Gangsterismus USA jako faktor sjednocení latinské Ameriky

Soudě podle publikací a televizních reportáží, západní, a především americká média přistoupila k vytvoření Společenství zemí latinské Ameriky a Karibiku (CELAC) jako k události „druhé kategorie“. Informace z Caracasu, kde 2-3. prosince proběhlo fórum za účasti 33 prezidentů a premiérů tohoto regionu, byly silně lapidární. Minimum emocí, pokud nebereme v úvahu již povinné pasáže o tom, jestli se prezident Hugo Chavez, organizátor a hlavní postava fóra, vypořádá s rakovinou. Bolívarský vůdce nejednou řekl, že je již plně zdráv a připraven vést Venezuelu dalších dvacet let. Nicméně západní novináři jeho slova neposlouchají. Desinformace jsou běžnou zbraní Říše.

V těchto dnech byla ve Venezuele učiněna tlustá tečka za „Monroeovo doktrínou“, která se ještě nedávno zdála být tak skálopevná, jako samotné Spojené státy. Již v r. 2008 vyzval Chavez americkou vládu, aby Monroeovo doktrínu (pojmenovanou po pátém americkém prezidentovi Jamesi Monroe), podle které Washington „uzavřel“ západní polokouli pro jakékoliv pokusy o kolonizaci ze strany evropských zemí, kdy se oplátkou za to USA zavázaly nezasahovat do vnitřních záležitostí Evropy, „pochovala“. Při každé vhodné příležitosti Chavez při diskusi s americkými novináři opakoval: „Monroeova doktrína musí být zrušena. Jefferson, váš třetí prezident, říkal, že Amerika pozře republiky jihu jednu za druhou. Takže země, ve které jste se narodili, je založena na imperialistickém přístupu.“

V projevech latinsko-amerických politiků na fóru neustále zaznívala výzva k urychlení sjednocení zemí kontinentu, k realizaci 200 let starého projektu Simona Bolívara. Byl to on, který při vysvětlování nevyhnutelnosti vytvoření jihoamerické unie v r. 1828 řekl: „USA jsou, zdá se, předurčeny osudem, aby do latinské Ameriky přinesly mizérii ve jménu svobody.“ Na fóru tato slova zmínili všichni účastníci: „pravičáci“, „levičáci“ i „centristé“. Agresivní nepředvídatelná politika Washingtonu na mezinárodní scéně vyvolává v zemích jižně od Rio Grande skutečné znepokojení. Říše se neustále uchyluje při řešení strategických a geopolitických problémů k síle, používá zfalšované záminky pro vměšování se do vnitřních záležitostí suverénních států a často sází na fyzickou „likvidaci“ nezávislých politiků. Vytížení Pentagonu operacemi v Asii a Africe vytváří iluzi, že Říše nemá v latinsko-americkém regionu žádné zájmy, ale je to pouze iluze. Výzvědné aktivity amerických zvláštních služeb proti státům latinské Ameriky nebyly nikdy přerušeny. Největší pozornost je věnována identifikaci vojenských a dalších cílů v Brazílii, Venezuele a na Kubě, ale také spojenci – Kolumbie, Chile a Mexiko – jsou pod neustálou přísnou kontrolou. Dnes „spojenci“, zítra nejhorší nepřátelé.

Raul Castro účastníky fóra vyzval postavit se pokusům „cizích států“ destabilizovat situaci v regionu. „Latinská Amerika se změnila,“ řekl kubánský prezident, „nelze s ní zacházet, jak tomu bylo v minulosti, kdy se jí imperialisté pokoušeli vnutit své modely (vykořisťování) a porobit si naše národy.“ Castro připomněl padesát let americké ekonomické blokády Kuby a označil ji za „nejkrutější a nejdelší zločin na nějaké vybrané zemi v historii lidstva“. Podle jeho názoru mají stejný zločinný charakter i aktivity USA a NATO v Libyi a některých dalších zemích: „Lze je kvalifikovat jako „mezinárodní zločiny“, které, k ostudě OSN, hrozí, že se stanou normou chování.“

V založení CELAC mnozí politologové vidí „historickou odplatu“ latinsko-amerických zemí. V r. 1948 byly vtaženy do Washingtonem vytvořené OAS – Organizace amerických států, kterou pak Říše často používala pro přivedení k rozumu „neposlušných“ zemí, k nimž patřila Guatemala, Nikaragua, Grenada, Panama, Chile a další. Tisíce zavražděných, postižených a z povrchu zemského bez soudu a vyšetřování smetených obyvatel latinské Ameriky. Mučící praktiky „Školy Amerik“ používají na kontinentě především represivní složky těch států, které jsou považovány za spojence USA.

Stojí za zmínku, že na seznamu prezidentů, kteří se stali cílem „sankcí“ Washingtonu, jsou jak levicoví, tak pravicoví politici. Seznam „odstraněných levičáků“ lze neustále prodlužovat: Kolumbijec Gaitan, Chilan Allende, Panamec Torrijos a další. A zde je pravicový „příklad“. Panamský prezident Manuel Noriega tělem i duší sloužil USA a zajišťoval operace CIA při dodávkách zbraní jednotkám „Contras“ ve střední Americe. Když se jeho služby staly zbytečnými, vděční „Gringos“ poslali Noriegu za mříže za „nezákonné operace“ s kokainem. Bránil DEA monopolizovat si dodávky kokainu z Kolumbie, přes Panamu, do USA. Výhledově se obětí „nejspravedlivější (americké) justice na světě“ může stát i bývalý prezident Kolumbie Alvaro Uribe. Ten byl jedním ze zakladatelů „polovojenských“ jednotek využívaných pro krvavé „čistky“ v partyzánských oblastech. Aby zůstal pro Říši užitečným, organizuje Uribe mezinárodní kampaň proti „populistickým zemím“ a šíří propagandu z amerických laboratoří o Chavezovi, Correovi a Moralesovi. Hořký nevděk Washingtonu vůči svým „zkurvysynům“ je obecně známý.

Washington se nejednou pokusil využít OAS pro uvalení „kolektivních sankcí“ na nepohodlné režimy. V poslední době je cílem Říše a OAS Hugo Chavez, který dokázal iniciovat pro USA silně nevýhodnou reformu OPEC, dosáhnout spravedlivých cen u uhlovodíků, začal bojovat za socialistickou integraci zemí latinské Ameriky (ALBA) a přistoupil k přezbrojení venezuelské armády a obrátil se s žádostí o podporu na Rusko a Čínu. Pro-americkou politiku OAS Chavez neustále kritizuje: „Je to neefektivní, zastaralá a nepřátelská struktura.“ Dnes venezuelský prezident a jeho přátelé z Ekvádoru, Bolívie a Nikaragui mluví o možnosti reformování OAS a účelnosti vystoupení z této organizace, která fakticky podporuje zločinnou blokádu Kuby.

Otázky regionální bezpečnosti v rámci CELAC budou časem zaujímat přední místo. Problém sociálně-politické nestability v USA za strukturální krize latinsko-američtí vůdci projednávají v soukromých diskusích stále častěji. Americké války nabyly otevřeně gangsterského charakteru a jejich cílem je totální likvidace stávajícího modelu uspořádání světa v zájmu prosazení Pax Americana. Neutralizace konkurenčních „mocenských center“ je strategickým úkolem, kterému je nyní podřízeno veškeré úsilí Říše. Podle Chaveze jsou vyhlídky na přežití Říše bez neustálého vedení válek omezené. Pokud vojensko-průmyslový komplex nebude mít zakázky, finančně-ekonomická krize ještě zesílí a zrychlí a stane se ještě tvrdší. Není snad útok na hraniční kontrolní stanoviště Pákistánu, který vlastní jaderné zbraně, choromyslností? Co se snaží dokázat plánovači Pentagonu? Chavez je přesvědčen, že pokud USA nerozpoutají jadernou válku, tak do poloviny tohoto století klesne jejich dominantní vliv ve světě na nulu.

Jakou konkrétní formu bude mít spontánní demontáž Říše je těžké předpovídat, ale potenciál protestu v samotných USA se postupně přibližuje k explozivnímu bodu. Vládnoucí americká elita má obzvláštní strach z tisíců veteránů, kteří prošli tvrdými zkouškami v Afghánistánu a Iráku. Hodně se píše o sebevraždách bývalých vojáků a důstojníků, ale pečlivě se zatajují údaje o tom, kolik z nich se chtělo se zbraní v ruce pomstít za ztracené roky života, ztrátu ideálů a zbytečnou smrt přátel. To je ta reálná hrozba terorismu, dozrávající na dvorcích zchudlé beznadějné Ameriky. Krize vrhne agresi do ulic měst a městeček. Proto vládnoucí americká elita spěchá s ukrytím zrajících protestů za iluzi nové „vnější hrozby“. Ještě donedávna to byli teroristé z „Al-Kejdy“, dnes je to Sýrie, „potlačující lidové protesty“, které ve skutečnosti připravují tajné služby USA, Izraele, Francie a Británie, a nakonec Irán, který „vyrábí atomovou bombu pro náhlý útok“ na země západu.

Chilská básnířka Gabriela Mistral, nositelka Nobelovy ceny z r. 1945, kdysi řekla: „To, co nás (Latinoameričany) v latinské Americe nejvíce sjednocuje, mimo našeho krásného jazyka, je nenávist ke Spojeným státům.“ Tato slova byla vyřčena dávno, čas letí, okolnosti, historické podmínky a lidé se mění, ale nenávist zůstává a dále sílí. Není toto jednou ze záruk pevnosti CELAC?