Síť globální korporátní vlády

Bankéři vládnou světu. Nová studie Švýcarského federálního technologického institutu to říká. Napsali ji Stefania Vitali, James Glattfelder a Stefano Battiston a má název „Síť globální korporátní vlády“.

„Zjišťujeme, že nadnárodní korporace tvoří provázané struktury a že velká část kontroly je v rukou pevně propojeného malého jádra finančních institucí. Toto jádro lze považovat za ekonomický „super subjekt“, který představuje novou důležitou problematiku jak pro výzkumníky, tak pro tvůrce politiky.“

Studie uvádí, že 147 mocných společností ovládá nehoráznou část ekonomických aktivit – asi 40%. V první 50 je 45 finančních firem. Patří k nim Barclays PLC (označována za nejvlivnější), JP Morgan Chase, UBS a další známá a méně známá jména.

24 z těchto společností má sídlo v USA, 8 v Británii, 5 ve Francii, 4 v Japonsku, a Německo, Švýcarsko a Holandsko mají po dvou. Kanada jednu:

Navíc „nejvýše postavené společnosti“ „mají v rukou kontrolu desetkrát větší, než by bylo možné očekávat na základě jejich bohatství“.

V důsledku toho mají enormní vliv na politické, finanční a ekonomické aktivity.

Ve své knize „Když korporace vládnou světu“ David Korten uvedl, že jsou schopné převádět obrovský díl moci, bohatství a zdrojů z veřejných do soukromých rukou za spoluúčasti vlády. Moc peněz a zkoncentrované bohatství v několika málo rukou škodí lidstvu obzvláště.

„Tyto síly přeměnily“ finanční instituce a další korporátní predátory „na nástroje tržní diktatury, která se šíří po celé planetě jako rakovina, kolonizuje stále více životního prostoru planety, ničí živobytí, vyhání lidi z domovů, činí demokratické instituce impotentními a parazituje na životě ve své neukojitelné touze po penězích“ a zisk je vším.

Záleží pouze na hlavních prioritách a ovládnutí trhu, nikoliv na blahu lidí, zdravém prostředí, míru, rovnosti a spravedlnosti.

Nadnárodní obři jsou dominantními institucemi naší doby – obzvláště finanční, ovládající díky moci peněz vše.

Ony rozhodují, kdo povládne a jak, kdo působí u soudů, jaké zákony jsou schvalovány a jestli se povedou války, nebo ne. Korporátní nadvláda, obzvláště finanční moc, a demokratické hodnoty jsou neslučitelné.

Fungují bezohledně jako finanční diktatura. Jsou to predátoři. My jsme kořist, a každý den jsme požíráni zaživa. Dělají to proto, že mohou, a v Americe na základě nařízení.

Veřejně vlastněné americké korporace, včetně finančních, musí sloužit akcionářům tím, že maximalizují hodnotu akcií prostřednictvím vyšších zisků. Těch dosahují nemilosrdným vykořisťováním zemí, lidí a zdrojů.

Na sociální zodpovědnosti nezáleží. Stejně tak nezáleží na dobrém pracujícím občanovi, nebo na přátelích Země. Záleží jen na hlavních prioritách. Neschopnost plnit svěřenou zodpovědnost znamená možný vyhazov nebo žaloby akcionářů.

Avšak americká ústava nebo zákonodárství korporacím jejich práva neposkytuje. Ty si je usurpovaly kooptováním Washingtonu, soudů, hlavních měst států a radnic.

V důsledku toho tvoří přes polovinu světové ekonomiky korporace. Finanční, mající v rukou moc peněz, jsou nejdominantnější.

Korporátní právní osoby svoji moc posílily. Ačkoliv korporace nejsou lidmi, mohou žít navěky, měnit svoji identitu, přebývat na mnoha místech po celém světě, nelze je za provinění uvěznit a lze je libovolně transformovat na nové subjekty.

Mají stejná práva a ochranu jako lidé, ale bez zodpovědnosti. V důsledku toho fungují bez omezení, na úkor veřejnosti, obzvláště finanční obři mající v rukou moc peněz.

Od konce 60. let se financializace stává stále dominantnější. Ekonomická kontrola se začala přesouvat z průmyslu do financí. Korporace jsou nyní považovány za balíky aktiv, čím likvidnějších, tím lépe. Vznikl nový monopol finančního kapitalismu, aby toho využil.

Sektor FIRE (finance, pojišťovnictví a nemovitosti) predátoři kapitalizovali. Kasínový kapitalismus nabyl na důležitosti a převaze. Velcí hráči toho využili a silně vydělávají na spekulacích, překrucování zákonů a podvodech.

Bující finanční super struktura získala vlastní život. Dnes je všemohoucí, obzvláště v Americe a Evropě. Součástí jejího podnikatelského modelu je shrábnout vše, co smrdí penězi, bez ohledu na způsobené škody.

Peníze nemohou koupit vše, ale koupí si dostatek vlivu na to, aby to bylo podstatné. Nejchytřejší chlápci v místnosti toho využívají, kupují si politiky jako zubní pastu. Demokracie je jen slovní žvást.

Záleží pouze na bohatství a moci. Jejich dostatek přeměnil finanční obry na zrůdy. Ať chtějí cokoliv, dostanou to, včetně práva fungovat neomezeně mimo rámec zákona, manipulovat s trhy, okrádat investory, ruinovat země a lidi kvůli zisku a být nouzově vyplacení na úkor veřejnosti, pokud se přepočítají.

Za Obamy a evropských vůdců vzkvétají ty nejhorší ze špatných praktik. Lišky hlídají kurník. Blázinec řídí chovanci. Regulátoři neregulují. Vyšetřování se neprovádí. Zločinné podvody na nejvyšší úrovni dostávají zelenou. K jejich zamezení není činěno nic.

Nezáleží ani na názorech veřejnosti, ani na udržení nízkoinflačního dlouhodobého růstu, pokud dostanou zaplaceno bankéři. Dnes je to v Americe a problémových evropských zemích záležitostí číslo jedna.

Nadvláda Wall Street je nejpodstatnější v Americe. V Evropě je všemocný „triumvirát“ – MMF, EU a Evropská centrální banka (ECB). Země uvězněné ve svěrací kazajce euro nemohou znehodnotit své měny, aby byly konkurenceschopnější, nemohou svobodně monetizovat dluh nebo uzákonit fiskální politiku stimulující růst.

Místo toho jsou v pasti diktátu bankéřů, dožadujících se poddanských dávek. Jinými slovy, suverénní vlády řídí autorita, která se dostala k moci finančním pučem. Dělá to dravě a hrabivě, vytváří pravidla, přichází s požadavky a tlačí, uplácí nebo jiným způsobem nutí politické vůdce k poslušnosti. Pokud se nepodvolí, jsou vyměněni.

Pracující lidé nesou náklady ve formě propouštění, snižování mezd a dávek, vyšších daní a dalších úsporných opatření, sloužících k zajištění, že bankéři dostanou zaplaceno.

Podle Michaela Hudsona tento systém:

„přesunuje plánovací moc do rukou vysokých financí, na základě tvrzení, že je to efektivnější, než veřejná regulace. Vládní plánování a zdaňování je označováno za „cestu k otroctví“, jakoby „svobodný trh“ ovládaný bankéři, mohoucí jednat bezohledně, nebyl zvláštními zájmy plánován tak, že je oligarchický, a nikoliv demokratický.“

„Vládám je říkáno, aby zaplatily dluhy z nouzových vyplácení, aby z toho měla prospěch nejbohatší vrstva populace tím, že své ztráty přesune na daňové poplatníky.“

V důsledku toho sociální nejistoty rostou. Nová zpráva OECD probírá škody způsobené za posledních třicet let jejím 34 členským zemím. K nim patří Amerika, Japonsko, západní Evropa a další.

Mající název „Rozděleni zůstaneme: Proč nerovnost roste“ probírá poměry od počátku 80. let do ekonomické krize v r. 2008. Jen ta způsobila, že bez práce zůstalo 200 milionů pracujících, což je podporováno stále více úspornými opatřeními.

V rámci zemí OECD je na tom horních 10% devětkrát lépe, než dolních 10%. Amerika, Izrael a Turecko jsou vyspělými zeměmi s největší nerovností s poměrem 14:1. V Británii, Japonsku, Itálii a Jižní Koreji je tento rozdíl 10:1.

Narůstající nerovnost zasáhla také „tradičně rovnostářské země“, jako Německo, Dánsko a Švédsko. V těch se index zvýšil z 5:1 na konci 80. let na dnešních 6:1. Mexiko a Chile jsou na tom nejhůře, kdy rozdíl činí 25:1.

V Americe horní 1% kontroluje 20% veškerých příjmů plus mnohem větší díl celkových aktiv. Koncentrované extrémy u bohatství ovlivňují také evropské země, řídící se americkým vzorem.

Zpráva uvádí, že příjmová nerovnost „se začala poprvé zvyšovat na konci 70. let a na počátku 80. let v některých anglicky mluvících zemích, zejména v Británii a Spojených státech, ale také v Izraeli“.

Od konce 80. let se rozšiřuje ještě více. Zároveň byla práva pracujících obětována hlavním prioritám korporací. Navíc se finanční kapitál stal všemohoucím. V důsledku toho vládne moc peněz všude.

Uvalená úsporná opatření silně dopadla na pracující v problémových evropských zemích a v dalších, které čelí těžkým ekonomickým časům. Řecko bylo opakovaným propouštěním, snižováním mezd a dávek a zvyšujícími se daněmi zasaženo obzvláště tvrdě.

Na počátku prosince nezvolený premiér Lucas Papademos (bývalý guvernér řecké centrální banky a vice-prezident ECB) násilím protlačil parlamentem další úsporné škrty. Tím bylo podmíněno získání úvěru 8 miliard euro.

K vnuceným opatřením patří další výdajové škrty ve výši 5 miliard euro, 3,6 miliard euro v nových daních, snížení penzí o 15% a další sražení mezd. Navíc se plánují další opatření.

Papademos řekl: „Finanční krize v naší zemi není odcházející bouří… Potrvá mnoho let.“ A bude si to vyžadovat větší oběti ze strany pracujících, aby se zajistilo, že bankéři dostanou zaplaceno.

V podstatě čím více škrtů u mezd, penzí a dalších věcí mají obyčejní lidé na hrbu, tím slabší se řecká ekonomika stává, kvůli ztrátě kupní síly, a pracující populace směřuje do otroctví, v zemi, která již není dále vhodná pro život.

Miliony Řeků jsou nyní ožebračeny. Nezaměstnanost se blíží 20%. U mladých ve věku 15 až 24 let činí téměř 50%. V plánu jsou další roky vnucené bolesti, aby se zajistilo, že bankéři dostanou zaplaceno. V důsledku toho Řecko dříve nebo později exploduje.

Navíc čím více dluhu Řecko nahromadí, tím méně bude schopné ho obsloužit a tím rychleji směřuje k dluhovému otroctví. Podle Michaele Hudsona je navíc „základním matematickým, jakož i politickým principem, že když dluh nemůže být splacen, nebude“.

Na počátku prosince nezvolený italský premiér Mario Monti (bývalý představitel EU dosazený Goldman Sachs, známý také jako „tříkartový Monte“) zavedl vlastní úsporný balíček.

Aby zajistil obsluhu italského dluhu ve výši 1,6 bilionů dolarů, jsou jeho součástí útoky na sociální a penzijní systém. V důchodu na něm rodiny závisí. Nicméně věk odchodu do důchodu bude do r. 2018 zvýšen z 58 na 66 let, navyšování o inflaci skončí, a aby na důchod měli pracovníci nárok v plné výši, musí na něj přispívat z mezd po 42 let.

Navíc se zvýší DPH o 2% a propouštění pracovníků bude snazší, než kdy předtím. Stejně jako v Řecku se plánují další škrty, namířené proti pracujícím, aby z toho měli prospěch bankéři, další korporátní oblíbenci a italští super boháči.

V rámci nových úsporných opatření Portugalska dojde k poklesu čisté mzdy o 27%. Rozpočet na rok 2012 snižuje výdaje o 4,4% GDP tím, že se snižují výdaje na zdravotní péči a další příspěvky.

Dochází také ke zvýšení DPH a dalších daní, pracovní den se prodlužuje o 30 minut bez mzdové kompenzace a ruší se bonusy ve výši dvou měsíčních platů.

Tato opatření přichází po již zavedených. K těm patřilo snížení mezd ve veřejném sektoru o 10%, zrušení 4 svátků, snížení plateb za přesčasy o 50%, snížení příplatků za práci ve směnách, zavedení „časových bank“, aby měl zaměstnavatel větší flexibilitu v rozhodování o tom, kdy musí pracující pracovat, zjednodušení a zlevnění propouštění, vnucení kratších smluv na dobu určitou, zrušení přestávek a snížení dávek v nezaměstnanosti.

Závěrečný komentář

Finanční diktatura vládne Americe a Evropě. V důsledku toho vztek veřejnosti roste.

Jsou jiskry revoluce daleko? Můžete očekávat, že míra bolesti nakonec překročí hranici, bez možnosti návratu. Pak je možné cokoliv, dobrého nebo špatného.

Snad se z toho vynoří lepší svět, bez okupace bankéřů. Je to naše jediná šance!