Jak Maliki a Írán přechytračili USA u stažení jednotek

Tvrzení ministra obrany Leona Panetty, že ukončení přítomnosti amerických jednotek v Iráku je součástí amerického příběhu o vojenském úspěchu, ignoruje fakt, že vláda George W. Bushe a americká armáda plánovaly v Iráku polotrvalou vojenskou přítomnost.

Skutečný příběh za stažením amerických jednotek je o tom, jak chytrá strategie klamání a diplomacie, přijatá premiérem Nuri al-Maliki ve spolupráci s Íránem, přechytračila Bushe a americké vojenské velení a přiměla Spojené státy podepsat americko-iráckou dohodu o stažení jednotek.

Ústředním prvkem Malikiho a íránské strategie byl společný zájem, který měl Maliki, Írán a proti-americký klerik Moqtada al-Sadr na ukončení americké okupace, navzdory svým sporům v jiných záležitostech.

Maliki potřeboval Sadrovu podporu, která byla z počátku založena na Malikiho závazku získat časový rámec pro stažení amerických jednotek z Iráku.

Na počátku června 2006 byla součástí návrhu plánu národního usmíření, který koloval mezi iráckými politickými skupinami, dohoda „o časovém rámci stažení jednotek z Iráku“, spolu s budováním iráckých ozbrojených sil. Ale po rychlé cestě do Bagdádu Bush myšlenku časového rozpisu stahování odmítl.

Malikiho poradce pro národní bezpečnost Mowaffak Al-Rubaei v úvodníku Washington Post odhalil, že Maliki chtěl do konce roku 2006 snížit počet cizích jednotek o více než 30,000, pod 100,000 vojáků, a stažení „většiny zbývajících jednotek“ do konce roku 2007.

Když byl 25. června 2006 zveřejněn úplný text plánu usmíření, tak tam závazek časového rámce pro stažení chyběl.

V červnu 2007 vysocí představitelé Bushovy vlády začali nechávat reportérům unikat plány na udržení toho, co New York Times popsaly jako „téměř trvalá přítomnost“ v Iráku, jejíž součástí by byla kontrola čtyř hlavních základen.

Maliki okamžitě vyslal do Washingtonu ministra zahraničí Hoshyara Zebari, aby tam hodil udičku s dohodou o stažení před tehdejším vice-prezidentem Dickem Cheney.

Jak se líčí v „Řekni mi, jak to skončí“ Lindy Robinson, Zebari vyzval Cheneyho, aby začal vyjednávat o americké vojenské přítomnosti, aby se snížila pravděpodobnost náhlého stažení, které by hrálo do rukou Íránců.

Na setkání s tehdejší ministryní zahraničí Condoleezzou Rice v září 2007 poradce pro národní bezpečnost Rubaei řekl, že Maliki chce „dohodu o statutu jednotek“ (SOFA), která by americkým jednotkám umožnila zůstat, ale „odstranila by dráždivé prvky, které jsou zjevným porušením irácké suverenity“, jak uvedl Bob Woodward ve „Válka zevnitř“.

Malikiho poradce pro národní bezpečnost se také snažil ochránit Mahdiho armádu před plány americké armády, které si ji vytkly jako cíl velkých útoků. Na setkání s Bushovým koordinátorem války v Iráku Rubaei řekl, že je lepší, aby se na Sadrovy milice zaměřily irácké bezpečnostní síly, než aby to udělaly americké zvláštní jednotky.

Komisi Baker-Hamilton vysvětlil, že Sadrovo používání ozbrojené síly není pro Malikiho problém, protože Sadr je stále ve vládě.

Veřejně Malikiho vláda nadále Bushovu vládu ujišťovala, že se může na dlouhodobou vojenskou přítomnost spolehnout. Na dotaz Richarda Engela z NBC 24. ledna 2008, jestli dohoda poskytne USA dlouhodobé základny v Iráku, Zebari řekl: „Je to dohoda o trvalé vojenské podpoře. Vojáci budou muset někde být. Nemohou viset ve vzduchu.“

Přesvědčena, že dostane SOFA jihokorejského stylu, předala Bushova vláda irácké vládě 7. března 2008 návrh, který počet amerických jednotek nebo délku jejich přítomnosti neomezoval. Ani neposkytoval Iráku kontrolu nad americkými operacemi.

Ale Maliki měl pro Washington v zásobě překvapení.

Řada dramatických kroků Malikiho a Íránu během posledních několika měsíců ukázala, že mezi těmito dvěma vládami panovala explicitní dohoda o zabránění americkým ozbrojeným silám provádět vetší operace proti Mahdiho armádě a dosáhnout dohody se Sadrem o ukončení role Mahdiho armády, výměnou za ujištění, že Maliki bude požadovat kompletní stažení amerických jednotek.

V polovině března 2007 Maliki ignoroval nátlak Cheneyho při osobní návštěvě, který požadoval spolupráci při likvidaci Mahdiho armády, a místo toho náhle vetoval americké vojenské plány na velkou operaci proti Mahdiho armádě v Basře. Maliki nařídil útok na zakopané síly Sadristů irácké armádě.

Operace začala mít předvídatelně problémy, a během několika dní požádali iráčtí představitelé generála Suleimaniho, velitele sil Quds íránské Revoluční gardy, aby zasáhl a vyjednal se Sadrem příměří, kdy tento souhlasil, ačkoliv jeho jednotky měly k porážce daleko.

O několik týdnů později Maliki Spojeným státům opět zabránil provést doposud největší kampaň proti Mahdiho armádě v Sadr City. A opět byl na pomoc přivolán Suleiman, aby vyjednal se Sadrem dohodu, umožňující vládním jednotkám hlídkovat v bývalé baště Mahdiho armády.

U Suleimanových intervencí byl podtext. V době, kdy Suleiman vyjednával se Sadrem příměří v Basře, internetová stránka napojená na bývalého velitele IRGC Mohsena Rezai uvedla, že Írán je proti akcím „klanů tvrdé linie“, které „pouze oslabí vládu a lidi v Iráku a poskytnou záminku okupantům“.

V následujících dnech po dohodě vykreslovala íránská státní zpravodajská média zásah v Basře jako zásah proti ilegálním a „zločinným“ silám.

Načasování všech politických diplomatických kroků Malikiho bylo, zdá se, určeno v diskusi mezi Malikim a vrcholovými íránskými představiteli.

Jen dva dny po návratu z návštěvy Teheránu v červnu 2008 si Maliki veřejně stěžoval na americké požadavky na časově neomezený přístup k vojenským základnám, neomezenou kontrolu iráckého vzdušného prostoru a imunitu bránící stíhání amerických jednotek a soukromých kontraktorů.

V červenci odhalil, že jeho vláda požadovala kompletní stažení amerických jednotek podle časového plánu.

Bushova vláda byla v šoku. Od července do října předstírala, že může požadavek na stažení jednoduše odmítnout, zatímco se marně pokoušela na Malikiho tlačit, aby od toho ustoupil.

Nakonec však představitelé Bushovy vlády pochopili, že prezidentský kandidát Demokratů Barack Obama, který tehdy v průzkumech před Republikánem Johnem McCainem jasně vedl, by akceptoval stejný časový rámec pro stažení, ne-li rychlejší. V říjnu se Bush rozhodl podepsat návrh dohody, ve kterém se zavázal stáhnout všechny americké jednotky do konce roku 2011.

Ambiciózní plány amerických ozbrojených sil použít Irák pro ovládnutí Středního východu vojensky a politicky byly zmařeny stejným režimem, který Spojené státy dosadily, a představitelé stojící za americkými plány byli bezradní ohledně toho, co se děje, tak dlouho, až bylo příliš pozdě.