Obama zvyšuje vojenské sázky: Konfrontace na hranicích Číny a Ruska

Po utrpění velkých vojenských a politických porážek v krvavých pozemních válkách v Afghánistánu a Iráku, neúspěchu podpořit dlouhodobé loutky v Jemenu, Egyptě a Tunisu, a přihlížení rozpadu loutkových režimů v Somálsku a jižním Súdánu, se Obamův režim nijak nepoučil: Místo toho se uchýlil k větší vojenské konfrontaci s globálními velmocemi, konkrétně s Ruskem a Čínou. Obama začal s provokativní útočnou vojenskou strategií přímo na hranicích jak Ruska, tak Číny.

Poté, co šel od jedné porážky k druhé na periferii světové moci a co není spokojen s obrovskými deficity v rámci budování říše, namířenému proti ekonomicky slabým zemím, se Obama uchýlil k politice obkličování a provokování Číny, druhé největší světové ekonomiky a nejdůležitějšího amerického věřitele, a Ruska, základního dodavatele ropy a plynu do Evropské unie a druhé největší a nejsilnější jaderné velmoci.

Tento text se zabývá vysoce iracionální a svět ohrožující eskalací imperiálního militarismu Obamovou vládou. Zkoumáme globální vojenský, ekonomický a vnitřně-politický kontext, který dává vzniknout této politice. Pak budeme zkoumat četné konfliktní body a intervence, do kterých je Washington namočen, od Pákistánu, u, Libye, Venezuely, po Kubu a dále. Pak zanalyzujeme důvody vojenské eskalace namířené proti Rusku a Číně, jako součásti nového útoku přesahujícího arabský svět (Sýrii, Libyi) a jako odrazu propadající se ekonomické pozice EU a USA v globální ekonomice. Pak načrtneme strategie upadající říše, živené nekonečnými válkami, tváří v tvář globálnímu ekonomickému úpadku, domácí diskreditaci a dlouhodobé demontáži základních sociálních programů populace ve velkém.

Přechod od militarismu na periferii ke globální vojenské konfrontaci

Listopad 2011 je okamžik velkého historického významu: Obama oznámil dvě hlavní politické pozice, kdy obě mají obrovské strategické následky, ovlivňující konkurující si světové velmoci.

Obama vyhlásil politiku vojenského obkličování Číny, založenou na rozmísťování námořních a vzdušných jednotek u čínského pobřeží – politiku otevřeně určenou k oslabení a uzavření přístupu Číny k surovinám a komerčním a finančním vztahům v Asii. Obamovo prohlášení, že Asie je prioritním regionem pro americkou vojenskou expanzi, budování základen a ekonomické aliance a je to namířeno proti Číně, znamená hození rukavice Pekingu na jeho vlastním dvorku. Obamovo prohlášení v rámci politiky železné pěsti, adresované australskému parlamentu, bylo při identifikaci amerických imperiálních cílů křišťálově jasné.

„Naše trvalé zájmy v regionu (Asie a Pacifik) si vyžadují naší trvalou přítomnost v tomto regionu… Spojené státy jsou pacifickou velmocí a jsme zde, abychom tu zůstali… Protože končíme dnešní války (tj. po porážce a ústupu z Iráku a Afghánistánu),… nařídil jsem svému týmu pro národní bezpečnost učinit naši přítomnost a mise v Asii a Pacifiku hlavní prioritou… V důsledku toho nedojde ke snížení amerických zbrojních výdajů… na úkor Asie a Pacifiku. (CNN.com, 16. listopadu 2011).

Přesná povaha toho, co Obama nazval naší „přítomností a misí“, byla zdůrazněna novou vojenskou smlouvou s Austrálií, na jejímž základě budou do nejsevernějšího města Austrálie, Durbanu, odeslány válečné lodě, letadla a 2500 mariňáků, jejichž cílem je Čína. Ministryně zahraničí Clinton strávila velkou část r. 2011 udělováním vysoce provokativních doporučení asijským zemím, které mají námořní hraniční konflikty s Čínou. Clinton násilím nacpala USA do těchto sporů, povzbuzovala a přeháněla požadavky Vietnamu, Filipín a Bruneje v Jihočínském moři. A co je ještě závažnější, Washington posiluje své vojenské vztahy a prodeje zbraní s Japonskem, Taiwanem, Singapurem a Jižní Koreou, a navyšuje přítomnost válečných lodí a jaderných ponorek a přelety podél pobřežních vod Číny. V souladu s politikou vojenského obkličování a provokací režim Obama-Clinton prosazuje asijské multilaterální obchodní dohody, přezdívané „Transpacifické partnerství“, které vylučují Čínu a zvýhodňují americké nadnárodní korporace, bankéře a exportéry. V současné době zahrnují většinou malé země, ale Obama doufá, že k připojení naláká i Japonsko a Kanadu…

Obamova přítomnost na setkání asijských vůdců APEC a jeho návštěva Indonésie v listopadu 2011, to vše se točí kolem snah zajistit americkou nadvládu. Tandem Obama-Clinton doufá, že zamezí relativnímu úpadku amerických ekonomických vztahů, tváří v tvář geometrickému nárůstu obchodu a investičních vztahů mezi východní Asií a Čínou.

Poslední příklad bludné, ale destruktivní snahy tandemu Obama-Clinton vědomě a záměrně narušit ekonomické vztahy Číny v Asii, se odehrává v Myanmaru (Burmě). Letošní prosincové návštěvě Clinton v Myanmaru předcházelo rozhodnutí režimu Thein Seina zrušit čínský investiční projekt přehrady na severu země. Podle oficiálních důvěrných dokumentů zveřejněných WikiLeaks, „burmské NGO, které organizovaly a vedly kampaň proti přehradě, byly silně financovány americkou vládou“ (Financial Times, 2. prosince 2011, str. 2). Tato a další provokační aktivity a projevy Clinton odsuzující čínskou „podmíněnou pomoc“ blednou v porovnání s dlouhodobými širokými zájmy, které spojují Myanmar s Čínou. Čína je největším obchodním partnerem a investorem Myanmaru, do čehož spadá šest dalších projektů přehrad. Čínské společnosti budují nové dálnice a železnice v celé zemi, a otvírají tím jihovýchodní Čínu pro burmské produkty, a Čína buduje ropovody a přístavy. Existuje zde obrovská dynamika vzájemných ekonomických zájmů, které nebudou narušeny jedním sporem (FT, 2. prosince 2011, str. 2). Kritika Clinton mnohamiliardových čínských investic do infrastruktury Myanmaru je jednou z nejbizarnějších ve světové historii, a přichází jako důsledek brutální osmileté vojenské přítomnosti Washingtonu v Iráku, kde byla zničena irácká infrastruktura v hodnotě 500 miliard dolarů, podle odhadů bagdádských představitelů. Pouze vláda stižená bludem si může myslet, že rétorické výlevy, třídenní návštěva a zaplacení si NGO je adekvátní protiváhou hlubokým ekonomickým vztahům Myanmaru s Čínou. Tentýž šalebný postoj je základem celého repertoáru politického informování o snaze Obamova režimu připravit Čínu o její dominantní roli v Asii.

Zatímco ne veškerá politika, přijatá Obamovým režimem, představuje bezprostřední ohrožení míru, kumulativní účinek všech těchto politických prohlášení a uplatňování vojenské moci zvyšuje celkovou komplexní snahu o izolaci, zastrašení a překažení nástupu Číny coby regionální a globální velmoci. Vojenské obkličování a aliance, vylučování Číny z navrhovaných regionálních ekonomických uskupení, podjaté zasahování do regionálních námořních sporů a rozmísťování technologicky vyspělých vojenských letadel, to vše má za cíl podkopat konkurenceschopnost Číny a kompenzovat americkou ekonomickou podřadnost prostřednictvím uzavřených politických a ekonomických sítí.

Jasné vojenské a ekonomické kroky Bílého domu a proti-čínská demagogie kongresu mají za cíl oslabit obchodní pozici Číny a donutit její podnikatelské vůdce upřednostňovat americké bankovní a podnikatelské zájmy a postavit je nad zájmy vlastních firem. Obama tlačí na samou hranu a silný vojenský tlak, který upřednostňuje, by mohl vést ke katastrofickému narušení americko-čínských ekonomických vztahů. To by přineslo strašlivé důsledky, obzvláště, ale ne výlučně, pro americkou ekonomiku a především pro její finanční systém. Čína drží přes 1,5 bilionu dolarů amerického dluhu, hlavně krátkodobé státní dluhopisy, a každý rok nakupuje nové emise za 200 až 300 miliard dolarů, což je klíčový zdroj financování amerického deficitu. Pokud Obama vyprovokuje závažnou hrozbu pro bezpečnostní zájmy Číny a Peking bude nucen zareagovat, nepůjde o vojenskou, ale o ekonomickou odplatu: výprodej pár set miliard krátkodobých amerických státních dluhopisů a zastavení nových nákupů amerického dluhu. Americký deficit vyletí do nebe, úvěrový rating se propadne na statut „smraďoch“ a finanční systém „se bude sunout do kolapsu“. Úrokové sazby, aby přilákaly nové kupující amerického dluhu, dosáhnou dvoumístných čísel. Čínské vývozy do USA utrpí a dojde ke ztrátám v důsledku znehodnocení amerických státních dluhopisů v držení Číny. Čína diverzifikovala své trhy na celém světě a její obrovský domácí trh by mohl pravděpodobně absorbovat většinu ztrát v zahraničí, způsobených stažením se z amerického trhu.

Zatímco Obama bloudí po Pacifiku, aby tam vojensky vyhrožoval Číně, a snaží se ekonomicky Čínu izolovat od zbytku Asie, americká ekonomická přítomnost na vlastním bývalém „dvorku“ klesá: ocitujeme-li jednoho novináře Financial Times: „V latinské Americe je Čína jedinou show ve městě“ (Financial Times, 23. listopadu 2011, str. 3). Čína vystrnadila USA a EU a je základním obchodním partnerem latinské Ameriky a Peking tam v nových investicích utratil miliardy a poskytuje úvěry za nízké sazby.

Obchod Číny s Indií, Indonésií, Japonskem, Pákistánem a Vietnamem roste mnohem rychlejším tempem, než americký. Snaha USA vytvořit v Asii bezpečnostní alianci s centrem v Říši je založena na křehkých ekonomických základech. Dokonce i Austrálie, pilíř amerického vojenského pronikání do Asie, je silně závislá na vývozu minerálů do Číny. Jakékoliv vojenské narušení by poslalo australskou ekonomiku vývrtky.

Americká ekonomika není ve stavu, aby mohla nahradit Čínu jako trh pro asijské nebo australské komodity a výrobní sektor. Asijské země si musí být jasně vědomi, že v navázání se na upadající vysoce militarizovanou Říši nejsou pro budoucnost žádné výhody. Obama a Clinton podvádí sami sebe, když si myslí, že mohou nalákat Asii do dlouhodobé aliance. Asijci prostě využívají přátelské nabídky Obamova režimu jako „taktický nástroj“, vyjednávací taktiku, aby si vyjednali lepší podmínky u zajištění námořních a pozemních hranic s Čínou.

Washington trpí přeludem, pokud věří, že může přesvědčit Asii zlikvidovat své dlouhodobé široké ekonomické vztahy s Čínou, aby se ekonomicky výlučně svázala výlučně s tak pochybnými vyhlídkami. Jakákoliv „reorientace“ Asie z Číny na USA by si vyžadovala víc, než jen přítomnost amerického námořnictva a letectva namířeného na Čínu. Vyžadovalo by si to totální restrukturalizaci ekonomik asijských zemí, jejich třídní struktury a politické a vojenské elity. Nejmocnější ekonomické podnikatelské elity v Asii mají hluboké a rozšiřující se vztahy s Čínou/Hong Kongem, obzvláště s dynamickou nadnárodní čínskou podnikatelskou elitou v regionu. Příklon k Washingtonu by znamenal masivní kontra-revoluci, která by znamenala, že by etablovaní podnikatelé byli nahrazeni koloniálními „obchodníky“ (kompradory). Příklon k USA by si vyžadoval diktátorskou elitu, ochotnou zrušit strategické obchodní a investiční vazby, a odstranění milionů pracovníků a profesionálů. Pokud by někteří v USA vyškolení asijští vojenští důstojníci, ekonomové a bývalí finančníci Wall Street a miliardáři chtěli „zrovnovážit“ americkou vojenskou přítomnost a čínskou ekonomickou sílu, musí pochopit, že konečné výhody spočívají ve vypracování asijského řešení.

Doba asijských „komprador kapitalistů“, ochotných prodávat svůj národní průmysl a suverenitu výměnou za privilegovaný přístup na americký trh je již dávnou historií. Ať je bezuzdné nadšení pro okázalý konzumerismus a západní životní styl, který asijští a čínští noví zbohatlíci tupě oslavují, a ať jsou nerovnosti a divoké kapitalistické vykořisťování pracovníků jakékoliv, je zde poznání, že v historii americká a evropská nadvláda bránila růstu a obohacování domorodé buržoazie a střední třídy. Projevy a proklamace Obamy a Clinton páchnou nostalgií po minulých koloniálních dozorcích a jejich kompradorských kolaborantů – a jsou hloupou šalbou. Jejich pokusy o politický realismus a konečné uznání Asie coby ekonomického pilíře současného světového řádu se stávají bizarními fantaziemi, když si myslí, že rozmísťováním armád a uplatňováním vojenské síly zredukují Čínu na okrajového hráče v regionu.

Obamova eskalace konfrontace s Ruskem

Obamův režim rozjel velké frontální vojenské tažení na hranicích Ruska. USA vybudovaly frontová raketová zařízení a letecké základny v Polsku, Rumunsku, Turecku, Španělsku, České republice a Bulharsku: protiletadlové a protiraketové komplexy Patriot PAC-3 v Polsku; vyspělý radar AN/TPY-2 v Turecku; a několik raketami (SM3 IA) naložených válečných lodí u Španělska patří k hlavním zbraním při obkličování Ruska, svým dosahem jen několik minut od jeho strategických území. Zadruhé, Obamův režim se vší silou snaží zajistit si a rozšířit americké vojenské základny ve střední Asii, v bývalých sovětských republikách. Zatřetí, Washington, prostřednictvím NATO, rozjel velké ekonomické a vojenské operace proti hlavním obchodním partnerům Ruska v severní Africe a na Středním východě. Válka NATO proti Libyi, která svrhla Kaddáfího režim, paralyzovala nebo zrušila mnohamiliardové ruské ropné a plynárenské investice a zbrojní kontrakty, a nahradila bývalý k Rusku přátelský režim loutkou NATO.

Ekonomické sankce USA-NATO a tajné teroristické aktivity USA/Izraele namířené proti u podkopaly pro Rusko lukrativní atomový obchod za miliardu dolarů a společné podniky v oblasti ropného průmyslu. NATO, včetně Turecka, podporované monarchistickými diktaturami Zálivu, zavedlo tvrdé sankce a financovalo teroristické útoky na Sýrii, posledního zbývajícího spojence Ruska v regionu, kde má svoji jedinou námořní základnu ve Středozemním moři (Tartus). Předešlá spolupráce Ruska s NATO na oslabení vlastní ekonomické a bezpečnostní pozice byla produktem monumentálně chybného čtení politiky NATO, a obzvláště Obamovy imperiální politiky. Ruský prezident Medveděv a jeho ministr zahraničí Sergej Lavrov chybně předpokládali (stejně jako Gorbačov a Jelcin před nimi), že podpora politiky USA-NATO proti obchodním partnerům Ruska vyústí v nějakou „reciprocitu“: demontáž útočného amerického „protiraketového štítu“ na jeho hranicích a podporu připuštění Ruska do Světové obchodní organizace. Medveděv, držící se svých liberálních pro-západních iluzí, se podřídil a podpořil americko-izraelské sankce proti u a uvěřil báchorkám o „programu jaderných zbraní“. Pak se Lavrov podřídil linii NATO u „bezletové zóny chránící životy libyjských civilistů“ a hlasoval pro, jen aby pak chabě „protestoval“, příliš pozdě, že NATO „překračuje svůj mandát“ tím, že vybombardovává Libyi do doby kamenné a dosazuje pro-natovský loutkový režim lumpů a fundamentalistů. Nakonec, když se USA zaměřily na vnitřní teritorium Ruska a protlačovaly vší silou vybudování raketových odpališť 5 minut letu od Moskvy, zatímco organizovaly masové ozbrojené útoky v Sýrii, se duo Lavrov-Medveděv probralo ze své letargie a postavilo se proti sankcím OSN. Medveděv vyhrožoval, že odstoupí od Smlouvy o snížení počtu jaderných raket (START) a rozmístí rakety středního doletu 5 minut letu od Berlína, Paříže a Londýna.

Politika konsolidace a spolupráce Medveděva-Lavrova, založená na Obamově proklamacích o „znovuzažehnutí vztahů“, si řekla o agresivní budování říše: Každá kapitulace vedla k další agresi. V důsledku toho je Rusko obklopeno raketami na svých západních hranicích; utrpělo ztráty mezi svými hlavními obchodními partnery na Středním východě a čelí americkým základnám na jihovýchodě a ve střední Asii.

Ruští představitelé opožděně přistoupili k nahrazení omámeného Medveděva realistickým Putinem, coby příštím prezidentem. Tento posun k politickému realismu předvídatelně vyvolal vlny nepřátelství k Putinovi ve všech západních médiích. Obamova agresivní politika izolace Ruska podkopáváním nezávislých režimů však statut Ruska coby jaderné velmoci neovlivnila. Pouze zvýšila napětí v Evropě a pravděpodobně ukončila jakékoliv budoucí šance na snížení počtu jaderných zbraní nebo snah o dosažení konsensu Rady bezpečnosti OSN v otázkách mírového řešení konfliktů. Washington, pod Obamou-Clinton, přeměnil Rusko z poddajného klienta na velkého protivníka.

Putin se snaží prohloubit a rozšířit vztahy s východem, konkrétně s Čínou, tváří v tvář hrozbě ze západu. Kombinace vyspělých ruských zbraňových technologií a energetických zdrojů a čínské dynamické výroby a průmyslového růstu je více než soupeřem pro krizí zmítané ekonomiky USA-EU nacházející se v bahně stagnace.

Obamova vojenská konfrontace směrem k Rusku silně ovlivní přístup k ruským surovinám (hlavně titanu a dalším strategickým komoditám – p.p.) a definitivně vyloučí jakoukoliv dlouhodobou bezpečnostní smlouvu, která by mohla být užitečná při snižování deficitu a oživení americké ekonomiky.

Mezi realismem a dezilusí: Obamovo strategické přeladění

Obamovo uznání, že současné a budoucí centrum politické a ekonomické moci se přesouvá neúprosně do Asie, byl záblesk politického realismu. Po ztracených deseti letech a nalévání miliard dolarů do vojenských dobrodružství na okraji a na periferii světové politiky Washington konečně objevil, že to není místo, kde bude rozhodnut osud zemí, obzvláště velkých mocností, vyjma v negativním smyslu – vykrvácení zdrojů kvůli předem prohraným věcem. Obamův nový realismus a priority jsou nyní očividně zaměřeny na jihovýchodní a severovýchodní Asii, kde dynamické ekonomiky vzkvétají, trhy rostou dvouciferným tempem, investoři nalévají desítky miliard do produktivních aktivit a obchod roste trojnásobně rychleji, než v USA a EU.

Ale Obamův „nový realismus“ je mařen zcela bludnými předpoklady, které podkopávají jakoukoliv vážnou snahu o přeorientování americké politiky.

V první řadě se Obama snaží „vstoupit“ do Asie prostřednictvím vojenské expanze, a nikoliv prostřednictvím zlepšení a zdokonalení americké ekonomické konkurenceschopnosti. Co USA pro asijské země vyrábí, co by zvýšilo jejich tržní podíl? Mimo zbraní, letadel a zemědělství mají USA jen málo konkurenceschopných odvětví. USA by musely komplexně přeorientovat svoji ekonomiku, zvýšit kvalifikovanost pracovních sil a převést miliardy z „bezpečnosti“ a militarismu do praktických inovací. Ale Obama pracuje pro současný vojensko-sionisticko-finanční komplex. Nic jiného nezná a neumí a není schopen s tím skoncovat.

Zadruhé, Obama-Clinton fungují pod šalbou, že USA mohou Čínu v Asii vyloučit nebo minimalizovat její roli, což je politika, která je podkopávána obrovskými a rostoucími investicemi a přítomností všech velkých amerických nadnárodních korporací v Číně, které ji používají jako exportní platformu do Asie a zbytku světa.

Americká vojenská expanze a politika zastrašování pouze Čínu donutí k minimalizaci své role věřitele financujícího americký dluh, což je politika, kterou si Čína může dovolit, protože role amerického trh, i když je stále důležitý, upadá, jak Čína zvyšuje svoji přítomnost na domácím, asijském, latinskoamerickém a evropském trhu.

To, co se kdysi jevilo jako nový realismus, nyní vyplavalo jako recyklace starých bludů: Názoru, že USA se mohou opět stát největší mocnosti v Asii a Pacifiku, jakou byla po druhé světové válce. USA se pokouší vrátit se k nadvládě v Pacifiku pod Obamou-Clinton s ochromenou ekonomikou, silně přemilitarizovanou ekonomikou a s velkými strategickými handicapy: Posledních deset let byla americká zahraniční politika na špagátku izraelské páté kolony (izraelské „lobby“). Celé americké politické třídě chybí zdravý rozum a praktický uvažování a nekoná ve prospěch země. Jsou pohrouženi do troglodytických debat o „neomezeném věznění“ a „hromadném vyhánění přistěhovalců“. Ba co hůř, všichni jsou na výplatní listině soukromých korporací, které prodávají v USA a investují v Číně.

Proč by se Obama vzdal válek na neziskové periferii a pak prosazoval stejnou vojenskou metafyziku v dynamickém centru světového ekonomického vesmíru? Věří Barack Obama a jeho poradci, že je převtělením a druhým příchodem admirála komodora Perryho, jehož válečné lodě a blokády v 19. století donutily Asii otevřít se západnímu obchodu? Věří, že vojenské aliance budou prvním stupněm k následnému období privilegovaného ekonomického přístupu?

Věří Obama, že jeho režim může provést blokádu Číny, jako to udělal Washington Japonsku v rámci příprav na druhou světovou válku? Je příliš pozdě. Čína je pro světovou ekonomiku mnohem klíčovější, příliš životně důležitá i u financování amerického dluhu, příliš provázaná s nadnárodními korporacemi Forbes 500. Provokovat Čínu, či dokonce jen fantazírovat o ekonomickém „vyloučení“, aby se Čína srazila na kolena, znamená uplatňovat politiku, která totálně rozvrátí světovou ekonomiku, a především a v první řadě ekonomiku americkou!

Závěr

Obamův „pomatený realismus“ a jeho odklon od válek v muslimském světě a příklon k vojenským konfrontacím v Asii nemají žádnou vnitřní hodnotu a znamenají mimořádné vnější náklady. Vojenské metody a ekonomické cíle jsou zcela neslučitelné a jsou dalece nad možnosti USA, v jejich stávajícím stavu. Politika Washingtonu Rusko nebo Čínu „neoslabí“, o to méně je zastraší. Místo toho obě země povzbudí k tomu, aby zaujaly mnohem nepřátelštější postoj, díky čemuž bude méně pravděpodobné, že budou napomáhat Obamových postupným válkám ve prospěch Izraele. Rusko již odeslalo válečné lodě do svého syrského přístavu, odmítlo podpořit zbrojní embargo proti Sýrii a u a (zpětně) kritizovalo válku NATO proti Libyi. Čína a Rusko mají příliš mnoho strategických vazeb se světovou ekonomikou, aby utrpěly větší ztráty v důsledku řady amerických vojenských základen a „výlučných“ aliancí. Rusko může odpálit na západ stejně tolik smrtících jaderných raket, kolik USA ze svých základen ve východní Evropě.

Jinými slovy, Obamova vojenská eskalace jadernou rovnováhu mocností nezmění, ale přivede Rusko a Čínu do těsnější a hlubší aliance. Pryč jsou dny Kissingerovy-Nixonovy strategie „rozděl a panuj“, kdy byly americko-čínské obchodní dohody protiváhou ruských zbraní. Washington totálně přecenil význam současných námořních sporů mezi Čínou a jejími sousedy. To, co je sjednocuje ekonomicky, je ve středně-a dlouhodobém horizontu mnohem důležitější. Asijské ekonomické vazby Číny rozleptají jakékoliv skromné vojenské vazby na USA.

Obamův „pomatený realismus“ pohlíží na světový trh přes vojenské čočky. Vojenská arogance vůči Asii vedla k roztržce s Pákistánem, nejpovolnějším loutkovým režimem v jižní Asii. NATO záměrně zmasakrovalo 24 pákistánských vojáků a udělalo dlouhý nos na pákistánské generály, zatímco Čína a Rusko útok odsoudily a získaly vliv.

Vojenský a vylučující přístup k Číně nakonec selže. Washington zbytečně zariskuje a vyděsí své bývalé obchodně orientované partnery, kteří umožňují americkou vojenskou přítomnost jen proto, aby získali taktické ekonomické výhody. Zcela určitě nechtějí novou USA rozpoutanou „studenou válku“, rozdělující a oslabující dynamický vnitroasijský obchod a investice. Obama a jeho poskoci rychle zjistí, že současní asijští vůdci nemají permanentní spojence – pouze permanentní zájmy. V konečné analýze figuruje Čína v konfigurování nové asijsko-centrické světové ekonomiky význačně. Washington může tvrdit, že má „permanentní přítomnost v Pacifiku“, ale dokud neprokáže, že se dokáže postarat o svůj „základní byznys doma“, jako dát si do pořádku vlastní finance a vyrovnat své deficity, může velení amerického námořnictva skončit tak, že bude pronajímat svá námořní zařízení asijským vývozcům a speditérům, přepravujícím pro ně zboží a chránící je před útoky pirátů, podloudníky a pašeráky drog.

Zkuste se nad tím zamyslet. Obama by mohl snížit americký obchodní deficit s Asií tím, že by pronajímal sedmou flotilu jako patrolu v Úžině, místo aby plýtval penězi amerických daňových poplatníků za hecování úspěšných asijských ekonomických mocností.