Pokerová hra na šachovnici

V minulém týdnu zaregistrované zostření situace kolem Íránu lze vykládat dvojím způsobem: buď jako předehru války, nebo jako pokus západu nedovést věci do ozbrojeného konfliktu a vystačit si s tlakem na prezidenta M. Ahmadinedžáda; na posledním výkladu trvá západní tisk.

Německý ministr zahraničí Guido Westerwelle kategoricky vylučuje jakoukoliv formu vojenského zasahování a trvá na započetí rozhovorů s íránskými úřady, dokonce i po odvolání německého velvyslance z Teheránu. (Po incidentu útoku na své velvyslanectví Británie odvolala z Teheránu všechny diplomaty a z Londýna vypověděla íránského velvyslance. Svého velvyslance odvolala také Francie, Holandsko, Itálie, Švédsko a Německo). Zároveň německé ministerstvo zahraničí přitvrdilo svůj postoj v otázce sankcí. Dříve se Němci snažili dle možností zmírnit ekonomická omezení, protože škodí německým exportním firmám. Ale v předvečer setkání ministrů zahraničí Evropské unie 1. prosince, kde byly přijaty nové sankce, se německá strana připojila ke stoupencům Francouzi navrženého ropného embarga na Írán.

Libye obnovila dodávky, íránské ropy by bylo možné se zříct, ale problém je v tom, že za současných podmínek dodává ropu Řecku na úvěr pouze Írán. Právě kvůli řeckým problémům neuvalila Evropská unie ropné embargo. Protože potřebuje tvrdé zpřísnění sankcí, aby omezila zdroje financování íránského jaderného programu, navrhl Berlín tvrdě omezit bankovní vztahy mezi EU a Íránem, konkrétně uvalit sankce na íránskou banku Tejarat, která provádí finanční operace z Francie. Nicméně Němci se postavili proti francouzskému návrhu zablokovat účty všech íránských bank. Druhým německým návrhem bylo zahrnout na seznam firmy, jejichž aktivity jsou na území EU zakázány, a automobilové, dopravní a logistické firmy. Takže se Německo připojilo ke „klubu“ stoupenců tvrdých opatření proti Íránu, do kterého patří ještě Británie (která ještě před incidentem na velvyslanectví, stejně jako USA, zrušila vztahy se všemi íránskými bankami, včetně centrální), Holandsko a Francie.

V Německu se proti rozšíření ekonomických sankcí proti Íránu postavila pouze strana Levých, která poukázala na to, že sankce snižují životní úroveň obyčejných Íránců. Leví požadují skoncování s „nebezpečnými nesmyslnými řečmi“ o vojenském útoku na Írán. Člen prezídia této strany Wolfgang Gehrcke je přesvědčen, že: ten, kdo nevylučuje vojenské řešení problému, připouští možnost nové velké války na Blízkém východě (1). Tato kritika má konkrétního adresáta: Philippa Missfeldera, experta CDU/CSU na zahraniční politiku v parlamentu. V rozhovoru pro rádiovou stanici Deutschlandfunk řekl: „Myslím, že v současné době by vyloučení vojenského řešení oslabilo naši pozici v rozhovorech. Samozřejmě, že to pro nás není samoúčelným cílem, a souhlasím s ministrem, že účinnost vojenského útoku by byla nanejvýš sporná. Ale přesto si myslím, že pokud bychom takovou možnost vyloučili, představovalo by to velké nebezpečí, že druhá strana začne posuzovat situaci jinak.“ (2)

Tak dvojsmyslný postoj připomíná pokerovou hru. Západ formuluje „íránský problém“ následujícím způsobem: Írán jako jaderná velmoc nebo pokud si zachová jaderný program, riskuje použití síly. Thomas Reed ze sekce vojenského výzkumu londýnské King’s College je přesvědčen o tom, že „odpověď Ameriky, Evropy a Izraele na íránský jaderný program musí dříve nebo později zahrnout použití vojenských prostředků, buď jako preventivní útok, nebo jako zastrašování“ (3). Čas pro provedení preventivního útoku, tvrdí Reed, ubíhá: brzy bude pozdě. Z toho plyne, že vhodným okamžikem pro takový útok je právě nyní. A to není nijak okrajový názor.

Vlivné německé noviny Handelsblatt citují nějakého zahraničního diplomata v Teheránu: „V případě možného izraelského útoku a odvetného útoku podpoří a poskytnou pomoc Izraeli všichni, a Íránu nikdo. Írán se může stejně tak málo spoléhat na pomoc ze strany pro-amerických Arabů, jako na podporu Sýrie, která se sama nachází v krizi. Latinskoameričtí přátelé, jako Venezuela nebo Bolívie, zasáhnout stejně zanedbatelně, jako Rusové nebo Číňané.“ (4)

Teze o regionální a mezinárodní izolaci Íránu opakuje také jak tisk, tak uznávaní experti. Ti si myslí, že právě nyní, po změně režimů v severní Africe, jsou geopolitické pozice Íránu oslabeny; jediným spojencem v regionu je Sýrie, která se fakticky nachází v občanské válce. Mimo toho Írán zatím nemá jaderné zbraně a rakety velkého doletu. Podle údajů německé zahraniční rozvědky BND za r. 2009, které pronikly do tisku, má Írán vybavit své ozbrojené síly raketami velkého doletu do 2-3 let, tedy do r. 2012 (rakety Shahab 5 a Shahab 6 jsou schopné zasáhnout cíle do vzdálenosti 3-5 tisíc kilometrů). Nakonec k novým vojenským dobrodružstvím „stimuluje“ západ operace v Libyi, kterou velení NATO považuje za celkem úspěšnou.

Libyjská kampaň demonstrovala účelnost provedení pozemní operace „místními jednotkami“, bez zapojení pravidelné armády zemí aliance; maximální riziko představují vojenští poradci (v Libyi to byli Britové a Francouzi). Na straně libyjských vzbouřenců bojovali také jednotky katarské armády. Mezi západními a izraelskými vojenskými experty převládá názor, že v případě započetí vojenských akcí proti Íránu se nebude možné omezovat pouze na letecké útoky, jak tomu bylo v případě Iráku v r. 1981 a Sýrie v r. 2007, kdy Izrael nálety zničil údajná centra vývoje jaderných zbraní. S ohledem na takovou strategickou perspektivu západ během posledních let navyšuje export zbraní do zemí Perského zálivu. Jen dodávky z Německa do zemí GCC vzrostly ze 129 milionů euro v r. 2007 na 358 milionů euro v r. 2008 a 790 milionů euro v r. 2009, tedy o více než půl miliardy euro – vývoz do UAE. Nedávno francouzsko-německý koncern EADS informoval o zájmu UAE na dodání 60 letadel Eurofighter, které se ukázaly být účinnými během libyjské kampaně; celková částka kontraktu může dosáhnout několika miliard euro. Tato letadla má již ve výzbroji Saudská Arábie. Vojenská spolupráce mezi západem a monarchiemi Perského zálivu se neomezuje jen na dodávky zbraní. Provádí se společná cvičení, včetně nácviků na letecké základně Al Dhafrah. Nejdříve tam probíhaly společné manévry amerických a britských jednotek, později se přidala Francie, Saudská Arábie a Katar.

„Globální zodpovědnost západu za bezpečnost činí nevyhnutelnou jeho účast v malých válkách. Dnes jsou k tomu státy jak ochotné, tak jsou toho schopné.“ (5) Podobná věta z úst německého politologa již není fantazií. Stačí jen vědět, že její autor se neinspiroval myšlenkami Nietscheho, ale parafrázuje projev Baracka Obamy u příležitosti udělení Nobelovy ceny míru. Americký prezident tehdy řekl: „Budou vznikat situace, kde země – jednající samostatně, nebo v rámci koalice – shledají použití síly nejen nutným, ale také oprávněným a opodstatněným.“ (6)

1. Gehrcke Wolfgang.Gefährliches Geschwätz über Militärschlag gegen den Iran Pressemitteilung 01.12.2011
2. www.dradio.de...
3. Rid Thomas. Abschreckung zwecklos? //Internationale Politik, September/Oktober 2011, S. 80-88.
4. Iran droht Israel mit "apokalyptischen Konsequenzen" //Handelsblatt, 05.11.2011
5. Freuding Christian. Wie Goliath gewinnen kann// Internationale Politik, November/Dezember 2011
6. www.voanews.com...