Trojúhelník Sýrie-Írán-Turecko: Nový válečný scénář na Středním východě, 2. část

Předchozí část

Íránsko-syrské vztahy a možnost velké regionální války…

„A co si myslí o Sýrii íránské Revoluční gardy? Věří, že Assadova vláda představuje výjimku,“ říká Wahied Wahdat-Hagh. „Tvrdí, že zatímco téměř všechny arabské vlády byly dotčeny změnami v arabském světě, které jsou důsledky jejich „pro-západní politiky“, Sýrie je „výjimka“. Sýrie je řazena k „odporu“, říkají.“

Na druhou stranu, když se na podrobnosti íránsko-syrských vztahů zaměřil Amir Taheri, napsal ve svém článku tyto věty:

Írán je nicméně zarputile proti tomuto plánu. Během posledních deseti let se Sýrie stala spíše jeho klientským státem, než spojencem.

Írán udržoval syrskou skomírající ekonomiku nad vodou pomocí častých finančních injekcí a investic ve výši 20 miliard dolarů, a poskytuje také Sýrii „dary“, včetně zbraní v hodnotě 150 milionů dolarů ročně. Zdroje v Teheránu dokonce tvrdí, že klíčoví členové Assadova okolí jsou na íránské výplatní listině.

Během Basharova prezidentského období vzrostla íránská přítomnost obrovsky. Írán otevřel v Sýrii 14 kulturních středisek, která z velké části propagují jeho odnož šíitského islámu. Íránské Revoluční gardy také provozují „koordinační středisko“ v Damašku, kde se nachází 400 vojenských expertů, a Sýrie je jedinou středozemní zemí, která nabídla íránskému námořnictvu kotevní právo.

Tyto dvě země podepsaly dohodu o „vzájemné obraně“. Sýrie a Severní Korea jsou jedinými zeměmi, se kterými Írán pořádá roční konference generálních štábů.

Navíc „v rámci dohody o společné obraně, podepsané mezi Sýrií a Íránem v r. 2005, Sýrie souhlasila, že umožní umístění íránských zbraní na svém území. 15. června 2006 syrský ministr obrany Hassan Turkmani podepsal se svým íránským protějškem dohodu o vojenské spolupráci namířené proti tomu, čemu říkají „společné hrozby“, představované Izraelem a Spojenými státy. „Naše spolupráce je založena na strategickém spojenectví a jednotě proti společným hrozbám,“ řekl Turkmani. „Můžeme mít společnou frontu proti hrozbám Izraele,““ uvedl Mitchell Bard. Ve svém článku se také zabývá strategickým významem Sýrie pro Írán:

„Sýrie umožňuje v Damašku pobyt představitelů deseti palestinských teroristických organizací, včetně Hamas, islámského džihádu, Demokratické fronty za osvobození Palestiny (DFLP) a Lidové fronty za osvobození Palestiny, kdy všechny se staví proti pokroku v mírovém procesu mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou. Tyto skupiny provedly strašlivé útoky proti nevinným izraelským občanům, které měly za následek stovky mrtvých. Sýrie také podporuje Íránem financovaný Hizballah.

Více než 30 let byl Libanon v podstatě kontrolován Sýrií. Se syrským souhlasem se Libanon stal domovem řady nejradikálnějších a nejnásilnějších islámských organizací. Obzvláště Hizballah (Boží strana) byl Syřany používán jako proxy v boji proti Izraeli.

Dnes jsme začali mluvit o likvidaci těchto dvou spojenců. Ačkoliv někteří pozorovatelé se zaměřují pouze na Sýrii, mnozí z nich naznačují „regionální válku“. V této regionální válce bude hlavním cílem Írán. Podle Austina Bay se nyní občanská válka rozšířila do předzvěsti regionální války mezi Íránem a NATO, kde bude Turecko frontovým hráčem NATO.“

Jako paralelní komentář říká Zvi Bar’el: „Zapojení Íránu, Turecka, Saudské Arábie a dalších států Zálivu přeměnilo syrské povstání z vnitřní záležitosti – důsledku velké chudoby, útlaku a chybějící ekonomické a politické budoucnosti – na potencionální regionální válku. Sýrie, jejíž regionální strategický význam je založen méně na ropě a přírodních zdrojích a více na jejím silném vztahu s Íránem a schopnosti zasahovat do iráckých záležitostí, byla schopna zabránit vzniku vojenské fronty proti sobě. Na rozdíl od bezprostředního mezinárodního konsensu, který umožnil vojenský útok na Libyi, neexistovala žádná iniciativa prosazující podobné kroky Rady bezpečnosti OSN vůči Sýrii.“

Na druhou stranu „všechny přísady pro konfrontaci vedené USA proti Íránu existují“, říká M. D. Nazemroya. „Íránofóbie je šířena USA, EU, Izraelem a monarchiemi Khaliji. Hamas byl zapleten do mechanismu vlády jednoty nevoleného Mahmouda Abbase, což znamená, že Hamas může být svolný s izraelskými a americkými požadavky na Palestinskou samosprávu. Sýrie má plné ruce práce s domácí nestabilitou. Libanon nemá funkční vládu a Hizballah je stále více obkličován.“

Dnes slýcháme určitá obvinění, aby se Írán stal cílem. Nezbytně si myslíme, že zatímco Sýrie je druhotným cílem, hlavním cílem na Středním východě je Írán.

Komentáře Wayne Madsena naše argumenty potvrzují: „Strategií Izraele je zajistit, aby se jeho plány na útok na íránská jaderná zařízení, a zřejmě i na další cíle, nesetkaly s nesouhlasem diplomatických kruhů Spojených států… Izrael postavil vlastní zájmy vysoce nad zájmy Spojených států a je s nimi v rozporu.“

Zmiňuje také polarizaci mezi regionálními mocnostmi, coby součást této skládačky:

„Asijské země se perou o připojení k Šanghajské organizaci spolupráce (SCO) jako plnoprávní členové. Konfrontováno s válkychtivými Spojenými státy, a záměrem NATO a Izraele svrhnout vlády v Sýrii a Íránu, toto ekonomické a kulturní uskupení a de facto pakt kolektivní bezpečnosti, skládající se z Ruska, Číny, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu, po summitu premiérů v Petrohradě oznámilo, že SCO brzy otevře dveře plnohodnotného členství pro Pákistán, Írán a Indii. Asijské země chtějí zarazit zasahování Spojených států v Asii.“

Navíc „struktura vojenských aliancí USA-NATO a Sýrie-Írán-SCO, nemluvě o zapojení Izraele, komplexnost vztahů mezi Sýrií a Libanonem, a tlak Turecka na severní syrské hranici jsou jasnou známkou nebezpečného procesu eskalace“, říká Michel Chossudovsky. „Jakákoliv forma USA-NATO vedené vojenské intervence namířené proti Sýrii by destabilizovala celý region a potenciálně vedla k eskalaci v rozsáhlé geografické oblasti, sahající od východního Středomoří po afghánsko-pákistánskou hranici s Tádžikistánem a Čínou.“

Sýrie a íránský faktor

Pokud k tomuto polarizačnímu procesu přidáme záminky vytvářené vůči Íránu, může být obrázek čitelnější…

Podle Wayne Madsena: „Izrael, používající své agenty ovlivňování u americké, britské, německé, kanadské, švédské a holandské delegace v OSN, si zajistil, že generální ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) Yukiya Amano překroutil zprávu své agentury o vývoji íránského jaderného programu způsobem, který by nikdy nebyl jeho předchůdcem, Mohammedem ElBaradei, tolerován. Amano zcela jistě nezajímal fakt, že jeho vlastní země, Japonsko, tajně vyráběla jaderné zbraně v jaderném komplexu Fukušima, v rozporu s pravidly IAEA. Důsledky ničivého zemětřesení v Japonsku způsobily, že tajná činnost probíhající ve Fukušimě vyšla najevo. Amano je zcela ochotný jednat jako poskok Izraele a izraelské lobby při „odhalování porušování pravidel IAEA Íránem“.“

Na druhou stranu může být užitečné podívat se na názor Pepe Escobara na výrobu falešných důvodů pro útok na Írán:

„Jsou to vánoce v říjnu – protože vláda Spojených států právě předala dokonalý dárek, ve formě rozčilených slov amerického vrchního státního zástupce Erica Holdera: „Šlo o smrtící komplot frakcí íránské vlády s cílem zavraždit cizího velvyslance na americké půdě pomocí výbušnin.“

Tento komplot se velmi hodí k odvedení pozornosti od Saudské Arábie coby příjemce amerických zbraní za mnoho miliard dolarů. A také se velmi dobře hodí k odvedení pozornosti od samotného Holdera – načapaného v dalším monstrózním skandálu týkajícího se toho, jestli lhal o operaci Rychlý a zuřivý (ne, něco takového si nevymyslíte), provokační federální akci, v jejímž rámci nejméně 1,400 vysoce výkonných amerických zbraní skončilo v rukou – tušili jste – mexických drogových kartelů. Zdá se, jako by heslo „rychle a zuřivě“ bylo nejoblíbenější zbraní na všech úrovních americké vlády.

Washington chce „sjednotit svět“ proti Íránu („svět“ znamená NATO) a opět vyhrožuje, že vezme záležitost Íránu do Rady bezpečnosti OSN.

Takže můžeme nervózně čekat tichou rezoluci R2P ((„zodpovědnost chránit“), nařizující NATO zřídit bezletovou zónu nad každým princem z domu Saudů na celém světě. Rezoluci, která bude interpretována jako mandát NATO vybombardovat íránský režim do změny. To je nyní scénář, kterému můžete věřit.

V posledních dnech Turecko poslalo Sýrii několik poselství. Znamená to, že Turecko dalo přednost být v této válce v regionu na straně Ameriky a NATO?

Turecká vláda řekla, že ruší společný průzkum ropy a zvažuje zastavení dodávek elektřiny Sýrii. Co to znamená pro pozici Turecka?

Jak říká Tony Karon: „Turecko se bojí, že Sýrie bude přeměna na další sektářskou bažinu podél stejných linií, jako v Iráku, ale nebude se řídit linií svých spojenců z BRICS – Ruska, Číny, Brazílie, Indie a Jižní Afriky – v OSN.“

„Nový přístup Turecka k Sýrii má také potenciál vytvořit ve střednědobém horizontu napětí s Íránem,“ říká Nihat Ali Ozcan. „Možný posun moci ukončí roli Sýrie coby „strategického spojence“ Íránu; za což bude částečná zodpovědnost přisouzena Turecku.“

Navíc Kaveh L. Afrasiabi varuje Turecko ohledně jeho politiky ve vztahu k Íránu a Rusku: „Jako klíčoví energetičtí partneři Turecka jsou Rusko a Írán zodpovědné za zhruba 70% tureckých energetických dovozů, avšak jak Írán, tak Moskva hodlají Ankaru zchladit negativními reakcemi, pokud Turecko splní svoji hrozbu sankcí proti Sýrii. Již přijetí nabídky NATO umístit protiraketový radar na svém území naštvalo jak Rusko, tak Írán.“

A dodává: „Turecko přijde o velkou část své role zprostředkovatele v konfliktech v regionu, pokud bude pokračovat ve znepřátelování si sousedů jako Írán a Sýrie tím, že usiluje o změnu režimu v Damašku. Jde i o jeho ochotu být základnou syrských opozičních skupin, které nyní otvírají své centrály v Turecku a vytváří přechodnou vládu libyjského stylu, a tudíž stírají hlavní rozdíl mezi Libyí a Sýrií.“

V kontrastu s komentáři Nihata Ali Ozcana a Kaveha L. Afrasiabi se Barcin Yinanc dívá na tuto problematiku z jiného úhlu. „Zatímco AKP spálila s režimem Bashara Assada většinu mostů, zdá se, že její postoj k Íránu zatím ovlivněn nebyl.“ Dodává:

Zprávy o možném izraelském útoku na Írán, vyvolané zprávou jaderné agentury OSN, obrátily pozornost k Turecku, jehož politika v nedávné minulosti byla ve prospěch Íránu, když šlo o snahy zvýšit mezinárodní tlak na Teherán.

Nyní, kdy se regionální rivalita mezi Tureckem a Íránem zintenzivnila, změní Turecko svůj postoj k Íránu? Bude Turecko spokojené, když se mezinárodní tlak na tuto zemi zintenzivní a dojde k novým sankcím? Je vojenský útok na Írán nejhorší možností s ohledem na turecké zájmy?

Vypadá to, že Turecko se od svého postoje neodchýlí, i kdyby role Íránu v arabském jaru byla ve stále větším rozporu s tureckými zájmy. Nebo lze minimálně říct, že íránské akce nedosáhly bodu, kdy by to poškozovalo turecké zájmy tak, že by to přimělo Ankaru změnit svůj postoj k jaderné problematice. Nakonec turecko-íránská historie byla o vyhýbání se nepřátelství, navzdory regionální rivalitě za oponou.

Sladění turecké politiky s politikou západního bloku během arabského jara muselo zmírnit obavy západu, že Turecko se příliš přiklání na stranu Íránu. Avšak věří Davutoglu, že má stále důvěru Íránců, a věří, že má stále vliv na Írán, kvůli svým osobním vztahům? Zváží opět příslušné podmínky, aby zasáhl? To se uvidí.

Závěr…

Jak zdůrazňuje Robert Dreyfuss:

New York Times zveřejnily článek s názvem „Americká taktika v Libyi může být modelem pro další úsilí“. Modelem samozřejmě myslí mobilizaci smrtící síly, včetně koordinovaného bombardování a přesných raketových útoků, úzce napojených na taktiku rebelů, a řízenou společně Spojenými státy a NATO. V rámci ní poradci prezidenta Obamy – včetně Bena Rhodese, jestřába humanitárních intervencí, který podporoval americkou válku v Libyi – tvrdí, že akce libyjského typu lze snadno aplikovat kdekoliv. „Nakolik to uplatníme v Sýrii se uvidí,“ říká jeden poradce, anonymně. A Times poznamenávají:

„Samotný fakt, že vláda se spojila se stejnými spojenci, se kterými se sčuchla u Libye, aby vyzvala pana Assada k odchodu a zavedla trestní opatření proti jeho režimu, přibližují Spojené státy o další krok k aplikaci libyjského modelu v Sýrii.“

A článek uzavírá takto: „Je spravedlivé říct, že Sýrie a Írán jsou mnohem obtížnější případy, než Libye, prázdná poušť, u jejíhož občanského konfliktu nebylo pravděpodobné, že se rozšíří. V kontrastu s tím by Sýrie mohla ovlivnit Irák, Turecko, Libanon, Izrael a Jordánsko, a válka v Íránu by mohla mít nevypočitatelné následky od Pákistánu a Afghánistánu po Perský záliv. Přesto jsou již slyšet válečné bubny neokonzervativců a liberálních intervencionistů, že Spojené státy nemohou dovolit, aby Syřané, nebo Íránci, byli masakrováni.“

Když se podíváme na širší obrázek, zdá se, že případ Sýrie souvisí se širšími agendami. Zde je třeba, aby si Turecko neustále promýšlelo svůj postoj k Sýrii…

Ačkoliv Turecko tvrdí, že nebude pěšákem v regionální válce, jeho činy a komentáře říkají něco jiného.

Dnes USA, západ a NATO budoucnost Syřanů nezajímá. Ani si nepřejí demokratičtější systém na Středním východě. Jejich jediným cílem je zajistit, že tam budou systémy útlaku. Pokud by dnes Bashar Al-Assad řekl dobrá, opustím Írán, zablokuji zásilky zbraní z Íránu Hizballahu a palestinským skupinám, a chci také spolupracovat s USA a západem v regionu, viděli bychom, že postupně by bylo od všech těchto desinformací a manipulací ve světových médiích opuštěno a psychologická válka proti Sýrii by skončila. V případě jakékoliv změny v syrské politice budou jak USA, tak západ držet ohledně Assadova útlaku vlastních lidí hubu…

Takže Turecko opět podporuje špatného koně. Jakážto ostuda!