní Adama, vdechl mu duši a bylo to. Neodolal své samolibosti a chtěl se svým dílem někomu pochlubit. No a komu se měl pochlubit, když byli jenom andělé? Tak si je zavolal k sobě, naparoval se před nimi, jaký že je umělec a jaké dokonalé umělecké dílo stvořil. Nakonec, po dlouhém chvástání se (my lidé víme, že měl k tomu plné právo, neboť člověk je přece nejdokonalejší výtvor přírody, nebo ne?), tak po sebeobdivných tirádách, požádal anděly, aby se jeho výtvoru - člověkovi Adamovi - poklonili. Tuto žádost ale neměl vyslovit, jeho přání totiž způsobilo ohromné světatřesení. Začal Bohu nejbližší Lucifer: „Ó Nejvyšší, přece jsi nám nařídil, abychom pouze Tobě se klaněli, copak jsi na to zapomněl?“ Bůh byl ovšem tak zaujat svým výtvorem, že asi vůbec nevnímal Luciferova slova a nadále vyžadoval poklonu Adamovi. To už Lucifer nevydržel a řekl: „Jak se Syn Ohně může klanět synovi hlíny?“ No a toto prohlášení bylo i na Boha moc. Před pár dny mu jeden anděl odmítl oddělit vrchní vody od spodních a teď další neposlušnost, tož takto to dál nemůže jít, když andělé nebudou poslouchat, vznikne chaos. I rozčilil se Bůh a svrhl devět desetin andělů do Bezedné Propasti, do Nicoty. Dál už je příběh totožný s předchozí verzí.

Jenomže přece jen se teď začal odehrávat další příběh. Bůh se se zbytkem, s tou jednou desetinou, vrátil zpátky na Nebesa a asi zpytoval své svědomí. Občas se zašel pokochat pohledem na svůj výtvor, na Adama, občas si s ním něco povyprávěl, až mu Adam přednesl žádost o stvoření družky. Bůh zůstal jako opařený a říká: „Adame, co blbneš, vždyť máš manželku Lilíth.“ Adam se dal do pláče a svěřil se Bohovi, že Lilíth od něho utekla. Nedalo se tedy nic dělat, Bůh mu musel stvořit Evu. Jak to dopadlo s Adamem a Evou je všeobecně známo, takže to nebudu opakovat, ale jejich hřích měl nedozírné následky nejen u nás na zemi, ale daleko nedozírnější následky vznikly v nebi, byl to obrovský průser. Adam s Evou už mimo Ráj měli děti, jejich děti měly také děti, a ty děti měly další děti, atd. až do dnešních sedm miliard dětí, a kdoví, kolik se jich ještě narodí.

Víme, že Adam a ani Eva v Ráji neměli ani před sebou, ani za sebou anděly strážné, ba neměli ani po pravé ani po levé straně anděly zapisovatele, ti totiž ještě nebyli stvořeni. Dokonce se domnívám (ale nevím to jistě), že ještě ani Ábel s Kainem neměli kolem sebe ty čtyři anděly, jak je máme my dnes, jinak by přece Kain nezabil Ábela, no ne? Jisté ale je, že Bůh postavil k branám Ráje dva anděly s ohnivými meči, aby vchod do Ráje chránili a nikomu nepovolanému nedovolili vstup. Jenže lidí přibývalo a Bůh (poučen asi tou vraždou Ábela) nařídil, že každý člověk musí mít čtyři anděly. Nebyl to pro Něho nějaký veliký problém, neboť každým dechnutím začal teď tvořit anděly, ráno vznikli a pokud nebyli zařazeni k čerstvě narozenému člověku, večer zase zanikli. Bylo to ze začátku, když bylo málo lidí, docela jednoduché. Přišel archanděl, vzal anděla za ruku a zavedl na místo určení. Když už jich bylo moc, vznikli další archandělé a když už i těch bylo moc, vznikla Knížata, aby v tom byl prostě přehled. Ale to vše už známe z první kapitoly, a pokud jsme to zapomněli, můžeme si to přečíst znovu a obnovit si to v paměti.

Kůry číslo 6, 5 a 4

Tyto kůry se nazývají následovně: Kůr číslo čtyři jsou Mocnosti, kůr číslo pět jsou Síly a kůr číslo šest jsou Panstva. Nevím jak komu, ale mně to okamžitě připomnělo: Rota, Pluk, Divize. Ono jsou to totiž andělé připomínající naši lidskou armádu, naše lidské vojáky. Je to smutné, že i na nebi musí být armáda, určitě to Pána Boha velice štve a mrzí a je mu to líto, ale co jiného mohl dělat? Armádu prostě musel zřídit i když Ho srdce bolelo. Ono totiž ti andělé, kteří byli svrženi do Nicoty a Bezedné Propasti, se začali drápat navrch a snažili se dostat se zpět na Nebesa. Zřízení armády byla prostě nezbytná životní nutnost!

Základní, zásadní a podstatný fundament nebeské armády je kůr číslo šest, tedy Mocnosti. Velitelem řadových vojáků je Gamael, který velí šiku 144.000 andělů. Jsou to andělé Zkázy, Trestu, Pomsty a Smrti. Jejich jediným úkolem je dohlížet na to, aby na nebesa nepronikli jejich bývalí kolegové, teď už ne andělé, nýbrž ďáblové. Jako fušku provádějí také odsun neposlušných andělů z posledního devátého kůru do nebeské Gehenny. Navíc Kemuel (což je pouze jiné jméno Gamaela) má ještě další vedlejší pracovní poměr, on totiž jako vysoký důstojník nebeské armády má přístup i do sedmého nebe (ovšem počítáno směrem od obyčejných andělů), tedy do kůru Trůnů (což jsou ta slavná zářící kola), kam po smrti přicházejí židovští patriarchové a ti počítají kůry opačným směrem než Bůh. A právě on generál Gamael, ale pod jménem Kemuel, zprostředkovává styk Izraele s tímto sedmým nebem. Jestli to dělá za úplatu, o tom židovští rabíni nezanechali zprávy. Ale zanechali zprávu o jednom menším incidentu mezi Mojžíšem a právě tímto Kemuelem. Kemuel totiž (ale tehdy jako generál Gamael) chtěl zabránit Mojžíšovi, aby přijal od Boha Tóru. Byl to vysoký důstojník a plnil poctivě svůj úkol, nemohl přece dovolit, aby si jen tak někdo a dokonce obyčejný smrtelník, mohl z nebes odnést cokoliv. Co je v nebi, to patří nebi a proto nechtěl dovolit Mojžíšovi odnést Tóru. Mojžíš se ovšem nenechal jen tak odbýt, bleskem Gamaela spálil a klidně odešel z nebes s Tórou pod paží na zem. Bůh dle všeho Gamaela ale znovu vzkřísil, obživil, obnovil, což pro něho bylo hračkou. Mojžíš šel z Nebe s Tórou pod paží docela spokojeně, až přišel do izraelského stanového tábora a uviděl své spolubratry tančit kolem Zlatého Telete. I nechal bez meškání pobít tři tisíce mužů, žen i dětí. Asi si ještě nestačil přečíst, že základním přikázáním Tóry je: „Nezabiješ“. Však také ani Bůh mu za to nijak nevyčinil.

Pátým kůrem jsou Síly. Tito andělé jsou známí jako Skvělí a Zářící. Jsou to samozřejmě vyšší důstojníci ověšení všelijakými hvězdičkami, lístečky a jinými zlatými plíšky. Jsou docela podobni našim lidským skvělým a zářícím vyšším důstojníkům jak je známe z běžného života.

Čtvrtý kůr, tedy Páni, dohlíží na to, jak ostatní andělé plní své povinnosti. Všude kam se podíváme v tomto kůru, jsou vyvěšena nebeská písmena svatého jména. Jsou na zdích, na stolech, na chodbách, prostě všude. Kdybychom je přeložili do češtiny, zněly by asi takto: Buď ostražitý! Nebo: Nepřítel nespí! Buď bdělý! Bdi! No a tak podobně, každý to známe z vojenské základní služby, co bych se o tom rozepisoval, no ne?

Tato nebeská armáda dodnes úspěšně čelí invazi ďábelských sil v proniknutí na nebesa. Bůh s ní může být spokojen. My lidé ovšem máme smůlu (ale Bůh o tom ví!). Když se totiž nedaří pekelným mocnostem dostat se znovu na Nebesa, nijak zvlášť je to nemrzí a klidně, bez jakýchkoliv problémů se usazují u nás na zemi. Ale Bůh (alespoň to tak slíbil) s nimi udělá pořádek i u nás na zemi, neřekl sice kdy, ale řekl, že určitě, a to přece stačí, no ne?

Touto kapitolou jsem vlastně ukončil rozbor sociálního rozvrstvení andělů v Nebesích. Že to občas připomíná sociální rozvrstvení lidské společnosti? No a co? My jsme prostě andělské uspořádání okopčili (napodobili, imitovali, okopírovali) od nich. A to přece není zavrženíhodné, no ne? Je to spíše chvályhodné.

Závěrečné pikantní drobnůstky z Nebes

Existuje zvláštní skupina andělů, která za úsvitu umlká, to jest přestává zpívat Kadeš, Kadeš, Kadeš, a to jenom z důvodu, aby naslouchala modlitbám a chvalozpěvu, který pronáší izraelský národ. Jsou to s určitostí oni andělé ze sedmého kůru (ta zářící kola) a z nich jsou to právě ti bývalí izraelští patriarchové. Nezapomněli na svůj lid i když jsou v nebi.

Enoch popisuje svoji cestu do nebe a uvádí desatero nebes. Určitě to musel poplést, vždyť přece my víme, že je jich pouze devět. Lze ho omluvit tím, že v tehdejších dobách byla matematika na docela nízké úrovni a ve školách se ještě neučila.

Svatý Tomáš Akvinský zase nesouhlasí s popisem nebe, jak nám ho zanechal svatý Pavel. Svatý Tomáš přímo a bez servítků pronesl: „Svatý Pavel z Tarsu se musel mýlit.“ (Hádají se tito dva svatí ještě i dnes v nebi? A berou to jako intelektuální diskuzi či používají i fyzických argumentů? Tomáš býval docela tlustý a Pavel naopak příliš šlachovitý a příliš rtuťovitý, takže i fyzické argumenty jsou v rovnováze.)

A Martin Luther dokonce pohrdavě odmítl existenci andělů, ale ponechal Satana a démony s odůvodněním: „Kdyby totiž nebylo Ďábla a hříchu, k čemu by byl potom Kristus jako Vykupitel?“ Martin Luther to samozřejmě musel vědět velice dobře, protože Ďábel spával s Lutherem častěji než jeho žena Katrei (Kateřina). Ale někteří mnichové, kteří osobně znali Martina Luthera, tvrdí, že Martin býval častokrát ožralý jak zákon káže a spíše než s Ďáblem prý spával s opicí. Tak sám nevím, jak to je.

Další myslitelé (asi to byli gnostici) položili otázku: „Existují-li andělé Zkázy, Trestu, Pomsty a Smrti, komu slouží? Bohu? (Dodávají, že to snad ne!) Nebo slouží Satanovi?“ Otázka v čích službách působí, zda-li v Božích nebo Satanových, není vlastně dodnes uspokojivě vysvětlena.

Podobný problém je i s kůrem třetím, s Knížaty. Jsou totiž (mimo jiné) i ochránci náboženství. Otázka zní: „A jsou ochránci všech náboženství, nebo jenom nějakého určitého jednoho? A když jednoho, tak kterého?“ Knížata mají na starosti (mimo jiné) i sexualitu, národy a velká města. Soucítím a sympatizuji s nimi a ptám se: „Proč jim toho Bůh na bedra tolik navalil?“ Nezvládli přece ani Sodomu a Gomoru, tam musel Bůh zakročit osobně. A dnes ty dlouhatánské průvody homosexuálů snad ve všech větších městech. Jeden z Knížat, jménem Chamiel, musel odnést na nebesa Enocha! A když si jenom představíme nehmotného anděla, jak vleče do takové výšky skoro metrákového chlapa a nikdo mu nepomůže, ój, neměl to lehké. Myslím, že měl dát tyto úkoly úkolem jiným, vyšším kůrům. Ale nebudeme se plést do Božího rozhodování. On dobře ví, co dělá a proč to dělá, no ne?

Uvedu jména nejznámějších andělů, je to sedm Velkolepých (islám zná pouze čtyři) a určitě omylem se zařazují v běžných příručkách o andělech mezi Archanděly, dle mne by měli být zařazeni blíže k Bohu, tedy spíš mezi Serafíny. Jsou to tito: Michael, Gabriel, Rafael, Uriel (ti platí i v islámu), Metatron, Remiel, Sariel, Anael, Raguel, Raziel (ti platí jenom v židovství a křesťanství). Proberme jednotlivá jména.

Archanděl Michael bývá pokládán ze největšího. Samotné jeho jméno znamená: „Je jako Bůh.“ Je to Kníže Světla, Místokrál Nebes a Anděl Posledního Soudu. Tento Michael zadržel ruku Abrahámovu, když chtěl obětovat Izáka. Byl to on, kdo pobil během jediné noci 185 tisíc Sancheribových vojáků ohrožujících Jeruzalém. (Jiné prameny tvrdí, že tato vojska napadla nějaká velmi závažná epidemie, mor či cosi podobného.) Michael se zjevil Mojžíšovi v hořícím keři. (Nebyl to tedy samotný Bůh v tom keři, jak uvádí Bible?) Byl to on, kdo zápasil se Satanem o Mojžíšovo tělo, a bude to on, který sestoupí z nebes a spoutá na tisíc let Satana - draka. (To se tvrdí v Janově Apokalypse!) V knize Daniel se Bůh omlouvá prorokovi Danielovi, že přišel pozdě na domluvenou schůzku, a zdůvodňuje to tím, že bojoval s králem Kýrem po celých jedenadvacet dnů a vyhrál až tehdy, až mu Michael přišel na pomoc. Dále si prorokovi stěžuje, že nemá nikoho mimo Michaela, na kterého jediného je spoleh, a doslova říká: „On jediný mne posílí a podpoří, on je jedinou oporou Božího Trůnu Zářícího.“ Islám má dokonce jeho popis: „Křídla má smaragdově zelená, má šafránové vlasy a má milion tváří a úst a mluví všemi jazyky světa, kterými prosí Alláha o odpuštění prohřešků různým národům. Z jeho slz nad hříchy věřících byli stvořeni Cherubíni.“ Zde je navýsost jasné, že Michael je Serafín, a že archanděl se mu říká omylem.

Archanděl Gabriel je samozřejmě stejně jako Michael Serafínem a vládne druhému kůru, to jest Cherubům. Je také vládcem Ráje. Nazývá se také Guvernérem Nebes, Síla, Hrdina, Anděl Pravdy a Smrti. Je také andělem Zvěstování, Vzkříšení a Zjevení. Sedá po levici Boží (což je důkaz toho, že je ženského rodu) a má 140 párů křídel. Byl to on, kdo přesvědčil Johanku z Arku, tedy Pannu Orleánskou, aby vedla Francouze v boji proti Angličanům. (Gabriel asi nemá rád Angličany.) Gabriel bere duše z Ráje a posílá je do ženského těla a po celých devět měsíců, co jsou v lůně matky, je zasvěcuje. V Matoušově evangeliu oznamuje Marii Početí Duch Svatý, kdežto v Lukášově evangeliu je to právě Gabriel, který k Marii „přistoupil“, což můžeme ale také přeložit „něco do ní vložil“, a potom ohlašuje, že: „Početí se zdařilo.“ (Že by umělé oplodňování už tehdy?) Svatý Jeroným píše, že když Marie uviděla Gabriela, omylem ho považovala za muže a „byla plna hrůzy a zděšení a nebyla s to odpovědět, protože ještě nikdy ji neoslovil muž.“ (Když zjistila, že je to anděl ženského rodu, mohla s ním rozmlouvat volně, už se neměla čeho bát nebo po čem toužit.) Gabriel také znamená „Božský manžel.“ Ale tento Gabriel upadl pro blíže neurčený prohřešek do Boží nemilosti a byl nahrazen Dobielem, ale bylo to jenom na čas, Gabrielovi bylo odpuštěno a vrátil se na své místo.

Rafael je Zářící bytost, která léčí. Zbavil bolesti Abraháma po obřízce, poněvadž patriarcha se až do pokročilého věku docela úspěšně obřízce vyhýbal. Jákobovi zase vyléčil kyčelní kloub, který mu vykloubil Rafaelův kolega. Rafael je také průvodcem podsvětí - šeólem. Rád si povídá s nic netušícími smrtelníky. Patří zároveň k Cherubům i Knížatům i k Mocnostem.

Sariel odpovídá za osud andělů, kteří přestoupili zákony. Rabbiho Išmaela poučoval o tělesné hygieně a on tyto předpisy podrobně rozepsal v komentáři k Tóře, čímž docela znepříjemnil Židům život. Enoch ho ale uvádí jako anděla padlého, což by ovšem znamenalo, že ony velice složité a komplikované hygienické předpisy platící pro Židy a sepsané rabínem Išmaelem jsou od démonů! Vědí to vůbec Židé?

Uriel se nazývá Oheň Boží či také Tvář Boží. Je serafem i cherubem zároveň. Dozírá na správný chod Pekla. Předvádí duše zemřelých před soud a je k nim naprosto nemilosrdný jako démon. V Modlitbě Josefově říká: „Sestoupil jsem z Nebes na Zem, abych přebýval mezi lidmi, a jmenuji se Jákob.“ Je to jediný anděl, který se stal člověkem. Opačně je případů víc, třeba Enoch se stal andělem Metaronem. Uriel ale ještě jako anděl pomáhal Noemovi při stavbě korábu, když ho předtím upozornil, že přijde Potopa. Později ve formě hada útočil na Mojžíše, který se nechtěl nechat obřezat. (Zajímavé je zjištění, že tak veliké postavy židovského panteonu jako Abrahám a Mojžíš se nechtěli nechat obřezat. Jaké je k tomu vedly důvody, to Bible neuvádí. Byli vůbec Semité? Mojžíš pravděpodobně nebyl, spíš byl Egypťan. Že by Abrahám patřil k Sumerům a nikoliv Semitům je také docela pravděpodobné, vždyť místem jeho narození mohlo bylo sumerské Ur!)

Raguel je Přítel Boží a dohlíží na dobré chování andělů. V roce 745 byl na církevním sněmu, kterému předsedal papež Zachariáš, uznán za démona vydávajícího se za světce. Papež Zachariáš provedl „hon na čarodějnice“ či provedl jakousi „čistku“ mezi anděly. Jak se papeži Zachariášovi podařilo získat důkazy o podvodnících v řadách andělů vzbuzovalo úžas a dohady už v tehdejší době. Enocha přece odnesl do nebe právě Raguel (jinde se uvádí Chemiel, což ovšem mohou být dvě jména jednoho a téhož anděla) a ve Zjevení Janově Raguel troubí na trumpetu andělům Chladu, Sněhu a Ledu a shromažďuje veškerý hněv na ty, kdož stojí na levici.

Remiel je Milost Boží. Už ale v Enochovi je uváděn jako vůdce odpadlíků, ale je uváděn také jako jeden ze sedmi archandělů stojících před Božím Trůnem Zářícím. (Ten Enoch v tom má pořád docela značný zmatek, ale vždyť byl v nebi jenom na návštěvě a tak přece nemohl naprosto všechny vztahy znát do podrobností, to na jeho omluvu.)

Raziel je anděl Tajných Končin Nejvyšších Tajemství a rozprostírá svá křídla nad Ohnivou řekou, aby oheň nespálil ostatní anděly. Raziel také stojí každý den na vrcholu hory Oréb a prozrazuje lidská tajemství celému světu. Raziel také napsal knihu „Kniha anděla Raziela“ a věnoval ji Adamovi, pak se dostala do rukou Enochovi, později Noemu, který podle ní postavil archu, pak ji měl ještě Šalamoun, potom se na delší dobu ztratila a objevila se až ve středověku u Eleazara z Wormsu. Je zde popsáno na tisíc pět set tajemství Vesmíru, bohužel, je napsána tajným písmem, kterému ani andělé nerozumějí.

Metatron je největší ze všech, je Kníže Tváře Boží, Anděl úmluvy, Král andělů, Menší Jahve a přímo spojuje Boha a lidstvo. Je nejmladší a býval kdysi patriarchou Enochem, který byl proměněn v ohnivého anděla s šestkrát šesti křídly a s nesčetnýma očima. Je tedy stár pouze 8.500 let. (Ostatní andělové byli stvořeni zároveň s Vesmírem, to jest před 15 miliardami let.) Je nebeským písařem. Někdy bývá ztotožňován se Satanem. Vedl Izraelity pouští co by Ohnivý sloup. Jinak přebýval v arše úmluvy a podle rozměrů stanu v němž byla archa úmluvy uložena můžeme odhadnout jeho výšku na nějakých dva a půl metru, či dokonce až na 3,9 metru. Jednou pronikli na nebesa egyptští čarodějové Jannes a Jambres a Nejvyššímu byli na obtíž. Poslal na ně Michaela a Gabriela, ale ti nic nesvedli. Nakonec je vyhnal Metatron.

Tolik o jednotlivých andělech. Kabalisté uvádějí, že andělů je 301.655.722 kusů. Jsou tvořeni každým vydechnutím Boha jako rosa každé ráno. Zazpívají, umřou, aby se ráno zase zrodili.

Jeden anděl odmítl při stvoření oddělit hořejší vody od dolejších. Jiný bránil Izraelitům v útěku přes Rudé moře. Andělé ochraňující Egypt, Persii a Řím jsou zkažení andělé, kdežto Michael, který má na starosti izraelský národ, je samozřejmě bez chybičky. Bůh neměl ke svým služebníkům důvěru: „Své anděly naplnil bláznovstvím.“ Ocituji dětskou modlitbičku z 19. století: „Čtyři andělé u postýlky, čtyři andělé u hlavičky. Jeden mne hlídá, jeden říká modlitbičku, a dva si odnesou mou dušičku.“ Tito andělé strážní představují skutečnou andělskou dělnickou třídu! Nejstarší komentáři tvrdí, že každý andělský kůr má 6.666 legií a každá legie má 6.666 andělů.

Dříve byl Bůh obojaký, byl tvůrcem Dobra i Zla: Izaiáš 45,7: „Já vytvářím Světlo a tvořím Tmu, působím pokoj a tvořím zlo.“ Teprve ve druhém století před Kristem se Židé přiklonili k názoru, že Bůh je jenom dobrý. Ďábel byl původně temnou částí Boha.

Stvoření světa provedla Šechina, manželka Boha. Po Adamově a Evině pádu byla zapuzena a pravým posláním Tóry je přivést Šechinu zpět k Bohu. (Bůh je tedy rozvedený!) Cílem je sjednotit mužský a ženský prvek. Tato Šechina se někdy nazývá i Pistis Sofia a jednou, když se Bůh chlubil, že to on je stvořitel, tak mu řekla pár ostrých slov. Sofia si přála tvořit bez mužského principu. (Vida, už víme z čeho čerpají feministky.)

Tajemná Lilíth byla Adamovou první ženou. Nechtěla být jenom dole a protestovávala slovy: „Proč já mám být pořád jenom dole?“ Dodnes katolické teologické autority trvají na tzv. „misionářské pozici“, kdy žena má být dole. Lilíth to ovšem nevydržela a Adama opustila a užívá si s démony. Každý den přivádí na svět neuvěřitelných sto potomků, jsou to Pekelné Nevěstky, Sukcubové a Noční čarodějky. Rády obcují se spícími muži. Nejraději si sedají na své dřímající milence. Zděšení mniši si na noc přivazovali k pohlavnímu údu krucifix, aby se ubránili těmto strašlivým orgiím. Samotný Bůh nebyl proti svodům Lilíth imunní, ale později ji předal Satanovi.

Lucifer (Světlonoš) má spoustu jmen, alespoň některá vyjmenuji: Satanel, Sammael, Mastema, Beliel, Azazel, Belzezub, Duma, Gadreel, Sier, Samael, Mefistofeles, Asmodeus. Je to anděl Bezedné Propasti, Temný kníže, Černé slunce, Král ďábelských kobylek, Pán Chaosu, Kníže Klamu, Anděl jedu, Anděl Smrti, Vůdce satanů a dokonce i Pán Much (to když žena spolkne mouchu, tak prý otěhotní). Má dvanáct křídel, a byl stvořen jako úplně první. Byl to on, kdo svedl Evu. Lucifer se nám ukazuje ráno ve formě Jitřenky a jako poslední vzdoruje slunečním paprskům. Víme, že se chtěl (a provedl to) posadit na Boží Trůn Zářící, dále už víme, že se odmítl poklonit čerstvě stvořenému Adamovi slovy: „Jak se Syn Ohně může klanět synovi hlíny?“ Víme také, že byl svržen do Bezedné Propasti. Nejhorší muka jakými Lucifer v pekle trpí, je nepřítomnost milovaného Boha, peklo je samota odloučení od lásky. Satan má čtyři ženy a je rád, když mu nasazují parohy, prý si alespoň trošku odpočine. Peklo nemá bránu na klíče, peklo je vždycky otevřeno, peklo necítí odpor k ženám. Mefistofeles z nepochopitelných důvodů může občas předstoupit přímo před Nejvyššího.

Iniaes je jeden ze sedmi andělů zavržených koncilem roku 745. Jeho svěřenci a naprostá tupost kléru ho tak rozčilovali, že raději dobrovolně odešel do pekla a baví se tím, že hlasitě bzdí, když pobožnůstkářský klérus pronese něco hlubokomyslného.

Xaphan měl důmyslný plán, jak zapálit nebesa, ale spiklenci byli odhaleni a vrženi do pekel.

Šéfkuchař v Pekle je Nisrok, velkoryse koření jídla v pekle plody ze Stromu nesmrtelnosti.

Věčné tresty vykonávají andělé Pomsty, andělé Muk, andělé Trestu, andělé Zloby a andělé Zkázy. Ovšem naskýtá se otázka proč potom jsou ďáblové?

Sófia (ze svitků Nag Hammádi) říká: „Jsem první i poslední, ta kterou uctívají i ta, kterou pohrdají, nevěstka i světice, manželka i panna, neplodná i plodná.“

Gnostici popírali vše židovské, tvrdili, že židovské texty jsou banální a exkluzivistické a mají omezený význam jenom pro samotné Židy, pro ostatní nemají žádnou duchovní hodnotu.

V Novém Zákoně je zmínka o Jehovovi, kde Kristus říká: „Jste svého otce, ďábla.“

Démoni jsou lidštější, mají svobodnou vůli, můžeme se s nimi dohadovat, přít a dospět k dohodě. Kdežto andělé svobodnou vůli nemají, jsou součástí Boha, můžeme je jenom poslechnout.

Další podrobnosti

Citace z Ottova slovníku naučného: ANDĚL, z řečtiny, posel, latinsky angelus. Je to vyšší duch, nadaný rozumem a vůlí, nad člověkem daleko vynikající. Andělové jsou bytosti mezi člověkem a Bohem. Starý i Nový Zákon nám dává jistotu o jejich jsoucnosti. Bůh jim dal milost, svatost i spravedlnost, nicméně mají svobodu rozhodnouti se pro Boha či proti němu. Za vedení Lucifera část andělů odpadla od Boha a stala se ďábly. Dobří andělé od té doby již navždy upevnili se ve stavu svatosti a dělí se do devíti kůrů. Neustále chválí a velebí Boha.

Anděl v islámu se nazývá Mal-ák, původem je to slovo etiopské a značí posel. Andělé jsou stvořeni z ohně, což je činí vyššími než člověk, který je stvořen z hlíny. Prosti jsou choutek tělesných a zlosti. Velebení Boha je jejich pokrmem, hlásání Jeho svatosti jejich nápojem, vzpomínka na Něho jejich rozmluvou a ctění Boha jejich zábavou. Jsou čtyři archandělé (kárúbijún): Gabriel (Džibríl), Michael (Mikáíl), Isráfíl (patron Izraelitů) a Azráíl (anděl smrti). Dalších osm andělů nese Boží Trůn. Dalších devatenáct je stanoveno strážci pekel s Málikem v čele. Dva anděly má každý člověk, jednoho zepředu, druhého zezadu. Jiní dva zase zapisují skutky člověka, jeden zapisuje dobré a druhý špatné. Další dva jsou vyšetřujícími soudci v hrobech (Munkar a Nakír). Další jsou přímluvci lidí u Boha, a džinové a šajtánové jsou jejich druhy.

A jaké mají andělové pohlaví?

Kdysi dávno se v Konstantinopoli přely nejchytřejší hlavy východní Byzantské říše o to, jakého pohlaví jsou andělé. V zápalu boje argumentů proti jiným argumentům, v zápalu hádání se, si ani nevšimli, že jim Turci slézají hradby (Bondy). Možná nějaký stenograf (musel to být stenograf, stenografka to být nemohla, ženy měly zákaz účastnit se tak důležitých disputací) zapsal průběh tohoto učeného hádání, ale zápis se nedochoval, protože všechno shořelo a všichni byli povražděni. Můžeme se tedy pokusit o rekonstrukci.

Zdá se, že mohl být pouze jeden názor. Andělé jsou pohlaví mužského i ženského, stejně jako je tomu u lidí, je tomu i u andělů. Je to názor docela logický, ale byl rychle smeten ze stolu, protože anděl by vyhledával andělku k milování se, a to je naprosto nepřijatelné, protože andělé jsou přece pověřeni jinými důležitými úkoly a sex by je odváděl od jejich velice záslužné práce (to jest zpívat hosana a halelujá směrem k Božímu Trůnu Zářícímu).

Přesto vystoupil jeden vysoce učený teolog řka, že problém sexu by se vyřešil tím, že všichni andělé by měli pohlaví mužské a když by neexistovali andělé s pohlavím ženským, neexistovalo by také žádné pokušení. Ozval se veliký řehot, neboť z toho vyplývalo, že všichni andělé by museli být homosexuály, buzeranty a teplouši. Další teolog už raději se svým názorem, že všichni andělé jsou pohlaví ženského, nevystoupil. Andělé co by lesbičky? Kdepak, nechtěl se nechat zesměšnit.

Učený mnich až odněkud od Moskvy vyřkl názor, že andělé jsou bezpohlavní a tudíž s nimi sex necloumá. Vcelku docela přijatelný názor, který by možná i byl schválen a církev katolická by jej přijala jako dogma. Oficiálně, aby názor byl prohlášen za dogma, by jej musel vyslovit papež, který jak všichni dobře víme, je ve věcech víry neomylný. Bohužel, Turci to překazili.

Samozřejmě byl pronesen ještě i názor, že andělé jsou hermafroditi, tedy, že mají jak mužské tak i ženské pohlaví. Tento nadhozený názor byl probírán snad ze všech možných stran a úhlů. Patriarcha cařihradský vystoupil a rozhořčeně zvolal, že to vůbec nic neřeší, ba naopak ještě více komplikuje. Sejdou se dva andělé hermafroditi a chvíli bude mužem jeden a za chvíli zase druhý bude mužem, chvíli zase bude ženou ten a za chvíli bude ženou zase onen. Kdepak, to nelze připustit, vyšlo by nám, že andělé provádějí příšerné necudnosti, které by v budoucnosti ani božský markýz de Sáde nebyl schopen popsat.

Přesto další mnich, až z Ruska, z Pečorské lávry, nadále hájil hermafroditismus andělů docela zajímavými a složitými argumenty. Poslechněme si tuto jeho krkolomnou spekulaci.

Protože z Vás nikdo nikdy anděla ještě neviděl, kdežto my z Pečorské lávry ano, tak vyslechněte naše vidění. Bůh jest láska a andělé jsou hned po Bohu. Anděl je tedy taky skoro celý utkán z lásky. (Bůh jest utkán z lásky cele.) Tělo anděla je jiné než lidské, proto může mít jak pohlaví mužské, tak i ženské. Přitom každý pohlavní orgán je umístěn na jiné části jeho těla. Třeba, abych vám to podal po lopatě, mužské pohlaví je umístěno nahoře, ženské dole, nebo naopak. Nebo také, jedno je vpravo a druhé je vlevo, nebo naopak. A jelikož anděl je utkán skoro cele z lásky, obě pohlaví jsou v něm natrvalo spojena. Anděl je tedy kruh!

Což o to, zatleskali mu, to jo, ale co myslíte, opakoval by to po něm papež, aby se to mohlo stát dogmatem? Ale asi jo, protože kolikrát pronesl i ještě větší hovadiny. Ještěže tam vkročili ti Turci, uchránili papeže od dalšího nesmrtelného trapasu.

Jo, a ještě dlužím vyřešení. Je to samozřejmě takto, typicky postmoderně, derridovsky, heideggarovsky a patočkovsky: Někteří andělé mají pohlaví mužské, jiní ženské, další jsou bezpohlavní, a ti čtvrtí jsou hermafroditi. Nechápu, proč na tak jednoduché řešení musel být do Konstantinopole svoláván koncil největších učených hlav tehdejšího křesťanství, bylo jich škoda, Turci jim ty hlavy pousekávali.

V Ráji byli Adam i Eva nesmrtelní, oba byli věčně mladí a čas pro ně neexistoval. Teprve kousnutím do jablka začal pro ně čas odměřovat hodiny. Přece s takovým úmyslem je Bůh stvořil, chtěl je mít pouze sám pro sebe, místo vzbouřených andělů. V tomto případě ale musíme přiznat, že záměr se mu nepovedl. Mohl se přece poučit ze vzpoury andělů, neudělal to, ba naopak, udělal stejnou chybu dvakrát. Když byl a je vševědoucí, musel přece vědět, že andělé se vzbouří, nač je potom stvořil? Stejně tak musel vědět dopředu, jak to dopadne s Adamem a Evou. Když zjistil, že Eva je gravidní, vyhnal je oba. Máme tedy už dva důvody, proč je vyhnal - kousnutí do jablka a graviditu. Ale já se domnívám, že nejdůležitější příčinou k vyhnání byla Boží Žárlivost. Jak to zdůvodním? Takto: Část andělů zavrhl proto, že odmítli zpívat chvály k jeho poctě. Byl přesvědčen, že Adam s Evou ho tedy budou nepřetržitě chválit a pouze jeho milovat. Když zjistil, že Eva je gravidní, okamžitě poznal, že Adam přestal milovat Boha a začal milovat Evu, a že totéž udělala Eva, začala milovat Adama a na Boha zapomněla. To je ten pravý důvod vyhnání.

Je Bůh vševědoucí a všemocný?

Zde ovšem narážíme na prastarý a nikdy uspokojivě nevyřešený teologický problém. Jak je to s Boží vševědoucností a se svobodným rozhodováním? Bůh ve své všemocnosti stvořil anděly a svět, dobře, tady problém není žádný. Problém nastává s jeho vševědoucností. Pokud připustíme, že je vševědoucí, tak to musel vědět přece dopředu, že se mu andělé vzbouří a že Adama s Evou vyžene z Ráje. Ostatně, už tehdy, když nařídil Velký Třesk, když nařídil vznik vesmíru, musel vědět dopředu jak to všechno dopadne. Já bych řekl, že okamžikem vzniku Velkého Třesku, v té miliardtině vteřiny se mu to všechno vymklo z ruky a už nemohl o ničem rozhodovat. V tom okamžiku pozbyl nejen svoji vševědoucnost, ale i svoji všemocnost. Tím okamžikem se stal naprosto nevědomý, protože nemohl vědět, co se stane v příštím okamžiku a stal se naprosto bezmocný, protože svět se řítil vedle něho a on mohl a může dodnes, pouze bezmocně přihlížet, jak všechno na světě závisí na náhodě, jak se všechno chaoticky míchá a mění. Pokud bylo jeho úmyslem stvořit chaos, tak tím by popřel absolutně svoji podstatu, sám sebe by tím zrušil. Vznik chaosu nepotřebuje zásah Boha. Logicky z toho vyplývá, že všemocný a vševědoucí mohl být pouze v době před Velkým Třeskem. Ale my dnes víme, že v době před Velkým Třeskem žádný čas neexistoval a neexistoval také žádný prostor. Můžeme tedy problém uzavřít tvrzením: Bůh je všemocný a vševědoucí pouze v oblasti za těmi složitými matematickými rovnicemi, tedy lidsky srozumitelně (ale nepřesně) řečeno: Bůh existuje v oblasti, které říkáme NIC a na dění tohoto světa nemá naprosto žádný vliv.

Připusťme ale, že Bůh přece jen všechno ví a všechno může. Připusťme, že věděl, že andělé se vzbouří, že Adama a Evu vyhodí z Ráje, že lidé se budou vzájemně vraždit a mučit a že s tím souhlasí a že to dokonce sám řídí. Ovšem v takovém případě bychom ho museli volky nevolky nazvat zločincem a bohem Zla. Takže takový obraz Boha je naprosto neudržitelný a dokonale nesmyslný. Jediný smysluplný Bůh je ten, který je mimo náš svět, mimo náš vesmír. Ovšem takový Bůh je nám k ničemu, takového Boha nepotřebujeme, takový Bůh je nám lhostejný.

Jakou řečí mluví andělé? Když byl v nebi Enoch, nezanechal zprávu o tom, že by mu andělé nerozuměli, takže je jasné, že se domlouvali sumersko akadským jazykem. Později si tam byl pro Tóru Mojžíš, a ten mluvil pouze egyptsky (do hebrejštiny jeho slova překládal Áron), takže andělé mluví i egyptsky. Potom tam byl i svatý Pavel z Tarsu a ten většinou mluvil aramejsky (ale uměl i hebrejsky, byl to přece rabbi) a nakonec Dante s nimi mluvil italsky. Andělé jsou jazykově nadaní!

Nejdříve Bůh stvořil „muženu“, ženu i muže v jednom. Nebyl to právě Adam s Lilíth? Samozřejmě, že Bůh modeloval prvního Adama bez jakékoliv předlohy, a proto z jedné strany udělal muže (Adama) a z druhé strany udělal ženu (Lilíth), proto se taky v Bibli kralické píše, že stvořil muže i ženu najednou, že to byla ta „mužena.“ Platón kdesi tvrdí, že Zeus po takovéto stvůře mrskl bleskem a tím činem muže od ženy oddělil, a že od té doby se ty dvě polovičky neustále hledají, aby znovu vytvořili ono dřívější „dokonalé“ stvoření.